Ruská Máša a kuny

28. srpna 2017 v 18:42 |  ZPOVĚDNICE - aktuální zpovědi
Byl horkej letní večer, blížila se bouřka a zvenčí se ozývalo hlasitý mňoukání. Vykoukla jsem a tam ustrašená kočka. Asi se taky bojí hromů… (jako já).

Bylo to s ní tak. Jedna naše ruská kolegyně z krámu se potřebovala zbavit svý kočky, co ji loni dostala od Kiki darem. To aby nežila sama. Takže teď byla Kiki první, kam tenhle roční dárek putoval. Dalas mi ji ty, tak si ji zase vezmi…

Jenže Kiki je zařeknutá, že zvíře doma NE, a tak se bleskurychle snažila najít pro "Ingrid" novou rodinu. Někoho sehnala, jenže Íčko (jak původní majitelka svou Ingrid láskyplně přezdívala), mezitím uteklo oknem. A než ji zase našli, lidi na inzerát to čekání přestalo bavit, což bylo nakonec dobře, jelikož Íčko vzápětí uteklo zas.
A namísto ke Kiki, se vrátilo k nám.
Když se schylovalo k tý bouřce.

1) Jenže je to teprve chvíle, co jsem přišla o třináctiletou Sárinku - fakt nechci novou kočku.
2) Když už někdy, tak z útulku. Nejlíp koťátko, kocourka…

BUM PRÁSK! - zahřmělo, ale já ležim v posteli a dělám, že to mňoukání neslyšim. Ať jí někdo jinej otevře.
"Janičko, někde venku šíleně mňouká kočka!" Hlásil mi Mirek od televize. Jako by zapomněl, že Sárinka už to bejt nemůže.
Takže co jako?
Je pozdě, ležim a chci spát.

MŇAU, MŇAU! Přibližovalo se to a znělo čím dál naléhavěji.
Do prdele, to tu nejsou jiní sousedi? To jí nikomu není líto?

Ale do toho slyšim svý druhý já: Tobě jí je líto, ty máš novou kadibudku pod lavicí v chodbě, tys nedávno přišla o kočku… Přemejšlej…

Přemejšlela jsem ještě asi půl hodiny, dýl se ten nářek nedal poslouchat.
JO DOBŘE!!! JDU JÍ TEDA OTEVŘÍT! TO SNAD NE!


Za chvíli už naše nová spolubydlící zkoumala kuchyň a svůj novej záchodek na míru. Na míru kočičí. A já si tak říkala, jak je to zvláštní, že s poslední bouřkou odešla Sárinka a s touhle další přišla nová kočka. Roční kočka po ruský kolegyni.
Která ji celej ten rok držela pěkně doma, byla to kočka ryze domácí. Možná proto teď pořád tak utíkala, ochutnala svobodu a nemohla se nabažit.

V první řadě jsem ji přejmenovala. Violka byla tou dobou samá Máša a medvěd z ruský pohádky, tak mi ta inspirace přišla vhod. Máša.
Protože já nebudu na kočku volat Ingrid, já teda ne!

Netrvalo dlouho a milý Máše začalo růst břicho. TO SNAD NE.

Nebylo se co divit. Trajdá si po venku, je jak urvaná ze řetězu, asi teprv začíná žít. Ale co já?!
Hlavou mi prolítl obrázek blízký budoucnosti - já a kolem mě deset koček. Jsou všude a nežijou ony se mnou, ale já s nima. Ta doba se blíží…
Loni bych vám řekla, že tohle se mi nemůže stát. Co loni...

Maminka naléhala, ať dám na její radu a koťata nechám na veterině odebrat. Nechtělo se mi do toho. Vždyť koťátka…
Když už se stala taková situace, že najednou mám takhle neplánovaně kočku, která si navíc dovolila čekat koťata, tak mě táhlo, nechat to plynout dál. Kam až to zajde, chápete. Že ne? Moje rodina taky ne :)

Zašlo to tam, že jsem se sebrala a odjela na chalupu. Měla jsem to totiž v plánu, protože já mám taky svůj život, nejen těhotná Máša! Chtěla jsem ji vzít s sebou, ale to mi nebylo povoleno. Tak jsem se aspoň snažila spočítat, kdy poprvé utekla ven. Bytem ještě u Kiki.


