Sova na pivu

8. září 2018 v 18:44
Myslim, že jsem vám o tom už někdy v minulosti psala, že mám ráda velký ptáky.
Když jedem na chalupu, a už se blížíme k vesnici, skoro pokaždý někde v poli nebo na louce u silnice nějakýho vidim. Kolikrát já už zastavila, že si dravce vyfotim zblízka, anebo aspoň prohlídnu... Ale ten nikdy neposedí. Tak se aspoň dávám fascinovat rozpětím jejich obřích křídel, představuju si sílu v jejich pařátech, ráda sleduju jejich pohyby, jak krouží nad pasekou a vyhlíží kořist, ke který se pak střemhlav snesou, aby se jí zmocnili - to znám ale jenom z televize...

Co mě naopak nebere, když je vidim v zámeckym parku, jak je v sobotu předváděj sokolníci. Maj je posazený na rukavici, lano z nohou vede ke špalku.
To neni ono.
I když pro Adriánka je...

Ten by se dal sežrat, uklovat, rozcupovat, jen aby si tvora pohladil. Jakýhokoliv. Ještě nemá strach.
Strach má ze sovy. Možná mou vinou, protože když jsem ho onehdá uspávala, jmenovala jsem všechna zvířata, co mě napadla, s tím, že už taky spí. A nakonec jsem vzpomněla sovu, s tím že ta nespí, že ta venku sedí a houká. Nato jsem zahoukala...

Ten málem vyletěl z kůže, "hů ne! Hů ne!" volal a já měla co dělat, aby mi uvěřil, že i hů vlastně spí...


Od těch dob nechce do lesa dřív, než se ujistí, že tam žádná hů neni. A zároveň sovy od těch dob vyhledává, v telce a v knihách.
To si je důkladně prohlíží. Zkoumá asi, co je na nich tak strašidelnýho.
Nebudu to prodlužovat, nakonec jsme mu sovu ukázali živou, v ZOO, a on se do ní zamiloval - a co čert nechtěl, já taky.
Respektive, přijala jsem s radostí jeho vášeň pro sovu a přidala si ji do svýho dvora oblíbených velkých ptáků. A budem se teď o ně zajímat společně.
Fakt mě ještě chcete číst? :)))



Dál objevil opici. A spoustu dalších zvířat, ale jen některá mu učarovala. Sova, opice a do třetice páv.

Může bejt.

Aspoň už kapku zapomněl na koně a nemusim utrácet za projížďky...



Uplynulý měsíc jsme strávili na chalupě. Navštívili jsme dvě zoologický zahrady v okolí, pár farem, několik kravínů a vesnických dvorků s domácí drůbeží.

Posledně jsem psala, že míváme štěstí na zážitky. Že nějaká nečekaná náhoda udělá náš výlet nezapomenutelným.
V jedný tý ZOO k nám opět prolezlo kůzle, při koupání v Rožmberku se opodál střemhlav zřítil do vln OREL pro rybu, což byla velká podívaná, pro nás ornitology, ačkoliv odletěl s prázdnou, no a Adriánek se hodinu vozil v traktoru. Protože blbě vidim a myslela jsem, že ten, co to řídí, je můj známej.

Oral pole a já na něj suverénně mávla, jestli mu tam můžu poslat kluka. Domnělej Kamil zastavil a Pucleček v půlce pole, kam s nadšením doběhl, nastoupil. Uvnitř už seděl klouček od sousedů, co taky takhle přiběhl, aby se povozil. Ti kluci to milujou, tak proč jim to nedopřát, když má člověk ty známý, že jo...

Maminka kloučka si ke mně přisedla. Na polní cestu. Koukaly jsme spolu, jak se ti naši synci vozí a já najednou poslouchám, že tenhle Jarda je přece jenom skvělej, že takhle kluky povozí.
Jakej kurva Jarda? To neni Kamil?

