Prosinec 2016

Vánoční nervóza aneb Práce na vánočním naladění

22. prosince 2016 v 21:06 Zpovědnice
Moji milí (vánoční) čtenáři...

Zkraje dalšího vyprávění tu mám něco důležitýho...

K tomu, jak jsem před časem psala, že bychom mohli udělat "lepší Vánoce" zase nějakýmu tomu nemocnýmu dítěti... Dostala jsem od vás pár tipů. Některý mi bohužel nebyly přiblíženy víc, což jsem si vysvětlila tím, že se nakonec jednalo např. od dospělého, anebo dítě, na které už jsou sbírky pořádány, no a jiný jsem osobně prověřovala, společně s Kiki. Skoro bych řekla, že jsme se v jednom případě až "vnucovaly", když maminka zatvrzele pomoc odmítala. No a jelikož pomoc nikomu vnucovat nemůžeme, tak je výsledek naší letošní vánoční mise neúspěšný.
Příjemce naší pomoci prozatím nebyl nalezen.
Myslím tím takového, co by spadal do vymezení našeho (Elenčina) fondu na pomoc nemocným dětem.

A tak na něm dál zůstává uloženo přes tři tisíce korun, na které nikdo nesáhne, dokud se neobjeví potřebné děťátko.
Pořád platí, že mi kdykoliv můžete dát tip, děkuju!


A pak tu mám jednu záležitost s nižší důležitostí, zase jedna taková osobní radůstka.
Byl se mnou uveřejněn rozhovor, na hlavní stránce blogu, tak kdybyste chtěli kouknout, odkaz je zde.

Byla jsem na tu záležitost chvíli pyšná, ale ustála jsem to :)


Asi tak, jako když jezdíme s Puclečkem tramvají. Jedná se skoro pokaždý o jednu stanici, protože on hrozně rád nejen nastupuje, ale i vystupuje, a tak si většinou nesedáme, ale stojíme tu chvíli u dveří.

Držim ho za ruce a on kouká ven. Má to rád, i když to s námi kolikrát trochu škubne. Ještě jsme ale nespadli.

Zato si pokaždý všímám těch pohledů... Proč si s nim, ty krávo, nesedneš?

Protože my tu chceme takhle stát! My se chceme kymácet za jízdy! Řvu na ně v duchu.

Párkrát už jsem měla odpověď na jazyku, ale ovládat já se ještě dovedu...
Především v situacích, kdy vycházím z četby myšlenek lidí :)



Taky jsem se pozastavila nad tím, že vůbec nejsem vánočně naladěná. Chvilku před Štědrým dnem... A že ani netuším, jak na to!

Paradoxně nejvíc jsem se naladila v krámu, kde se od rána do večera pouští koledy.
Respektivě, myslela jsem, že se ladím.
Po hodině poslechu mi to tak připadalo.
Ale večer už jsem měla koled plný zuby, a když nebyly už žádný odlety a po zákaznicích vidu ani slechu, nenápadně jsem to vypla.
Nejdřív jsem ztišovala zvuk. A ztišovala a ztišovala... aby kolegyně vůbec nezaznamenala, že už se nehraje.

"Uf, to je dobře, žes to vypla! Už mám koled nějak dost!" Volala na mě od skladu, protože to zaznamenala.



Do toho vešla kolegyně z bot, a jestli pomůžu odvézt vozík s několika krabicemi do skladu.

Mám je tam vyskládat, ale tak, aby se tam ještě vešly další krabice novýho zboží. Který už k letišti míří v dodávce.

Tak jsem vyrazila - těch krabic bylo požehnaně, nebyly těžký, spíš hrozilo, že se mi cestou z toho vozíku vysypou, chvílemi jsem je musela přidržet.

Na to jsem si potřebovala uvolnit i druhou ruku, v který jsem si nesla telefon. To, aby mi dali vědět, jestli mám v tom skladu rovnou zůstat, anebo se vyplatí, ještě se vrátit.

Kapsy naše uniformový šaty nemají, protože ty nekašmírový kamaše ještě stále zkoušíme prodat, zasunula jsem tedy svůj mobil do horní krabice pod víko.
A chválím se, jak důvtipný řešení mě napadlo.

Když jsem pak konečně dorazila do toho skladu, rozhlédla jsem se, kam jim tam ty boty vyskládám.
Tak třeba sem, do rohu...

Brala jsem to po třech krabicích, a abych ušetřila místo, protože říkali, že toho přivezou ještě hodně moc, tak jsem usoudila, že ideální systém vykládky bude do komínku.
Všechny krabice jsem tedy naskládala na sebe, komínek byl vyšší, než já. Vyšší, než kam jsem nakonec sama dosáhla - nevím, jak se mi to povedlo, ale byla jsem na sebe pyšná. Určitě to oceněj, až uviděj, kolik místa jsem mohla zabrat, ale díky svýmu důvtipu nezabrala. To už je podruhý během chvíle, co takhle válim...


Oprášila jsem si dlaně, a že kouknu na telefon, jestli už se neozvali.

TO NE...
Pohlédla jsem na komín z krabic.


Do toho vešla kolegyně, že prej už se jede pro ten závoz.
Mám čapnout vozík, ona bere druhej a frčíme.


