Přidušená pani od krasavce charismatickýho

10. prosince 2016 v 14:00 |  Zápisky z ... (Butikovky už nět zděz)
Měla jsem pro vás rozepsaný další zápisky z butiku, protože každá směna mě obdaří aspoň jednou situací "na míru", kterou obratem proměním v nežádoucí grotesku - ale místo toho tu dneska mám mimořádný zápisek ze špitálu.

Kde se člověk opravdu ocitne, ani neví jak. Třeba, když se v noci vzbudí s pocitem, že se dusí…
Ale od začátku.

Asi loni touhle dobou jsem si začala všímat, že se mi nějak hůř polyká. Nebylo to nic dramatickýho, navíc jen na jedný straně, v podstatě nic k řešení, akorát to sem tam drhlo při pojídání mých tehdy oblíbených slunečnicových semínek.


V létě už jsem se to rozhodla řešit, protože pocit nevymizel a protože jsem zrovna neměla nic tíživějšího na srdci.
Ono se říká, že když se člověk zbaví nějakýho zásadnějšího problému, tak si za něj rychle najde nový.

Zašla jsem tedy na dejvický ORL, kde nic nezjistili, ale pro jistotu mě odeslali k motolskýmu specialistovi. Aby se udělal ultrazvuk a měla jsem klid. (Na hledání jinýho problému).

Specialista byl mladej doktor, co ho ještě lidi neserou, a tak si dal záležet a neodbyl mě jen tím ultrazvukem, kterej znovu neprokázal nic. Už jsem se chtěla začít omlouvat, že to byl asi jen pocit, a přesto, že na něm dál trvám, že je tam na tý jedný straně něco jinak, než na druhý, tak radši odejít a poslat dovnitř dalšího.

Když on řekl: "Víte co, ještě se podívám do toho krku jinak"

A vzal kamerku na hadičce a vsunul mi ji tam nosem.


"A máte pravdu, cysta vám tam překáží!" Zvolal vítězoslavně.


Měla jsem radost, že se mi to nezdálo a něco tam fakt je. Ale vzápětí ji vystřídala obava, co bude následovat.


"Pozvu si vás na jindy a vyřízneme to, uvidíte, jak se vám uleví," vyřkl resumé.

Dohodli jsme se na lokální anestezii, prý to dělal mockrát, nemusím se bát. A tak jsem se začala na ten den těšit. Především kvůli té avízované úlevě. Budu zase polykat na obě strany - taková samozřejmost, který si člověk ani neváží!

Den D nastal a já už se tolik netěšila. Převažoval strach. Řízne mě do krku a já se zalknu krví. Jely mi v hlavě scénáře. Kterých jsem pana doktora neušetřila. Ochotně mi naslouchal a moje hororové vize mi vyvracel.
Svěřila jsem mu, že jsem si zařídila odvoz, a že kdyby mě nakonec bylo potřeba úplně uspat, tak aby mi vyndal z očí čočky.
Nato opáčil, že pokud by to náhodou nešlo dneska takhle, tak na tu celkovou anestezii by mě pozval na příště…
Aha.

Na to mi začal do krku stříkat nějaký sprej. Předem se ale zeptal, jestli na cokoliv nejsem alergická.
Nejsem.

V tom mi začal tuhnout krk a nemohla jsem polykat už vůbec. Dokonce jsem nabyla dojmu, že mi to tam celý natéká a co nevidět se udusim…

"Asi na to alergická jsem!" Vysoukala jsem ze sebe z posledního dechu.

"Proč myslíte?"

"Nemůžu polknout a možná se za chvíli udusim!"

"To je jenom práce psychiky," upozornil mě něžně.

Hned se mi dýchalo líp.
Ale na to polykání mi musel podat kalíšek…

Pak si zavolal posilu, aby mu podržela tu kameru v mym nose a než bych řekla švec, byl se skalpelem hotov. Necítila jsem nic a dokonce jsem neplivala ani tu krev. Vůbec nic se nedělo.
Divný mi jen bylo, že se nedostavila žádná ta úleva, ale to má snad čas. Než to splaskne…


Nemohla jsem uvěřit, jak banální zákrok to nakonec byl a kolik povyku jsem kvůli němu způsobila. Jela jsem domů metrem a překvapila Mirka, který čekal, až dám vědět, že pro mě může přijet.


