Život je zvláštní (100)

4. února 2018 v 13:55 |  ZPOVĚDNICE - aktuální zpovědi
Moji kluci odjeli na neděli k babičce, tak si řikám...
Co já budu dneska dělat? Z toho všeho, co bych dělat měla...

Píšu mámě, jak se má, a že já jsem taky sama, protože i její kluci jsou na víkend pryč, a tak jsme si chvíli psaly, jak je toho vždycky tolik, co doma čeká na náš čas, až se jedna nedokáže rozhodnout, čemu ho věnuje dřív.
A tak posedí u kávy o něco dýl - a najednou je tu večer a kluci jsou tu :)

Věděla jsem, že když jí prozradim, že se timhle stylem taky právě rozhoduju, nad tim kafem, tak pro mě vymyslí hned několik úkolů. Od toho svýho kafe. Třeba důkladně vydrbat ty schody, anebo konečně vybrat a objednat nějakej pěknej koberec Adriánkovi do pokojíčku. Nevim, proč jsem si takhle pro to šla. Možná, aby mi zachránila den a byla jsem nucena udělat aspoň něco - aspoň kvůli ní, když už to nepálí mě. Ale dodala jsem bokem, že přese všechny ty povinnosti, co tu všude čekaj a hulákaj - teda víc na ni, než na mě :))) (anebo jsem nahluchlá), bych ze všeho nejradši psala.
A ona na to: Psala? Tak piš.

To vám byl šok. Ráda bych řekla, že když mi tu zahálku takhle posvětila, tak už na ni nemám chuť a jdu na ty schody, ale to zas teda ne. Druhý kafe, druhý balení sušenek a rychle pro počítač!



Protože pokud jde o psaní, tak to vždycky vim, kde začít...
Adriánek oslavil třetí narozeniny a před problémem už se nedaly dál zavírat oči. Stal se evidentním.
Neumí mluvit.
Do těch tří jsem si pořád namlouvala, že je to přece kluk. Že ti jsou pomalejší, že to přijde. Opírala jsem si ty lži (co maminka ráda říkává, že si strkám do kapsy) o spousty komentářů jiných matek z internetu. Kluk nemluvil do pěti a najednou BUM a hubu nezavře! A tak.

Jenže tříletá prohlídka přinesla objednávky na neurologii, psychologii, foniatrii a taky logopedii, a doporučení na speciální školku, nejlíp hned od září, až se bude nabírat. A pediatrička nadhodila obávanou diagnózu: "Autismus - ale musí se to prošetřit."

Neuroložka našeho Pucleho chvíli prohlížela, jak se jí tam nahatej prohání a pak řekla: "To je vývojová dysfázie jak vyšitá."

Dostala jsem radu, abych se nevracela do práce, přestože mi právě končí rodičovská, ale abych zůstala doma a synovi se naplno věnovala. Jak, to se dozvíme na logopedii.


Tam Adriánek nakráčel po špičkách. "On je autista?" Zeptala se doktorka hned ve dveřích.

Rozhlídla jsem se chodbou, "Ehm, no snad neni..."

Dvě hodiny ho pak zkoumala. My tam s Mirkem seděli v křesílkách a nesměli ceknout. Aby tam byl sám za sebe, abychom nemluvili za něj, případně mu nepomáhali. Defacto jsme tam prostě nebyli.

"Jeho problém je, že nerozumí," řekla logopedka konečně něco.

"Ale jakpak by nerozuměl, koukejte! Adriánku, běž rozsvítit!"

"A otevři dveře!" Předháněli jsme se v příkazech, ve snaze ukázat tý ženský, jak strašně se mýlí.



Jenže ta se akorát rozesmála.
"Má to naučený! Jak pes povely. Umí pár frází, na slova by je nerozebral, ale co je mimo jeho domácí mikrosvět, tam se nechytá!

Zmlkli jsme zas. A polknuly ještě pár důkazních ukázek, jako vyhoď tohle do koše! nebo podej mi ovladač! :))

"Adriánku, vezmi kostku, jakou mám já a dej ji tam, kam já, ano?" Zadala mu novej povel.


Koukal na ni a byl ztracenej.

"Vidíte? Chtěl by mi vyhovět, ale neví jak. Vůbec netuší," rozmazávala to, jako by nám to samotným nebylo jasný.

Chtěla jsem mu to vysvětlit líp, ale okřikla mě doktorka i Mirek.
Už mlčim, už mlčim.

Ukázala mu to sama a hned ho vyzvala znovu, aby po ní opakoval. A už se chytil. Udělal všechno správně, a pak ještě několikrát, stejně jako další úkoly, no a když si začal zpívat říkanku, kterou se ho snažila naučit, otočila se na nás a řekla:

"Neni na tom zle. Je šikovnej. Ten bude mluvit. Má o to zájem."

Pak se rozpovídala, co a jak. Zmínila, že ve třech letech už se má sám svlékat, oblékat, sám jíst, sám pít z hrnku, sám chodit na záchod...(No tak se párkrát počurá, tak se to vytře!)
A nemám mu vyhovět, když z jeho nespokojených projevů (jen já) pochopím, co chce, ale pěkně ho přimět si o to říct...

"Vždyť to by si vás za chvíli natřel na chleba!"

Burcovala mě, zatímco Puclík si o mě otíral špínu z prstů, kterou běhal nabírat na starej větrák v rohu.

Závěrem ještě dodala důležitou věc - za každou snahu ho strašně chválit.

Potvrdila lehčí formu vývojové dysfázie a šlo se domů s tím, že se do tý léčby hned obujem.