Zkrátka a dobře jsem si drze mávla na nějakýho traktoristu, co jsem ho v životě neviděla a přikázala mu, aby zastavil a povozil mi syna. Protože ten druhej chlapeček to měl dlouho předem domluvený :)
Přesto mi nějak nešlo toho litovat...



Pak jsem, jako skoro každej večer, seděla v hospůdce, respektive před ní, protože bylo nádherně, a bavila se s místními přáteli. Když v tom, co se nestalo...
Zastaví tam pani na kole, a jestli bych prej nechtěla soutěžit s týmem zdejších hasiček. Za tři dny. Chybí jim jedna, aby se mohly zúčastnit.
To se každoročně pořádá hasičská soutěž, sjíždí se soutěžní družstva s širýho okolí, běhá se s hadicí a stříká se proud vody na terč...
Celá vesnice přihlíží, fandí domácím a pak se baví dlouho do noci.
Mám ten den v oblibě, nevynechám žádnej ročník, pokud mi to něco jó nepřekazí, no a letos mi to zase krásně vyšlo, dokonce jsem zlanařila i ségry a kámoše, ať přijedou, že si užijem ten den...

Ale soutěžit?!

"NE, to bych fakt nechtěla, to určitě ne...," odmítla jsem a myslela jsem to úplně vážně.

Přesto jsem už za dvě hodiny trénovala ponor hadice do kádě...

Doprdele, co to tady dělám... Běželo mi hlavou, jak jsem si uvědomovala, že fakt stojim na návsi a držim v ruce hadici.


Tak hlavně ještě odvolat sourozence. A jejich rodiny. A přátele.
Nikdy tu na tuhle událost nebyli, tak coby právě letos, že jo.


"Poběžim taky...," pípla jsem, když se ptali, co se na louce chystá.

"Co poběžíš?"

"No budu taky závodit, víte..."

"To kecáš! Tak to si nedáme ujít!"



Bude mi zapůjčeno oranžový tričko s potiskem týmu, dlouhý legíny či tepláky, si mám opatřit, a taky pásek.

Jestli na sobě nějakou barvu oděvu nesnášim, pak oranžovou. Legíny nenosim, v teplákách tam ale nejdu! Pásek? K čemu proboha?

Páskem se ováže triko! Prej. A to se navíc zasouká do legín... Kdo vymejšlel tomuhle týmu dresy a s jakou myšlenkou???

Jela jsem do nejbližšího města, sehnat si, co mi chybělo.

Babička sice říkala: "Bóže, nejezdi kvůli tomu nikam, tady mám černý tepláky..."

Už jsem startovala...

Když jsem všechno pořídila, narazila jsem ještě na oranžovou čelenku do vlasů. Tu beru, ať aspoň ladim!

Pak jsem se v chalupě komplet ohákla a všichni se se mnou začli fotit. Musim říct, že ta čelenka tomu outfitu prospěla.
Na louce už seděl strejda a popíjel s místními. Mirek, Martin, Kiki a Dan se usadili u vedlejšího stolku, zatímco Adriánek se čachtal s ostatními dětmi v bazénu, co jim sem (a hlavně soutěžícím pro osvěžení) přichystali pořadatelé.


Přišly pro mě holky z našeho týmu.
Kdože?

"Jani, jdeme si už nasadit helmy!"

"Jak jako helmy?"


Moje fandovská základna se u stolu rozesmála. Tak jsem jim mezi piva a zelený mrskla svou stylovou čelenku a šla se zazdít helmou.
Už jsem nechtěla, aby mi fandili. Aby mě fotili. Aby tu vůbec byli. VŠICHNI Z LOUKY PRYČ!

Ale pro ně byla moje účast na tý soutěži právě tou nahodilou událostí, která tentokrát JIM ozvlášnila pobyt.
Co nadělám :)





Doma jsem pak dostala nápad. Nějak jsem usínala, když se mi vysnila sova, jak nám střeží knihy doma v knihovně.

Znám to z pohádek. Přece sedávaj na knihovnách, na komínku z knih, mžouraj, jsou klidný, tichý, rozumný...

