Únor 2017

Paví péro a taky jedno andělský

11. února 2017 v 12:18 Zpovědnice
Ještě před Vánoci, který už jsou hodně daleko za námi, se mě jeden z mých čtenářů ptal, co rozliju tentokrát. Nevěděla jsem hned, o čem je řeč, ale prej o polívce z loňska. Co se s ní maminka vařila tolik hodin, aby ji pak dala chladit na terasu, kde já do toho hrnce neobratně kopla a to tak blbě, že se převrátil a vylil. Rybí polévka se rozlila po dlaždicích a já dostala děsně vyhubováno - no, četli jste loni :)

Byl to nejhorší průser našich rodinných Vánoc. Ale čtenářsky úspěšná příhoda - což by maminku asi moc nezajímalo :)

Sice jsem expert na podobný záležitosti a Kiki zase na glosování mých podobných kousků (ale zrovna tak na zastávání se mě!), ale tentokrát jsem si byla jistá, že se uhlídám.

Už proto, že jsme na Štědrou večeři nebyli u našich, ale doma, a tak jsem neměla šanci něco jim tam pokazit.

Přijeli jsme až další den, na oběd a nadílku, co nám tam a jim u nás nechal Ježíšek...
Měla jsem s sebou taky láhvinku pro Martina. Taky od něj...
No a když bylo všechno úspěšně za námi a děti si hezky hrály, psala jsem, ať se staví - má to o barák.
Že pro něj něco mám...

Přišel, zazvonil, maminka otevřela a volala mě ke dveřím, který musela zase zavřít, aby jim neutekl pes.
Já přiběhla, popadla láhev z botníku a už otevírám dveře, když mi ta zpropadená flaška nějak vyklouzla a roztříštila se o dlažbu...

Chvíli na to koukám a pak otevřu a volám na Martina:
"Já už pro tebe nic nemám!"


Podivil se a já zas zavřela. Aby neutek´ten Béďa. Ten rámus rozbíjejícího se skla přilákal znovu maminku a bylo zle...

Ale ne zase tolik! Někam odběhla a vrazila mi do ruky jinou láhev. Ať mu dám zatim tuhle náhradní, když jsem tak nemožná :) A pak to všechno uklidila...

A já zatím dveře zase otevřela a dárek vítězoslavně předala. Pochopitelně se tahle epizoda neobešla bez komentářů všech ostatních, a když se dovtípil můj host u vrátek, začal si dělat srandu - tady máš dárek - žuch - a nemáš dárek! :)



Zjistila jsem, že jakmile mám den jenom pro sebe (což je hodně málokdy), tak místo abych vyspávala, čumim v posteli už od osmi. A vzpomínám na včerejší den, kdy jsem se servaná z procházky s Adriánkem svalila na gauč a snažila se neusnout. Byť pohádka řvala z televize a on po mně chvílemi skotačil.
Přitom jsem teď unavená zhruba stejně, když jsem s vidinou volnýho dne tak ponocovala - tak proč neusnu?

Rozhodla jsem se, přivodit si spánek kulisou, kterou zřejmě už nezbytně potřebuju.
Přesunula jsem se na gauč, zapnula pohádku, přivolala kočku, ať mě ruší, ale kdepak, nefungovalo to. Holt sama sebe neoblafnu.


Dopsala jsem první kapitolu pokračování mojí knížky, trvalo mi to asi dva týdny, protože na psaní je potřeba souvislejší čas, a ne hodina. To se člověk sotva zorientuje, kde přestal a dostane se do děje, když se mu dítě vzbudí a chce jít krmit labuťě...

A já měla vůbec problém se do toho Totta znovu dostat. Už jsem si říkala, že je to pryč, že už ze mě Metoděj zmizel. Poznala jsem to podle toho, že se nepsal lehce. Nešlo to samo, často jsem se zadrhávala a dokonce vymejšlela, co bude dál. To při psaní knížky vůbec nebylo. Tam jsem nic nevymejšlela předem, žádný vracení se a přepisování.
Zato teď, co jsem k tomu sedla, každej odstavec vedl do slepý uličky. Která mě nudila.
Takže jsem si vzpomněla, jaký rady jsem udílela blogerům v předvánočním rozhovoru se mnou, a povídám Mirkovi, že to je přesně ten případ, kdy je všechno špatně. Nebaví mě to - píšu to blbě.

A on řekl: "Tak se na to vyser."

