Vekeke a párky

3. října 2017 v 14:30 |  ZPOVĚDNICE - aktuální zpovědi



Asi vás to překvapí, ale ani po pěti měsících v novém, nemám všechno dovybaleno. Zvláštní je, že mi vůbec nic nechybí...

Já se na to stěhování strašně těšila i z toho důvodu, že se zbavím zbytečných krámů. Měla jsem priority, s jakou důležitostí se co postěhuje.
Nábytek, oblečení, co nosíme, (tedy čtvrtina toho, co nám plnilo skříně), hračky, co si s nima Adriánek aktuálně hraje, nádobí, co denně používáme, zkrátka to hlavní, co by si člověk vzal s sebou na měsíční dovolenou do nějakýho apartmánu, to jelo jako první.

Další jel zbytek hraček, kosmetiky, oblečení, nádobí, nábytku... A knihy, fotky a památky.
A co zbylo, (na co člověk celej rok nesáhne, natož použije, ale "je to škoda vyhodit"), s tím jsem tentokrát mínila udělat krátkej proces. Jenže když jsem se do bytu vrátila, že si dám pár procházek ke kontejneru, zapůsobilo snad nějaký kouzlo nebo co, který mě úplně zblblo a najednou znovu byla škoda všechno vyhodit, protože "se to jednou může hodit", a tak se i pytle s prioritou 3 (hovna), ocitly v našem novém obydlí.


A do teď čekaj´na svý vybalení. Jelikož mám pořád něco důležitějšího na práci. Třeba zakrývat ten náš malej dvoreček, aby sousedi tak nečuměli...

Nemohli jsme se nějakou dobu rozhodnout a shodnout, jakej chcem plot, jestli dřevěnej, betonovej, anebo živej.
Nakonec bude živej, jenže ten jde vysadit až s podzimem. A ještě než vzroste... A tak jsem rozhodla ten provizorní opatřit prozatim rákosem. V červnu.
Znáte takový ty rákosový rohože, co maj zahradu zastínit a zajistit soukromí. Už jsem těch zvídavejch pohledů kolemjdoucích i sousedů měla totiž dost.
Každýho děsně zajímalo, kdo jsou ti noví, a tak se neváhali zastavit u plotu a načuhovat, jak se zabydlujem a co jsme zač. Dokonce nějaká mamina k nám za branku vyslala dítě, protože ono chtělo a "nějak ho nestačila chytit"... A jinej soused mě zas pokáral, že jsem je tam všechny neobešla a nepředstavila se, jak se to tak dělává...

To bylo zrovna v době mojí ještě nezaléčený deprese. To naše přistěhování se do nový čtvrti.
Nechtěla jsem s nikym mluvit, nikoho potkat, dokonce i vyjít z domu byl problém. Netvrdím, že bejt v pohodě, tak dělám pro sousedy piknik :) Ale tehdy jsem byla ráda, že zvládnu odpovědět na pozdrav.


Zkrátka, moc jsem se těšila, až ty rohože přivezou.
A hned pak jsem se dala do připevňování.
Za chvíli tu budu moct chodit třeba nahá, protože mě vůbec nikdo neuvidí!
Vrchol soukromí se blíží, zažiju dosud nezažité!

"Jé, já vás ale vůbec nevidim," slyšim najednou souseda, (jak lituje), když jsem měla odpoledne hotovo a jen tak se povalovala za novym plotem.

"To je dobře!" Libovala jsem si, "proto jsem to taky stavěla!" Houkla jsem přes rohož zpátky, protože jsem ho neviděla ani já.


A pak se vrátil Mirek a řekl mi, že z venku je dovnitř strašně vidět. A když mě později navštíla maminka, vyprskla smíchy, jak jsem si tim rákosím pomohla.

"Soused řikal, že mě vůbec nevidí!" Ohradila jsem se.
"Tak to myslel ironicky, to je snad jasný..."

Vybavila jsem si jeho tón.
No fakt že jo.
Blbec.

