Nahoď!

2. dubna 2017 v 22:06 |  ZPOVĚDNICE
Tak jak pokračuje moje hvězdná kariéra... :)
(A nejen o tom!)

Nic moc, musím říct.
(Pokud jde o to.)

Sice je nás pouze pět (účinkujících), ale z nějakého důvodu je nad lidské síly, abychom se všichni časově shodli a sešli.
A tak se jednoho dne sešel autor pouze se mnou. Dali jsme si schůzku v jednom nákupáku, a že si spolu sjedeme naši pasáž. On má hlavní roli a já úplně vedlejší. Nejvedlejší z nejvedlejších.
No a hraju ji právě s ním.

Ovšem já znám pořekadlo o tom, že není malých rolí! A tak si svou malou roli piplám a rozvíjím.

Sešli jsme se v době, kdy jsem ještě neuměla text natolik, abych si byla jistá bez scénáře v ruce.
Ale to nijak nevadilo, protože i on nakukoval.
Spíš mi připadalo trochu divný, říkat si tam do očí věty, co v tom scénáři jsou. Když kolem sedí lidi a jedí. A koukaj se.

A jelikož on, říkejme mu Vincent, na lidi kolem kašlal a prostě divoce přehrával - kroutil hlavou i očima, mluvil chvíli do strany, pak zas ke mně, rukama gestikuloval, já každou chvíli pohledem kontrolovala "publikum", co na to říká.
Jestli si nemyslej, že tu třeba sedím s nějakým magorem... :)

Protože já se takhle vůbec neprojevovala. Prostě jsem v klidu a tiše přeříkávala polonaučené věty a tím to pro mě haslo. Dost na tom, že to budu hrát na jevišti, nemusim i u Meka.


Když jsme se shodli, že to půjde, teprve jsme si popovídali o životě. Po těch mnoha letech, kdy jsme se o něm bavili poprvé. Docela bych si zpětně poslechla, co jsem mu tenkrát vykládala. Já, svobodná a rozlítaná holka, co žila sama a mateřský starosti byly v nedohlednu. Možná ne náhodou si na mě teď vzpomněl s rolí patnáctileté naivky... :)

Mezitím na mě Mirek s Adriánkem čekali v dětském koutku. Přišla jsem je pak vyzvednout, a že než se obujou, zatím to zaplatím. Paní povídá: "Mireček, že jo?"

Kouknu na Mirka, který to neslyšel, protože si v dálce oblékali bundy, a odkývala jsem jí to.

Když v tom ke mě "malý Mireček" přiběhnul a velký Mirek na něj volá: "Adriánku, ještě ty boty!"

Paní zbystřila: "Tak on neni Mireček?"

"Mireček je tatínek - já to tady za něj zaplatim," vysvětlila jsem jí. A pobavila ji.

Prostě šel do dětskýho koutku, tak nahlásil svý jméno, no :)



Příští zkouška, na které jsme se měli sejít mimořádně úplně všichni, se měla konat už v místě, kde bude představení. Tedy v Černošicích.

To jsem od Vincenta věděla už předem. Řekl mi dvě data, dvě zkoušky hned za sebou, budou.
Já jak jsem takhle pořád doma, tak moc nesleduju kalendář a pletou se mi dny a data. Jen neděli poznám bezpečně podle toho, že stojíme na tramvajové zastávce, když se jdem projet a ono to nejede a nejede...


A tak byl čtvrtek a mně přišla esemeska: Jano, v sobotu ve dvě v Černošicích. V.

Tak jsem hned sháněla, kdo mi pohlídá, protože jsem konečně věděla čas konání.
Jenže maminka nemohla a jedinej, koho jsem umluvila, byl Martin. S tím, že přijede k nám, ale jen jeden ten den. Můžu si vybrat, který, ale ten druhý musí něco už dělat doma.
Vybrala jsem ten první den, protože to tam aspoň omrknu, ty prostory, a budu vědět, kam tam Puclečka "uklidím"
a jak ho zabavím. Prostě získám nějakou představu.

Takže jedu. Do Černošic. Jsou kolony, trvá to, ještě musím tankovat. Cestou si přeříkávám text. Už ho umím.
Přijedu se zpožděním a utíkám k tomu divadlu.

Ve dvoukřídlých dveřích jsou kulatá okna, tak jimi načuhuju dovnitř, protože je zamčeno. Ale vidím tam kulisáky a plno nějakých chlapů, co štělujou reflektory a nějaký kulisy...
Cítim, že si nemůžu vybavit svůj text.
Přesto zaklepu. Ale nikdo mě neslyší.