Dny běžely a úleva při polykání pořád nikde. Už mi to bylo divný.
Za měsíc jsem vyrazila na kontrolu a znovu vcházela s větou, že tam něco vadí při tom polykání. Pořád.


Pan doktor, co už ho možná lidi trochu serou, zakroutil hlavou, že to není možný, a že se na to podívá.

A stejným způsobem, tedy kamerkou v mém nose, našel novou cystu za tou původní. Prý byla minule zřejmě schovaná za tou první, anebo se udělala později… Každopádně odstraní ji.

Nabídl mi dva termíny na prosinec. 7., anebo 24. 12. v šest večer. Nečekaně jsem vzala ten první.

A usoudila, že doktůrek je svobodnej a bezdětnej chlap. Možná mi to tím dokonce chtěl naznačit!

Protože jen takovým se dává noční na Štedrej den, no ne?
Ať tak nebo tak, já měla jiný starosti. Proč to nemůže bejt už prostě dobrý? Musim si znova nechat znecitlivět krk a flusat do mísy… Ještě, že to je na tom to nejhorší…

Jak jsem se mýlila - jak se mýlím pokaždý, když mám jasno, co je nejhorší! Často se brzy ukáže, že zdaleka ne…


Druhý den D nastal. Přijela jsem bez stresu a strachu. No… trochu bylo obojího, ale žádnej extrém.
Dokud mi svobodnej a bezdětnej doktor neřekl, že tam vidí ty cysty ještě tři.

Udělal to chytře; to už mi rejdil, tentokrát s vystřelovací jehlicí, nějakou, po krku, takže jsem nemohla nic namítat.

Stejně bych namítla akorát: COŽE???!!!
A dál asi JAKTO???!!!

Jenže už ho lidi asi serou natolik, že to nechtěl poslouchat. Držel mi pevně jazyk a bez jazyka ho těžko zpovídat…

Najednou to fakt hodně zabolelo, tak jsem ho chytla za tu ruku a snažila se mu ji dostat ven z mý pusy.
Nakonec jsem "páku" prohrála a on svý dílo dokončil.

Pak se konečně dostavila ta vytoužená úleva. Já cítila, jak se mi krásně polyká. Po roce! No ne…
Jela jsem domů. Chystat se na mejdan, kterej byl na dnešní večer v plánu.

Jenže po dvou hodinách mě úplně z ničeho nic děsně rozbolelo v krku. Asi to přichází k sobě…
Minule to sice nebolelo vůbec, ale zato teď je všechno pryč, takže tuhle bolest přečkám, to za to stálo.


Říkám si, že chvíli poležim, než se půjdu malovat. Ještě, že mi pan doktor posvětil nápad, jít se opít. Aspoň to znovuzrozené polykání stylově oslavím!

Ani za další dvě hodiny mi ale nebylo líp. Naopak.
Ztrácela se úplně schopnost polykat. Krk bolel čím dál víc a dokonce mě napadlo, jestli se nějak nedusím, tak trochu.
To je práce psychiky - zopakovala jsem si uklidňující mantru.

Když mě něco hodně bolí, tak nejsem schopná soustředit se, ani dělat vůbec nic jinýho, než chcípat tou bolestí. Takže jsem takhle chcípala na gauči a psala Mirkovi, jestli by už přijel z práce. Jenže nemohl.

Psala jsem mamince, která hlídala Puclenku, že mi je v tom krku čím dál hůř, že spíš na ten večírek asi nepůjdu nebo nevim…
Uklidňovala mě, že to asi fakt nateklo po tom zákroku a že už bude jenom líp. Hlavně, ať nepanikařím.
Ne, já nejsem přece ten typ…


Když přijel Mirek, už jsem byla v posteli a rozhodnutá nejít slavit. Nemohla jsem polykat, a snad o to víc jsem měla tu potřebu, ale plivat do hrníčku jsem odmítla. To dámy nedělaj!