Od tý noci by totiž mohla bejt v tom, tudíž 9 týdnů nato rodit. Vyšlo mi, že to bude NEJDŘÍV o víkendu. Ale proč by do toho měla vlítnout hned tu první noc strávenou venku? Nemá zas žádný přehnaně velký břicho...


V sobotu, když už jsem se válela na chalupě u vody, přišla mi fotka koťat.

Černý, bílý a černobílý. Moje rodina se u nich střídala, jezdili tam, fotky posílali, každej se staral a krmil Mášu, přesto jí jedno koťátko umřelo.
Kiki ho vyhodila do popelnice a byla z toho smutná. A já ho ani neviděla.




Tentokrát jsme nespali u babičky, nýbrž v chalupě našich. Babička byla v den našeho příjezdu totiž nemocná a nechtěla nás nakazit. Taky potřebovala ležet, takže jsme se ubytovali o pár chalup dál.

Že jsem na tom psychicky dobře, poznají mí blízcí podle několika indícií. Jelikož nás do jejich chalupy jezdí na střídačku moc, (jsme takoví Hujerovi), ověřuju si, zda je čistě povlečeno. Případně si rovnou vezu vlastní peřiny.
Maminka se smála, že už jsem to zase já.
Paradoxně, mít tyhle starosti kdokoliv jinej, zeptá se ho, jestli je v pořádku :))))

Mirek měl dovolenou, jezdili jsme po výletech, koupali se, krásně bylo…


Jeden večer jsme si četli strašidelný příběhy. To jsme se pak hezky báli. Dokud se nezačaly ozývat odněkud z půdy děsivý zvuky… Mirek se tam šel podívat, ale nikde prej nic. Zato už jsme se báli nehezky.

Když mu dovča skončila, zůstali jsme s Adriánkem v chalupě sami.

Všechno šlo dobře, až přišel večer a šli jsme spát. Sami v chalupě, opakuju. U babičky jsem tenhle problém už loni překonala, teď mě čekala výzva nová. Tahle chalupa je totiž vchodem do polí, ne do vsi, jako babiččina. Ale zvládnu to, to se ví.

Když jsem uzdravující se babičce svěřila, že mám z nadcházející noci trochu strach, zeptala se: "Z čeho prosim tě?"
"No, že tam přijdou zloději, třeba."

"A proč by nepřišli v době, kdy tam nikdo neni? Proč by si dobrovolně vzali na triko ještě i vraždu?"



I přes tohle uklidnění, byla první noc příšerná. Adriánek vedle mě usínal, když já stražila uši s tichou prosbou, ať se hlavně nikde nic neozve.

Jenže se ozvalo. A byly to rány, co se nedaly jen tak přejít a snad zaspat. Vylítla jsem z postele a šmírovala za závěsem, jestli nejsou na zahradě ti zloději. Respektive vrazi.
Všimla jsem si, že i Adík se bojí. Přitom jsem ho do svých obav nezasvěcovala, divný. Asi to ze mě vycítil.

Pak už spal a já poslouchala zvuky. Zajímavý je, že když tu byl Mirek, žádný jsem nevnímala. Až na ten jeden strašidelnej večer.
Teď někdo na půdě stěhuje nábytek a hází po zdi hrách.

Vzpomněla jsem si na slova maminky, která má za sebou osamnělých nocí na chalupě nespočet.


"Ať uslyšíš cokoliv, jsou to zvuky kotle nebo pracuje dřevo, případně se na půdě proháněj kuny."