A představte si, že to mě nakoplo - to tak! To zrovna! Nechceš, abych psala, chceš abych radši vařila (blbej příklad, protože to nechce tuplem :)))), každopádně jsem si nedala pokoj a pokoušela se znovu dívat na svět očima Metoděje. A znovu ho v sobě probudila.

Zařídila jsem mu blog a vložila na něj (a místo něj), první kapitolu pokračování jeho příběhu, kterou bez rozmyslu, koncem roku, přislíbil čtenářům. On přislíbí a já abych se přetrhla... (Nevolejte Chocholouška:))

Ale proč o tom všem mluvím, tedy kromě toho, že pokud jste knížku o Metodějovi četli a máte chuť číst dál, tak vás ke čtení zvu. Ale jak se moje zkušenost promítla právě do psaní...
Přečetla jsem si, že když člověk najde pírko, je to dobrý znamení.
Od tý doby si na to pokaždý vzpomenu, když nějaký vidim.

Ale co se mi nestalo. Šli jsme s Mazlenkou od tramvaje a najednou koukám, paví pero!
To je teda něco...

"Já našla na Dejvický paví péro maminko!"
(Už byla mnou předem zpravena, co by pírka měla znamenat.)

"No vidíš, tak to bude všechno dobrý," usmála se.

"Jenže co když je štěstí jenom, když to pírko ztratí pták - tohle asi pták neztratil," namítala jsem v obavě, jestli to jako platí.

A maminka se rozesmála a zeptala se mě, jestli to ASI myslim vážně. Jestli skutečně přemejšlim, že v Dejvicích se producíroval páv a vypadlo mu péro z ocasu a to na rušný tramvajový zastávce a zrovna já ho našla. Aniž bych páva ještě někde v dáli zahlídla.
No - kdyby to tak bylo, tak to by samo o sobě bylo mega štěstí :)


Ale já vám teď povim, co je mega štěstí...
Stalo se to mojí sestře Zuzce, když byl její Mariance týden.

Slyšeli jste někdy o syndromu náhlého novorozeneského úmrtí? (Mařenka žije, nebojte).

Jenže právě tenhle syndrom se u ní z čista jasna projevil.

Zuzka s ní právě seděla v čekárně u dětské doktorky, měla ji pěkně vedle sebe v nosítku, zachumlanou v peřince, když v tom si všimla, že je nějaká celá šedá v obličeji. Dotkla se jí a cítila chlad.
Okamžitě ji vyrvala z té sedačky a jako by prý držela v ruce hadrovou panenku. Byla bezvládná, nedýchala.

Ihned s ní vtrhla do dveří ordinace a vrazila ji doktorce do rukou, ta ji silně bouchla do zad a Marianka se konečně rozplakala. A pak teprve Zuzka, která prožila neskutečnej šok.

Následoval převoz sanitkou do nemocnice, kde se maličká podrobila veškerým vyšetřením a závěr je takový, že je zcela zdravá a šlo právě o tenhle syndrom. Naštěstí si ji maminka zachránila, ale do teď je naměkko, když si uvědomí, jak snadno mohla o svoje miminko přijít.

Pořídili monitor dechu a hlídají. A já říkám, že to bylo přímo životní štěstí.
Musim se Zuzky ještě zeptat, jestli předtím nenašla nějaký obrovský a nádherný pírko, třeba od plameňáka nebo tak.
Ale jestli našla, tak určitě přímo od anděla, protože nad nimi rozhodně v tu chvíli stál...
***









Jak jsem to propolykala až sem

3. února 2017 v 13:52 Zpovědnice
Když jsem dopsala minulý článek, tak mi psala Kiki, že jako dobrý, ale mám psát častěji a kratší. Ať si to dám jako předsevzetí do novýho roku. Přišlo mi to jako fajn nápad, jenže co čert nechtěl, dostala jsem se brzy na to do svízelný situace. Sama se sebou.
Když mám nějaký starosti nebo trápení, tak psát můžu, dokonce to pomáhá, ale jak je to fyzický...

Začalo to asi nějak takhle: Co zas je? Zase se mi nějak blbě polyká... To snad ne...

Jedu k doktorovi.

"Nic tam nevidim, to je jenom pocit."

"Nesouhlasim! Neni to pocit! Nemůžu pořádně jíst!"

"Vemte si tadyhle Neurol, ten vám pomůže..."

Vzala jsem tabletku. To je ale krásně na světě! Škoda, že nemůžu jíst...