Oznámila jsem Mirkovi, že Adriánkovi koupíme sovu.

Nebral mě vážně a dodal, že taky páva a opici. No, proč ne...

Takže jsem začala googlit.


"Pro chov sovy potřebujeme velkou voliéru. Budku nebo dutej strom, keř pro možnost soukromí, stín i slunce a krmnej špalek, kam jí budeme předkládat krmení. A káď pro uchovávání živý potravy. Myši a jednodenní kuřátka. Moučný červy taky, ale těch pomálu."

Sovu mít Adriánek nebude.


Gůglim opici. Překvapilo mě, kolik lidí si podalo inzerát ve znění "Toužíme po opici, jako po členovi rodiny, nabídněte prosím!"

Poptávka značně převyšovala nabídku, tudíž na nás by se dostalo asi tak za pět let, kdy ho to doufám už přejde.
Anebo mě? :)


Páva asi můžeme mít, ale ten náhodou vim, že by nemoh´ bejt doma, takže to nic. Nechci stavět žádný výběhy na naší mini zahrádce, rozumíte...

Blbý je, že ani babička ho nechce. Ta má přitom zahradu docela velikou.



Jinak pokud jde o naši minizahrádku, tak v zahradničení se mi daří dál, tůjky, co by měly tvořit živej plot, se přes léto zmenšily a rajčata mezitím, co jsme chalupařili, dozrála a popraskala, na dvorku je to samý hovno od koček, co jsem jim dala domov, no a tráva je úplně spálená, hnědá nebo žádná.

Taky jsem se vrátila bez auta...
To jsme se s Kiki a dětmi vydaly na velikej výlet do Třeboně, což máme pár kilometrů, měly slíbenou zmrzlinu a pávy a veliký hřiště... Jenže těsně před městem se něco posralo a auto skoro nejelo. Jako bych něčím dřela o silnici. Řikám, to dojedu, ale Kiki, že né, že to mám radši tady parknout a kouknem dospod.

Tam urvanej výfuk, tak jsem zas otevřela google, kde jsem poslední hledaný (opice doma) přepsala na servis Třeboň.
Ten můj google hledač by byl vůbec veselý čtení...


Sto metrů k opravně automobilů, kde je i vlaková zastávka. Jak výhodné.


Nakonec totiž nešlo hlavně o výfuk, ale hlavně o jakýsi zlověstný zvuk, co mechanik z motoru slyšel, na základě čehož usoudil, že auto je takřka na odpis, nebezpečný a nemám s nim už jezdit. Prej na to koukne, ale bez záruky.

A tak jsme se vracely vlakem a Kiki řikala něco, jakože takhle to dopadá, když se jede se mnou.
Jsem samá nečekaná událost, totiž. Přesto, děti byly naprosto spokojený...





Adriánek začal od září chodit do školky. Do státní, do speciální, pro děti s potížemi v mluvení.
Zkrátka jemu na míru. Bejvám tam zatim s nim, než se rozkouká a zvykne si.

Stejně, jako já, tam je i několik dalších matek nováčků, takže sem tam vyslechnu jejich rozhovory, byť skutečně nerada...
Já se totiž s nikym nepaktuju, jedna vypadá jak čert, druhá jako vodník, no a třetí...

"Jako já se normálně bojim, že nám u toho hlídání umře. Ona už má víc nádoru, než jater, my máme od jara koupený oblečení na její pohřeb. Manžel si dal ušít takovej hezkej oblek na míru, tmavej, víš, no a já šaty..."

...tak trochu jako zrůda. Ať už mluvila o komkoliv.



A já? Já vypadám pořád stejně. Ačkoliv jsem se začátkem léta rozhodla pořádně zhubnout.

"Kiki nedám si tvůj koláč, já ode dneška držim přísnou dietu..."

"Fakt? A co všechno už sis od rána nedala?"