Byly tři v noci, Puclík spal a já poslouchala zvuky. Někdo tam pouštěl vodu, ačkoliv tam žádná neni. A houpal se na houpacím křesle. Že tam žádný neni, nemusim snad dodávat. Prostě děsná noc, usnula jsem až za svítání, kdy jsem se konečně přestala bát.
Jenže další noc byla znovu tma... všechno se opakovalo. A pak zas.


Pokaždý jsem v myšlenkách ujížděla do Prahy a ráno to hrdinně nechávala bejt. Kam až to zajde :)

Až přišel den, kdy měli přijet naši. Celá rodina - budou se slavit babičky narozeniny. Ten den byl mým majákem na obzoru, konečně se vyspim, protože se nebudu bát!
Jenže maminka volala, že se zkazilo počasí a asi nikdo nepřijede. A jelikož se i nám počasí zkazilo, rozhodla jsem se odjet. Takovej okamžitej nápad.

Nejvíc jsem se těšila na koťata.

"Co uděláme v souvislosti s hrozícím útokem medvěda?" Zaslechla jsem z televize, když jsem ji to ráno, při balení tašek, pustila Adriánkovi. Ptala se animovaná postavička...

"Utečeme, protože jsme zbabělci!" Odpovídala druhá postavička a já zpozorněla. To má bejt jako co?



Máša byla u Kiki. I s koťaty. A Kiki se mě hned ve dveřích ptá:
Který kotě chceš vidět? Bílý, černobílý anebo černý?
Protože jestli černý, tak to bych tě zavedla k popelnici, nám ji tenhle tejden zapomněli vyvézt…

To mám na Kiki ráda, nikdy jí nechybí humor :)

Taky mi řekla, že nepochopila, že jsem přijela do Prahy, když zítra je na chalupě ta oslava. Prej tam všichni jedou.
Můj zbrklej příjezd následně označila jako ZKRAT a dodala, že předpokládá, že zítra se tam s nima vracim.

Nechápal mě nikdo, až jsem se nechápala ani sama, a jela jsem s Adriánkem zpátky. Přesto jsme dorazili poslední. Musela jsem vyprat a trochu doma aspoň pobejt. (S těmi slepými koťaty).

Všichni už tam pak byli, a když jsme se blížili, Kiki mi radostně běžela přes celou zahradu naproti a nechala by se snad i přejet, jak nás vítala. Jak ta malá sestřička, jakou si ji pamatuju. Byla ráda, že jsem se vrátila a nebudu chybět. Bylo to hezký.

Jenže naše postele v přízemí už byly obsazený… A to hezký nebylo.

"Tradá - zbyl na vás parádní pokojíček - na půdě!" Hlásila mi maminka a mně naskočila husí kůže…

Jenže Zuzka si už zabrala ten náš původní bejváček v přízemí, a tak mi nezbylo, než si se slabostí v nohou skutečně vynést ty vlastní peřiny do podkroví.

Oslava proběhla, jako poslední dobou každá naše rodinná; děti všude, každej odbíhá a neposedí, jídlo nemá kdo pořádně jíst, jak u toho stolu nejsme, a nakonec jdem každá ještě uspávat. Mně to trvalo nejdýl. Kiki to vzdala a vzala si holčičky ke stolu a Zuzka vzdala oslavu a zůstala s nespící Mařenkou v ložnici.

Já když přišla z půdy, ještě jako skoro neohrožená hrdinka, oslava právě končila.

A tu noc se nedělo nic. Asi jak vim, že dole je plno lidí... Ale stejně mi to bylo divný.

Příštího rána všichni odjeli, jen ségry se rozhodly tam se mnou zůstat. Prej aspoň na pár dní. Takže jsme zůstaly tři sestry v chalupě. Plus děti. Počasí bylo ještě pořád nic moc, přesto jsme pořád někde trajdaly, a večer, než jsme šly uspávat, říkám, zatopim v krbu, bude to fajn...

"Ty to umíš?" Ptala se překvapená Zuzka.