Nakonec je to tak, že ze záhadnýho důvodu nevidíme akorát my ven, zvenku do dvora neni efekt plotu dokonalej, ba ani patrnej... Ale pro pocit to stačí. Když má někdo zároveň nedokonalou paměť...



Taky jsme pěstovali rajčata. Nebyl to náš nápad, ale když už nám je tatínek vysadil, rádi jsme se o rostlinky starali. Mirek zalejval a vyvazoval špagátem, no a já hnojila.
Sbírala jsem po okolí koňský lejna, kdykoliv jsme je někde při procházce našli.
Protože asi kilometr od nás jsou stáje. A koně odtud vyjíždí do terénu a cestou z nich padaj´poklady...

Jednou jsem našla pěkný hovno přímo u Kiki před brankou. Nesla jsem zrovna prázdnej košíček od snězenejch jahod, tak jsem to tam nahrnula...
Děti, co jsem je vezla ve dvoukočárku, nestačily zírat. Pohotově jsem jim vysvětlila, že ho musim uklidit, aby tu do něj někdo nešláp´, a Violka se mnou pak cestou chlubila kolemjdoucím: "Hovínko! Fůj! Teta sebrala!"

Když jsem ji pak vracela domů, zeptala se mě Kiki, co si to vezu v tom košíčku.
"Hovno. Chceš ho?"
Přecejenom se válelo u tebe před domem...

Divně se na nás podívala (na mě a na hovno) a řekla, že určitě ne.

"Na rajčátka, víš!"
"Ne, to je dobrý!" Odmítla rozpačitě.
Neví, co je dobrý...

Tak jsem si ho dovezla k nám.
Cestou jsem si sama sebe dobírala, jestli jich náhodou nemám doma dost, že si vezu další. Tam v pokoji, v těch pytlích... přesto jsem už za pár chvil kladla lejno pod rajčatový keříky plný květů...
(Lopatou kladla.)


Taky trávu jsem sázela. Osobně. Odmítla jsem osivo "standard", co si po dvoře poházela Kiki s Danem.
Když vlastní trávník, tak ten nejlepší! Tím spíš, když se jedná jen o pár metrů.

Na internetu jsem vyhledala tu nejkvalitnější trávu... :)

Název Král trávníků mluvil za vše.
Sice pytel za půl druhýho tisíce, ale na letní peřině se rozhodně vyplatí nešetřit!

Vložila jsem tedy do virtuálního nákupního košíku a zkoukla, co ještě zahradnictví nabízí.

Přípravek proti rose?
Nejen, že to zní jako název nějakýho lektvaru z pohádky, ale hlavně - to vážně existuje? Komu proboha vadí rosa?!
Pak tam byly další vychytávky, co garantujou trávník bez plevele, bez brouků, krtků, žížal, bez čtyřlístků, bez života.
To ale přece neni nic pro KRÁLE TRÁVNÍKŮ! Takže jsem ho zaplatila a divnou stránku zavřela.

Sázela jsem pak se synkem, bavilo ho rozhazovat semínka po celých hrstech všude kolem sebe. A mě to bavilo taky.

Když jsme měli hotovo, odjelo se na prázdniny na chalupu, a když jsme po dvou měsících přijeli, tráva už rašila...
Zatímco od vedle se ozývala sekačka - to jak Dan krotil ten jejich standard. Už po třetí.
Zato s rajčatama nám nesahali po kotníky, přesto Kiki nikdy nepřiznala, že udělala chybu, když odmítla to hovno.

Nechápali jsme, čím to je. Zalejvat nám přes léto chodil táta, hnojit kočky... A stejně nic.
Král si dával na čas, až do září nás napínal.
Ráda bych řekla, že pak nám to čekání vynahradil. Že takovou trávu jste jaktěživ neviděli. Ale nemůžu.
Je to takovej standard, řekla bych...
A peřina to nakonec taky neni, to by ty kočky nesměly hnojit tolik...


