Paví péro a taky jedno andělský

11. února 2017 v 12:18 |  ZPOVĚDNICE
Ještě před Vánoci, který už jsou hodně daleko za námi, se mě jeden z mých čtenářů ptal, co rozliju tentokrát. Nevěděla jsem hned, o čem je řeč, ale prej o polívce z loňska. Co se s ní maminka vařila tolik hodin, aby ji pak dala chladit na terasu, kde já do toho hrnce neobratně kopla a to tak blbě, že se převrátil a vylil. Rybí polévka se rozlila po dlaždicích a já dostala děsně vyhubováno - no, četli jste loni :)

Byl to nejhorší průser našich rodinných Vánoc. Ale čtenářsky úspěšná příhoda - což by maminku asi moc nezajímalo :)

Sice jsem expert na podobný záležitosti a Kiki zase na glosování mých podobných kousků (ale zrovna tak na zastávání se mě!), ale tentokrát jsem si byla jistá, že se uhlídám.

Už proto, že jsme na Štědrou večeři nebyli u našich, ale doma, a tak jsem neměla šanci něco jim tam pokazit.

Přijeli jsme až další den, na oběd a nadílku, co nám tam a jim u nás nechal Ježíšek...
Měla jsem s sebou taky láhvinku pro Martina. Taky od něj...
No a když bylo všechno úspěšně za námi a děti si hezky hrály, psala jsem, ať se staví - má to o barák.
Že pro něj něco mám...

Přišel, zazvonil, maminka otevřela a volala mě ke dveřím, který musela zase zavřít, aby jim neutekl pes.
Já přiběhla, popadla láhev z botníku a už otevírám dveře, když mi ta zpropadená flaška nějak vyklouzla a roztříštila se o dlažbu...

Chvíli na to koukám a pak otevřu a volám na Martina:
"Já už pro tebe nic nemám!"


Podivil se a já zas zavřela. Aby neutek´ten Béďa. Ten rámus rozbíjejícího se skla přilákal znovu maminku a bylo zle...

Ale ne zase tolik! Někam odběhla a vrazila mi do ruky jinou láhev. Ať mu dám zatim tuhle náhradní, když jsem tak nemožná :) A pak to všechno uklidila...

A já zatím dveře zase otevřela a dárek vítězoslavně předala. Pochopitelně se tahle epizoda neobešla bez komentářů všech ostatních, a když se dovtípil můj host u vrátek, začal si dělat srandu - tady máš dárek - žuch - a nemáš dárek! :)



Zjistila jsem, že jakmile mám den jenom pro sebe (což je hodně málokdy), tak místo abych vyspávala, čumim v posteli už od osmi. A vzpomínám na včerejší den, kdy jsem se servaná z procházky s Adriánkem svalila na gauč a snažila se neusnout. Byť pohádka řvala z televize a on po mně chvílemi skotačil.
Přitom jsem teď unavená zhruba stejně, když jsem s vidinou volnýho dne tak ponocovala - tak proč neusnu?

Rozhodla jsem se, přivodit si spánek kulisou, kterou zřejmě už nezbytně potřebuju.
Přesunula jsem se na gauč, zapnula pohádku, přivolala kočku, ať mě ruší, ale kdepak, nefungovalo to. Holt sama sebe neoblafnu.


Dopsala jsem první kapitolu pokračování mojí knížky, trvalo mi to asi dva týdny, protože na psaní je potřeba souvislejší čas, a ne hodina. To se člověk sotva zorientuje, kde přestal a dostane se do děje, když se mu dítě vzbudí a chce jít krmit labuťě...

A já měla vůbec problém se do toho Totta znovu dostat. Už jsem si říkala, že je to pryč, že už ze mě Metoděj zmizel. Poznala jsem to podle toho, že se nepsal lehce. Nešlo to samo, často jsem se zadrhávala a dokonce vymejšlela, co bude dál. To při psaní knížky vůbec nebylo. Tam jsem nic nevymejšlela předem, žádný vracení se a přepisování.
Zato teď, co jsem k tomu sedla, každej odstavec vedl do slepý uličky. Která mě nudila.
Takže jsem si vzpomněla, jaký rady jsem udílela blogerům v předvánočním rozhovoru se mnou, a povídám Mirkovi, že to je přesně ten případ, kdy je všechno špatně. Nebaví mě to - píšu to blbě.

A on řekl: "Tak se na to vyser."

A představte si, že to mě nakoplo - to tak! To zrovna! Nechceš, abych psala, chceš abych radši vařila (blbej příklad, protože to nechce tuplem :)))), každopádně jsem si nedala pokoj a pokoušela se znovu dívat na svět očima Metoděje. A znovu ho v sobě probudila.

Zařídila jsem mu blog a vložila na něj (a místo něj), první kapitolu pokračování jeho příběhu, kterou bez rozmyslu, koncem roku, přislíbil čtenářům. On přislíbí a já abych se přetrhla... (Nevolejte Chocholouška:))

Ale proč o tom všem mluvím, tedy kromě toho, že pokud jste knížku o Metodějovi četli a máte chuť číst dál, tak vás ke čtení zvu. Ale jak se moje zkušenost promítla právě do psaní...
Přečetla jsem si, že když člověk najde pírko, je to dobrý znamení.
Od tý doby si na to pokaždý vzpomenu, když nějaký vidim.