Bylo mi hrozně a nemohla jsem spát. Únava mě přemáhala, ale já se cítila přidušená a navíc s plnou pusou slin, co nejdou polknout a ty bolesti, prostě nesnesitelná situace.


Mirek si lehl a spal. Prý kdyby něco, tak ať ho probudim.

Něco…
Něco…

Každou chvíli bylo něco. Pořád totéž.

Až jsem za vydatnýho snažení se a sebezapření usnula. Po necelý hodině, uprostřed noci, mě probudil pocit, že prostě nemůžu dejchat. A nebyla to jenom psychika.
Už jsem věděla, že tohle nepřejde. Sice jsem spala i ve stoje, ale nějaký autopilot ve mně vzbudil Mirka, aby mě odvezl na pohotovost.


Než jsem se dostala do rukou příslušné noční doktorky, co ji museli na oddělení ORL probudit, už jsem nemohla ani mluvit. Všechnu energii mi vzala snaha udýchat to. Mirek to musel vysvětlit za mě.
Nechápala jsem akorát, jak si mohl nepamatovat, že ty cysty, co mi odpoledne řezaly, byly tři!!! Jakýpak dvě? Jak to může říct?!


Doktorka mi koukla do krku a pravila, že mám otok v hrtanu, a kdybych zůstala doma, tak bych se do rána asi udusila. Jedna ta cysta byla totiž podle všeho infekční a tohle způsobila. Dostala jsem adrenalin a ubytování. Na jednotce intenzivní péče.


Hned jsem dostala antibiotika do žíly a všechno se rychle zlepšovalo. Po dvou dnech se rozhodlo, že mě pustí domů. Ale že se primář ještě podívá, jak to v tom krku teď vypadá.
A našel novou cystu. A mě museli málem křísit znovu.

Prohlásil, že když už jsem tady, tak mě toho zbavěj, ať tam není už nic. Nemohla jsem, než souhlasit.


Primář si zavolal mladýho doktora a řekl mu, že se má dívat. A pak si dal zavolat sestřičku, aby mi držela jazyk. Podal jí gázu a předvedl jí, jak na to. Ona vyplašeně namítla, že nikdy jazyk nikomu nedržela, na což ten mlaďas hned, ať mu to půjčí (můj jazyk), že TO podrží za ni. Jenže primář se skalpelem v ruce odmítl jeho nápad, prý se to musí naučit i sestra.


Nevím, jestli se mladýmu líbila ona a chtěl jí toho ušetřit, anebo já a chtěl mi prostě držet aspoň jazyk, ale to jsou věci, kterýma se dneska už fakt nezabývám. Takhle bych uvažovala dřív. Že se hned každýmu ochotnýmu nutně líbim…
Teď jsem ráda, že se zákrok povedl a byli na mě všichni milí.
(Samozřejmě, že mi chtěl držet jazyk...)


Během akce se ukázalo, že cysty jsou ještě dvě… Stará známá písnička. Páku s primářem jsem ani nezkoušela rozjíždět, prostě jsem to vydržela. A těšila se, až zítra už konečně pojedu domů.

Stejně jsou tu divný lidi. U oběda se baví o tom, jak probíhal jejich zákrok, kolik krve jim teklo, jak to prožívali, kde maj jakou jizvu… Já sedim tiše v koutě jídelny, a kroutim nad jejich tématy hlavou. Ať si to taky ťukaj do počítače pod peřinou, jako já, a neobtěžujou tim slušný lidi při jídle, kdy se snaží užít si nově nabytý komfort bezproblémovýho polykání! A na chvíli zapomenout, co všechno pro to bylo potřeba vytrpět..




