Já, ornitolog

21. února 2018 v 18:00 |  ZPOVĚDNICE - aktuální zpovědi
Ségry s rodinama byly na dovolený a brácha denně v práci. A to byl můj zlatej čas. Jak já se měla!
Maminka najednou píše, volá: Nechcete oběd? Koupila jsem vám medovník, přijeďte si! Šiju Aďulkovi závěs!
No zkrátka se zaměřila jen na nás a já si to neskutečně užívala, protože jindy se "dělí" čtyřma a dál ještě tolika, kolik má vnoučat, takže dalšíma čtyřma a to si člověk pěkně počká, než se na něj dostane :)

Psala jsem holkám, že by spolu měly lítat častěji.

A taky jsem s maminkou měla mnohem lepší vztah! Co se jí běžně nelíbí, (já nevim, třeba že posílám fotku Pucleho bez rukavic), za to se teď nezlobila a nenazvala mě nezodpovědnou, naopak! Řekla jen: To jako nevidim. A poslala ten medovník :))
Zato když holky poslaly, jak se fotěj s krokodýlem! To bylo zle! :)))

S maminkou máme obě stejný kalendáře. Já ji ho dávám k Ježíšku už řadu let, jmenuje se Lunární kalendář Krásné paní. No a letos poprvý ho mám i já, protože se Mireček vytáh´...
Jsou tam super rady. Každej den se dovíte, co přesně máte udělat, nebo naopak neudělat, protože na to je/neni právě vhodná doba.
Vždycky dřívávejc, když jsem bejvala u našich, nezapomněla jsem postát u poličky s timhle kalendářem a přečíst si, co dneska zas.
Třeba jsem zjistila, že se maj sázet letničky. Což nic. Dosud. (Letos už ano!)
Anebo jak účinně procvičit třeba prsty. A hned jsem to průbla...

Rady jsou tam různorodý; že se nemaj větrat peřiny, protože dneska by navlhly.
Že si máme zajít ke kadeřnici, protože dnešní střih dlouho vydrží.
A taky, jak rychle, za pomoci přírody, na chřipku, postihla-li mě.

Rozmanitý návody, rady, pranostiky. Moc se mi ten kalendář líbí. Jsem ráda, že ho taky už mám. Že už mi nic neuteče...
Pojedu podle něj a všechno půjde jak po másle!


Jak jsme na podzim sázely ten náš živej plot, ty tyčky holý, podél naší malinký zahrádečky, (kam letos vysázim ty letničky), tak měli všichni pořád pocit, že jsou málo v zemi. Že by se měly na zimu víc zahrabat. Nějak jsem se k tomu furt nemohla dostat a udělala jsem to nakonec až po Novym roce.

Jednoho dne jsem uklízela po Ariánkovi bábovky a nářadí, co roztahal po dvoře, a tak jsem si řekla, že to rovnou zmáknu. Když už mám tu lopatu v ruce.
Hecla jsem se a přikryla nějaký ty keře hlínou.
Pak už jsem zas někam spěchala, tak v tom pokračoval večer Mirek. A bylo to. To to trvalo!

Kalendář jsem ještě neměla ani vybalenej, protože ono je to jiný, když si na návštěvě pročítáte z dlouhý chvíle, co se kde píše zajímavýho, a když to pak máte možnost dělat doma. Doma neni čas! Ale ten večer jsem do něj poprvé nahlídla. Vystavila jsem si ho na okno v kuchyni, ať mám ty vzácný rady hezky na očích, nalistovala DNEŠEK, a co nevidim.

"Dnes nepracujte se zeminou ani s rostlinami!"

Dělá si ta Krásná pani ze mě prdel?

Takže počítám, že z živýho plotu nic nebude. Puclena navíc ty keříky láme, jak se v nich prohání... A marně čekám na den, kdy by se v kalendáři radilo, dnes lámejte keře - rychleji porostou. Například.

Pořád se mě každej ptá (já mám nějakou strašně zvědavou rodinu), proč jsem toho kluka už zase stříhala. Ale já nic takovýho neudělala, prostě mu to neroste! Bránim se pokaždý.
Od srpna, nekecám, má krátkou ofinku do půl čela.
A já se konečně dovtípila, proč. Na stoprocent věštil tehdy ten zpropadenej kalendář, že DNEŠNÍ střih dlouho vydrží. Když mně zrovna ujela ruka...
To jsme si tenkrát Adriánka pěkně podaly, s Kiki. Jakoby to bylo včera. Řikám jí: "Hele, jakej se mi tu povedl zub."
A ona vzala nůžky, že to zkusí zarovnat... Já ji znovu vystřídala a než bys řekl švec, byl tu Ivan jak vyšitej.


Ale třeba taková maminka, ta má s kalendářem zkušenost i nepříjemnou. Jednou se dočetla, že se má vytrhat plevel i s kořínky, že už neporoste. Tak se do toho pustila, ruce tam div nenechala, no a za tejden na to mohla vlítnout zas...