"Já tam NĚKDE mám telefon!" Postěžovala jsem si.

"Kde jako?"

"Tady... někde..." ukázala jsem jí svý mistrovský dílo, odshora dolů.


"To kecáš. V krabicích?"

"No jenom v jedný..."

"A jak to?"

"Já si ho tam schovala cestou!"

"Tak já tě prozvonim...," nabídla mi - taky jí to dneska pálí :)

Protože i kdybych neměla ztišený vyzvánění, sotva bychom rozeznaly, která krabice zvoní.
Já jen věděla, že horní se pravděpodobně přepravovala vespod, takže se stejně musí celá věž rozebrat.

Což Nataša taky usoudila, že budeme muset - ale až přijedeme s tím novým zbožím!

Ona tahle kolegyně, to je ta, která prodala ty boty beznohýmu, ona prostě umí. A navíc má jakýsi kouzlo osobnosti, že ji má každej rád a každej se s ní zastaví. Nechápu to.

Nějaká taková byla i naše prababička, údajně. Všichni ji milovali a ona zase je. Milovala lidi. To je podle mě velkej dar...

No, takže jsme spolu šly a před sebou tlačily vozíky.
Míjíme instalatéry, oni ji zdraví jako starou známou.
Jedu dál, ona tam s nimi stojí a klábosí.
Pak mě rychle dohání.


Míjíme pokladače kabelů.
Jedu dál. Ačkoliv jeden z nich MNĚ říká: "Dobrý den!"

Odpovídám: "Dobrej." A jedu dál.
Ona jim říká: "Pozor pozor, ať vám nepřejedem šňůry! HAHAHA!"
Já pořád jedu dál, ona tam stojí a klábosí.


Potkáváme policajty.
Stejnej scénář, prostě ji znaj´a ona klábosí, a já už jsem u hromady krabic, co právě jakýsi hoch vyskládal na letištní rampě. A Nataša v nedohlednu.

"Tadyhle to budu chtít podepsat, jo," strčil na víko jedný z krabic nějaký lestro o předání zboží.

Povídám, že kolegyně to převezme, že já jí přišla jenom pomoct.

Něco zabručel a já začala nakládat. Nevšímala jsem si ho. Nějakej floutek z dodávky prostě.

A já? Spanilá prodavačka z butiku, (hvězda z rozhovoru!), co se tady přece nebude zahazovat...


A už tu byla Nataša, přiřítila se s vozíkem a stále plná energie se hned jala podepisovat ten spis a prohodit pár frází s klukem, co byl evidentně moc rád, přestože jejich dialog byl o úplnym hovnu.
Z mýho pohledu tedy.


Já zatím, s mobilem v krabici od bot ve skladu, a to ještě kdoví v jaký krabici, rychle skládala jedny boty na druhý, jen ať už jedeme zpátky.

No jo, jenže jedna krabice dlouhá jak já, druhá tak těžká, třetí neforemná (ne jak já!)... Zkrátka skládám a skládám, až se mi to celý zhroutilo a spadlo.
K pobavení obou těch veselých...

"Kurva..." posteskla jsem si jako pravá dáma.

Ale kolegyně mě něžně odstrčila a sama můj zborcený náklad přenaskládala tak, že jsem úplně čuměla.
Brala to jako puzzle, musela to mít promyšlený předem, ale žádnou pauzu jsem nezaznamenala. Prostě řekla, že nejdřív tuhle a to takhle, tuhle tak a tamtu natočíme... Až byl nakonec můj vozík plný natolik, že jsem neviděla na cestu, zato jsem to vůbec nemusela přidržovat.

Pak bleskurychle naložila i ten svůj a vyrazily jsme. Já první.
Pořád jsem zpoza stran vykukovala, abych nepřejela nějakýho toho pracovníka (nebo jeho kabel), když na mě Nataša volá:
"Hele Jani, vez to pozpátku, jako já..."

Otočila jsem se a ona si to vykračuje, jako na procházce, a vozík táhne za sebou. Proč mě to nenapadlo?
Jen jestli já nebudu JENOM spanilá... A to ještě kdoví, na jak dlouho s tím můžu počítat. A pak už jen... To jsou vyhlídky.

Každopádně vyhlídku před sebou jsem teď měla mnohem lepší, když jsem si dala říct a otočila to. To se to najednou jelo!

Pokusila jsem se vzít si z ní i další příklad a pobavit se trochu s těmi kolemjdoucími.

"Dobrý den!" Zdraví mě znovu ten samej týpek.

"Dobrý den! Tak pokládáte?" (Vsadila jsem na přirozenost.)

"To voni celý dny, že jo chlapi?" Skočila mi do toho Nataša.

"A co jste dneska obědvala?" Volali za ní.

Co je jim kurva do toho? - A proč se nezeptaj i mě?

"Já iščo ničevo, pánové!" (Ona je taky Ruska - ne TAKY jako já, ale jako všechny naše kolegyně).
"Čeká to tam na mě, nejdřív robota! HAHAHA..."

Nemám na to, prostě nemám na to a nevidim ani důvod, proč zavádět řeč JEN TAK. Chci najít svůj telefon a podívat se, jestli nepsala Kiki, že jsem kunda, co má určitě hodně času, a tak jistě ráda přeskládá sklad. Nebo tak něco. Prostě žádný omáčky.