Volám Vincentovi.

"Ahoj, tak už jsem tady, promiň za to zpoždění!"

On chvíli mlčí, slyším že jede tramvají.

A pak říká: "Tak platí ten zítřek jo?"

PROSIM?!

"Jak zítřek? Já jsem tu teď!"

"Ale vždyť jsem ti psal, že v sobotu," odpovídá klidným hlasem.

"A co je dneska?"

"Pátek přece..."

"Doprdele. Já jsem v Černošicích."


Vyjasnili jsme si, kdo z nás je úplně blbej - že já. Protože ta dvě data za sebou, sice byl pátek a sobota, ale on potvrdil jen tu sobotu, což jsem si přebrala, jako ten první den. Možná se to ani nesnažte pochopit :)

Prostě jsem v Černošicích, hodinu (protože je pátek! a jsou kolony) od Prahy, kde hlídá Martin, čímž jsem si vyplýtvala jeho hlídací kapacitu, takže si zítra Adriánka beru s sebou.


Všimla jsem si, cestou zpátky, že je tu nějaká pouť. Tak ho tam aspoň pak odměním.

Sobota. Opravdická sobota, ne jen v mý hlavě. Jedem do Černošic.
Cestou si přeříkávám text. Kolony nikde, jsme tam včas.

Přesto už tu všichni jsou a přicházíme poslední.
Holky (mladý holky, co ví o mateřství asi tolik, co já tenkrát), se pousmály, že si vedu dítě na zkoušku.
A zlobivý dítě - což se ukázalo už za chvíli.

Puclenka nechtěl hačat v hledišti a baštit rohlík. Chtěl ke klavíru a to hned.
Nechtěl videa v počítači, chtěl je u mě v telefonu. A to ne na jedný z mnoha židlí, ale na mém klíně...

A když se začalo zpívat a klavír se rozezněl, chtěl zpívat taky.
A taky, že zpíval...

Moc dobře jsem viděla ty pohledy. Nenápadný. Jestli bych ho nechtěla nějak umravnit. Ztišit. Jenže to by byla scéna, že by neslyšeli vlastního slova. Ale povídejte jim to...

I přes neustálé ataky synkem, jsem se snažila věnovat pozornost hře.
Ještě jsem ji celou nikdy neviděla. Důvěrně znám jen svoji pasáž.

Všimla jsem si, že hlavní herečka, kterou pro sebe přezdívám Zpěvanka (protože krásně pěje),
si několikrát řekla o nápovědu. Nahoď! Prosila režisérku.

Které je asi tak osmnáct a nevšimla jsem si, že by nějak moc režírovala, spíš nahazovala :)


Najednou se Vincent protáhl a začal: "To se mi nějak klíží oči..."

Á, to už je moje pasáž! A že mě ani neupozorní... Asi zkouška mojí bdělosti - jestli nejsem myšlenkami u syna.
No nic, chytla jsem se a spustila svůj text.

Jenže ho sputila i ta, co stála proti němu a to daleko hlasitěji, takže jsem zmlkla a čekala, co bude.

Pohledy. Ach tak, to ještě nebyla ta moje pasáž...

Tak ono se mu tam dvakrát chce spát - aha.

Asi po hodině a půl na mě konečně přišla řada.

Vincentovi se znovu klížily oči a já mohla začít.

Mluvim, mluvim, když v tom mi Adriánek shodil telefon a já ho zvedám a - nevím, jak dál.

"Nahoď!" Povídám.

Nahodili a přistál mi v klíně scénář.

"Já ho nepotřebuju! To bylo jenom tim vyrušením," bránila jsem se.

Jenže za chvíli jsem znovu nevěděla a to už mě nikdo nevyrušil. Prostě okno.

"Nahoď!" Přeju si zas.

Máš tam tři sloky a potřebuješ druhou nápovědu? Doletělo ke mně z těch pohledů...

Přitom já nechápu, jak je to možný, doma jsem to uměla, jako když bičem mrská... Měla bych to asi vážně chodit trénovat mezi lidi, třeba do toho Mekáče.


Když jsem po pár minutách dokončila svůj dialog s Vincentem, došlo mi, že dál bychom tu akorát rušili, (protože já nikomu nic nenahodim), a tak jsme se dohodli, že už odjedem.

Myslím, že se s námi rádi rozloučili a my mířili na tu pouť.

