Janička koupila cvrčky!

29. června 2018 v 21:43 |  ZPOVĚDNICE - aktuální zpovědi
Já už vůbec nepíšu, že ne? Jak jako jeden článek za měsíc? Co to se mnou je?

Jestli to nebude těmi léky... Momentálně si připadám moc normální na to, abych vám tu něco vypisovala.

Matně si teď vybavuju slova doktorky, když jsem jí loni sdělovala, že jsem asi blázen: "Nebojte, blázni maj´pocit, že jsou úplně normální..."

Tak teda nevim. Na druhou stranu, co je víc ok, plejt záhonky nebo ťukat do počítače svý historky? Tuhle činnost si momentálně nějak nedovedu zařadit do programu dne. Dneska to ale vyšlo! Jsem sama, nikým nerušena a v podstatě všechno mám hotovo.

Sice v kalendáři stojí, že plevel, co se ho zbavíme dnes, už nikdy nedoroste, ale já už jim na to neskočim. Nevim, kdo tohle vymejšlí. Nic neroste tolik, jako nežádoucí, nicotnej plevel. Ale pozor, mně to nevadí! Já totiž za plevel považuju máloco. Tuhle Mirek vytrh bodlák a já mu vynadala. Vždyť už byl takovej urostlej, už kvetl... A kdyby se při sekání nevyhl rožku, kam jsem si nasázela kopřivy, bylo by taky zle.
On by se mu jistě nevyhl, proto jsem to pojistila a šup s milejma žahavkama do rajčat.

Táta se chytal za hlavu: "Kdo si z venku nosí domu kopřivy, a tam si je sází?!"

Ten, co si připadá úplně normální...


Jenže já si z nich dělám čaj. A taky pampelišky nekosim. Ani jetel a sedmikrásky. O těch vim z Broučků, na kterých místech rostou... Možná je to jenom smyšlenka z pohádky, ale asi se mi to tenkrát, když nám dědeček předčítal na dobrou noc, dostalo moc pod kůži...

Před pár týdny jsem byla na chalupě, a moc jsem si přála najít po dlouhý době čtyřlístek. Tu jsem si vzpomněla, že právě stojím v místech, kde jsem kdysi našla čtyřlístků hned několik a dokonce i pětilístek! Kouknu do trávy a jsou tam zas. No nekecej!
A tak jsem si došla pro rýč, že na to vyzraju, a v květináči si je převezla do Prahy. Pro štěstí natrvalo.
V zahrádce jsem si ho zasázela pěkně pod kopretiny od maminky. A víte co? Jak odrostlo těch několik mnohalístků, přestaly se rodit další. Už fakt jenom obyčejnej jetel. Divný.

Kiki by teď namítla: Jak pro koho... :)



Když jsem měla svátek, ptal se mě Mirek, co bych si tak přála. Jeli jsme zrovna na tu chalupu a stavovali se v Obi. Dát jim ryby. Já totiž rušila akvárko. Asi tak po deseti letech akvaristických začátků...
Bylo to pokračování toho minule popsanýho zbavení se šneků, co jsem chovala prakticky především.
Rybky k tomu byly jen tak, aby někdo neřek, že jsem magor.

Vymyslela jsem parádní plán, kam s nima. Právě do Obi, odkud pocházeli jejich praprapra-předci.

Mirkovi se to moc nezdálo, nevěřil, že by je přijali. Ale já šla na jisto.

A taky, že jo! Pán z chovatelských potřeb neměl problém, skoro se zdálo, že ho můj požadavek ani nepřekvapil. Asi to napadá víc končících akvaristů. Normálních :)

A jak tam tak Adriánek okukoval, co se prohání v těch jejich akvárkách, mně zaujal zvuk z plastových krabiček...
Cvrčci.

Chudáci... Lezou uvnitř jeden přes druhýho a zoufale se snaží dostat ven. Jenže nejde to.
Že ne?!

Vždycky jsem to chtěla udělat... Naskládala jsem několik krabiček do vozíku. Aspoň symbolicky. No všechny jsem nemohla, ale to víte, že mi to srdce trhalo...

"Co je doprdele tohle?" Zjišťoval Mirek, když jsme se sešli u pokladen a začali vyskládávat zboží.

"Můj dárek k svátku," odzbrojila jsem ho.

Už neřekl ani slovo a zaplatil je. Celou cestu nám pak příjemně vyhrávali a já se hrozně těšila, až je konečně vypustim na svobodu.



Babička nás přivítala výbornym obědem. A Mirek se mě během hostiny zeptal, kam je chci vypustit.

"Co budete pouštět?" Usmívala se babička.

"Janička si přivezla cvrčky," oznámil jí suše.

"Cvrčky? A kdes je nachytala?" Nechápala moc, ale stále se usmívala.

"Koupila je. Teda přála si je koupit ode mě k svátku," nešetřil mě Mirek.

Babička vyřkla to svý obvyklý "BÓŽE MŮJ!" a nato mě začala směrovat, kam je rozhodně vypouštět nesmim. Nikam v týhle vesnici, když to zkrátim. Protože by sežrali, na co by přišli. Jo a už se neusmívala.


Musim za hřbitov. Tedy musíme, tím pádem. Protože já za hřbitovem rozhodně sama nic vypouštět nebudu.

Po kafi jsme vyrazili. Adriánka tahle akce obzvlášť bavila. Což bylo předem jasný. Otvíral víčka a pomáhal broučkům ven. A já cejtila zvláštní uspokojení.

Do chvíle, než přišla smska od maminky. Babička ji totiž obratem informovala...


"Jani, je to sice hezký, že cvrčkům z Obi přeješ svobodu, ale oni ti nepoděkujou, narodili se nejspíš v nějaký líhni a v trávě podle mě nepřežijou noc."