Když jsme dojely ke skladu, říkám Nataše, zatímco ona odemykala: "Hele, ty se tak s každym bavíš... Proč to děláš?"

Nějak jsem ten důvod potřebovala znát.

A ona mi na to (znovu bez pauzy na rozmyšlenou) řekla: "Když se nepobavíš, co se změní? Ničevo!"
A rozesmála se.

Aha... Tak takhle je to...

Tušila jsem, že v tom bude hlubokej smysl, ale zůstal mi skryt.


Pak mi chtěla pomoct dohledat ten mobil.
Jenže nedosáhla na vrchní díl komínu. Je malá.
Divný jí ale bylo, že ani já ne. (Nejsem malá).
Musela jsem vyskočit a tu horní krabici smečovat k zemi, (a proto doufat, že ten mobil není zrovna v ní, ačkoliv pravděpodobnost byla skoro nulová.)


Spolu jsme pak komínek rozebraly, až jsem nakonec já měla to štěstí. V třetí krabici od spodu.
Nebudete tomu věřit, ale až teď mi dochází, že to byla skoro tutovka...
Že věříte? Vy jste :)


Na displeji vzkaz od Kiki: "Pyčko, bundy blablabla, co dneska přišly, ukliď, vystav, zapiš."

Jasná zpráva.
Žádný jak se máš a cos obědvala. Koho to zajímá?




Byla jsem s Puclečkem v nákupním centrum blízko Dejvic, kam jezdíme nejen na nákup, ale především si pohrát, protože je tu místnost s velkýma pěnovýma kostkama, co z nich děti staví chaloupky - a taky komíny...

Jak dávno víte, jsem jako matka dost háklivá na "lakomý" děti (a jako člověk na "báby z oken").
Aspoň dokud se sama jednou z nich nestanu.

A teď byly zabraný všechny kostky, žádná nezbyla Adriánkovi na stavění, ani na APORT, což je naše oblíbená hra - já mu hážu a on nosí.
A potom dobře spinká :)

Chtěl si jednu tu kostičku vytáhnout z domečku, myslím, že "plaňku z plotu", chtěl dětem vzít, jenže nějaká holčička na něj začala hulákat, ať na to vůbec nesahá.

MNO...

Tak asi takhle, ty jedna malá holčičko...

Ty mu teď tu jednu kostku rychle dáš a dál si nás nebudeš všímat...


Nakonec stačil můj pohled - asi taky umí číst myšlenky, a tak už nic nenamítala. Zalezla do chalupy.

Ale myslím, že když pak z okna viděla tu naši psí hru, tak mu to nakonec docela přála...




Už jsem to nakousla - že mám někdy pocit, že lidi sledujou, jak se člověk v určitý situaci zachová. A vysílaj´k němu neslyšný vzkazy s radou. Nebo s výzvou.
Třeba, když se dítě vzteká. To se i zastavujou, aby si ohlídali, jestli dostalo přes prdel, třeba.

No a když jsme přišli na řadu u kasy, to později, po našem tradičně velkym nákupu, byla za námi už dlouhá fronta nervózně čekajících.
Já uklízela namarkovaný zboží zpátky do vozíku, zatímco můj nudící se synek si pohrával s kartičkami na body.

Znáte to, jak se pokaždý pokladní ptají: A body sbíráte?
No tak my je nesbíráme ani náhodou, takže tyhle kartičky, co jsou navíc k mání zadarmo, jsem zhodnotila jako neškodný k jeho hře.
Jen je bral a zase pokládal zpátky...

Sice jsem schválně (pro lidi) řekla něco jako, že nemá na nic sahat, ale když neposlechl, nechala jsem to bejt. Hlavně to tu rychle uvolnit a vypadnout.
Pak nešel načíst medovník, ten dortík, co ho má Mazlenka moc rád. Tak povídám té pokladní, ať to neřeší, že ho tak nutně nepotřebujem. Ona na to, že klidně někam zavolá, ale já opáčila, že nechci zdržovat tady ty lidi.
Domnívala jsem se, že to fronta ocení.

Pohlédla jsem letmo na ně, jenže všichni koukali na Adriánka.

Dál jsem ukládala nákup, když mě baba za námi gestem ruky upozorňuje, že se mám podívat pod syna.
Chvíli jsem čekala, jestli se nesehne a nepodá mu sama ten dudlík. Nebo co mu tak mohlo spadnout...

Jenže ona jen řekla: "Upadlo mu to!"

Všeho jsem nechala, abych obešla vozejk, no a tam na zemi tři ty kartičky.

Jo? Takže vy takhle? Tak mi ten medovník, pani pokladní, pěkně zjistěte...


Nakonec jsem na to kašlala, protože mi nedělá dobře, když všichni čumí.
Navíc se mě zmocnil pocit, že někde mezi těmi všemi mě sleduje dokonce Jágr...

Zaplatila jsem a tlačím nákup s Lojem rychle pryč, když znova. Někde tady je a dívá se.

Kouknu líp a on tam skutečně stojí. Ve dveřích protejšího krámu.
A čumí na mě.