Ale co se mi nestalo. Šli jsme s Mazlenkou od tramvaje a najednou koukám, paví pero!
To je teda něco...

"Já našla na Dejvický paví péro maminko!"
(Už byla mnou předem zpravena, co by pírka měla znamenat.)

"No vidíš, tak to bude všechno dobrý," usmála se.

"Jenže co když je štěstí jenom, když to pírko ztratí pták - tohle asi pták neztratil," namítala jsem v obavě, jestli to jako platí.

A maminka se rozesmála a zeptala se mě, jestli to ASI myslim vážně. Jestli skutečně přemejšlim, že v Dejvicích se producíroval páv a vypadlo mu péro z ocasu a to na rušný tramvajový zastávce a zrovna já ho našla. Aniž bych páva ještě někde v dáli zahlídla.
No - kdyby to tak bylo, tak to by samo o sobě bylo mega štěstí :)


Ale já vám teď povim, co je mega štěstí...
Stalo se to mojí sestře Zuzce, když byl její Mariance týden.

Slyšeli jste někdy o syndromu náhlého novorozeneského úmrtí? (Mařenka žije, nebojte).

Jenže právě tenhle syndrom se u ní z čista jasna projevil.

Zuzka s ní právě seděla v čekárně u dětské doktorky, měla ji pěkně vedle sebe v nosítku, zachumlanou v peřince, když v tom si všimla, že je nějaká celá šedá v obličeji. Dotkla se jí a cítila chlad.
Okamžitě ji vyrvala z té sedačky a jako by prý držela v ruce hadrovou panenku. Byla bezvládná, nedýchala.

Ihned s ní vtrhla do dveří ordinace a vrazila ji doktorce do rukou, ta ji silně bouchla do zad a Marianka se konečně rozplakala. A pak teprve Zuzka, která prožila neskutečnej šok.

Následoval převoz sanitkou do nemocnice, kde se maličká podrobila veškerým vyšetřením a závěr je takový, že je zcela zdravá a šlo právě o tenhle syndrom. Naštěstí si ji maminka zachránila, ale do teď je naměkko, když si uvědomí, jak snadno mohla o svoje miminko přijít.

Pořídili monitor dechu a hlídají. A já říkám, že to bylo přímo životní štěstí.
Musim se Zuzky ještě zeptat, jestli předtím nenašla nějaký obrovský a nádherný pírko, třeba od plameňáka nebo tak.
Ale jestli našla, tak určitě přímo od anděla, protože nad nimi rozhodně v tu chvíli stál...
***








 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sousedka | 11. února 2017 v 13:09 | Reagovat

Z druhé části článku se mi udělalo mdlo.
Hlavně že vše dobře dopadlo!!! Ať už je všechno zlé za vámi a užíváte si rodinné štěstí :-)
PS: chěla bych vidět Béďu jak vidí ozevřené dveře a "utíká" :D

2 Eliss | Web | 11. února 2017 v 14:18 | Reagovat

Příhoda s flaškou pobavila :D Pěkné fotky, ať se daří co nejlépe

3 Matty | Web | 11. února 2017 v 17:35 | Reagovat

Tak s malinkou to bylo štěstí, hlavně že to dopadlo dobře. A příběh s pavím perem mě pobavil :-D

4 Adlik | 11. února 2017 v 22:29 | Reagovat

No tyvole... Uf. O_O  zaplat pámbu teda, ale na klidným spaní to teda asi nepřidá. Moc Zuzce gratuluju a přeju už jen úplně trapnej klid 🙏🏻 <3  a Mariance bych si dovolila doporučit kariéru klavíristky anebo by mohla bejt úspěšnej chmaták :-D má krásně dlouhý prstíčky :-P Ťuťu! moc vás zdravím Janičko!

5 Veronika | Web | 12. února 2017 v 11:42 | Reagovat

To s tou lahví mě pobavilo, i když v tý chvíli to asi taková sranda nebyla. Někdy ale když se daří.... :-)

6 Veronika Š. | 12. února 2017 v 23:09 | Reagovat

To u Zuzky a maličké stali všichni svatí!!! Smekám pred Zuzkou, já bych začala jančit. Měli štěstí v neštěstí, že byli zrovna u lékaře.

Na pokračování s Metodějem se těším, musíš poslat kluky třeba na víkend pryč ať máš klid na psaní :-D

A s tou flašku to bylo taky dobré.  Připomíná mi to několik let starou historku, která se stala taky na Vánoce u rodičů. Mamka si koupila nový bílý ubrus a kladla nám na srdce, ať ho hlavně nepolijeme tím červeným vínem a najednou oooooops! Mamka na něj vylila nějakou Griotku  (nevím jestli je víc druhů, tak jen upřesňují, že byla červená). :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.