Už první den jsme zjistili, že Adriánek toho umí víc, než jsme si mysleli.
Jedl sám vidličkou, sám si napichoval a sám se lžící krmil polévkou.
Vida. Stačilo ho přestat krmit a povolit, aby se umazal :)

Dál jsem zjistila, že se mnou umí míň, než s Mirkem.

Já s ním nad knihou:

Adriánečku, a copak je tohleto, je to koníček? A jak dělá?
Ihááá
Výborně miláčku, ty seš tak šikovnej! Jsi moc chytrej, moc moc!


Pak jdu skládat prádlo a slyším Mirka s ním nad knihou:

Adriánku, tohle je tchoř. Řekni tchoř.
Tchoř.
Výborně.


???


VIDA...


Druhá záležitost, kterou Mazlenka údajně trpí, je hyperaktivita, (anebo jí trpíme my? :)).
Ta se projevuje tak, že neposedí, že nemá trpělivost věnovat se tomu učení, ale hlavně, že blbě spí. Pozdě a dlouho usíná a brzy ráno vstává. A je plnej elánu, a to neprospí ani 7 hodin.
Zkrátka a dobře, já potřebuju víc :)

Někdy jsem v noci už tak vyřízená, když zas něco chce, že nevim, jestli jsem ho přebalila v duchu, anebo doopravdy.
A taky, když cejtim, že jsem se zpotila, protože já ráda na noc přetápim, nejsem schopna vstát a tu košili si převlíct.
Tuhle jsem si ji v polospánku radši tahala od těla, aby nestudila, až jsem si celej přední díl urvala. Zůstalo mi kus látky v ruce, tak jsem to zahodila a spala dál. Tedy chtěla spát, ale rozesmálo mě to, čímž jsem se rozdováděla.
Já mám po každym probrání se velikej problém znovu usnout. Jinej usne do pěti minut, mně to trvá hodinu i dýl. To mě kolikrát v noci Mirek přistihne na mobilu. Zkrátka tu moji hyperaktivitu bylo už taky potřeba řešit.


Napadl mě bazén. Máme ho nedaleko. Jako bezdětná holka jsem tam chodívala, tak teď tam vezmu synka.
A tak spolu chodíme plavat, kdykoliv jsou hodiny pro veřejnost.
Po šesti, sedmi návštěvách už skáče sám do vody a hledá si pořád nový a nový výzvy. Nejnověji je to právě potápění.

A potom spí(me), jako mimino. Už i ráno si přispí, no dějou se úplný zázraky.

A po telefonátu s babičkou považuju za zázrak i to, že mám čas se Adriánkovi tolik věnovat.
Vyprávěla mi totiž, jak jí se žilo, když ona měla děti malý.
Vstala ve čtyři a šla roztopit kotel. Ve velikym hrnci na něm vyvařovala bílý prádlo. Cejchy a tak.
Teprve potom se to dávalo do pračky, která neměla tenkrát ještě funkci navolit stupně. Prostě jen prala.
(Zázrak byl, že už nebyla k dispozici jen valcha...).
V šest se probouzely děti, tak praní musela přerušit a pokračovat mohla, až šly děti po obědě zase spát.
Nesedla si ke kafi, nepsala si článek.
Od jejích 17 let takhle jede. A do dneška mi říká, když si chci po sobě umejt talíř, že se ještě v životě namyju.
Ale kdy už začnu? :)


Já večer zapínám myčku, aby umyla naše nádobí a jdu uspávat synka. Povídám mu, místo pohádky, co jsme celej den dělali, a nezapomínám zmínit ani to, co se naučil, v čem udělal pokrok a že to mluvení půjde. Že musí počkat a trénovat, že mu pomůžem a že to brzy půjde.
A najednou si vzpomínám, že tahle slova jsem už říkávala kdysi.

Totiž Elence. Ta mluvila krásně a brzy, jenže po jedný z mnoha operací, když zůstala pár měsíců v umělym spánku, mluvit zapomněla. To je jenom ve filmech, že se člověk po měsících probere a je na tom tak, jako by jen prospal noc.
Nešlo jí promluvit. Všechno prostě zapomněla. Byla z toho vyděšená a brečela, že jí to nejde, ale já ji uklidňovala a ujišťovala, že se nemá bát, že to půjde.

"Musíme počkat, teď to nejde, ale zase to půjde, neboj se!" Vysvětlovala jsem jí polopatě, aby chápala.
Jakoby to bylo včera.

A teď říkám totéž podruhý.
A asi po stý, že život je zvláštní.
*








"Vždycky je toho doma tolik, že člověk neví, kam dřív skočit, žejo. Až to prosedí u stolu :)"

"Nemluvim o sobě, jenom tak obecně, chápeš..."

"Mami? :)"

"Jo, proseděl by, ale to nejde."

"Jo jasně, vždyť já si dělám srandu..."

"Něco udělat musíme."

"Dyť jo. Furt."

Jestli si vůbec uvědomuje ten zázrak, že máme myčky, pračky, sušičky... rychlovarný konvice a překapávače...:)
***





S tátou v bazénu...




Se mnou...

Se strejdou Martinem... :)


A já konečně sama doma! :)
..


.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stories-of-a-chaotic-mind | Web | 6. února 2018 v 14:30 | Reagovat

Krásný fotky

2 Marie | 12. února 2018 v 18:16 | Reagovat

Jani vy to dáte,chce to trpělivost a důslednost.Super jsi to napsala a to tvoje spaní mě dostalo.Hezké dny přeji a fotky nádherný.

3 niternice | 13. února 2018 v 22:24 | Reagovat

:))
Moje spaní? Ráda bych zjistila, že v tom nejedu sama, takže doufám, že to máš podobně a taky si trháš košili z těla když studí :-)
Momentálně bojuju s tou důsledností, snad nad sebou vyhraju!:)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.