Než jsem zjistila, že je papírovej, už jsem nervozitou celá hořela, takže hrozilo, že přeskočí jiskra a on se vznítí. To by mi tak ještě scházelo.
Vždyť se mi ani nelíbí, tak co z jeho vzplanutí...



Další ráno, cestou do obchodu, jsem míjela bývalýho kolegu.
Ptá se mě, jak se mám a já na to, že teď ještě rozespale.
Zajímalo ho, jak dlouho jsem vzhůru, a když jsem odpověděla, že hodinu, moc se podivil,
že potřebuju hodinu na tak krátkou cestu z Dejvic.

"Co tě nemá? Půl hodina na cestu, půl hodina na líčení!"
Jenže vědoma si, že momentálně to, s těmi kruhy pod očima, není žádná sláva, dodala jsem: "Což teď neni ještě úplně vidět..."

Chápavě přikývl: "Hele, já jsem tu dneska celej den, takže pozdějc zkouknu, jestli už je to lepší."


Jinými slovy mi právě řekl, že jsem úplně děsná, ale věří, anebo chce věřit, že až se proberu, tak budu zase jakou mě znal...
Kam ten svět spěje?



Doneslo se mi, že kolegyně Nataša čelí doma velkým problémům s manželem.
Dokonce snad i domácímu násilí...

Utekla a skrývá se na neznámém místě. Přesto se nebrání, s kdekým se zastavit a jen tak se pobavit.
Když se nepobavíš, tak co se změní?
Až teď mi to dalo smysl.




Byla jsem znovu ve skladu.
Kiki totiž psala připomínku, že je čtvrtek a tudíž úklidový den.
Povídám: "Nenechávaly my to nakonec na tý neděli?"
Ale prej ne...

Tak jsem vzala soupis všeho, co má být ve skladu uloženo a šla dělat inventuru.

Štvalo mě, že mě z chodby pořád někdo rušil. Hlasitý vybavování nebo smích, jak má pak člověk počítat a udržet myšlenku...
Když v tom slyšim nějakou ženskou:

"Já nejdu za žádnym chlapem!"

A mužský hlas: "Voni chlapi choděj za váma, že jo?"

A ona: "Přesně tak!"

"Tak na tebe se jdu podívat!" Vyhrkla jsem.
Nechala jsem všeho a vylezla ven, abych viděla tu nádheru.
Za kterou tak lezou chlapi... Ale už byla za rohem, takže unikla mýmu kritickýmu oku. Ale podle hlasu teda nic moc :)


Zalezu zpátky, hledám rozdíl mezi dvěma kaťatama a než najdu, (hledám do teď), slyšim zase z chodby:

"Člověk už je takovej vánoční, že jo? Tak naladěnej, všechny ty přípravy..."

"NO TAK NA TEBE TAKY!"

Všeho nechám, jdu zas ven a ona tam naše prasnice. Teda, zákaznice. Otočila jsem se na podpatku a rychle zase zalezla, než si mě všimne. Chtěla by mi zase vyprávět o svých milostných avantýrách a já bych se zas musela ukroutit hlavou, kde se u ní ti chlapi berou. Ale aspoň ji vánočně naladili.

Tímto bych chtěla vyzvat všechny svý ctitele... jo aha, já vlastně žádný nemám...:)
Tak dál...


Minule jsem vám psala, že díky zápiscím z butiku musím na speciální školení. A já i z toho školení mám zase nový FAUX PAS...


Bylo to od sedmi a já jsem snažící se, leč přesto pozdní chodič.
Abych tak řekla. Abych to kvůli Kiki neřekla na plnou hubu - a nemusela třeba ještě na školení o včasných příchodech.

Tam bychom spolu zřejmě probíraly hodiny, ty papírový, z první třídy. Jak vypadá ciferník, když je sedm :)


Ráno jsem vstala, rychle se nalíčila, opět neznatelně - ale nedá se svítit, musim vyrazit.
Co mě zaskočilo, byla námraza na předním skle.
Škrabu, škrabu, nakonec to vzdávám, že to rozmrzne cestou a ujíždím k letišti.

Předpokládala jsem, že už tam všechny budou. Všechny kolegyně - protože to školení se kupodivu netýkalo jen mě.
Po Novém roce se otvírají nový obchody, tak abychom věděly, co a jak...
Očekávala jsem je tam všechny nastoupený, a že Radim bude stát v čele a nervózně, úderem sedmý, poklepávat prstem do stolu.
Kde jako jsem.

Od garáže jsem v podstatě běžela.
Když v tom bývalý kolega.

"Nemám vůbec čas! Promiň!" Volám a běžím dál.

Jenže on běží se mnou a cestou mi říká: "Hele, Jani, já hledal tu tvou knihu, chtěl jsem si ji koupit, kde ji prodávaj?"

"Zkus Zličín!" Funěla jsem.

"Zajedu tam!" Odpovídal mi za běhu.