Aha. Hmm, no... Ale aspoň maj šanci.

To mi víc vadil pocit, že šlo stejně jenom o záchranu symbolickou. Zejtra tam dodaj nový krabice. Dvacet nebo i víc. Je to boj s větrnými mlýny! Na kterej nemám ani dost času, ani peněz... Ani hřbitovů :)



Další den jsme jeli na výlet. V nedalekym statku chovaj kozy, tak jsme je jeli navštívit. Poslední dobou si všímám - možná je to těmi čtyřlístky, že skoro každá moje všední akce, bejvá obohacena něčim nepředvídanym, nějakou milou náhodou, která z běžnýho výletu udělá událost. Jako třeba, když za námi vyběhlo jedno malý kůzle. Najednou se nám začalo otírat o nohy a všemožně se lísat, a Adriánek byl nadšenej.
Já taky.

Hladili jsme ho a fotili se s nim (pochopitelně), a vůbec se mi ho nechtělo opustit. Mirek ho nakonec popadl a v náručí přenesl zpátky do ohrady, jenže zlobivý kůzlátko hop - a už bylo zas s námi.
Vám vlastně nejsou tři, už končim... :)

Chci tim jenom říct, že si prostě na pořád budeme pamatovat, jak jsme tu byli, a že k nám přišlo kůzle. Kdyby nepřišlo, za tejden o tomhle výletu už nevim.

Další taková akce, kterou nezapomenu - šla jsem, jako obvykle, s Adriánkem ke koním. Už víte, že máme blízko domova stáje. Chodíme tam koukat, někdy se i projet. Já teda ne, já koně nijak zvlášť nemusim. Ale Puclík jo, tak mu je dopřávám. Přestože si myslim, že kdyby tu místo hřebčína stál kravín, bude sem chodit stejně rád.

Přijdem tam, a tam nějakej chlápek. Drží koňovi nohu a kleštěma mu v kopytu něco kutí. Hned si řikám - a Adriánkovi hlavně - vidíš, veterinář. Asi se koníčkovi něco stalo, tak se mu na tu nožku pan doktor dívá...

Chlap (pěknej, musim říct), se na nás otočil. Po tom, co slyšel ten můj výklad synovi. Zkoukl mě od hlavy k patě, obočí až na čele, no doslova si mě přeměřil - asi jak mi to pálí, a pak už se věnoval zas kopytu.

Sledovali jsme jeho práci dál. Když sáhl po podkově, vyhrkla jsem: "Jo vy jste kovář!"

Otočil se zas a fascinovaně přitakal. Jakože KONEČNĚ...

Musim přiznat, že do teď nechápu, že mě to vůbec nenapadlo. Vidim chlapa s kleštěma, co se zabejvá koňskym kopytem, a ani na chvíli (ani po chvíli) mi tam nenaskočí "kovář". Prostě asi doktor. Asi mu tahá žihadlo...


Pan kovář si ale naštěstí neudělal špatnej obrázek o svých divácích a dal se s námi do řeči. Ptal se, jestli sem chodíváme často. Pak se zajímal, jestli máme rádi koně. Odpovídala jsem podle pravdy. Že bejt tu krávy, chodíme sem zrovna tak.

Usmál se tomu a hned prej, jestli jsem nikdy nezatoužila, naučit se na koni.

"Nikdy."

"Ne? Učit se nový věci? Obohatit se o nový dovednosti?" Zkoušel mě. Jestli jsem ok, anebo úplně marná.

"Já se věnuju tomu, co mě baví. Když objevim něco, co se mi zalíbí, jdu do toho."

"Jo? A co se vám třeba líbí?" Šel si pro to...


Á tak... Třeba to vaše starobylý kovářský řemeslo... Prolítlo mi spontánně hlavou. A nebo takoví pěkní kováři, jako jste vy... hm?

Dost! Jsi žena, jsi dáma a jsi normální! Napomenula jsem se.


"Třeba ráda zajdu hledat s detektorem, když je někdy čas," nevylepšila jsem to.

"Jo tak, hledačka pokladů...," ušklíbl se.


Pak koukl na Adriánka: "Chtěl bys podkovu? Takovej poklad nikdo nemá!" Mrknul na něj.

"Chci! - Teda chce!" Nezvládla jsem to, v touze po tom mega štěstí, který podkova odedávna nosí.

Kovář si Adriánka přivolal blíž a nechal ho sledovat, jak pro něj podkovu čistí a brousí. Právě ji sundal z kopyta.

Pak mu ji dal a já vycítila, že je čas jít. Pověsit ji doma.

Jenže Pucleček si sednul do písku a začal si to nasazovat na nohu. Domu jsme pak chvíli šli a chvíli se zkoušeli okovat.



A já, pod tíhou popsaných důkazů uznávám, že zas tak úplně normální si nepřipadám :)
***













Kůň nebo kráva, je nám to fuk :)


Štěstí, co jsem si chtěla dovézt do Prahy...


Uteklo za námi kůzle...





Svoboda pro cvrčky z Obi


Kovář










 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Martin | 3. července 2018 v 21:35 | Reagovat

Já bych ti tak rád napsal nějakej vtipnej komentář, ale už jsi všechen vtip sebrala a vložila ho do blogu. Díky za vzpomínku na hezké časy. Myslím ty časy, kdy jsi takhle pěkně psala pravidelně. Pobavilas mě. Opravdu.

2 Marie | 8. července 2018 v 18:31 | Reagovat

Jani jsem se zasmála.Pan kovář je hezkej pan kovář,taky bych zírala.Adík hrozně vyrostl a moooc vám to sluší.Tak ať vám podkova nosí jen samé ŠTĚSTÍ.

3 niternice | 21. července 2018 v 16:56 | Reagovat

děkuji děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.