Oslava z výtahový šachty

11. října 2018 v 22:05 |  ZPOVĚDNICE - aktuální zpovědi
Tak jsem zas tady. Bojovnice s depresí, úzkostí, představami, pamětí, realitou, trojrozměrným světem, prázdnotou, beznadějí. Prvok. Znáte už tu pohádku.

Ano, zas to na mě sedlo. A trvalo to - trvá to dlouho, chvíli je líp, ale pak se znovu ponořim do temnot výtahový šachty a čekám, až si mě zas někdo přivolá... (Viz někdejší článek Páter noster).

Přišlo to tak, že jsem si přála vyzkoušet ještě nějaký lepší léky, než ty, co mám. Ať mi neni hůř, ani když se mění počasí, ani když přijde nějaký to emoční vypětí... Ať je to pořád dobrý!

"Podívejte, kdybyste se cítila pořád dobře, tak byste musela být mentálně retardovaná. Vždyť jen blb je na tom pořád stejně," sdělila mi doktorka. Když jsem si přišla pro ty nový léky. Přesto mi je dala, nebylo to nic proti ničemu. Respektive taky něco proti depresi.

Pár dní jsem byla dobrá, pak přišel prodad a dopad na samý dno. Stavy, co jsem ještě nepoznala. Hnusno do morku kostí. Ulehla jsem a zůstala tak. Nešlo nic, v hlavě totiž panoval nějakej požírač všeho. Sežral mi mysl, city, vzpomínky, koníčky, představy, sevřel mi žaludek, hlavu narval do svěráku a hodil mě do tý šachty. To nechceš :))

Jo a dovolil mi jenom bulet. To chtěl. A taky mi dopřál noční panický ataky, pro mě novinku. Začne to v rukách, pokračuje do nohou, paralíza, jehličky, jak když tě tetujou. Zevnitř.
Ubývá energie, snižuje se tlak, klesáš, srdce prudce buší, umíráš. Voláš mamince.

:)))))))))


A ráno pak doktorce, jestli je tohle s těma novýma lékama normální.
Prý mám vydržet.
Opakovalo se to, dokonce se to dělo už i přes den. Vypěstovala jsem si averzi k cestování autobusem, kde každej čumí, protože to se to spolehlivě stane. Už abych měla zas auto...

Jednoho úzkostnýho rána, hned po odevzdání synka ve školce, jsem se z posledních sil vydala pro záchranu.
Vešla jsem do čekárny, oznámila recepční, že objednaná nejsem, ale je to víc než akutní, a ona mě nevyhodila.
Napsala jsem zprávu mámě, že je to se mnou zas špatný a že sedim u doktorky. Ona mi obratem zavolala, já se jí do telefonu rozbrečela, a už nade mnou stojí ta recepční: "Co to má znamenat? Okamžitě zavěste! S kym mluvíte?!"

"S mámou," pípla jsem.
"Tak to hned ukončete! Ubrečená jste nepřišla, takže tohle neni pro dobro věci, s ní mluvit!" Halekala přísně.

Ani jsem neměla kapacitu se bránit. Nula argumentů v hlavě prvoka, takže jsem ji poslechla a hovor ukončila.
Naopak ona zvedla telefon, protože volal nějakej další zoufalec...


"No nenabíráme, máme plno, co vás trápí? ... Jak řikám, bohužel nenabíráme... Tak zkoušejte jinde... opravdu nenabíráme... nashle."

V tom vešel hezkej pán v obleku. Posadil se proti mně a začal si bezděky prohlížet jednoho pacoše po druhym. I mě.
Mě uřvanou, nemožnou. Nasadil soucitnej výraz a já odvrátila pohled zraněný laně. Nebo spíš hyeny. Duchem nepřítomný hyeny - ačkoliv ten prvok pořád pasuje nejlíp. Zkrátka ať na mě ten chlap nečumí.


Konečně si ho recepční všimla.
"Á, pane inženýre! Zdravim vás! Tak co, nebudem nabírat dneska?"

"Já bych řekl, že ne...," odpověděl jí a mně bylo jasný, že je řeč o tom náboru nových pacientů, a to jsem na sebe teda byla celkem hrdá, protože i ve svym zatemnění mi neunikaj souvislosti situací z vnějšího světa...

"Já bych skoro nabrala," přesvědčovala ho, ale on nechtěl. Asi ředitel týhle psychiatrie. Hmmmmm...

Pak už si mě zavolala moje doktorka. Řekla, že mi nový léky evidentně nesedly a vrátíme se k těm původním.
Svěřila jsem jí svoje pocity, i jaký mívám teď stavy. A co si myslim, že mi je a jak dopadnu.

