Páternoster

9. června 2017 v 8:50 |  ZPOVĚDNICE
Tak už jsem tady. Vím, že mi to trvalo, a že takovouhle prodlevu jsem ještě nikdy neměla, ale dřív to opravdu nešlo. A hned se dovíte proč.
Doufám, že vás tady ještě pořád mám! :)

Tak jak to se mnou bylo...

Ráda bych navázala tam, kde jsem přede dvěma měsíci skončila. Zrovna jsem vám tuším něco psala, ale už nedopsala.
Bylo mi z čista jasna tak ošklivě v mysli, že se to nedá ani popsat. Vlastně jsem najednou žádnou mysl snad ani neměla.

Připadala jsem si jako prvok. Omezenej, úplně tupej a nesvéprávnej. Děsilo mě, jak se cítím.
Jako uvězněná v sobě, jako když uvíznete ve výtahu, v takovym tom, jak se mu říká Páternoster - vidíte ven, všichni vidí vás, ale nemůžete vystoupit a pořádně se rozhlédnout kolem. Máte zúženej obzor, vidíte jen před sebe, hlava z toho bolí, únava vás přemáhá, jste bez nálady, bez vnitřního světa, kam se vždycky rádi vracíte - teď není kam, zmizel, v hlavě neni nic, jste sami v tom prázdnu a nikdo vám nemůže pomoct, (vyprostit z toho výtahu...).

Zkrátka jsem prožívala duševní peklo, neměla jsem chuť do ničeho, neuměla jsem si cokoliv představit - něco dělat, někam jít, potkávat lidi, něco řešit, nebo jen zorganizovat si den, natož psát. Nebylo co, když kde nic, tu nic...

A ještě do toho ten strach, že už to tak zůstane. Že jsem se třeba zbláznila. Nebo mám ňákej mozkomor :)
Třeba mi definitivně přeskočilo a zůstanu takhle prázdná, se ztrátou osobnosti a bez paměti, představ a dalších nezbytných schopností, už trvale. Vůbec jsem netušila, co to se mnou je.
Deprese to byla.

Nemáte ji teď už taky? :)


V čekárně na té psychiatrii (o čem to tady doprdele píšu?:) ), kam jsem se z posledních sil dopotácela, sedělo několik lidí.
Proti mně mladej chlapík, co byl požádán, zda mě pustil před sebe, že si jdu jen pro léky. Protože já se nehodlala (nemohla) s nikým bavit, už do telefonu jsem řekla, že potřebuju nutně nějaký léky, že jsem asi zešílela.

A pak tam stála dáma v letech a bavila se s recepční. Strašně se jí libil dřevenej slon, co byl na stole. Chválila jim ho, rozplývala se a pořád mu vymýšlela nový a nový lichotky, dobrých deset minut. Přitom ho zkoumala ze všech stran a já sledovala, kdy recepční vyprskne smíchy, anebo jí ho rovnou věnuje, ale ta se nedala vyvést z míry.

Zato já ano. Co je to za lidi? Co maj´za diagnózu? Jsou na tom hůř nebo líp, než já? Tahle má aspoň zájem o slona. Mně chybí zájem o cokoliv. Sice tahle socha je to poslední, o co bych se chtěla zajímat, ale o svý zájmy a povinnosti bych se docela pozajímala... V opačném sledu, dobře...:)

Ovšem v tom mě přecejenom něco zaujalo. Chlap naproti se vítězoslavně rozesmál. Zvedá ruku, aby si recepční všimla, jakou si udělal parádu. Na každym prstu měl navlečenýho šmoulu. Šmoulí hlavu. Maňásky nějaký. Pohyboval jimi a měl z toho hroznou radost.

Kterou bych taky chtěla mít.
Sice šmoulí hlavy na prstech by mi ji dělat nemusely...

Píšu mámě, že se mnou v jedný čekárně sedí evidentní blázni, takže je to se mnou špatný.

Ale že jeden mě pustil před sebe. Stejně teď hráje divadlo, tak nemá čas na terapii...


A tak jsem nečekala dlouho (i tak jsem viděla víc, než jsem chtěla) a už jsem líčila všechny ty svý příšerný pocity doktorce.
Ta mi hned napsala léky, a že až se mi udělá líp, teprve budeme pátrat, proč se to stalo. Že se vyčerpal "hormon štěstí", neboli serotonin... Ale že taky možná jen tak, sám, bez příčiny.

To mi ani neřikej.

Psala jsem mámě, že odmítám, aby nějakej hormon ovlivňoval, kým jsem.
A zpátky mi přišlo uklidňující: Neurčuje kdo jsi, ale jak se cítíš.
Musím říct, že mi to celkem pomohlo.

No a do toho jsme se stěhovali.
Když mi bylo nejhůř, bylo nejvíc záležitostí k řešení. Jenže já zrovna udržela v hlavě jen tak jednu, dvě věci. Jakože po sprše se utřu. To, že v kuchyni vyvařuju Adriánkovu láhev na čaj, jsem zjistila, až když jsem si tam za hodinu byla zapít prášek.