Já si tuhle přečetla, že mám vypucovat ty schody. Představte si.
Vhodný čas na čištění dřevěných podlah.
Jenže po maminčině zkušenosti - ještě že měla dostatek toho volnýho času a stihla mi povyprávět... jsem to pucování nakonec nerealizovala. To tak, abych na schodech nechala kolena a za tejden byly znovu samej kočičí chlup...

Ty moje kočky totiž - řeknu vám, já je nemít, tak nemusim uklízet snad vůbec.
Ale zrovna včera v tom kalendáři čtu, že je den domácích mazlíčků. A zlobte se pak na ně, když maj svátek.


Taky jsem rehabilitovala SVOU SBÍRKU MOTÝLŮ... Ne tedy coby domácích mazlíčků, ale už desítky let přišpendlenejch krasavců pod sklem.

Dávno jsem si je chtěla pověsit, tak, jak viseli u babičky a dědečka, když jsem byla malá. Dostali je svatebním darem a kdysi je darovali mně. Jenže člověk je převáží, různě uskladňuje, pak se stěhuje a stařičká křidýlka se sypou... A tak si řikám, že je zrehabilituju. Jakože odborně. Otevřu je a poslepuju ty upadaný části s torzy tělíček, jak to k sobě patřívalo, ať je konečně můžu vystavit.
No a jednoho dne, jak se za klukama zavřely dveře, (protože oni spolu pravidelně vyráží k babičce do Loun), jsem na to konečně měla tu správnou náladu a dala se do práce...

Odborně jsem tedy nadzvedla sklo. Nejdřív proběhla revize. Babočka paví oko bez spodních křídel, žluťásek bez sosáku, stejně jako otakárek, ten zároveň i bez tykadel, stejně jako modrásci, jasoň bez levýho křídla, babočka kopřivová bez nožek, no a tak dále, plus se takhle dole u dna válí spousta upadlých trupů...

Jo, to bude hračka. Nevim, proč mě napadlo - pro ornitologa, jako jsem já. Jelikož dobře vim, že ornitolog je skrz ptáky. Jen nevim, kdo je skrz motýly.

Donesla jsem si pinzetu, co si s ní depiluju obočí, a lepidlo. A taky lepenku - protože slepená pinzeta nechtěla pustit křídlo a když jsem ho vzala do ruky, abych ho odtrhla, rozpadlo se v prach. Ehm. Tak to už dohromady nedám. Leda to smíchat s plastelínou a vytvarovat nový křídlo... Musela jsem se zodpovědně rozhodnout, zda je důležitý zachovat autentický části motýla, byť nyní už v sypkym stavu, anebo jestli je důležitý, aby měl prostě křídlo. Jakýkoliv.

Takže další pán na holení...
Lepenkou podlepit křídla pavímu oku. No, žádnýho fešáka jsem z něj neudělala, ale k poznání je.
Nejhůř dopadl asi ten jasoň (červenooký). Jednak teda, coby druh, už vyhynul, s přispěním týhle sbírky, a pak, nějak jsem mu to křídlo přilepila opačně. Ale k poznání taky je. Při dobrý vůli. Stejně pod ně chci časem vepsat názvy, ať se je můžem s Áďou učit. Jako já v dětství s dědou. Protože já dneska oceňuju, že je všechny znám. Můžu vám tu o nich psát... (a to je asi tak všechno. Ovšem vzpomínky na tu výuku jsou krásný!).

Na konec jsem si nechala rutinní přilepování trupů mezi jednotlivá křídla. Připomnělo mi to puzzle.
Velkýmu motýlovi, jako je třeba otakárek, jsem vybrala tělo velký a malýmu modráskovi zas malý, úzký. Ptala jsem se sama sebe, kolika okřídlencům jsem se asi trefila a zkompletovala je dle jejich původních dispozic.

Podtrženo sečteno, poslepovala jsem šedesát let starý motýly, ve stylu pátý přes devátý a každej pes - jiná ves, (takže ve svym stylu), a když jsem se dosmála - co to tady kurva vlastně dělám, vypucovala jsem jim ještě to zašlý sklo, abych ho pak vsadila zpátky a páskou ozdobnou přichytila. No a hurá s tou parádou na zeď.

Přijeli kluci a Adriánek hned: "Jé!"

Mirek ho vysadil a začali si motýly prohlížet. "Ten je modrej, ten bílej, hnědej..."

"MODRÁSEK! BĚLÁSEK! HNĚDÁSEK!" Opravovala jsem ho z kuchyně, ale nikdo moje znalosti neocenil.

"Já ho učim barvy!" Usadil mě Mirek, aby zakryl, že nepozná otakárka, natož že takhle ve skutečnosti vůbec nevypadá... :)


Ale já byla a jsem se svou snahou o rehabilitaci nakonec spokojená. Co taky můžu dělat. Sotva bych se od Krásný pani dočkala dne, vhodnýho pro slepování rozpadlých motýlů...