V krku mě pálí, svědí, a když polknu sousto, někde tam zůstane a nemůžu ho odtamtud nijak dostat. Tlačí tam a já propadám stresu, že se jím ve spánku udusím...
Maminko!


Kdykoliv mi je zle, volám mamince, totiž.
(Doufám, že vy taky:) )

Maminka radila, ať to zkusím nepozorovat. Ale to mi nešlo. Mockrát mi rozmluvila novou návštěvu pohotovosti. Přesto jsem si tajně zašla na krční znovu, ale přes den. Ptali se, zda beru ten Neurol. Protože tam znovu nic neviděli.
Povídám, že beru. Přitom nikoliv. Nepotřebuju se opíjet rohlíkem - já ho potřebuju jíst!

Dostala jsem termín na speciální vyšetření. Budu jíst s kamerkou v krku a na monitoru se bude ukazovat, kam to jídlo mizí. Protože do žaludku teda rozhodně ne!
Kiki zprávu o naplánovaném vyšetření komentovala konejšivými slovy: "No vidíš, tak to už nějak propolykáš, ne?"


Celá ztrápená a vyhládlá (protože jsem se bála každýho jídla), jsem vyrazila do práce.
K obědu jsem si dala těstoviny, snědla jsem je a nic se nedělo. Ono se to totiž neděje pokaždý. Takže to neznamenalo změnu k lepšímu.
A večer jsem si pak ve skladu dala chleba s tvrdým sýrem. A ten někde uvízl a tak moc nepříjemně, že jsem volala Kiki, že okamžitě odjíždim na pohotovost, protože mám v krku sejra, tak ať tam za mě někoho pošle.
Řekla mi, ať zavřu dřív - lepší, než se tam za kasou udusit.

Nakonec se mi do určitý míry ulevilo, aniž bych měla pocit, že jsem jídlo už zpolykala, a tak jsem jela na tu pohotovost až po zavíračce.

Budete se divit, ale nenašli znovu nic. Řekli, že mě čeká to vyšetření, že to už přece nějak vydržím (= propolykám). Že jsem se rovnou nezeptala Kiki...

Od tý chvíle jsem přestala úplně jíst. Naordinovala jsem si Nutri drinky, což jsou vysokoenergetický mlíčka, a na těch jsem se rozhodla přečkat ty tři týdny do vyšetření.
Úplně jsem se uzavřela do sebe, s nikým jsem nekomunikovala a dělala jen to nejnutnější, takže projíždy tramvají a metrem, tahání bobů kolem domu a taky žehlení. To mě zvlášním způsobem uklidňovalo. Možná jsem měla pocit, že nakonec stejně skončim v nemocnici, tak ať mají kluci aspoň co na sebe do zásoby.

Když už mě to pro ten den přestávalo bavit, ptám se Mirka: "Tohle tričko moc často nenosíš, že ne?"

"Protože je mi nějaký těsný."

Odložila jsem ho zpátky do koše k žehlení.

"Ale mám ho rád," dodal.

Znovu jsem po tričku sáhla.

"Vyžehli ho a já si ho vystavim," řekl úplně vážně.

Mrskla jsem s trikem do košíku a vypnula žehličku. To snad ne. Jeho starosti...
Člověk chcípá hlady a on si tu bude vystavovat triko :)



Trápil mě hlad, neuvěřitelnej hlad. Mlíčka mě vůbec nezasytila. Akorát energie neubývalo, a tak jsem měla pořád dost sil na Adriánkovy skopičiny. Uvnitř jsem byla úplná troska s pocitem vyřazení z běžnýho života, jó Mireček to měl se mnou doma těžký. Pořád jsem mu fňukala, kdoví co mi tam najdou, kdoví jestli mi to nezůstane, kdoví jestli neumřu hlady...

I maminka tohle denně slýchala. Až jsem se po dvou týdnech úplně sesypala a nemohla už nic. Odhodlaná dát se okamžitě hospitalizovat, jsem tenhle svůj plán svěřila znovu mamince. Byla u ní Kiki a obě se shodly, že mám přijet a že mě nakrměj.

Namítala jsem v slzách, že to nejde, že se kvůli jejich hecu přece neudusím!

Snad poprvé jsem jela k našim bez Lujze, nechala jsem ho doma Mirkovi a že jedu k našim. Přitom jsem si naházela do kabelky to nejnutnější a mířila se nechat ubytovat do Motola.

