Celá já

10. dubna 2018 v 19:42 |  ZPOVĚDNICE - aktuální zpovědi
Jak dlouho já tu zas nebyla... Mívám podivná období. A v tomhle, jako by se vypařila ta nutkavá potřeba psát. Teď stačí těšit se, až zas bude čas, že vám všechno napíšu. Teď jsem takhle spokojená.
Starám se hlavně o syna, o domácnost, o přivýdělek v butiku a to úplně stačí.
Přesto se mi pohromy a podivnosti dál nevyhýbají...

Jsem v jednom kole. To máte učení, kreslení, tančení, hry, logopedie, další vyšetřování, zda se vše vyvíjí správným směrem... Do toho teď přibyla jarní péče o zahrádku, kdy provádím různý experimenty - například píchnu proutek do hlíny a vyčkávám, co bude... Sleduju, jak mi ze zěmě raší na podzim sázený tulipány a z kamení stavím zídku kolem budoucího záhonu...
Mám toho moc. Ale vesměs všechno příjemný. Takový to dávání se unášet každodennem, kdy je na první pohled jeden den jak druhej, ale když se podívám blíž, dějou se podivuhodné věci :)

Třeba jsem měla opakovaně potíž s pamětí.
Já ty stavy úplně nenávidim, protože si přijdu blbá. Nemám na sebe spolehnutí, nemůžu za sebe ručit. A tak se stalo, že jsem kupříkladu vytopila garáž.

Začalo to tím, že jsem nějak sázela ty větve a rozhodla se je hned zalít.
Byl začátek dubna a já volám na Mirka, ať mi pustí vodu.
Podivil se a utrousil, že budu vypadat jako magor, co zalejvá v dubnu, ale pustil.

Když jsem měla hotovo, otočila jsem jen ústím hadice, voda z ní stříkat přestala a to mi stačilo. Kohout jsem nějak opomněla.

Druhý den jsem tam pro něco šla. To je další věc, co mě nejvíc trápí ve fázích "slabé paměti". Pro něco se vydám a když tam dojdu, udělám něco úplně jinýho a vracím se. Ani mi to nepřijde. Není to, že bych tam stála a dumala, co jsem to chtěla. Vždycky je co dělat všude, kde se octnu. Třeba si jdu k posteli pro nabíječku, ale místo toho vynosím peřiny na sluníčko. A tak.

Takže jsem další večer otevřela garáž, aniž bych vůbec tušila, co tam chci, ale hlavně, že jsem otevřela, protože jedině tak jsem mohla zjistit, že je tam všechno pod vodou...

Byla tma, slyšim téct vodu, cítím, že v ní stojím...
Rozsvítila jsem a spráskla ruce. Hadice se nějak zapla a tím samým proudem, kterým jsem včera kropila, to tu prostě vytéká. Všude voda. Kolo, sekačka, krabice s mými pamětihodnostmi, Mirkovo nářadí, vrtačka, všechno. VŠECHNO.

Vběhla jsem do ložnice, kde on usnul při uspávání.
"Mirečku... vstávej... něco se děje v garáži..."

"Co se děje?" Vylítl.

"Nevim, jako by tam tekla voda nebo co...," nastínila jsem.

Utíkal tam a bylo zle.

Píšu Kiki, co se mi povedlo. Ona přelezla plot a přišla. Viděla mě stát po kotníky ve vodě a vyfotila si mě.

Psala jsem Martinovi, jestli nespí a jestli má čerpadlo.

Prej pro mě nemůže nic udělat, v týhle chvíli. Prej mám vodu koštětem vyprovodit z garážových vrat...

Super.

"Jako nezávidim ti, to máš do noci co dělat," zhodnotila povodeň Kiki. "Nabídla bych ti pomoc, ale... nějak se mi nechce," smála se.

Jenže najednou řiká: "Dělej, panebože, dej sem kýbl!" A vyhrnula si rukávy, i kalhoty. Od pyžama.


Přiběhla jsem s kbelíkem, když otevřenou garáží vešel Martin.

"Já to musel vidět," ušklíbal se zvědavě.

A pak z hadice vyrobil alternativní čerpadlo a nechal všechnu vodu odtéct do nedalekýho kanálu.
Oba pomohli, úplně jsem si řikala, jak skvělý lidi kolem sebe mám.
Přijdou se jako posmívat, ale jenom aby zakryli, že přišli na pomoc :)


Zato kolem domu nemáme moc přátelské sousedy. Ten odnaproti je samej naschvál.
Když při posledním sněžení odrhnul všechen sníh Mirkovi před auto a na můj živej plot, neovládla jsem se už a vylítla na něj z okna.

Nevim, jestli jsem přímo křičela (Mirek tvrdí, že jo), ale pěkně jsem mu vyčetla všechno, co se vůči nám dopustil a že takhle teda ne!

Pěkně od plic, žádný přetvářky. Ačkoliv původně se zdál milej.