A ještě jednu věc jsem rehabilitovala. (Mně se to slovo nějak líbí).
Totiž lustr.
Co ho měl Adriánek v pokojíčku, takovej kulatej, papírovej, s autíčkama, co projíždí městem... Moc hezkej, jenže pak dostal jinej, lepší, nepapírovej, no a co s timhle?
Tak ho přetvořim na nějakej parádní, uměleckej, co si ho zavěsíme do ložnice, kde se s osvětlením taky pořád flákáme.

Představovala jsem si nějaký třásně, anebo peří... Viděla jsem podobný.
Jenže představa, jak potírám celou tu dutou kouli lepidlem a vkládám do rozpáranýho polštáře, kupříkladu, aby se obalila peřím - to se mi moc nezdálo.
Někdy mi až realizace vlastních nápadů odhalí, že to byl plán pěkně na hovno, ale teď jsem k tomu došla předem. Díky Bohu.

Takže jsem se rozhodla zbavit kouli papíru. Auta totiž nešla ani překreslit vodovkama...
Moje vize - sloupnu papír a zbyde mi holá drátěná konstrukce ve tvaru koule, na kterou si zavěsim nějaká cinkrlátka... Se pak uvidí, co dál.

Tenhle neurčitej plán se ukázal taky pěkně na hovno, protože spolu s papírem se rozmotával i kruh. A já poznala, že se nejednalo o drátěný kolo polepený papírem, nýbrž o papírový kolo polepený drátem. Spirálovitě.

A ta spirála se rozmotala. V jedný ruce mi tak zůstal papír, v druhý drát. Beztvarej, neforemnej, prostě drát.
Když jsem se klasicky dosmála sama sobě a položila si tradiční otázku, co to tu doprdele zas dělám, bylo sedm a přijeli kluci.

Odpadky jsem hodila do koše a dělala, jako by nic.

Naštěstí jsem na ten úklid měla čas, jak je v chodbě zaměstnali zcela nový druhy motýlů...


DNES NENÍ VHODNÝ DEN PRO HOMEMADE ČEHOKOLIV, CO VÁS NAPADÁ - si asi poprosim na příští rok vepsat od Mirka nějak komplexně skrz celej ten kalendář. Dá-li mi ho znovu.
Protože mi ta Krásná pani teda zatim moc nepomáhá...


Na rozdíl od Mirka! Ten pomáhá dost. Adriánka krásně celýho obstaral, od A až do Zet, když jsem před týdnem lehla s chřipkou, no úplnej luxus, mi na to léčení (dle rad z mýho kalendáře) dopřál.
A Lujzíček si to užíval, protože dávno chce všechno nejradši od tatínka. Jíst, uspávat, chodit ven, učit se mluvit, i třeba jen zapnout sprchu.
On se totiž děsně rád sprchuje.

A já zatim třeba žehlim, jako ten večer, když Mirek vpustil Adriánka do sprchy a šel si vedle hrát ten svůj stolní fotbálek.
Pucleček najednou volá: "Pálí!"

Já zbystřila. Mluví!?
Letim tam, chválim ho za nový slovo, šteluju mu lepší vodu a hned hulákám na Mirka, kterej ho pro samou hru stopro neslyšel.

"Slyšels co volal?" (No, neslyšel).

"Ne," reagoval konečně po chvíli. Až si dal gól.

"Že to pálí! Normálně volal pálí, pálí!" Sdělovala jsem mu radostně.

"To neni možný, protože já mu dal vodu akorát!" Volal zpátky Mirek od tyčí.

"To je úplně jedno, ale volal pálí!"

"No tak kecá," uzavřel to a pálil dál.

Naštěstí jen góly, už ne Adriánka :) Kterej nekecal. Pálilo to a krásně nám to řek´!
A maminka, když jsem jí tuhle příhodu vyprávěla, se nepozastavila nad pálením, ale pochválila za pokrok v mluvení.
A pak přiletěla Kiki a já mám po ptákách. Už nejsem ornitolog - aniž bych jím kdy byla... :)
***






Rehabilitace motýlů

Kluci spolu - povšimněte si srpnové ofinky :)


Rehabilitace lustru :)


Ten nejlepší kalendář...


Mezitím na Floridě (Dan s Violkou a Julinkou)...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marie | 25. února 2018 v 8:19 | Reagovat

Jani ty jsi komik,pořádně jsi mě pobavila.Kalendář si určitě příští rok koupim ať vím kdy vyplejt záhony a vytřít schody.Motýlci vypadají pod tvým uměleckým stvárnění moc dobře.Adík bude asi po tobě takoví umělec,neboť ten akvarel se mu moc povedl je to šikulka.Jo a u nás taky samej chlup z kočky.

2 niternice | 27. února 2018 v 15:34 | Reagovat

Dekuju a jelikoz tenhle vykres byl uplne prvni (po objeveni vodovek), povesila jsem si ho :)
Kalendar me sice neposloucha, ale stejne ho muzu jen doporucit ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.