Jak jsem to propolykala až sem

3. února 2017 v 13:52 |  ZPOVĚDNICE
Když jsem dopsala minulý článek, tak mi psala Kiki, že jako dobrý, ale mám psát častěji a kratší. Ať si to dám jako předsevzetí do novýho roku. Přišlo mi to jako fajn nápad, jenže co čert nechtěl, dostala jsem se brzy na to do svízelný situace. Sama se sebou.
Když mám nějaký starosti nebo trápení, tak psát můžu, dokonce to pomáhá, ale jak je to fyzický...

Začalo to asi nějak takhle: Co zas je? Zase se mi nějak blbě polyká... To snad ne...

Jedu k doktorovi.

"Nic tam nevidim, to je jenom pocit."

"Nesouhlasim! Neni to pocit! Nemůžu pořádně jíst!"

"Vemte si tadyhle Neurol, ten vám pomůže..."

Vzala jsem tabletku. To je ale krásně na světě! Škoda, že nemůžu jíst...


V krku mě pálí, svědí, a když polknu sousto, někde tam zůstane a nemůžu ho odtamtud nijak dostat. Tlačí tam a já propadám stresu, že se jím ve spánku udusím...
Maminko!


Kdykoliv mi je zle, volám mamince, totiž.
(Doufám, že vy taky:) )

Maminka radila, ať to zkusím nepozorovat. Ale to mi nešlo. Mockrát mi rozmluvila novou návštěvu pohotovosti. Přesto jsem si tajně zašla na krční znovu, ale přes den. Ptali se, zda beru ten Neurol. Protože tam znovu nic neviděli.
Povídám, že beru. Přitom nikoliv. Nepotřebuju se opíjet rohlíkem - já ho potřebuju jíst!

Dostala jsem termín na speciální vyšetření. Budu jíst s kamerkou v krku a na monitoru se bude ukazovat, kam to jídlo mizí. Protože do žaludku teda rozhodně ne!
Kiki zprávu o naplánovaném vyšetření komentovala konejšivými slovy: "No vidíš, tak to už nějak propolykáš, ne?"


Celá ztrápená a vyhládlá (protože jsem se bála každýho jídla), jsem vyrazila do práce.
K obědu jsem si dala těstoviny, snědla jsem je a nic se nedělo. Ono se to totiž neděje pokaždý. Takže to neznamenalo změnu k lepšímu.
A večer jsem si pak ve skladu dala chleba s tvrdým sýrem. A ten někde uvízl a tak moc nepříjemně, že jsem volala Kiki, že okamžitě odjíždim na pohotovost, protože mám v krku sejra, tak ať tam za mě někoho pošle.
Řekla mi, ať zavřu dřív - lepší, než se tam za kasou udusit.

Nakonec se mi do určitý míry ulevilo, aniž bych měla pocit, že jsem jídlo už zpolykala, a tak jsem jela na tu pohotovost až po zavíračce.

Budete se divit, ale nenašli znovu nic. Řekli, že mě čeká to vyšetření, že to už přece nějak vydržím (= propolykám). Že jsem se rovnou nezeptala Kiki...

Od tý chvíle jsem přestala úplně jíst. Naordinovala jsem si Nutri drinky, což jsou vysokoenergetický mlíčka, a na těch jsem se rozhodla přečkat ty tři týdny do vyšetření.
Úplně jsem se uzavřela do sebe, s nikým jsem nekomunikovala a dělala jen to nejnutnější, takže projíždy tramvají a metrem, tahání bobů kolem domu a taky žehlení. To mě zvlášním způsobem uklidňovalo. Možná jsem měla pocit, že nakonec stejně skončim v nemocnici, tak ať mají kluci aspoň co na sebe do zásoby.

Když už mě to pro ten den přestávalo bavit, ptám se Mirka: "Tohle tričko moc často nenosíš, že ne?"

"Protože je mi nějaký těsný."

Odložila jsem ho zpátky do koše k žehlení.

"Ale mám ho rád," dodal.

Znovu jsem po tričku sáhla.

"Vyžehli ho a já si ho vystavim," řekl úplně vážně.

Mrskla jsem s trikem do košíku a vypnula žehličku. To snad ne. Jeho starosti...
Člověk chcípá hlady a on si tu bude vystavovat triko :)



Trápil mě hlad, neuvěřitelnej hlad. Mlíčka mě vůbec nezasytila. Akorát energie neubývalo, a tak jsem měla pořád dost sil na Adriánkovy skopičiny. Uvnitř jsem byla úplná troska s pocitem vyřazení z běžnýho života, jó Mireček to měl se mnou doma těžký. Pořád jsem mu fňukala, kdoví co mi tam najdou, kdoví jestli mi to nezůstane, kdoví jestli neumřu hlady...

