Kuny a třezalka tečkovaná. A kuny

3. září 2017 v 23:39 |  ZPOVĚDNICE
Nevim, jak přesně vypadá kuna a záměrně jsem si ji celou dobu toho "strašení z půdy" nevygooglila. Nechci si před spaním představovat tvář zvířete, co mi běhá za hlavou a buší do zdi, to by mi rozjitřilo mysl ještě víc. Vědět, že má třeba velký drápy nebo zuby... Anebo je velký celý.

Pochopitelně člověk nějakou představu o kuně má, ale podrobně ji znát nechci.


Večer přišla esemeska od táty. "Tak já teda jedu, aby ses tak nebála."

Jooo, dneska se bude klidně spát!


Abyste nemysleli, že jsem měla to prázdninový chalupaření celý jenom o kunách, tak to zase ne!
Kuny představovaly jen takovýho půdního fantoma. Tajemnýho a strašidelnýho. Protože nočního...

Asi jako byl PAN MELOUN, vydlabanej, s čepicí a vyřezanýma očima, co jsem zevnitř rozsvítila svíčkou a schovala ho pro děti do skříně, aby se taky bály :)



Třeba jsme na hrázi našli nějaký houby, křemenáče. A při jejich krájení jsem nemohla uvěřit svým očím. Na jednom kolečku z pokrájený nohy
se mi zjevil Kristus Pán!
Nekecám.

Koukala jsem na to jako blázen a nechápala, co to má znamenat. Co si o tom jako myslet.
Fotku jsem odeslala do našeho "chatu" nás dětí s maminkou a Kiki se mi tentokrát kupodivu nevysmála. Napsala: No jo, Ježíš.

Chvíli na to jsem dělala smaženici, ale tenhle kus houby jsem na pánev nevhodila. Připadala bych si jako cynik. Sníst Krista Pána. Dívat se, jak se jeho tvář smaží. Prosim vás...

S nikým jsem ten úkaz už neřešila. Nevolala jsem do televize, ani novinám, že se mi v houbě zjevil Kristus. Jako to údajně udělali cikáni na Slovensku, když viděli stejnej výjev ve dvířkách trouby. Chodili se jim pak k plotně klanět a modlit další cikáni, a tamní farář dal troubu snad i vystavit v kostele...

Jako napadlo mě postupovat stejně, ne že ne. Taky je tu ve vsi kaplička. Moh´by tam starosta umístit tu nohu. Jenže já to "znamení" považovala za soukromý. Jenom pro mě. Jenom ho zatim nechápu, ale je to děsně milý.
Nechci si z toho dělat legraci, ve skutečnosti do teď dumám, zda to nebyl opravdickej zázrak.
Víte, jak existujou svědectví z minulých dob, že se lidem zjevila třeba Panna Marie nebo tak...
Ať to je jakkoliv, beru to vážně a nezapomněla jsem na to.

Důkazem toho může bejt, že jsem si tu podobiznu zabalila do kapesníčku a uložila do kapsy. Příští den jsem ubrousek rozbalila a výjev tam pořád byl. Den nato taky, ačkoliv se JEHO tvář už krabatěla, jak se houba sušila. Když svatej obrázek zmizel úplně, vyndala jsem ho z kapsy a dala do baťohu, že si to schovám. Jako nevšední talisman.



Uspávala jsem Puclečka a očekávala příjezd táty. Pořád jsem poslouchala, jestli už od polí neuslyším zvuk jeho auta. Ale slyšela jsem akorát hromy.

Mám takovej zvyk, neřku-li zlozvyk, že když nemůžu spát, odvádím si myšlenky brouzdáním na internetu, takže často usínám pod lampičkou s telefonem v ruce. A teď jsem si četla o třezalce tečkované, protože jsem natrefila na článek o přírodních antidepresivech.
Tahle léčivka prej funguje proti depresím! Zaujalo mě to, přírodní antidepresivum by se mi dost hodilo.
Byly tam i obrázky, taková žlutá kytka.
Vždycky jsem chtěla rozumět bylinkám. Jako naše prababička. Měla na všechno lék z polí, luk a lesů. Jenže já potkat něco léčivýho, ani to nepoznám a jdu dál. A kdybych už poznala, neumim to použít. Škoda.

Buch bác! Ozvalo se od vedle. Za chvíli i za našema hlavama. A mohla jsem se uklidňovat nanovo...