A pak mi ještě vykládal, jak ji chce věnovat někomu k Vánocům, pochopitelně s tím, že si ji potom taky sám přečte...
A já cejtila, jak mě to hřeje, (víc, než ten běh), a jak je to vlastně super chvíle, že já někam spěchám, kde zřejmě dostanu hroznej pojeb, (protože v krámu nikoho moc nezajímá, jaká jsem hvězda), ale zároveň tady někomu stojim za to, aby vedle mě běžel, protože ho zajímá moje kniha. (A jaká jsem hvězda.)
Řikala jsem, že jsem ten rozhovor ustála? :)

A to ještě běžel směrem, kam vůbec nepotřeboval, což se ukázalo, až když jsem byla skoro v cíli a kamarád se loučil s tím, že běží zase zpátky.

Když bylo přesně sedm, byla jsem už opravdu, co by kamenem dohodil.
Píšu rychle Kiki: Chvilka napětí...

Jakože za okamžik (k jejich překvapení) vejdu a bude se moct začít.

Jenže. Vejdu a tam zábava v plnym proudu. Deset holek, jedna tam, druhá tam, snídá se, klábosí se, posedává se, je se na mobilu, no a Kiki nikde.

Natož pak Radim.


Povídám: "Oni tu KURVA ještě nejsou?"

"Nene...", odpovídají mi holky nevzrušeně.

V tom mi přichází zpráva od Kiki: "Jaká chvilka napětí kundo?"

No už žádná... Anebo třeba, jestli vůbec dorazíte...


Poslední dobou si k nám do krámu zvykla chodit taková jedna holka z jinýho butiku, která nás hrozně štvala.
Mě a Olívii.
Vešla, zkoušela plno věcí, ale nakonec je jen přehodila přes štendr a odešla středem.
Prostě klasická prudička. Abych to řekla slušně.

No a ona teď normálně vešla, když my čekaly na to školení, a prej jestli je tu Iveta.
Ta, co seděla za kasou jí řekla, že je, ale že teď budeme mít školení, tak aby když tak přišla později.
Ale prudička nic nedbala a šla dál. A rovnou do skladu. Před kterým jsem stála já.

Tak to teda ne, tohleto... Aby nám načuhovala do zázemí a ještě se tu takhle drze vykecávala, když se jí řeklo,
že má přijít pozdějc...

"Hele, běžte se bavit někam jinam. Nejlíp úplně ven z krámu!," vyhnala jsem ji. Ostře. I s Ivetou. Která je tu nová.
A byla jsem na sebe znovu hrdá - tohle až řeknu Kiki a Olivce! Který tu ještě pořád nejsou...

Holka mě stejně neuposlechla a při odchodu ven se nějak zasekla uprostřed obchodu a beze všeho se vykecávala dál.
To snad ne...

Do toho konečně vešla Kiki a spol. Olivie, Dan a Radim.
Zlatej hřeb. Kterým jsem nebyla já...

A že začneme.

Já si ale ještě vzala šéfku stranou, abych jí hned za tepla řekla, že tamhletu holku jsem vyrazila - přesto je tu pořád.
A že to je ta, co jsme si na ni stěžovaly! S Olivií. Ta děsná přece, dyť víš!

Na to mi Kiki suše řekla: "Jani. To je naše nová kolegyně."


"TAK TO KECÁŠ..."

"Nekecám. Dyť otvíráme nový krámy a nejsou lidi...," připomněla mi fakta.

A mně už se z toho skladu vůbec nechtělo vylézt...


Povídám Olivii, která tam byla taky zalezlá: "Tys o ní věděla?"
"Vůbec! Já taky čumim jako blázen!"
"No a já ji takhle vyhodim..."

Další holky mě plácaly po ramenou a pak jsme se společně (a pobaveně) šly školit.

Já stála vedle tý nový, a chtělo se mi znovu smát. Zanedlouho s ní budu trávit celý dny... To bude zápisků, zase :)


Po školení jsem se ve skladu střetla se Světlanou. Nedávno mi vyprávěla, jak prožila dokonalou romantiku. Že se cítila jako ve filmu. Opuštěná zahrada, po setmění, křik ptáků a jen oni dva na lavičce.
Jediný, co jí tam chybělo, byl prej fotograf. A pak taky, což je horší, ten pravej.
Přijala zkrátka pozvání na rande, ale nezamilovala se. Jen do tý atmosféry.

Nemá toho pravýho a cítí atmosféru... To jsou věci.

A tak se jí teď ptám: "Tak co ten pravej? Už ho máš?"

"Hele, já došla k tomu, že chlapa nepotřebuju. Jsem silná a nezávislá žena," smála se.

"Tak to máš určitě kočku!"

Já ji mám totiž taky, a to z dob, když jsem se cítila silnou a nezávislou ženou. Kterou jsem taky do příchodu chlapa byla! :)



Pod tíhou posměšných pohledů a úšklebků, co jsem na sobě cítila celý dvě hodiny, co nám Radim vykládal, jak se správná asistentka prodeje ve své práci chová a co všechno zná, (protože my nejsme jen prodavačky!) - a já zřejmě nebudu ani jedno, jen na to snad zatím nikdo nepřišel (ehm, co mě nemá... prostě v mém zájmu dělají, že si nevšimli :))
Přitom to určitě hned pochopila i ta nová...
No zkrátka, já za ní po skončení školení byla. Stačil úkrok vlevo a stála jsem jí tváří v tvář...

"Hele... promiň, že jsem tě vyhodila, já netušila, že jsi nová kolegyně...," vysoukala jsem ze sebe.