I maminka tohle denně slýchala. Až jsem se po dvou týdnech úplně sesypala a nemohla už nic. Odhodlaná dát se okamžitě hospitalizovat, jsem tenhle svůj plán svěřila znovu mamince. Byla u ní Kiki a obě se shodly, že mám přijet a že mě nakrměj.

Namítala jsem v slzách, že to nejde, že se kvůli jejich hecu přece neudusím!

Snad poprvé jsem jela k našim bez Lujze, nechala jsem ho doma Mirkovi a že jedu k našim. Přitom jsem si naházela do kabelky to nejnutnější a mířila se nechat ubytovat do Motola.

Jenže cestou jsem to, kdoví proč, stočila přecejenom k mamince. Asi jsem měla předtuchu, že mi stejně zase nepomůžou a třeba mě tam nechaj, ale na psychiatrii...


U maminky jsem se zhroutila do židle a obě si ke mně sedly. Kiki povídá, že teď se tu dosytosti nažeru a kdybych se dusila, tak to ze mě vymlátí.
Maminka byla ale rozumná a oběd mi namixovala. Úplně do tekuta. A tak jsem se uklidnila a snědla dva talíře. Další chod byl tekutý pudink a káva se šlehačkou. Třikrát přidanou. S plnym břichem byl svět hned lepší. Skoro jako po Neurolu :)

Jenže další den se hlad dostavil znovu, a tak jsem si doma všechno mixovala a znovu se trápila otázkou PROČ.
Když k nám měl přijet na návštěvu Martin, ptal se, co bychom si přáli dovézt. Já si obědnala nějakej oběd - ale takovej, co se dá rozmixovat na kaši. Bez kousků.
Takže ne řízek, ani knedlíky.

"Stejně to bude reflux jícnu, ale to by ti museli říct doktoři, mně neuvěříš," prohodil Martin, když přijel. Už mi to říkal dřív, ale žaludek mě opravdu netrápí...

Přivezl špenát s vepřovým a "plnej kýbl" od KFC. S Mirkem seděli za stolem a ládovali se, zatímco já si mixovala maso. A pak s nechutí jedla, protože to prostě vůbec nebylo ono.
Ale hlavní bylo přežít. Už jen pár dní!


A mezitím se ke mně v nějakých ozvěnách nesly zásadní zprávy, který ale teď sotva k mým uších doléhaly.
Kiki s Danem otevírají na letišti nový obchody.
Zuzance se narodilo miminko.

Zmohla jsem se akorát na gratulace, pohroužená do hlubin svýho trápení.

Přesto ale, fotka malé Marianky mě dojala. Že má Zuzanka svoje první děťátko, na který se tak moc těšila.
Tolik radosti v rodině, jenom já utrpení. Klasika.


Až jsem se dočkala (a propolykala) až k vyšetření.

Dali mi piškoty, ať je sním. To já ale přece nemůžu... - dejte to sem! Futrovala jsem se jimi, s pocitem bezpečí, protože nade mnou stojí doktor a dívá se...

Problém byla ta kamerka na hadičce, co mi vedla nosem do krku. Přes tuhle nepříjemnost jsem necítila, jestli tam ty piškoty někde zůstávaj.
Když mě vyzvali, ať si dám něco svýho, vytáhla jsem z tašky Pucleho oběd. Kdykoliv ochutnávám, jestli to má dobrý, stane se to.

A tak jsem se tam u nich nadlábla a šla čekat ven, aby se mohli poradit.


Když mě zavolali zpátky, oznámili mi, že mám strašně poleptanej krk, prej mě zlobí žaludek. Reflux jícnu.

A pak mám taky netradičně stočenou nějakou záklopku v hrtanu, pod níž sice trochu to jídlo vázne, ale nemít to tam spálený, tak o tom ani nevim. Jako dřív.

Dostala jsem léky na žaludek, dietu a mám tomu dát tři měsíce.

Takže kdy že to jdem zapíjet tu Marianku?!

Nakonec jsem nemohla, protože nebylo hlídání, a stejně teď alkohol nemůžu... Přesto se cítím daleko líp, už jsem se i normálně najedla a s pocitem, že je to tam jen citlivý, to vůbec nikde nezůstává... :)





Tímto bych chtěla poděkovat svojí rodině za podporu během uplynulých týdnů, za trpělivost a pochopení a vlídnost a nicpomněnechtění :)

Gratuluju svojí sestřičce Zuzance ke krásné holčičce, přeju jí hlavně zdraví a šťastný život a Zuzance, aby ji to mateřství moc bavilo a naplňovalo.

A Kiki moc gratuluju k dalšímu módnímu butiku - a už se tam moc těšim ;)

Vám budu psát častěji a kratší...