No a mezitím, co jsme doma takhle makali, jsem taky chodila do krámu.
Občas.

Přibylo nám několik nových kolegyň a od srpna taky zimní kolekce, takže bylo a je pořád vzrůšo.
Já totiž, jak víte, nejsem schopna si zapamatovat nový kousky. Některá mi něco podá, že to chce ve většim ze skladu a já, jednak nevim, kde to vzala - kam to pak vrátit, a co hůř, kde hledat CO. Protože jakmile zalezu do toho skladu, vypaří se mi obraz toho oblečku.
A tak se vracim a znovu koukám a očima si to fotim a ve skladu fotku pak vyvolávám... Div si na ten proces nezhasínám. Jako fotograf...

Jedna zimní bunda, taková hodně trendová teď, určitě znáte tu zelenou "rybářskou" s kapucí. Říká se jí párka.

Kiki mi představovala novou kolegyni.

"Helga dřív prodávala párky."

Neřikej...
Tak tu jsme tady rozhodně potřebovaly...

Někdy nechápu, podle jakýho klíče Kiki ty ženský vybírá...

"KRÁVO!! TYHLE B U N D I Č K Y PRODÁVALA!!" Cloumala mi rukávem, když jsme se spolu za chvíli ocitly ve skladu, protože si prej všimla TOHO MÝHO VÝRAZU a bylo jí hned jasný, jak to chápu.
Tak se bundy nemaj jmenovat párky, kurva...


Celý léto jsem se těšila, jak vezmu Adriánka do jeho vůbec prvního kroužku. Jsou mu dva a ještě nemluví, takže proč jsem se takhle zbláznila?
Dávno si celá rodina všimla, že rád chodí po špičkách. Ani mně to pochopitelně neušlo.
A každej ho furt napomínal, považoval za problém a posílal mě s nim na ortopedii....
Ale já zasedla k internetu a zadala: balet pro dvouletý děti

Protože odlišnost od druhých se má podpořit, ne léčit. Tedy pokud nejde o nemoc. A to nejde, protože doktorka při posledním očkování prohlásila, že když umí chodit i normálně, tak jenom blbne.

Kupodivu jsem ten balet našla. A přihlásila ho tam. Jedinej, kdo nebyl proti a kdo se tomu nápadu nevysmál, byla maminka.
A jelikož se jednalo o baletní lekce pro maminky s dětmi, začala jsem si oprašovat, co jsem se kdysi v baletu naučila já.
Tím jsem se dostala k těm fotkám pod minulým článkem.

S potěšením jsem zjistila, že nějaká ta ohebnost mi zůstala, Adriánek vedle mě při tom pobíhal po špičičkách, takže jsem usoudila, že to půjde. Bude z nás úžasnej taneční pár!

A tak jednoho podzimního dne vlekla bláznivá matka (taky krávy se nám říká), svýho dvouletýho synka v legínkách od babičky na první baletní lekci.

Už pár týdnů se umí představit, takže když jsme si posedali na podložky okolo paní učitelky, mezi samý holčičky, a každý dítě mělo říct svý jméno, zůstala jsem v klidu. Krásně říká ÁĎA.

Nela, Sofinka, Viki... hlásily holky. Ta vedle nás se teda nemusela jmenovat zrovna Elenka, ale budiž. Jsme na řadě.

"Tak a jak se jmenuješ ty?"

Můj syn se usmál a vítězoslavně pronesl: "VEKEKE!"

"Adrian, je to Adrian...," volala jsem na učitelku, která nepochopitelně nečekala, až jí syna představim, a už začínala pouštět hudbu.


"Všichni se posadíme a natáhneme nožičky před sebe. Propnutý špičky budou střídat fajfky. Ale my tomu budeme říkat nárty a flex! A ruce v bok! Jedem!"

Já jela s ostatními a Vekeke koukal. Když jsem se mu pokusila nožičky upravit a ukázat mu, co jsou ruce v bok (a co nárty a co flex), začal se rozčilovat.
Asi proč mu to řikám až teď.