S okamžitou platností jsem přestala jíst sladkosti a večeře. Že budu hlavně pít. To by mělo stačit. Aspoň to tak vždycky fungovalo.
Jenže přesto, že jsem chodila spávat v podstatě hladová a každou Adriánkovu nedojezenou zmrzlinu vyhazovala do koše, než abych ji dojedla, pila jsem tolik, že v žaludku mi čvachtalo, vážila jsem pořád stejně. Jak kdyby to bylo zakletý.

Po několika týdnech jsem sice pociťovala, že oblečení mám na sobě o něco volnější, než těsný, ale váha pořád stagnovala. A pak přišla holka, co jí dělám řasy, a byla z ní kost a kůže. V porovnání s její někdejší postavou, no a se mnou, tedy.

Povídám jí, že je to super, jak je teď krásně hubená.

"Prosim tebe, a co jsi ty?" Zčíhla mě od hlavy k patě. " - Normální, no..."

Neřekla taky hubená. Řekla normální. To snad ne... Řiká jí něco milosrdná lež? Lež ze slušnosti?? :)

Jedna se tady láduje melounem celý léto... Běhá s hasičkama po louce,ponocuje, jak ta sova, odříká si,
jenom pivo pije...
***










Fakt běžim s hadicí?


Focení s jako hasičkou...

To jsem ještě netušila, že mi dají helmu a nakážou kotníky do ponožek... :)


Kiki se svou venkovskou atrakcí :))))


Sokolníkova sova...


Adriánek se svým nej kámošem ze vsi - před hospodou...


Cesta domů vlakem, Kiki se ničemu nediví :)


Já, jak pivo piju :)
A ráno vážim zase stejně...


Adriánek jde poprvé do školky
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veronika Š. | 10. září 2018 v 10:08 | Reagovat

Krásné léto máte za sebou! Plné zážitků, tak to má být :)
A jak dopadly Hasičky na závodech?
Jinak krásné fotky, všem Vám to sluší.

2 Niternice | 10. září 2018 v 15:23 | Reagovat

Dekuju! No a jak dopadly..kdyz to nezminuju, tak to asi nestoji za rec, ne?:))))))))
Dulezity je prece zucastnit se;)

3 Katka | E-mail | 12. září 2018 v 16:43 | Reagovat

Ahojky :)

Dlouho jsem tu nebyla, ale od loňského listopadu na tebe musím pořád myslet. Co jsem našla tvůj blog, je mi jasné, že jsi neuvěřitelně silná žena. Co se mi loni narodila dcerka, nechápu, jak jsi to dokázala přežít. Seš hustá a obdivuju tě a doufám, že už tě nic takového nepotká, ať jste všichni zdraví a šťastní <3

4 Niternice | 13. září 2018 v 22:14 | Reagovat

Ahoj Kato, moc dekuju za moc milou zpravu :)
Nekdy cloveku nic jinyho ani nezbyva, nez nejak prezit..otazka zni jak.. taky doufam, ze se spatny veci vyhnou nejlepe uplne vsem.
Jeste jednou dekuju, at ti mala dela samou radost a je jen zdrava:)

5 Marie | 17. září 2018 v 7:57 | Reagovat

Čím vším ty ještě budeš?Ještě,že se nemůžeš proměnit v sovu,to bys jen trčela na těch knížkách a v noci zírala do tmy.Jani hezky jste si užívali a moc hezky jsi nám to tu nastínila.Měj krásné dny a Adíkovi ať se to rozpovídá.

6 Katka | E-mail | 17. září 2018 v 22:48 | Reagovat

[4]: Děkuju :)

7 yellow | 20. září 2018 v 13:46 | Reagovat

Až na to, že na té fotce držíte savici, a ne hadici, ale jinak dobrý. :D My jsme letos bohužel žádnou soutěž neabsolvovaly, protože v termínu první jsem se vdávala a tak nějak nás je celkově málo, že se většinou sejdeme ve čtyřech.
Každopádně palec nahoru za odvahu do toho tak po hlavě jít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.