Nějak moc se nedal, měl pocit, že žádný schválnosti nedělá, že co dělá, nám nemá proč vadit, ale já to viděla jinak, no zhádali jsme se trošičku.

Pak nebylo jasný, co bude dál, ale zdravíme se. U toho to končí. A snad si na mě už dá bacha!


Pro jistotu jsem znovu natáhla naši rákosovou zástěnu přes plot. Ať k nám nemůže nic házet, ani čumět. Člověk tu chce chodit třeba nahej...
To je zajímavý, že si vždycky přeju, mít takový soukromí, abych mohla vyjít ven nahá, ale nakonec takovou potřebu ani nemám.


Každopádně za tou neprůhlednou stěnou se cejtim líp. I se mi v dubnu líp zalejvá...
Co je komu do toho, kdy člověk co na zahrádce provádí, že jo.

Mirek naučil Adriánka házet míčem a taky dobře chytat. Byla jsem překvapená, jak mu to jde, když po mně začal házet balón.
Házíme si, házíme, když za rákosem zastaví auto.
Matně vidím, že vystoupila sousedka s malou dcerou. Oni mě podle mě vidí líp, než já je. Takhle fungoval ten rákos i loni, takže neni důvod se domnívat, že letos kryje líp.

"Mami, to je pani hysterka?" Ozve se zpoza něj.



Ztuhla jsem. Matka něco odpověděla, to už ale zacházely do dveří, nerozuměla jsem nic, ovšem napomenutí to nebylo. Ani žádný pšššššššt, to se neřiká...

PANI HYSTERKA?!

Nemohla jsem se najednou pořádně soustředit na letící míč, takže jsem dostala do ksichtu.

FAKT SE TA HOLČIČKA PTALA, JESTLI JSEM TA PANI HYSTERKA???

Přemejšlela jsem o různých reakcích. Kdyby mě jako ještě slyšely.

"Hej!" Napadlo mě třeba.

Anebo: "Prosim?"

Nebo: "Tak snad jí řeknete, že takhle se o lidech nemluví, ne?!"

"Snad jí vysvětlíte, že žádná hysterka nejsem, ne?!

Nic se nehodilo. Jen to skousnout.
Ty mi daly. Pani hysterka, prej. To snad ne.



A nepomohl mi zapomenout ani můj novej ctitel...
Sedím takhle v obchodě, když vejde chlap a žádá odpadky. Odnese je a je zpátky. Prej jak se daří.
A žoviálně se opře loktem o pult.

Asi má pocit, že je štramák. Ale neni. Velkej, otylej, nepohlednej... V pracovních montérkách, co si je věčně tahá ze zadku. Jak se mu zadíraj.

Ale co, budu milá, je to chudák.

Tak jsme si povídali, když v tom vytáhl zpoza laclu nějakej hadr a podával mi ho se slovy:
"Tady jsem vám přinesl mikinu!"

"Aha... A na co?" Zkoukla jsem zmuchlanej, sepranej a hlavně smradlavej pulovr.

"No pod nohy! Abyste stála na měkkym, je to lepší!"

A odběhl. Stydlivě.

TY VOLE.


A už se zas vracel...

"Využíváte to?"

"Co jako?"

"No tu mikinu, stojíte na ní?" Zjišťoval.

"Přece vám nebudu šlapat po mikině...," namítala jsem.

"Ale jo! Já chci! Prosím!"

"Ale proč?"

"Jen tak! Ať nestojíte na tvrdý podlaze! A mně to udělá radost! Prosím!" A zase odešel. Cestou si nadskočil, aby si znovu povytáhl trenky ze zadku.

Co to zase je...

Koukla jsem na zem, na mikinu a jednou nohou jsem se na ni postavila.
Druhou ne. Dyť je to chudák, co mu tu budu špinit oblečení... Měla jsem dilema, vyhovět mu, anebo ne. Přecejen je slaboduchej...
A jak pozná, že jsem na tom stála - nestála? :)


Přichází.
"Stojíte na ní?" Načuhuje přes kasu.

"Jojo, nebojte," rychle se na ni oběma botama přesouvám.

"To je dobře!"

"A takhle v botách jo?"

"Nó! V botách!"

"To je ale hrozný přece," rozesmála jsem se.

"Neni! Využijte to! Já si pro ni před osmou přijdu! Děkuju!" A odběhl.

V osm jdu totiž domů.

Snad ještě něco prodám, mám to dneska docela dobře rozjetý.
Člověk tu prodává luxusní svršky a přitom stojí na nechutnym hadru. Nejsem to náhodou celá já? :)
***










Na našem malém dvorečku za rákosím, na kamenné zídce... Mám já to plno práce :)



Decentně pošlapávám mikinu slaboduchýmu uklízeči - mám, nemám? :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marie | 10. dubna 2018 v 20:54 | Reagovat

Jani hysterka je ještě slušný slovo,asi se před vnučkou krotili.A jinak už jsem taky zalívala,to přeci neni divný?Nebo jo?Tak hezké hramí na schovku se sousedy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.