"Aby ne," podivila jsem se tomu dotazu. Kdo umí rozdělat oheň, umí snad zatopit v kamnech, no ne?

Nanosila jsem si dříví ze sklepa, ale jelikož jenom čoudilo a čoudilo, usoudila jsem, že je vlhký a šla pro jiný.
Z kůlny jsem přinesla zaručeně suchý. Tak proč se i z něj valí štiplavej dým celym barákem? Nechápala jsem nic.


Po chvíli vešla nabroušená Zuzka: "Co se tady proboha děje? Chceš nás tu všechny udusit?"

"Promiň, nějak to nehoří...," pípla jsem.

"A neměl by se třeba otevřít komín?" Nadhodila suše.

Komín jo? A kde? A jak?

Nakonec dodala, ať to tu koukám vyvětrat a uhasit to. A hned.

Když za sebou zase zavřela, našla jsem jakousi páčku. Zatáhla a něco docela hlasitě cvaklo. Znělo to zkrátka, jako když se otevře komín :)


V tom vešla z jinýho pokoje Kiki: "Co se stalo, já musela úplně zavřít okna, jakej šel dovniř kouř!"

"Tak je zase otevři, protože ten jde zevnitř," oznámila jsem jí.

"A co se stalo?"

"Neotevřela jsem komín."

"Jo aha. Tak já jdu zas uspávat. A otevřu ty okna," řekla vlídně a já se musela smát, jak mám každou ségru jinou :)


V noci, když už to všechno spalo, mě tak napadlo, že bych možná měla ten komín zase radši zavřít. Dyť já na něj úplně zapomněla.
Seběhla jsem z půdy a páčku spustila zas dolů. Ozvalo hlasitý, zvonivý BUM!

A já si představila Zuzku, jak v ložnici balí kufr :)


Aby toho nebylo málo, ráno jsme byli na nohou v půl sedmý a Adriánek neumí bejt zrovna potichu.
Přesto se holky rozhodly zůstat o den dýl, když mám ty narozeniny...


Ptaly se, co bych si přála.

"Fotopast!" Vyhrkla jsem.


"Prosim tě, k čemu?"

"Abych si posvítila na ty noční kravály a tak vůbec, dám to do lesa a vyfotim zvířata, bude to dobrodružný, napínavý a vzrušující!" Rozvášnila jsem se, ale holky se moc netvářily.

"Hele, maminka řikala, že ten kravál dělaj kuny. Tak prostě otevři prudce dveře na tu půdu a vyřvi je. Ať daj pokoj. Oni utečou," poradila mi Zuzka.

Namísto fotopasti - do který jsem je hrdinně mínila chytit!



První příležitost bych k tomu bejvala měla - nastražit fotopast - hned, jak bylo po mý oslavě a holky odjely.
Začalo to zase. A to v maximální možný míře, snad proto, že jsme zůstali v tom podkroví.

V noci mě probudilo klepání do okna. Do střešního okna. Ale neviděla jsem tam nic. Jen tmu. Klepalo to dál a ve mně by se krve nedořezal. Přidalo se bušení do zdi. A útěk, mety, křik! KURVA!

Ač byla jedna hodina, volala jsem mamince. Do Prahy.

"Ano Janinko?" Špitla rozespalym hlasem.

"Maminko! Tady někdo je! Rozhodně tu někdo je!"

Trvalo jí dlouho, než mě ujistila, že všechny ty zvuky nahoře dělaj opravdu kuny.
Kuny mi klepou do okna, jo? Zvenku? Z vesmíru?

"Prostě si opravdu řekni, že cokoliv uslyšíš, cokoliv, tak jsou kuny. A pojeď domu nebo se přestěhuj k babičce, tohle nejde!"

Babička byla dávno zdravá, ale já byla vždycky po ránu znovu generál, navíc jsme tu zabydlení, je to tu útulný, jsme tu sami… A všechno, co slyšim v noci, dělaj kuny.