"Nebraňte se tý jehle…"
"Jau - praskla mi žíla!"
"No, super, co děláte ženská? Taková krásná byla!"
"Jako bych za to mohla já!"
"Hele, co tim chcete říct?"
"Že jste mi praskla žílu."
"Víte co? Já tohle nemám zapotřebí. Vy se tu dusíte, vy potřebujete kanylu…"
:)




"Dneska tu kanylu musíme přepíchnout, když to začalo bolet, už je tam dlouho…"
"Prosim vás, já jdu ráno domů, tak ji tam už nedávejte…"
"To nejde, dokud jste tady… Takže si zacvičte!"
"AUUUUU!"
"Praskla vám žíla, no. Koukám, že tu máte modřin, to je u vás normální?"
"Jo, většinou to sestrám nejde napíchnout."
"To by člověk řekl, že mladý maj žíly dobrý a ono to tak vůbec není…"
"Tak já nejsem zas tak mladá, je mi šestatřicet…"
"Tak to jste mi teda včera připadala mladší. Dneska na vás koukám a říkám si, to je ta slečna ze včerejška? Nevim, co na vás bylo jinak…"
Byla jsem přidušená?




"Můžu se vás zeptat, pani?"
"No…"
"Ten mladík, co tu byl včera, to byl váš přítel?"
"Jo."
"Tak mu vyřiďte, že takhle krásnýho a charismatickýho chlapa jsem už dávno neviděla!"
"Super, děkuju…"




"Mirku! Tady je všude od tý kočky nablito!"
"Já to neviděl! A co jsem viděl, to jsem umyl…"
"Ale do ložnice přece nesmí, řikám ti to pořád, a teď je tady nablito a já to musim hned po návratu ze špitálu mejt…"
Tak hlavně, že seš krasavec charismatickej…

:)

***










 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Verča | E-mail | 10. prosince 2016 v 14:41 | Reagovat

A zase si připadám jako mrcha největší, když se tvým peripetiím s krkem musím smát... No tvůj problém, že tak vtipně píšeš. ;)
PS: Krásný advent a už žádné cisty přeji.

2 Eliss | Web | 10. prosince 2016 v 15:51 | Reagovat

To je hrozný zážitek... Přeji ať se už žádné podobné problémy neopakují :-(

3 Leri Goodness | Web | 10. prosince 2016 v 18:15 | Reagovat

Muselo to být neskutečně stresující, neumím si sama sebe v této situaci vůbec představit.
Hlavně hodně štěstí přeji! :)

4 Blanka | 10. prosince 2016 v 19:25 | Reagovat

S humorem jde všechno líp...i když to při těch zákrocích až taková legrace určitě nebyla. Hlavně, že to máš za sebou a teď už bude jenom líp ! A můžeš pokračovat v užíváním adventu i s charismatickým krasavcem... :-D

5 Marie | 11. prosince 2016 v 10:10 | Reagovat

Janičko už tě vidím s tím vyplazeným jazykem a ten zástup mužských co by ti ho chtěli držet.Ještě že to byl jen jazyk,ani jsem nestačila ty cysty spočítat,ale že tam byl mladý doktor jsem zaregistrovala.

6 Mirka | Web | 11. prosince 2016 v 12:57 | Reagovat

Vzhledem k tomu, že ty ostřiky krku  znám, tak si to umím představit. Ale jinak, napsat o takových trablích s nadhledem a humorem, klobouk dolů....

7 renuška | E-mail | Web | 12. prosince 2016 v 11:39 | Reagovat

Janinko zlatá, přítelkyně charismatickýho pána, bývalá majitelko protivných cyst proti polykání, prosím tě, buď fit a zdravá a šťastná a veselá jako vánoce! Ať tě nic nebolí, neštve, maximálně nablito od kočky, který to stejně odpustíš. Měj se krásně a opatruj se. Jo a jsi statečná bojovnice, fakt že jo.

8 Niternice | 14. prosince 2016 v 9:06 | Reagovat

Moc Vam vsem dekuju za mily komentare :)
Jsem rada, ze jsem Vas touhle epizodou mohla nakonec pobavit...:)

9 Marka | Web | 21. prosince 2016 v 21:45 | Reagovat

ty jo, špitály nemusím, ale bohudík mamka v tom umí jako zdravotní sestra chodit ... :) takže mám fajn doktory, hodně štěstí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.