Bylo potřeba objet pár úřadů a pro mě to znamenalo úplná muka. Kiki, která to objížděla taky, protože jsme se sestěhovaly vedle sebe, (což je mimochodem naprosto skvělý), se mě snažila rozesmívat. Přivádět na jiný myšlenky. Tahat z toho zaseklýho výtahu.
Ale pořád a ještě několik následujících týdnů jsem v něm zůstala...

Takže už měsíc jsme sousedky a já si v podstatě nevzpomínám, jak se to všechno zvládlo.
Ovšem když nahlédnu do jednoho z pokojů v naší nový domácnosti, vyvalí se na mě tuny pytlů s naším vším - zkrátka vším. Takže se to, koukám, ještě nezvládlo :)

Ale důležitý je, že mi postupně zas rozšířily obzory, výtah dojel normálně do patra, vylepšila se paměť a představivost a začalo mi to zase normálně myslet. Jen s tou radostí a chutí do něčeho, co mě obecně těší, to bylo pořád na štíru.
Dokonce jsem se nemohla, po celou tu dobu, na blog ani jen podívat. Ale fungovala jsem a to bylo hlavní. Z nejhoršího jsem byla venku.

A konečně před pár dny se začaly, jako první jarní kytičky po dlouhý zimě, znovu objevovat i myšlenky na psaní. Ta chuť do něčeho, to je vlastně strašně vzácná věc - dojde člověku, když o ni najednou přijde...

No a brzy jsem se zas dostala do formy a v příštím článku - protože teď mě tu čekají ty pytle harampádí, se pochlubím, jak jsem pokročilá v Ruštině, což se mi znenadání velice vyplatilo, no a taky, jak jsem, bohužel vlastním přičiněním, přišla o kočičku. A jak čekala v pytli na zakopání, zatímco jí řemeslník stavěl objednanou kadibudku pod botníkem.
Povídá - tenhle pytel dám stranou, ať tu můžu dělat... víte, tý vaší kočičce... a kde ji vůbec máte?
***


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 9. června 2017 v 10:13 | Reagovat

Doufám, že už se budeš cítit lépe, budeš mít zase do všeho chuť a lepší náladu, já měla depresi dva dny a úplně mi to stačilo, hlavně se drž!!!

2 GVKB | E-mail | Web | 9. června 2017 v 11:36 | Reagovat

GVKB mlýn na staré politiky

Jelikož je v naší republice nadbytek starých politiků tak je potřeba v Praze 10 postavit mlýn na staré politiky, každý politik, kterému je více než 50 let, ten se bude muset dostavit do tohoto politického mlýna, a zde se z deseti starých politiků, vyrobí jeden mladý politik. Vše zde bude probíhat pomocí dotazníků, co budou na internetu, a po vyplnění dotazníků, se data optimalizují a tyto data dostane k dispozici perspektivní politik který je věku od 20 do 40 let, těla starých politiků se po digitalizaci eliminují v krematoriu.
Takto stát ušetří na platech starých zbytečných politiků a každému dojde, že musí z politiky vypadnout nejpozději v 49 letech jinak skončí v GVKB mlýnu na staré politiky. Staří politici se zajisté dobře uplatní v soukromém podnikání, a naše ekonomika potřebuje kvalitní podnikatele s velikými zkušenostmi. Je třeba vše recyklovat a optimalizovat, nová doba si žádá od nás veliké změny, není důležitý názor starých politiků, důležitý je růst kupní síly pracujících a to nám zajistí jenom GVKB mlýn na staré politiky. Podívejme se statistiky na sportovní desetiboj, je zde úspěšný někdo, komu je více než 50 let?

3 Radim | 10. června 2017 v 16:23 | Reagovat

Jes!!! konečně! těším se na nový příbehy...léto už bude zase brzo v polici! <3

4 Martin | 11. června 2017 v 20:59 | Reagovat

[2]:: Šmoulové už vás nebaví? ;-)

5 Niternice | 12. června 2017 v 22:45 | Reagovat

Děkuju za povzbuzení a přání...

Radime, v policích už je dokonce podzim, úplně jsem se lekla, že jsem to léto "prospala". Ale Kiki by mi teď řekla: Tak snad víš, že podzim je v policích na jaře ne?:)

A Martine :))))))))))))))

6 Marie | 13. června 2017 v 8:01 | Reagovat

Tak to je mi líto že si byla v tý páternostře,ale věřím,že si z toho výtahu na dlouho vystoupila.Chudák micik,ale jsem se i zasmála.Už se těšim až mě budeš učit tu ruštinu.A v komentářích č.2 vidíš,že někteří jsou na tom daleko hůř,ti už asi nevystoupí a budou se vozit celý život.

7 Blanka | 13. června 2017 v 19:25 | Reagovat

No, je vyhráno! Ty čtyřlístky to prostě jistí... :-)

8 praguenation | 20. června 2017 v 7:06 | Reagovat

Panta je zpět! Hlavne, se drz a at Ti jde psani od ruky, jako tomu bylo vzdy! Krasny smutno-vesely clanek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.