"To je v pořádku," usmála se. Ale dá mi to sežrat, cejtila jsem to z toho úsměvu. Četba myšlenek, víte co...


Kiki!!!



Světlana, která neválí tak dobře Česky, jako ostatní naše kolegyně, pak po školení prodala šaty a netušila, jak je popsat do knihy prodejů.
Jsou strakatý, a to slovo nezná. Ale Olívie ji ve spěchu odbyla:

"Nevim, jak je nazvi, jsou to prostě zajebaný šaty..."

A tak si Kiki pak mohla přečíst položku v notesu prodejů: Šaty zajebaný

A později ještě objevila svetr zajebaný.


Když mě pak oslovila Korejka hláškou: "Ma-mam?", netušila jsem, co chce. Opakovala to několikrát, ale nechytla jsem se.

Naklonim se k ní a opatrně zkoušim: "Jór mam?"

Ale ona znovu: "MA-MAM?"

No tvoje máma tady neni...

Až chlápek, co s ní přišel, mi rukama naznačil, že by žena ráda ten kabát zkusila.

Kolegyně vyprskla smíchy, koledy jely od rána už desátý kolečko, Kiki poslala fotku svý krásný rodinky ve vánočních čepicích a já cítila, že v těhlech podmínkách se (na vánočním naladění) nedá pracovat :)
***



Přeju Vám všem, aby se Vám podařilo pocítit tu pravou vánoční atmosféru a abyste za ní nemuseli nikam daleko, ani dělat psí kusy, aby prostě přišla sama a zůstala u Vás co nejdýl, protože podle mých zkušeností je strašně vzácná :)

Hodně zdravíčka a štěstíčka a taky díků za Vaši přízeň...









Šaty zajebaný...



Dokonce ručnik zajebaný - ručník jsme nikdy neprodávaly :) Já tu holku miluju :)))


Vánoční Violí :) (Taky miluju)


A moje klasický rozladění (nejen vánoční)... jsou stejný! Nebo ne? :)

Přidušená pani od krasavce charismatickýho

10. prosince 2016 v 14:00 Zápisky z ...
Měla jsem pro vás rozepsaný další zápisky z butiku, protože každá směna mě obdaří aspoň jednou situací "na míru", kterou obratem proměním v nežádoucí grotesku - ale místo toho tu dneska mám mimořádný zápisek ze špitálu.

Kde se člověk opravdu ocitne, ani neví jak. Třeba, když se v noci vzbudí s pocitem, že se dusí…
Ale od začátku.

Asi loni touhle dobou jsem si začala všímat, že se mi nějak hůř polyká. Nebylo to nic dramatickýho, navíc jen na jedný straně, v podstatě nic k řešení, akorát to sem tam drhlo při pojídání mých tehdy oblíbených slunečnicových semínek.


V létě už jsem se to rozhodla řešit, protože pocit nevymizel a protože jsem zrovna neměla nic tíživějšího na srdci.
Ono se říká, že když se člověk zbaví nějakýho zásadnějšího problému, tak si za něj rychle najde nový.

Zašla jsem tedy na dejvický ORL, kde nic nezjistili, ale pro jistotu mě odeslali k motolskýmu specialistovi. Aby se udělal ultrazvuk a měla jsem klid. (Na hledání jinýho problému).

Specialista byl mladej doktor, co ho ještě lidi neserou, a tak si dal záležet a neodbyl mě jen tím ultrazvukem, kterej znovu neprokázal nic. Už jsem se chtěla začít omlouvat, že to byl asi jen pocit, a přesto, že na něm dál trvám, že je tam na tý jedný straně něco jinak, než na druhý, tak radši odejít a poslat dovnitř dalšího.

Když on řekl: "Víte co, ještě se podívám do toho krku jinak"

A vzal kamerku na hadičce a vsunul mi ji tam nosem.


"A máte pravdu, cysta vám tam překáží!" Zvolal vítězoslavně.


Měla jsem radost, že se mi to nezdálo a něco tam fakt je. Ale vzápětí ji vystřídala obava, co bude následovat.


"Pozvu si vás na jindy a vyřízneme to, uvidíte, jak se vám uleví," vyřkl resumé.

Dohodli jsme se na lokální anestezii, prý to dělal mockrát, nemusím se bát. A tak jsem se začala na ten den těšit. Především kvůli té avízované úlevě. Budu zase polykat na obě strany - taková samozřejmost, který si člověk ani neváží!

Den D nastal a já už se tolik netěšila. Převažoval strach. Řízne mě do krku a já se zalknu krví. Jely mi v hlavě scénáře. Kterých jsem pana doktora neušetřila. Ochotně mi naslouchal a moje hororové vize mi vyvracel.
Svěřila jsem mu, že jsem si zařídila odvoz, a že kdyby mě nakonec bylo potřeba úplně uspat, tak aby mi vyndal z očí čočky.
Nato opáčil, že pokud by to náhodou nešlo dneska takhle, tak na tu celkovou anestezii by mě pozval na příště…
Aha.

Na to mi začal do krku stříkat nějaký sprej. Předem se ale zeptal, jestli na cokoliv nejsem alergická.
Nejsem.