Adriánek byl celej rozladěnej (asi jako jejich klavír po jeho zásahu), a tak se nemohl rozhodnout, kterou atrakci navštíví. Respektive, navštívit chtěl všechny, ale hned nato zas pryč. A tak já jen platila a vyndavala ho - třeba i za jízdy. Z vláčku, z houpačky...

Skákací hrad jsem naštěstí nestačila zacvakat, než ho přestal bavit.

Ale pak jsem tam zahlédla něco jako vysoký strašidelný hrad. Průchozí chodby, schody nahoru a balkonky, tam se určitě bude něco dít - tam ho vezmu.

U pokladny stálo, že 60 za osobu.

Ptám se chlapa do okýnka, jestli můžem jít jako jedna osoba, když je tak malej.
Kývl, že můžem.

Tak jsme vyšli první schody a prošli první chodbou, kde nic nebylo. Jen zase další schody o patro výš a nová chodba. S výhledem tedy, musím říct.
Třetí schody, třetí ochoz a odtamtud točitá tubusová klouzačka zase dolů.

Napoprvé jsme se báli, tak jsme to chtěli sjet spolu. Jenže nejelo to. Musela jsem se odrážet nohama a to celou cestu, až ke světlu.

Adriánek se dole sebral a utíkal někam pryč, ale já se najednou cítila taky nějaká rozladěná, protože mi nebylo jasný, za co jsme zaplatili těch šedesát.

Odchytla jsem synka a jdu znovu k tomu okýnku.

"Prosim vás, ale tam vůbec nic neni," namítla jsem. Až se mi chtělo smát.

"Neni no. Tam to nemá jako něco dělat, strašit nebo tak. Prostě prolejzačka," odpověděl jako by nic.

"Prolejzačka? Za šedesát korun?"

Kývl.

A já zakroutila hlavou a šli jsme k autu.

Jenže Mazlenka se mi vysmýkl a utíkal k tý prolejzačce znovu. Chtěl si ještě sejít klouzačku...


Tak nahlas, aby to chlap dobře slyšel, jsem mu vysvětlila, že sem už nepůjdeme, protože to je úplná kravina za hodně peněz.

Zmítal se mi v náručí, jak jsem ho popadla a nesla k autu a nebyla s ním řeč. Naříkal a ukazoval na kravinu, až jsem se slitovala a vrátila se s ním zpátky k fiškuntálovi.

Což rozhodně nečekal.

"Můžem si to vylézt za ty peníze aspoň ještě jednou?" Zeptala jsem se ho.

Kývl.

Adriánek, celej šťastnej, utíkal nahoru a už tam byl jako doma, klouzačky se taky nebál - asi, že neklouzala, ale i tak jsem mu sotva stačila. Dal si asi deset koleček (chlap nestačil zírat) a já ho stíhala, aby mi odněkud zeshora nespadl, takže jsem byla v závěru úplně vyřízená a on ne, protože on je k neutahání.

A stejně byla nakonec scéna, když jsme šli k autu. Ale aspoň jsem už měla čistý svědomí.


Cestou do Prahy jsem si přeříkávala roli. Jako když bičem mrská!
Přesto se pro jistotu pozeptám po nápovědě - kde jako bude během toho představení ukrytá.
Hlavně, ať mi neříkaj´, že nikde.
Že tam mám tři sloky a tyhlety řeči.

Moje role je sice malá, ale i tak může bejt nezapomenutelná. Když nezapomenu text!
Anebo zapomenu - a voni nenahoděj...
***







Jedem do Černošic


Ochoz se schody a klouzačkou, která neklouže

Čekám na svou scénu - a jak vidíte, pozorně sleduju děj...:)




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MARTIN | 2. dubna 2017 v 22:44 | Reagovat

Nejlepší je atrakce za 60,- která nemá nic dělat :-D

2 Peitra | 3. dubna 2017 v 21:02 | Reagovat

Když si tak dlouho nic nepsala,už sem se bála,že ta,hvězdná kariéra,vyhasla. U nás je taky pouť a skvělý atrakce za ještě lepší ceny. Co na to říct?? Nahoď ;-)

3 Peitra | 3. dubna 2017 v 21:04 | Reagovat

[2]:Píše mi to čárky místo mezer,tak se omlouvám

4 Niternice | 4. dubna 2017 v 19:32 | Reagovat

1: no to me dostalo:) ale nakonec mela "kravina" nejvetsi uspech..:)

2: treba at napriste zkousime ve vasem meste, jenze ona uz zadna zkouska nebude...
Ve ctvrtek v Cernosicich doufam v hodne nahazovacu :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.