Březen 2017

Jak se staví ujíždějící vlak

6. března 2017 v 21:24 Zpovědnice
Je to možná patnáct let, co jsem se v práci, tehdy ještě u bezpečnostní kontroly, seznámila s klukem, co tam tehdy brigádničil. Při vysoký škole, kterou v té době studoval. Rozuměli jsme si především v tématu psaní. Mě to už tehdy bralo, ačkoliv jsem to ještě zdaleka nezkoušela, a on studoval Češtinu a chystal se psát divadelní hry.
Pak jsme se léta neviděli, ale když se rozmohl facebook, vyhledal mě a znovu jsme se setkali, ačkoliv jen virtuálně.

Můžu tak sledovat, jak si vede. Skutečně dělá divadlo, píše hry, zpívá a kdoví co ještě.

A já mám svou první knížku a hlavně tenhle blog :) Který právě oslavil šest let svojí existence, takže jsem mu k výročí "ušila" nový kabátek...


No, myslím, že můj dávný kamarád je trochu dál... Já dál beru akorát záskoky v obchodě a sotva nacházím čas něco tvořit. Ale to je holt to mateřství. Jenže co se jednoho večera nestalo.

Sedím takhle v krámu a hlavou mi běží, jak stárnu. Že mi táhne na čtyřicet. A vzpomínala jsem, čím vším jsem v dětství chtěla být. A nejsem.
Třeba i herečkou! A taky baletkou. No, bylo toho víc.

A nakonec sedím v butiku s módou, kam mě to nikdy netáhlo, ale prostě jsem tu. Divný.

Se skličujícím pocitem z nezadržitelného stárnutí a z nutnosti jednou pro vždy opustit svý dětský sny, jsem jela toho večera z práce.
A doma pak, před spaním, otevřela facebook a tam zpráva.
Od tohohle kamaráda.

"Ahoj Jano, nepřijala bys roli v mojí divadelní hře?"


Chvíli jsem na to koukala - ještě bdím nebo už spím a sním?
Četla jsem to znovu a znovu a nasávala ten pocit, že právě přišlo něco, co s okamžitou platností ruší moji současnou depku z ujíždějícího vlaku, kde někde v dáli navždycky zůstávaj dětský sny.

V duchu jsem mu pak hned odepisovala: NO NEKECEJ! TAK TO SI PIŠ, TY VOLE, ŽE TO BERU!
ZAHRAJU TI TAM KLIDNĚ KŘOVÍ, PROSTĚ COKOLIV, ROZUMÍŠ?!

Ale zachovala jsem tvář... :)
Přeposlala jsem tu jeho nabídku Kiki. Ať se koukne, co mi přišlo... Za úlet... To přece neni nic pro mě, že jo...
Nějaký divadlo... V mym věku, když jsem to nikdy nezkoušela...
Samozřejmě mu asi poděkuju a odmítnu - nejsem žádná komediantka, přece.


Jak jsem předpokládala, Kiki to rozhodla za mě - beru to a hotovo.
NO TAK SAMOZŘEJMĚ, TO BYLA JEN TAKOVÁ TA ÚVODNÍ DÁMSKÁ KOMEDIE - nejsem komediantka?

"Fakt myslíš?"
"Jo, Jani! Bude to super!"
"Já ti nevim..."

...

"Ahoj, jak jsi prosim tě přišel zrovna na mě? Vždyť nemám s divadlem nejmenší zkušenost a navíc ani hereckej talent (určitě), abych ti to ještě nepokazila..."

OPOVAŽ SE ROZMYSLET SI TENHLE SVŮJ SKVĚLEJ NÁPAD!

"Moc dobře si pamatuju tvůj hlas a do tý role se mi hodíš, hned jsem si na tebe vzpomněl...."

Dál mě ujistil, že je to jen malá (byť hezká role), takže se nemusím bát učení dlouhého textu.


Když mě namáhavě přemluvil (!), domluvili jsme se na první zkoušku a poslal mi ten text. Skutečně ho není moc, přesto jsem se ho začala okamžitě učit. Připadala jsem si při tom jako významná herečka - a dala si tak hned říkat - od Kiki.