V tom mi začal tuhnout krk a nemohla jsem polykat už vůbec. Dokonce jsem nabyla dojmu, že mi to tam celý natéká a co nevidět se udusim…

"Asi na to alergická jsem!" Vysoukala jsem ze sebe z posledního dechu.

"Proč myslíte?"

"Nemůžu polknout a možná se za chvíli udusim!"

"To je jenom práce psychiky," upozornil mě něžně.

Hned se mi dýchalo líp.
Ale na to polykání mi musel podat kalíšek…

Pak si zavolal posilu, aby mu podržela tu kameru v mym nose a než bych řekla švec, byl se skalpelem hotov. Necítila jsem nic a dokonce jsem neplivala ani tu krev. Vůbec nic se nedělo.
Divný mi jen bylo, že se nedostavila žádná ta úleva, ale to má snad čas. Než to splaskne…


Nemohla jsem uvěřit, jak banální zákrok to nakonec byl a kolik povyku jsem kvůli němu způsobila. Jela jsem domů metrem a překvapila Mirka, který čekal, až dám vědět, že pro mě může přijet.


Dny běžely a úleva při polykání pořád nikde. Už mi to bylo divný.
Za měsíc jsem vyrazila na kontrolu a znovu vcházela s větou, že tam něco vadí při tom polykání. Pořád.


Pan doktor, co už ho možná lidi trochu serou, zakroutil hlavou, že to není možný, a že se na to podívá.

A stejným způsobem, tedy kamerkou v mém nose, našel novou cystu za tou původní. Prý byla minule zřejmě schovaná za tou první, anebo se udělala později… Každopádně odstraní ji.

Nabídl mi dva termíny na prosinec. 7., anebo 24. 12. v šest večer. Nečekaně jsem vzala ten první.

A usoudila, že doktůrek je svobodnej a bezdětnej chlap. Možná mi to tím dokonce chtěl naznačit!

Protože jen takovým se dává noční na Štedrej den, no ne?
Ať tak nebo tak, já měla jiný starosti. Proč to nemůže bejt už prostě dobrý? Musim si znova nechat znecitlivět krk a flusat do mísy… Ještě, že to je na tom to nejhorší…

Jak jsem se mýlila - jak se mýlím pokaždý, když mám jasno, co je nejhorší! Často se brzy ukáže, že zdaleka ne…


Druhý den D nastal. Přijela jsem bez stresu a strachu. No… trochu bylo obojího, ale žádnej extrém.
Dokud mi svobodnej a bezdětnej doktor neřekl, že tam vidí ty cysty ještě tři.

Udělal to chytře; to už mi rejdil, tentokrát s vystřelovací jehlicí, nějakou, po krku, takže jsem nemohla nic namítat.

Stejně bych namítla akorát: COŽE???!!!
A dál asi JAKTO???!!!

Jenže už ho lidi asi serou natolik, že to nechtěl poslouchat. Držel mi pevně jazyk a bez jazyka ho těžko zpovídat…

Najednou to fakt hodně zabolelo, tak jsem ho chytla za tu ruku a snažila se mu ji dostat ven z mý pusy.
Nakonec jsem "páku" prohrála a on svý dílo dokončil.

Pak se konečně dostavila ta vytoužená úleva. Já cítila, jak se mi krásně polyká. Po roce! No ne…
Jela jsem domů. Chystat se na mejdan, kterej byl na dnešní večer v plánu.

Jenže po dvou hodinách mě úplně z ničeho nic děsně rozbolelo v krku. Asi to přichází k sobě…
Minule to sice nebolelo vůbec, ale zato teď je všechno pryč, takže tuhle bolest přečkám, to za to stálo.


Říkám si, že chvíli poležim, než se půjdu malovat. Ještě, že mi pan doktor posvětil nápad, jít se opít. Aspoň to znovuzrozené polykání stylově oslavím!

Ani za další dvě hodiny mi ale nebylo líp. Naopak.
Ztrácela se úplně schopnost polykat. Krk bolel čím dál víc a dokonce mě napadlo, jestli se nějak nedusím, tak trochu.
To je práce psychiky - zopakovala jsem si uklidňující mantru.

Když mě něco hodně bolí, tak nejsem schopná soustředit se, ani dělat vůbec nic jinýho, než chcípat tou bolestí. Takže jsem takhle chcípala na gauči a psala Mirkovi, jestli by už přijel z práce. Jenže nemohl.

Psala jsem mamince, která hlídala Puclenku, že mi je v tom krku čím dál hůř, že spíš na ten večírek asi nepůjdu nebo nevim…
Uklidňovala mě, že to asi fakt nateklo po tom zákroku a že už bude jenom líp. Hlavně, ať nepanikařím.
Ne, já nejsem přece ten typ…


Když přijel Mirek, už jsem byla v posteli a rozhodnutá nejít slavit. Nemohla jsem polykat, a snad o to víc jsem měla tu potřebu, ale plivat do hrníčku jsem odmítla. To dámy nedělaj!

Bylo mi hrozně a nemohla jsem spát. Únava mě přemáhala, ale já se cítila přidušená a navíc s plnou pusou slin, co nejdou polknout a ty bolesti, prostě nesnesitelná situace.