"Už jsou tady!" Píšu mamince, i když baterka mobilu už slábla.

"Táta a psi?"

"Ne, kuny!"

"Tak se neboj, za chvíli by už měli přijet."


Bylo asi deset, Adriánek už spal a já poslouchala zvuky kun a hromů. Začínala bouřka (bouřka roku) a mlátilo to ze všech stran. To zas bude noc.

"Za 15 minut jsem tam," přišla mi zpráva od táty.

Nechala jsem mu otevřená vrata, aby mohl pohodlně vjet do zahrady. Tím spíš, že leje, tak to ocení.


Bouřka sílila a lampička zhasla. CO TO?!

Asi praskla žárovka, to je zlej sen.

Jenže nepraskla, nešel proud v celý chalupě a při pohledu z okna, ani v celý vsi. Doprdele.

Kunám tma svědčila, dováděly jak zběsilý, řev a dusot se vyšplhal na maximální hlasitost.
Kravál od bouřky taky. Blesky osvětlovaly okna a já běhala úplně poslepu domem a hledala aspoň svíčku. A pak ještě sirky. Nebo takhle baterka, kdyby byla.

Kruci, kdybych si tyhle potřeby nachystala dávno, jako to mám doma... U postele mám pro sichra baterku, kdyby se přesně tohle v noci stalo. (Samozřejmě chystanou v době mimo depresi:))

Nenašla jsem ale ke svícení vůbec nic, prozatím mi pomáhal telefon, ale baterka neúprosně slábla a slábla...

"Vypadl proud, už tu budeš?" Psala jsem na poslední chvíli tátovi a vybitej mobil mi už umožnil přečíst si jenom odpověď: "Nedá se tam dostat, jsou tu popadaný stromy".


A konec. Tma, bez spojení, sama.
Když nepočítám toho svýho dvouletýho chlapa, co spokojeně oddychuje nahoře v posteli...


NE! NE!!!!!!! NE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Začala jsem hysterčit a znovu zapínat ten zpropadenej mobil.


Jako jasně, můžu jít dělat to samý, co Adriánek. Jenže, vrata dokořán, hromobití, krupobití, kunobití i vytí... Rámus ze všech stran, naprostá tma... Teď telefon nemám, že jo...

V tom jsem si vzpomněla, že o jedný svíčce vlastně vim!

Svítila nám, když jsme si s Mirkem předčítali ty strašidlácký historky.
No a ještě na ty si teď vzpomenout...

Doplazila jsem se podél zdí zase dolů, do obejváku, kde jsem nahmatala svícen. Sirky jsem vyšátrala u krbu. Taky díky vzpomínce - na nedávný vyuzení sester.


Nakonec jsem svíček našla víc, hned tři vydal vyhaslý pan Meloun, co furt strašil ve skříni.
Na chvíli mě napadlo, že si rovnou rozsvítim jeho. Ale ta představa mě skoro rozesmála.
Skoro proto, že jsem na žerty neměla náladu.

Přesto: Sedmatřicetiletá matka si v bouři svítí vydlabanym melounem... A do toho by moh´vejít táta...

Zapalovala jsem svíčky jako zběsilá. Hlavně co nejvíc světla!
Chodila jsem se svícnem po chalupě a dohledávala ještě další svíčky. Rozmísťovala jsem je po všech místnostech, aby bylo vidět všude.

Když to všude hořelo a bylo světla dost, zamyslela jsem se, k čemu vlastně. Když bych chtěla jít spát. Říkám si, aspoň mu posvítim, určitě ocení, že nevejde do tmy. Jenže přece to tu nenechám hořet. Na dřevěnym stole. Pod dřevěnym stropem. Ten než přijede, shořela by chalupa... Jak se znám.

Tak jsem aspoň chvíli pobyla a zase to zfoukla. Kromě jedný, s tou jsem vycházela schody do podkroví a cestou si představovala, že žiju v dávnejch dobách a takhle si (ne)svítíme normálně. Hned jsem pocítila tajuplnou atmosféru...
Jako by jí nebylo dost.

U postele jsem svíčku zhasla a pod peřinou poslouchala zvuky stejný, jako předtím, než jsem vstala. Byla možná půlnoc, možná víc, když jsem usnula vyčerpaná čekáním na rachot motoru.