Příští noc na mě znovu klepaly. Bušily po celý zdi. I do okna. Bála jsem se tam podívat, že je uvidim. Nebo že uvidim, že to nejsou ony… Pak se ozvalo dupání přímo za mou hlavou. Dupání, běhání…


Maminka radila, ve tři, ať s ní na uchu jdu a otevřu ty dveře na půdu, který vedou přímo z tý obytný části, a že tam uvidim kuny.
"Tam je minimálně medvěd, jestli teda zvíře. A někoho tam zakous´!" Zajíkala jsem se strachy.
"Prosim tě, běž se tam se mnou na uchu podívat, tak tam uvidíš medvěda, no."

No tak to určitě! Už to tam otvírám…


Celá rozklepaná jsem usnula vyčerpáním a ráno mě probudil čipernej Adriánek. Protože on neví, že ty zvuky sem nepatří, a že za dveřma je medvěd. A do okna, že nám bušej kuny. To se mu to pak spí.

Rozespalá jsem se došourala k těm dveřím a otevřela je. Viděla jsem všude hovna. Nasráno kompletně všude. A za zdí, u který spíme, vede chodbička. A ve střeše je díra. Rozhodla jsem se do tý chodbičky nakouknout.
Byla tam tma, tak jsem tam strčila telefon a s bleskem cvakla.

Když jsem si pak fotku prohlížela, nemohla jsem uvěřit, co vidim.

Na jednom z bleskem osvětlených trámů nějaká snad dřevomorka, či co, vyrejdila cestičku ve tvaru medvěda...


"Anebo ti ho tam nakreslily ty kuny!" Smála se maminka.

A pro moje uklidnění dodala, že jelikož je pátek, večer přijede táta.


Těšila jsem se, protože i když se bude ozývat cokoliv, nebudu to vnímat, s vědomím, že dole spí chlap.
Byla už jsem z těch probdělých nocí tak unavená, že jsem chodila spávat po obědě s Puclečkem. To se totiž nedělo nic.
Jenže to nejhorší mělo teprve přijít…
***





Koťátka



Obrys medvěda v trámu



Tři sestry



Podkrovní okýnko nalevo je to "naše"
(Jo a psala jsem, že jsem se natajňačku naučila jezdit s traktůrkem a vozila Puclenu po vsi? Tak to bylo. Ovšem "naučila", asi jako topit v krbu😄)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Verča | 28. srpna 2017 v 23:24 | Reagovat

Hotová detektivka. ;) Těším se na pokračování.

2 Neriah | 29. srpna 2017 v 11:36 | Reagovat

To se dělá, takhle nás napínat? :D

3 Martin | 29. srpna 2017 v 18:54 | Reagovat

Budu trapnej,ale vzpomněl jsem si na vtip o házení hrachu na zeď.  
Jen Chuck Noris umí házet hrách na zeď tak, aby to dávalo smysl :-D

4 niternice | 30. srpna 2017 v 9:10 | Reagovat

No spis horor to byl!:)
Napinam nerada, ale bylo by to moc dlouhy..;)

A Martinku to je uplne filozoficka otazka, kdy ma smysl hazet na zed hrach!:))

5 Marie | 30. srpna 2017 v 20:42 | Reagovat

Tak to znám až moc dobře.Hajnej nám je vystřílel,neb na ně nic neplatí a do měsíce tam byly další mrchy,kuny.Fotky jsou nádherný,všem vám to sluší i micinkám.

6 Veronika Š. | 31. srpna 2017 v 13:45 | Reagovat

Konečně článek :)
Jani nám lítaly kuny v noci taky po střeše, kojila jsem v noci a vykládala to ráno manželovi a prý, kde by se tam vzaly. A jednou si došla kuna hrát s venkovní roletou. A došla i druhý den a to už jsem manžela budila, aby ji taky viděl!
Takže tě úplně chápu, jsou to hrozné rany a bordelu co nadělají.

Fotky krásné, všem Vám to sluší!
Těším se na pokračování :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.