Jenže cestou jsem to, kdoví proč, stočila přecejenom k mamince. Asi jsem měla předtuchu, že mi stejně zase nepomůžou a třeba mě tam nechaj, ale na psychiatrii...


U maminky jsem se zhroutila do židle a obě si ke mně sedly. Kiki povídá, že teď se tu dosytosti nažeru a kdybych se dusila, tak to ze mě vymlátí.
Maminka byla ale rozumná a oběd mi namixovala. Úplně do tekuta. A tak jsem se uklidnila a snědla dva talíře. Další chod byl tekutý pudink a káva se šlehačkou. Třikrát přidanou. S plnym břichem byl svět hned lepší. Skoro jako po Neurolu :)

Jenže další den se hlad dostavil znovu, a tak jsem si doma všechno mixovala a znovu se trápila otázkou PROČ.
Když k nám měl přijet na návštěvu Martin, ptal se, co bychom si přáli dovézt. Já si obědnala nějakej oběd - ale takovej, co se dá rozmixovat na kaši. Bez kousků.
Takže ne řízek, ani knedlíky.

"Stejně to bude reflux jícnu, ale to by ti museli říct doktoři, mně neuvěříš," prohodil Martin, když přijel. Už mi to říkal dřív, ale žaludek mě opravdu netrápí...

Přivezl špenát s vepřovým a "plnej kýbl" od KFC. S Mirkem seděli za stolem a ládovali se, zatímco já si mixovala maso. A pak s nechutí jedla, protože to prostě vůbec nebylo ono.
Ale hlavní bylo přežít. Už jen pár dní!


A mezitím se ke mně v nějakých ozvěnách nesly zásadní zprávy, který ale teď sotva k mým uších doléhaly.
Kiki s Danem otevírají na letišti nový obchody.
Zuzance se narodilo miminko.

Zmohla jsem se akorát na gratulace, pohroužená do hlubin svýho trápení.

Přesto ale, fotka malé Marianky mě dojala. Že má Zuzanka svoje první děťátko, na který se tak moc těšila.
Tolik radosti v rodině, jenom já utrpení. Klasika.


Až jsem se dočkala (a propolykala) až k vyšetření.

Dali mi piškoty, ať je sním. To já ale přece nemůžu... - dejte to sem! Futrovala jsem se jimi, s pocitem bezpečí, protože nade mnou stojí doktor a dívá se...

Problém byla ta kamerka na hadičce, co mi vedla nosem do krku. Přes tuhle nepříjemnost jsem necítila, jestli tam ty piškoty někde zůstávaj.
Když mě vyzvali, ať si dám něco svýho, vytáhla jsem z tašky Pucleho oběd. Kdykoliv ochutnávám, jestli to má dobrý, stane se to.

A tak jsem se tam u nich nadlábla a šla čekat ven, aby se mohli poradit.


Když mě zavolali zpátky, oznámili mi, že mám strašně poleptanej krk, prej mě zlobí žaludek. Reflux jícnu.

A pak mám taky netradičně stočenou nějakou záklopku v hrtanu, pod níž sice trochu to jídlo vázne, ale nemít to tam spálený, tak o tom ani nevim. Jako dřív.

Dostala jsem léky na žaludek, dietu a mám tomu dát tři měsíce.

Takže kdy že to jdem zapíjet tu Marianku?!

Nakonec jsem nemohla, protože nebylo hlídání, a stejně teď alkohol nemůžu... Přesto se cítím daleko líp, už jsem se i normálně najedla a s pocitem, že je to tam jen citlivý, to vůbec nikde nezůstává... :)





Tímto bych chtěla poděkovat svojí rodině za podporu během uplynulých týdnů, za trpělivost a pochopení a vlídnost a nicpomněnechtění :)

Gratuluju svojí sestřičce Zuzance ke krásné holčičce, přeju jí hlavně zdraví a šťastný život a Zuzance, aby ji to mateřství moc bavilo a naplňovalo.

A Kiki moc gratuluju k dalšímu módnímu butiku - a už se tam moc těšim ;)

Vám budu psát častěji a kratší...

Jo a Martina jmenuju svým novým dvorním lékařem! :)
***







Už zase normálně jím :) - to by jeden nevěřil, jak taková běžná, všední záležitost, není úplně běžná - je to štěstí! :)


Ale tohle je teprve pravý štěstí... Zuzanka a její několikadenní Marianka :)