Ráno mě probudil synek, pochopitelně úplně čilej a já si všimla, že auto už na dvoře je.
U snídaně táta vyprávěl, že dorazil až ve tři, až když hasiči pročistili silnice.
To bych se u toho melounu načekala!

To ráno jsme taky zjistili, že stromy popadaly i v babiččině zahradě. Borovice a smrky, co v našem dětství sázel dědeček a už dávno z nich byl lesík.

Vzrostlý stromy spadly na plot a zničily ho, babička byla celá rozmrzelá.
A jelikož stromy popadaly i mnoha ostatním ze vsi, ozývaly se celej den motorový pily. A práce bylo dost...

Babička rozhodla, že je z bezpečnostních důvodů nutný pokácet ještě pár stromů, co nespadly. Aby nespadly příště.
A tak pár kluků ze vsi kácelo, až kmen dopadl na včelín po dědečkovi a poničil ho. Taková dřevěná bouda, kde i sedával a četl si, anebo dělal zápisky do svýho včelího deníčku, kam jsme mu pokaždý taky něčím přispěli - když jsme přijeli.
Třeba jako, že to tam má krásný a o včeličky se hezky stará, a že ho máme moc rádi.

Ten deníček tam do teď leží otevřenej na stole, nad ním visí klobouček a v polici urna... Je to takovej památník.

Psala jsem domů, že asi spadne včelín, protože na něj spad´strom a bylo slyšet praskání prken.

Nikdo jsme si netroufali vejít, tedy ani já, ani babička. Když mi Zuzka napsala, jestli někdo vynesl dědečka... :)


Zato za pochroumaným včelínem jsem něco objevila. Mrtvolku nějakýho zvířete. Už jen kostru potaženou zbytky ztmavlý kůže bez chlupů, vypadalo to strašidelně. Hůř, než bejt to jen bílá kostra.

Vyfotila jsem to a taky poslala domů. S tím, že dumám, co to kdysi bejvalo. Snad kočka? Krysa? Krtek?

Po chvíli reagovala maminka: Jani to je KUNA.

No tak to snad ne...


A vzápětí pípl telefon zas a přišel obrázek jako důkaz. Ona normálně vygůglila kunu a poslala mi ji! Takže jsem ji viděla a hned mi bylo jasný, že to zvíře předčilo moje nejhrůznější představy o něm. Upíří zuby, zákeřnej, šílenej výraz...

Maminka doplnila, že doskočí až čtyři metry. Tedy ta kuna.

V tom Kiki píše: Ta kunda! A samý smajlíky.
Jakože ji obrázek pobavil. Jenže se přepsala, protože - síla zvyku :)

Od tý chvíle byly půdní kuny překřtěny na kundy, což na ně úplně sedělo. Celý voni.


Na večer jsme se s Puclíkem vydali k řece. Házet kamení do vody, má to rád. Vezl si svý kolečko a cestou jsme sbírali šutry.

Když tam pak všechny naházel a nebyly už žádný ani po ruce, přešli jsme na klacíky. A těch bylo nejvíc dole, pod mostem. Sešli jsme tedy po schodech přímo k Lužnici a jak tak pouštíme klacky po vodě a máváme jim, všimnu si žlutýho kvítí přímo u mý nohy. Neni to?

TA TŘEZALKA!

Tak já ji nakonec našla, to je teda štígro. Utrhla jsem ji i s kořenem a dala Adriánkovi do prázdnýho kolečka. Budu sázet!


Taky jsem ho brala na hřiště. Mezi místní děti. To se jinak lumpačí, než v Praze. Soutěžilo se, kdo se udrží nejdýl na kolotoči. (Já málem vylítla, ječela jsem, jak hysterka, ale ti smradi to nechtěli zastavit!)
Když tam pak s námi šla Kiki s holčičkama, to když za týden znovu přijely, malej Rostík povídá Pepovi: Pamatuješ, jak jsme tuhle pani točili, až málem vypadla? Kiki se na mě divně podívala :)


Jindy jsem tam takhle seděla s nealko pivem, co jsem si přinesla z hospody, co je hned vedle hřiště a zahlíd´mě tam Tonda. Vzpomínáte na něj?
Šel ke mně vysokou trávou, v ruce taky pivo a cestou trhal nějaký luční kytky. Ty mi dal, když přisedl, protože jsme se viděli po několika letech. Tedy aspoň myslim, že proto.
Pak zavolal syna, aby mi ukázal, jak už vyrostl - to je on, co mě tolik roztočil!