"Ne, nemáte rozpad osobnosti, nebojte se. A ani se nezblázníte," dodala s úsměvem na uklidněnou, než jsme se rozloučily. A pak jsem cestou po chodbě v jiný pootevřený ordinaci zahlídla toho ředitele, jak mu recepční nabírá krev...



Přijela pro mě Kiki, protože prvoci sockou nejezdí. Ona a Mirek zajišťovali tou dobou Adriánkovu dopravu do a ze školky, a taky ho hlídali, když já jen nepřítomně ležela. Takže štěstí v neštěstí, nemusela jsem nic, co mi nešlo ani si představit.

Blížila se Mirkova domácí oslava třicetin. Dlouho dopředu jeho přátelům avízovaná, s předstihem chystaná, dost na ní záleželo. Doufala jsem proto, že za tři týdny budu dobrá. To už by měly znovu zabrat mý původní prášky.
Nezabraly. To dopoledne v den D jsem dobrá byla, odpoledne už ne.
Obaluju řízečky a najednou toho nechám, protože vůbec nevim, proč je obaluju a nemůžu v tom tudíž pokračovat...

Přišla Kiki a dodělala to. I když měla nejdřív řeči, že teď neni absolutně čas na moje stavy.
Maminka přichystala dort a chlebíčky, no a na mně byla výzdoba a servírování.
Stálo mě neskutečnou námahu, zmobilizovat všechen zbytek duševních sil, abych byla schopna aspoň nenarušit svou indispozicí průběh příprav a nepozvracet se z představy, že večer bude plnej barák hostů, co budou pít a veselit se, a že já bych měla taky.


Kiki mě vedla do garáže, kam musíme ukrýt ten dort před Mirkem. Položila ho do odloženýho kočárku a pak se rozhlédla, čim ho přikryjem. Bez okolků stáhla plachtu ze skříňky, aniž by ji zajímalo, čemu tam sloužila.

"Hej to né! To je pomník neúspěšnýho autora..," zamumlala jsem a Kiki se rozesmála při pohledu na stovky mých knih. Nechala je tak. Prej dort je důležitější.


Oslava se konala tak nějak se mnou beze mě. Když jsem potřebovala vypadnout, zašila jsem se do kuchyně, než mě tam někdo vyrušil a chtěl se se mnou třeba dokonce fotit. Dál vím, že jsem se pokoušela i bavit, tančit a pít. Ale to jsem jen vodila svý prázdný tělo jak loutku... Já byla totiž jinde. (V šachtě, ano).

Hrozně mi vyhovovalo dělat o samotě v kuchyni "tatarákové" topinky. A nevyhovovalo, že furt někdo přicházel s nápadem, abychom přenesli topinkovač do místnosti, kde se slaví. A tak jsem si ho neustále nosila zase zpátky, až si toho někdo všiml a pobaveně zahlásil, že tu furt chodim s tim topinkovačem...
A zas mi ho vzali a dělali si topinky sami, protože já pálila jednu za druhou, i když jsem u toho stála. A čuměla dovnitř.

Nejvíc mi sedlo, zhostit se další den úklidu. S prázdnou hlavou jsem plnila odpadkový pytle. A přála si vedět, co to se mnou kurva je, že jsem si neužila ani tuhle zásadní párty, a kdy a jestli vůbec někdy mi bude zase líp. Chci o tom znamení shůry!

A pak jsem byla v samošce, kde jsem se bezradně motala mezi regály, abych si vzpomněla, co že to vlastně potřebujem, když v tom tu byla odpověď. Přímo na titulce jednoho z vystavených časáků. Nepsalo se tam tedy, co mám koupit, ačkoliv vlastně taky...
Téma štítná žláza - ovlivňuje skoro všechno!
Nebo tak nějak.

Zkrátka jsem plátek popadla a nalistovala ten seznam příznaků. A co myslíte? Bylo to tam!

Když blbě pracuje štítná žláza, nastupují například depresivní pocity, neklid, bušení srdce, arytmie - přesně já!

Tak přece se našla příčina... Hlavně, že to neni v hlavě!

Celá povzbuzená jsem si cvakla odstavec, co na to v lékárně koupit. Fakt článek, co mi seslalo samo nebe!

Přijdu do lékárny, vytáhnu telefon, listuju obrázkama. Jmenuju dva přípravky, s tím, že nevím, kterej z nich si mám vybrat - hehe.

"Máte problém se štítnou žlázou, ano?" Zjišťuje lékárnice.

Tak ne asi, když jsem v lékárně a žádám na to lék!!!
"Ano, dočetla jsem se teď příznaky a odpovídá to..."

"A jaké máte příznaky?" Vyzvídala dál.

"Depresivní pocity a bušení srdce," svěřila jsem se s nelibostí, že je tak zvědavá.

"A to jste si stanovila sama, že je to od štítné žlázy?"