Jo a Martina jmenuju svým novým dvorním lékařem! :)
***







Už zase normálně jím :) - to by jeden nevěřil, jak taková běžná, všední záležitost, není úplně běžná - je to štěstí! :)


Ale tohle je teprve pravý štěstí... Zuzanka a její několikadenní Marianka :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kazimír Kraťas | Web | 3. února 2017 v 14:10 | Reagovat

Jsem zoufalý ošklivý panic se zanedbatelným IQ i délkou údu a s komplexem méněcennosti. Zoufale potřebuji vaši pozornost. Potřebuji vaše komentáře, až už utěšující či lítostivé, nebo nenávistné. Prostě potřebuji mít pocit, že se o mne někdo alespoň jednou v životě zajímá, ať už v dobrém, nebo špatném. Potřebuju to snad ještě naléhavěji než první sex, funkční pistoli, nebo preventivní proplesknutí, abych se konečně probral a přestal ze sebe dělat šulina na těch internetech.
Jedná se sice o reklamu, ale alespoň jsem upřímný, říkám to narovinu a racionálně vysvětluji důvody, proč stojím o větší návštěvnost. Krom toho - za každou jednotlivou návštěvu na mém blogu se o jednu vteřinu zkrátí čas, zbývající do ztráty mého panictví! A to se vyplatí, zvláště jste-li filantropové!

2 Eliss | Web | 3. února 2017 v 14:17 | Reagovat

Ty s tím máš pořád nějaké trápení :-( Přeji ti ať se to co nejdříve spraví!!

3 Veronika Š. | 3. února 2017 v 15:46 | Reagovat

Janičko, já se ti ani nedivím, po tom všem co jsi zažila s cystami.  Ale hlavně, že na nic nedošli a bude to brzo ok.
Zuzce i Kiki taky gratuluji.
Já si pamatuji jak jsem byla po zubní operaci, nejdřív měla být banální, že jen odstrání cystu a zašijí- cca 15min a 3stehy. Nakonec operace přes hodinu, odstranili cystu a zjistili zánět okostnice, tak mi to čistili, a 15 stehů.  Taky jsem se odjela kuryrovat k rodičům, táta mi rozmixoval kuře s kaši a jak jsem si dala to maso, tak jsem se nějak u toho nadechla a všechny ty kousky  sem vdechla.  Dobře jsem se zakuckala. :-D

4 zmarsalkova | E-mail | Web | 3. února 2017 v 16:16 | Reagovat

Ty blaho, ja vam asi strasne moc dekuju! Do puntiku to same zacalo pred pul rokem trapit manzela. Byl dvakrat na pohotovosti, krev v poradku, ze mu nic neni. To me uz taky napadalo jestli to neni jenom velkej "citlivka". Musim mu dat precist tento clanek, at si jeste skoci k lekari!

5 Blanka | 3. února 2017 v 17:56 | Reagovat

Jani, kdyby ses zeptala mě, tak jsem taky mohla být tvým dvorním lékařem...Takhle jsem zase druhá :-) :-)  :-)
A mimichodem, Zuzance moc gratuluju!!!

6 Blanka | 3. února 2017 v 17:57 | Reagovat

Oprava - mimochodem...
i když mimi je docela trefné, ne? :-D

7 Dr.Martin | 4. února 2017 v 5:34 | Reagovat

Takže začnu od konce. Mimichodem je moc povedený překlep. Počítám, že u Zuzanky doma se teď bude dít hodně věcí mimichodem :-D
Článek pobavil. Nějaký čas jsem měl pocit,že už se se mnou nikdo nekamaradí, ale vysvětlilo se to. Janička nemohla polykat tuhou stravu (vázla jí v krku a hrozila fatální blokace), Kiki se věnovala novému obchodu a Zuzanka rodila. Tak hlavně, že už je zase vše v pořádku. Všem gratuluji k významným životním úspěchům.  Ať už je to nový život,  nový obchod, nebo nově nalezená schopnost polykat tuhou stravu ;-)

8 niternice | 4. února 2017 v 13:06 | Reagovat

1: Posluž si...
2: Děkuju :)
3: Verčo, tak to máš teda taky hrůzostrašnej zážitek, děkuju že ses o něj podělila. Někdy úplná banalita takhle přeroste (člověku přes hlavu) :)
4: Tak to jsem nečekala, že by někomu moje zpověď mohla dokonce pomoct najít příčinu vlastního problému, ale tím líp! A kdyby chtěl pan manžel prodiskutovat detaily, tak jsem k dispozici :)))
5: Blani, tak to jsem se měla svěřit se svým trápením dřív, člověk nikdy neví, odkud přijde rozluštění :) No a mimichodem je fakt podařený :)))
7: Doktore ;)))

9 Marie | 4. února 2017 v 17:27 | Reagovat

Jsem ráda,že je lépe.Zuzce i Kiki gratuluji a malá Mariance hodně zdravíčka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.