Mirek si lehl a spal. Prý kdyby něco, tak ať ho probudim.

Něco…
Něco…

Každou chvíli bylo něco. Pořád totéž.

Až jsem za vydatnýho snažení se a sebezapření usnula. Po necelý hodině, uprostřed noci, mě probudil pocit, že prostě nemůžu dejchat. A nebyla to jenom psychika.
Už jsem věděla, že tohle nepřejde. Sice jsem spala i ve stoje, ale nějaký autopilot ve mně vzbudil Mirka, aby mě odvezl na pohotovost.


Než jsem se dostala do rukou příslušné noční doktorky, co ji museli na oddělení ORL probudit, už jsem nemohla ani mluvit. Všechnu energii mi vzala snaha udýchat to. Mirek to musel vysvětlit za mě.
Nechápala jsem akorát, jak si mohl nepamatovat, že ty cysty, co mi odpoledne řezaly, byly tři!!! Jakýpak dvě? Jak to může říct?!


Doktorka mi koukla do krku a pravila, že mám otok v hrtanu, a kdybych zůstala doma, tak bych se do rána asi udusila. Jedna ta cysta byla totiž podle všeho infekční a tohle způsobila. Dostala jsem adrenalin a ubytování. Na jednotce intenzivní péče.


Hned jsem dostala antibiotika do žíly a všechno se rychle zlepšovalo. Po dvou dnech se rozhodlo, že mě pustí domů. Ale že se primář ještě podívá, jak to v tom krku teď vypadá.
A našel novou cystu. A mě museli málem křísit znovu.

Prohlásil, že když už jsem tady, tak mě toho zbavěj, ať tam není už nic. Nemohla jsem, než souhlasit.


Primář si zavolal mladýho doktora a řekl mu, že se má dívat. A pak si dal zavolat sestřičku, aby mi držela jazyk. Podal jí gázu a předvedl jí, jak na to. Ona vyplašeně namítla, že nikdy jazyk nikomu nedržela, na což ten mlaďas hned, ať mu to půjčí (můj jazyk), že TO podrží za ni. Jenže primář se skalpelem v ruce odmítl jeho nápad, prý se to musí naučit i sestra.


Nevím, jestli se mladýmu líbila ona a chtěl jí toho ušetřit, anebo já a chtěl mi prostě držet aspoň jazyk, ale to jsou věci, kterýma se dneska už fakt nezabývám. Takhle bych uvažovala dřív. Že se hned každýmu ochotnýmu nutně líbim…
Teď jsem ráda, že se zákrok povedl a byli na mě všichni milí.
(Samozřejmě, že mi chtěl držet jazyk...)


Během akce se ukázalo, že cysty jsou ještě dvě… Stará známá písnička. Páku s primářem jsem ani nezkoušela rozjíždět, prostě jsem to vydržela. A těšila se, až zítra už konečně pojedu domů.

Stejně jsou tu divný lidi. U oběda se baví o tom, jak probíhal jejich zákrok, kolik krve jim teklo, jak to prožívali, kde maj jakou jizvu… Já sedim tiše v koutě jídelny, a kroutim nad jejich tématy hlavou. Ať si to taky ťukaj do počítače pod peřinou, jako já, a neobtěžujou tim slušný lidi při jídle, kdy se snaží užít si nově nabytý komfort bezproblémovýho polykání! A na chvíli zapomenout, co všechno pro to bylo potřeba vytrpět..




"Nebraňte se tý jehle…"
"Jau - praskla mi žíla!"
"No, super, co děláte ženská? Taková krásná byla!"
"Jako bych za to mohla já!"
"Hele, co tim chcete říct?"
"Že jste mi praskla žílu."
"Víte co? Já tohle nemám zapotřebí. Vy se tu dusíte, vy potřebujete kanylu…"
:)




"Dneska tu kanylu musíme přepíchnout, když to začalo bolet, už je tam dlouho…"
"Prosim vás, já jdu ráno domů, tak ji tam už nedávejte…"
"To nejde, dokud jste tady… Takže si zacvičte!"
"AUUUUU!"
"Praskla vám žíla, no. Koukám, že tu máte modřin, to je u vás normální?"
"Jo, většinou to sestrám nejde napíchnout."
"To by člověk řekl, že mladý maj žíly dobrý a ono to tak vůbec není…"
"Tak já nejsem zas tak mladá, je mi šestatřicet…"
"Tak to jste mi teda včera připadala mladší. Dneska na vás koukám a říkám si, to je ta slečna ze včerejška? Nevim, co na vás bylo jinak…"
Byla jsem přidušená?




"Můžu se vás zeptat, pani?"
"No…"
"Ten mladík, co tu byl včera, to byl váš přítel?"
"Jo."
"Tak mu vyřiďte, že takhle krásnýho a charismatickýho chlapa jsem už dávno neviděla!"
"Super, děkuju…"




"Mirku! Tady je všude od tý kočky nablito!"
"Já to neviděl! A co jsem viděl, to jsem umyl…"
"Ale do ložnice přece nesmí, řikám ti to pořád, a teď je tady nablito a já to musim hned po návratu ze špitálu mejt…"
Tak hlavně, že seš krasavec charismatickej…

:)

***