Hele už se moc ptáš, prostě mi na to něco dej a vypadni. Teda já vypadnu.
"Ano, náhodně jsem našla článek o tom..."

"Já jen, že každá ta vaše obtíž svědčí pro jiný problém, pokud by to bylo špatnou funkcí štítnice. Zrychlený tep by mohl znamenat její nadměrnou aktivitu, naopak deprese sníženou..."

Ňáká chytrá. Vo co ti de? Člověk tu má zdravotní problémy, sám si zjišťuje diagnózu, na vlastní pěst i náklady se hodlá léčit a ty mu budeš házet klacky pod nohy?

"Tak co byste mi doporučila?"

"Antidepresiva," řekla rozhodně.

Co to tady meleš? Ty už dávno beru! Jenže přesto mi je na hovno, takže hledám problém jinde, rozumíš...

Jenže magistra pokračovala: "K depresivním stavům se váže i to bušení srdce, víte... Takže bych spíš opravdu léčila tu depresi. Berete něco?"

"Ano, beru."
Nesrarej se a radši zapomeň na to, že jsem tady byla a tvrdila ti, že mám nemocnou štítnou žlázu, jasný?


Tak přece deprese. Dyť to vim celou dobu. Že je to v hlavě. Jenom jsem to zkusila.
Vyvstává ovšem otázka, co to bylo za znamení, ten časák.
Asi chyták.





Na řasy se ke mně objednala nová holka. Přijela, ulehla mi pod ruce, co jsem je pracně vysoukala ze svý šachty, a začala vyprávět, jak jde u ní život.
Až zmínila, že s manželem nemůžou jezdit na dovolený, protože trpí určitou psychickou poruchou. Ona.

Tím mě zaujala, jak jsem jen zaujmout v tu chvíli šla.
A tak to rozvedla. Prý úzkostná porucha. Panické ataky. Povídám, že něco takovýho v současnosti prožívám taky a jala jsem se jí popisovat svoje stavy.
Po chvíli mě ale přerušila.
Ví, co myslim, zná to a je jí to natolik blízký, že už má zas v rukách ty jehličky...

A tak jsme se o tom radši bavit přestaly. Představila jsem si černej scénář, jak vchází do dveří Mirek a nachází tady už dva klepající se, ubulený a dech popadající prvoky.
:)
***






Proč vlastně?

Nechte nás o samotě...


Oslavenec, já tam nejsem.
Ani nemám péro ve vlasech, to je za mnou.
Ne za mnou ve smyslu, že dřív jsem ho tam nosila, ale za mnou, jakože ve váze.

Kiki nasmažila celý tácy řízečků, protože věděla proč.


Nevim, proč jsem se nahrála nakřivo, ale nějak tak jsem se cítila...

Ségry moje a Marianka, nejmladší host


Ráno špatný...





Ale řízečky zmizely... zato ty podlahový dekorace, co jsem si tam rozházela sama a dobrovolně, čemuž těžko věřila nejen maminka, když viděla fotku, ale i hosti... Tak ty jsem si musela vysbírat ručně, jeden po druhym...

A nakonec se ke mně dostal tenhle obrázek. Problém neni problém. Když se k tomu postavim jinak, když prostě počkám, až to přejde a nebudu se tolik trápit a zabejvat tim, co je teď, půjde to.
"Duše ví, jak se sama uzdravit, úkolem je utišit mysl," praví druhej citát, na kterej jsem narazila. Dává mi to smysl, aspoň s tim nemusim chodit po lékárnách...:)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veronika Š. | 12. října 2018 v 6:08 | Reagovat

Jaj :-( Jani, takové chmury na tebe padly. Ať je ti brzo lip. Na fotkách Vám to ale moc sluší :-)

2 niternice | 12. října 2018 v 11:39 | Reagovat

Děkuju Verčo :)

3 Natas | Web | 13. října 2018 v 15:03 | Reagovat

Se štítnou žlázou se léčím od svých 15 let. Sehnat dobrého endokrinologa je docela problém, dlouhé lhůty na objednání a tak. Zašla bych k obvodní doktorce a zeptala se, zda nemůžeš mít poruchu funkce štítné žlázy, může ti napsat žádanku a pak bych se případně objednala k endokrinologovi,protože léky na štítnou žlázu nejsou volně prodejné. Jinak léčba probíhá v prášcích, jednou za půl roku odběry krve a jednou za dva roky SONO. Pokud by se to potvrdilo, budeš prášky zobat do konce života, ale není ani vyloučeno, že by to mohlo být dočasné. Štítná žláza způsobuje návaly, jednou je mi horko a pak zase zima,třes rukou, vypadávání vlasů, změna nálad, otoky končetin, změnu hmotnosti a další. Drž se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.