A taky se ptal, jak jsem přečkala tu noční bouřku. Úplně v pohodě, hele. Co mu budu povídat, s tou kytkou v ruce. Teď jsem dáma...


Anebo na ovečky jsme jezdili koukat. K rybníku.
A zatímco Pucle krmil, já našla celý trsy krásných třezalek! Takže i když se mi náhodou neujme, vim, kam na ně případně jít. A mám hned dvě místa!
Už jsem se cejtila skoro jako bába kořenářka, někdo si zanaříká na nervíčky a já mu skáknu k řece, anebo semhle, a on bude koukat, jak se vyznám...


Když táta odjel zas do Prahy, měla jsem znovu válečnou poradu mezi osmi očima, v tý naší skupině s maminkou. Jak ty kuNdy vystrašit, aby utekly a daly pokoj.
Shodly jsme se na tom, že jedině nějakým rámusem.
Zavrhla jsem nápad, že bych tam prudce vtrhla, na tu půdu. To rozhodně neudělám.

Babičku napadlo, když jsem to s ní probírala na dvoře u kávy, že bych jim tam měla na noc pustit rádio. A to pěkně nahlas.
No jo, ale mně jde o to, se v klidu vyspat...

"Anebo ti tam dám Bobíka, ten je vyštěká a oni utečou," vyřkla babička další fajn nápad.

"Ale to by ti tam zas bafal celou noc, jestli by je cejtil za dveřma....," vymluvila si to sama.

To mě pobavilo, jak bych si Bobíkem pomohla, jenže v tom jsem si všimla třezalky za psí boudou. No ne, tak babička ji má dokonce na zahradě...

Později jsem si jí všimla ještě i u malin, a taky u našich, když jsem zalejvala rajčata...




Moji nesnáz s kunama nakonec rozlouskla Zuzka.

"Vlítni tam a normálně jim vynadej, je jedno co na ně budeš řvát, hlavně ať se leknou a utečou!"


Ten večer přišly brzo. Už v půl devátý, ještě ani nebyla tma. Zato spustily rámus, za kterej by se nemusely stydět ani o půlnoci.

Už pár dní jsem věřila, že všechno maj na svědomí ony a přestala jsem se strachovat, že se někdo vloupal.
Spíš jsem řešila, jak v tom kraválu spát.

Únava mě už přemáhala, když jsem si všimla obrovskýho pavouka na zdi, hned nad mojí hlavou. To kecáš...

Co teď s nim?

Došla jsem si pro skleničku, jenže nechtěl do ní skočit. Utekl pod mou matraci a čím víc jsem ji nadzvedávala, tím hlouběji pod ni zalejzal. Prekérka prostě.
Teď to pustim a zalehnu ho. A spát na přimáčklym maxi pavoukovi, to by bylo horší, než na hrášku. Asi jako na pytlu hrachu.
Nakonec se zčista jasna objevil u tý sklenice. Stačilo jen rychle zareagovat - a byl pod ní. Přiklopenej. Vedle mý matrace.
Protože tam se spí na zemi.

Ležela jsem a dívala se, jak se pavouk snaží dostat z půllitru. Běhal dokola a já usínala s obavou, že ze spaní třeba nějak máchnu rukou a sklenici převrhnu...

Jenže zlatý voči, jakýpak spaní?! Copak kundy dovolí?!

Dodala jsem si kuráže a tři, dva, jedna - prudce jsem odemkla a otevřela dveře do půdy.

Ne, to jsem fakt neudělala...

Postavila jsem se za pečlivě zamčený dveře a hlasitě spustila:


"Tak už dost vy kuny jedny! Vypadněte! Já chci spát! Normálně se seberte a běžte jinam! Tady nejste vítaný, slyšíte?!"

Adriánek se přetočil na druhej bok a zaplakal.

To nic miláčku, maminka vyhání kuny, víš. A ve sklenici tadyhle má pavouka. Je mi tě líto, synku...

Jo a tamhle v baťohu schovávám kus sušený houby pro štěstí! A ve váze kytky od Tondy, co se jednou budeš ptát, jak mě to kdy napadlo. Protože budeš kamarádit s jeho synem, co nás teď točívá na kolotoči. Jo, taky mě to baví. Dyť ještě nejsem tak stará...