Balón nám byl podán. Chytit ho a vysazovat nad hlavu a zpátky, maj´ děti...
Bum cizí Elence do ksichtu!


Dostal pokárání, a vzápětí ještě jedno, že má sedět a cvičit, a ne pobíhat a vyndavat i zbylý balóny z krabice. To byla konečná. Začal mě tahat ke dveřím.
Ještě jsem se to pokusila zvrátit. Ještě jim tu přece neukázal, jak krásně chodí po těch špičkách!
Jenže nechtěl už nic, než domu. A to hned.
S brekem mě vyvedl pryč, rychle jsem se loučila s omluvou, že to pro synka ještě není...

První hodina byla zkušební. Na druhou by nás, myslím, stejně nepozvali.



Tak nevím, co z něj teda bude. Možná koňák, protože na koni už taky nedávno zkoušel. Za dvě kila na půl hodiny. A šlo mu to dobře, včetně čištění a krmení senem. Hned jsem mu koupila plastovýho koníka s jezdcem, aby si cválal...
Nebo zemědělec, by moh bejt - když vzpomenu, jak ho bavilo sýct tu trávu, a jak rád pomáhá Mirkovi při sekání! A jaký má pochopení pro mě, když spolu s ním vezu na kočárku i nějaký to hovno...
Ani toho baleťáka ještě nezavrhuju, ačkoliv Mirek už se mi vysmál, protože přesně veděl, jak to dopadne.
Takže uvidíme, jeho budoucnost je otevřená :)
Třeba bude nakonec prodávat párky...
***




No nedali byste ho na balet?:))))

Poklad...


Náš malej dvoreček. Taky jsem si rákosem výrazně pomohla...



Děti si hrajou na naší trávě. Vidíte to sami. Ne, že si hrajou, ale tu královskou trávu...:)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marie | 4. října 2017 v 9:20 | Reagovat

Tak to jsem se pobavila.Hovno sem,hovno tam a párky s párkama.Jo a Vekeke je od přírody koňák,ta fotka je toho důkazem,necpi ho kam nepatří-zatím.Možná bych pohovnila ten trávník,abys měla Krále.

2 niternice | 4. října 2017 v 15:11 | Reagovat

Pohovnit trávník :)))))
Z ryze praktickýho hlediska, koňák vyjde dráž než baleťák, všechny ty helmy, sedla a bičíky..
A to nepočítám koně!
Baletní sukýnka proti tomu za pakatel - protože "špičky" nepotřebuje, vystačí si se svýma..:)
No nic, nechám to asi na něm a půjdu dělat, čemu rozumim, tzn.něco s hovnama :)))))))))))))

3 Kiki | 5. října 2017 v 0:47 | Reagovat

:D skvelej clanek!:D "sbiram lejna ( konsky) je moc:))))
A je to parka, kravo! To ty jen porad mas tendenci ríkat párka a misto ponča zas "pančo" / to jsem teda zas slysela u jinyho genia pres modu:)))

A kralovsky travnik je taky moc:)))

A Vekeke me pobavilo uz kdyz si mi to vypravela, ale cist to je snad jeste lepsi:))) je to milacek:) on se Vekeke ve svete neztrati a vsem jim to pekne zvekekuje!:) mam ty nase deticky moc rada;)

4 Blanka | 5. října 2017 v 20:11 | Reagovat

No, zasmála jsem se srdečně, ale zvlášť u Vekeke. Připomnělo mi to našeho Martínka (před asi 40ti lety). Na otázku jak se jmenuješ, odpovídal Bimbam .Když někdo přidal otázku, kde bydlíš, odpověděl Bimbambu... :-D

5 niternice | 6. října 2017 v 15:04 | Reagovat

Bimbambu je taky dobrý :))))

Kiki zvekekovat si zapisu do svyho materskyho slovníku :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.