A usínala jsem s příjemným, až opojným pocitem, že i tu herečku ještě jakš takš zamlada stihnu :)


Protože stíhám i baletku - přihlásila jsem našeho Puclíčka na balet, totiž. Všimla jsem si, že má určité pohybové nadání - sice ve dvou letech neřekne ani slovo (kromě máma a káč káč nebo haf), ale tančí, jakmile se pustí muzika. A má i docela ladné pohyby. Mirkovi se to moc nezdá, že chodívá po špičkách :))) Ale já hned usoudila, že z něj bude Billy Elliot a to pod mým baletním vedením :)
Já chodila taky do baletu. Jako školačka. Takže si leccos pamatuju!

Plijé a relevé...

Našla jsem baletní školu pro děti od dvou let, kde tančí s rodiči. Prostě přesně ono...



Den první zkoušky byl tu. Toho divadelního kusu. Přijela jsem tam a netušila, do čeho jdu. Co tam bude za lidi. Ani toho kluka jsem vlastně dávno neznala, jestli kdy ano. Ale jsem tu. Abych hrála v jeho hře!

Ehm. Patnáctiletou naivní fanynku dávné herecké hvězdy. Mno. Budiž. Nechápu, že si hned vzpomněl na mě, ale dobrá, dobrá... Nevadí :)

Byly tam dvě holky. Talentované. Rozjížděly to tam, přehrávaly svoje role v divokých i komických gestech a já nestačila zírat. Jednak už znaly svůj text (a to dlouhý text) zpaměti, a pak, jak jim to šlo! Člověk jim to úplně věřil, já netušila (neznalá jejich textů), kdy jde o roli a kdy jen vymýšlej, jak by to ještě šlo... A proč mě taky něco nenapadá?

Hned jsem pochopila, že nejsem jako ony. I když jsem se mezi nimi cítila dobře - ovšem jako divák.
Přesto jsem se rozhodla vytrvat a zkusit si to.

Svůj text jsem jim přednesla a dostala pochvalu. Což mě povzbudilo. Přesto jsem domů už nejela, jako velká herecká hvězda a Kiki mi tak říkat už nemusí...


Za měsíc bude představení. Snad se do tý doby trochu rozkoukám a dostanu se do toho. V šestatřiceti hrát patnáctku, prostě role šitá na míru (mojí depce).

"Ty seš nějaká smutná, ne?"
"Ne, to vy jste moc veselí...," odpověděla jsem, když se mě na konci zkoušky ptali. Ti rozjetí a energičtí herci.


Já jsem prostě pozorovatel. Sleduju a už o tom v duchu píšu.

Jako jsem si dneska psala očima do podlahy příklad. Matematickej.

To seděla v metru bába. A proti ní dědek, co četl noviny. Najednou se jí ptá: "Kolik je 47 + 17?"

Ona bez zaváhání řekla: (já si to teď musím znovu sečíst, moment)
Tak řekla: 64

A naklonila se mu přes rameno, aby koukla taky do těch novin - proč se jako ptá.
Na to jí začal ukazovat, že v článku mají snad nějakou chybu... Já ale zírala na ni, jak rychle to vypálila.

Já to totiž ještě dávno neměla. A chtěla jsem si ověřit, jestli se nespletla, když to sečetla tak narychlo.

Očima do podlahy vagónu jsem si psala ten příklad, ta dvě čísla jsem si přichystala k součtu, hezky pod sebe.
Sedm a sedm - čtrnáct, /jedna/, dvě a čtyři je šest, šedesát čtyři - měla pravdu.

Koukala jsem na ni. Taková stařenka. Co si přežvykuje na prázdno.
Ale tak já už taky nejsem nejmladší, že jo. Vždyť mi táhne na těch čtyřicet, čas je neúprosnej.

Vždyť už se těžko učím i divadelní roli, jak pořád akorát prodávám to oblečení a hraju si se synem...

No dobře, tak neumim počítat.
Ale neříkejte to Kiki, aby mě ještě pustila za kasu. Kam sice nepatřim, ale ještě mi to tam bude (do premiéry!) dobrý...
***