Když Lujzíček zase zabral, lehla jsem si taky, protože se zdálo, že už je klid, a napadlo mě, že kdyby to úplně náhodou byl tentokrát skutečně zloděj, a slyšel by, jak tu takhle nadávám kunám, v naivním domnění, že to rámusej ony, možná by mi dal i pokoj. Zželelo by se mu idiota...


Ráno jsme vstali a první, kam zamířil můj pohled, byla sklenice. Pavouk ještě pořád běhal.
Přinesla jsem si tvrdej papír a podebrala ho. Pak jsem ho vyhodila ven. Seděl na tom plácku ještě hodně dlouho, asi to rozdejchával. No tak jo, byla jsem se na něj párkrát podívat...

Z televize se tentokrát ozval hlas pohádkový postavy:

Jak sis poradila s broukem?
Celou noc jsem se s nim prala, ale byl chytřejší...

No no...

Příštího rána se z telky dokonce ozýval pokřik HAKUNAMATATA! - No, slyšíte to v tom?

HAKUNAMATATA!!!

Prostě kuna, kam se tu člověk vrtne.
A ta zpropadená třezalka roste taky úplně všude!
***










Kuna od maminky

Ostatky (možná) kuny



Šok při pohledu na zeď


Dveře na strašidelnou půdu

Svatej obrázek



Chycenej pavouk. Když teď vidim tu fotku, kde sedí na zdi, řikám si, že kdoví jakýho prďolu jsem to chytla...

Strom na včelíně

Pan Meloun sbíral dudlíčky (Violka už nenosí dávno. Zato my...)


Pani na kolotoči

Pani cvičící při západu slunce - brzy se dovíte proč

Všichni na houbách

Babiččina zahrada po bouřce

Děti na louce
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Žolanda | E-mail | Web | 4. září 2017 v 9:31 | Reagovat

To si vážně nevěděla, jak vypadá kuna?

2 Niternice | 4. září 2017 v 14:56 | Reagovat

A ty bys rozeznala kunu od lasicky, tchore a podobnych selmicek? Jasne, ze predstavu jsem mela, ale presnou podobu jsem nechtela mit pred ocima, pani rejpalová... 8-)

3 Kiki | 6. září 2017 v 10:03 | Reagovat

Prectu si celej clanek, kterej je zabavnej  a pointa je o kune,clanek pobavil ale presto napisu komentar:

"to vazne nevis jak vypada kuna?"
Tak moje otazka Zolando zni:
Proc to ctes?

4 Blanka | 6. září 2017 v 15:06 | Reagovat

...to je přesně to o  čem jsme před časem mluvily...Je stále dost lidí, co nepochopí nadsázku a postrádají smysl pro humor :-(  :-)  :-)

5 Blanka | 6. září 2017 v 15:07 | Reagovat

Ta reakce samozřejmě směřovala na komentář Žolandy. To jen na vysvětlení, abychom neztratily víc než humor :-D

6 Veronika Š. | 7. září 2017 v 9:02 | Reagovat

Jani! Co ty tam prožíváš :-D Úplně vidím sebe. No ale ten pavouk, myslím toho prvního - velkého, ten druhý byl prďola...nabízí se otázka "Kdepak je asi ten velký?" :D

7 Marie | 7. září 2017 v 21:46 | Reagovat

Nejvíc mě vyděsily ty popadaný stromy.Kundy znám z vlastní zkušenosti na naší půdě a už mě neděsí.Fotky krásný,včetně Ježíše.A doufám,že máš baterku v pohotovosti u postele.

8 Niternice | 8. září 2017 v 22:12 | Reagovat

Dekuju za zastani!:) vsimla jsem si, ze nejvic chytaji za slovo a jsou nejkritictejsimi ctenari sami blogeri...
Jeste ze mam svoje hlavni ctenare mimo tuhle sortu :)
Jinak, ten pavouk..ze jsem do ty sklenice lapila úplne jinyho, co?:))) ted to taky vidim, z tech fotek. To je ale neprijemny zjisteni, a to i po mesici... sakrys:) Tak ze ja na nem fakt spala?
A Marie, pobavilas me, ze kundy znas taky :)
No a baterka u postele musi bejt, to se neda svitit! :))

9 Veronika Š. | 13. září 2017 v 16:11 | Reagovat

[8]: Kdyby na nem, ale co tak vedle nej O_O

10 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | Pondělí v 0:10 | Reagovat

Krasne fotky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.