Mý starosti (byste nechtěli mít!)

4. listopadu 2016 v 14:46 |  ZPOVĚDNICE
Mám takovej nešvar nebo jak to nazvat, a to, že si ukládám do paměti první (šokující) informaci, a když přijde druhá, která tu první popírá, anebo uvádí na pravou míru, tak už mi tomu jde těžko věřit. Jakože si oddychnu, beru to jako fakt, ale už mám zafixováno holt něco jinýho :)

Příkladem uvedu, že si třeba Mirek udělá legraci a řekne mi, že má tři večery po sobě zápas (to totiž skutečně jen ve srandě:)). A chvíli mě nechá to řešit, až mě uklidní, že to byl vtip. Jenže já už to z tý hlavy nemůžu dostat a jsem schopná ještě za pár hodin se ho přijít ptát, jak si to jako představuje.
Už na to u mě narazil několikrát.

Třeba doma něco hledal a nařkl mě, že jsem mu to schovala jinam. Anebo vyhodila. Což se mi občas podaří, ačkoliv nechtěně. A pak to najde, ale já si ještě druhý den vzpomenu a říkám si, kde by to tak mohlo bejt...
Možná je to nějaká mentální porucha :)



Ten soused, co bydlí nad námi, s krycím jménem pan Opera, se u mě tuhle zase zastavil a vykládal mi, že jim to nedaruje, na tom úřadu, že už sbírá důkazní materiály, jak ta auta před domem jezdí rychle, a taky v jakém stavu ta vozovka je, a že jestli mám zájem, můžu se k němu přidat.
To jakože dokumentovat taky.

V duchu jsem si poklepala na hlavu, ačkoliv jsem původně taky pár videí natočila, těch silničních pirátů. Ale pak bylo potřeba místo na Adriánkovy skopičiny, a první, co jsem mazala, byl provoz před domem. Asi na to ještě nemám ten správnej věk - díky Bohu.
Ale tenhle stařík už je zralej, takže mi v závěru svý řeči oznámil, že až bude všechno mít, pěkně tam s tím zajde a to si za rámeček nedaj´.

Jó, jen ať to řeší, já aspoň můžu točit lepší bijáky :)



Poslední Zápisky z butiku se mi úplně nevyplatily, vysloužila jsem si pozvánku na speciální školení ohledně materiálů...
(Jo, přijdu Radime:)) Přesto mám zas jednu drobnou příhodičku, kterou to sice už nevyžehlím, přesto vás o ni nepřipravím.

Sedím za kasou, když vběhla malá holka a rovnou k norkovým rukavicím.
Začala je hladit a volala na svou mámu, co zůstala stát před obchodem: "Jéééééé, hele!!!!"

Vstala jsem (jelikož jsem hodlala tu žábu ještě víc navnadit - potažmo tedy její máti dostat dovnitř) a povídám:

"Ty jsou, viď? Ty jsou z norka!"

Jenže v tom vidim, jak na mě ta máma kouká. Zakabonila se a čekala, jestli mi dochází, co říkám. Jakou hrůzu tý holce říkám...

"Chudák," dodala jsem hned smutně. Na adresu toho norka.

Máma čapla holku za ruku a s kroucením hlavy odešly...

Možná má taky tu poruchu - zapamatovala si první informaci a druhou neslyší...:)


Přesto mi Kiki říkala, že tyhle butikový příběhy jsou můj největší pisálkovský klenot.
Však mi s nimi taky vydatně pomáhá.
Tuhle jí zas jedna z kolegyň volala, protože si nevěděla s něčím rady, no a ona, jak je teď úplně zaneprázdněná, s těma dvěma cácorkama maličkýma, už propadla hysterii a hned, jak našla chvíli času, sepsala další spis. K Pokutovníku tak přibylo něco jako "Kompletní informace o všem pro všechny" s poslední větou: "A třikrát si rozmysli, než mi zavoláš!"

Naštěstí to poslala nejdřív mně k opravě případných překlepů, a tak jsem ten závěr (s jejím dovolením) smázla :)

Nato jsem to tiskla a zakládala do desek, a to nebyla moje jediná "vícepráce" pro ten den.
Jsme už možná za ty roky trochu telepatky, protože jsem otevřela šuplík pod pultem, s bordelem starým, jako naše děti, a hned jsem zavzpomínala, jak mě vždycky hecovala, ať to uklidim.
Že ona zatim vyleští výlohu nebo zmákne inventuru.

Jó, s tou jsem si skoro nesedla. Jak jsem sedla a začala psát, už tu byl úkol :)

No a teď mi volala, hned jak jsem to ráno (po nasrání matky ze spolku ochránců přírody) spočítala kasu.

"Mohla bys udělat trochu pořádek v šuplíku třeba..."

"Děláš si prdel?"

"Je to tam už určitě nepřehledný..."

"Nechceš si sem zavolat, až tu bude stát někdo jinej?"

"Počkej, promyslim si to... Ne, nechci!"

Takže jsem uklízela a druhá kolegyně prodávala. Norky. A králíky. Tedy jen kůže, jejich.
Chudáků.


Minule jsem si na Kiki vymohla, aby přehodila uklízecí den na jinej den, než neděli, kdy chodí nejvíc zákaznic.
Uznala, že to bude lepší, a tak je teď dnem srovnávání oblečení ve skladu čtvrtek.

Jenže teď byl čtvrtek.
Kolegyně si klepala na hlavu, proč jsem to nenechala na tu neděli - to by nás při směnném provozu tenhle týden minulo.

"Hele Kiki, já se unáhlila..."
"Nevotravuj, krmim!"


A tak jsme se daly do úklidu.
Já začala hned ráno, než začnou chodit první zákaznice a narazila jsem na štos odporných bílých kamaší, co jsme nosili v první třídě na sáňky.
Volám Kiki.

"Proč je zrovna tohohle hnusu tolik a u hezkých věcí nám chybí velikosti?"

"Ten HNUS je kašmírovej a bylo to na objednávkách povinný. To jakože povinně objednat!"

Nakonec dodala - co čert nechtěl - abychom to daly do výlohy, když se to neprodává.

Což znamená vysvléct figurínu, uklidit, co měla na sobě a zas ji odít - prostě práci :)



Pak dorazila kolegyně a já jí tenhle požadavek od Kiki tlumočila.

Máš udělat... :)


Přitom jsem si jí posteskla, že je to sice kašmírový a bylo to povinný objednat, ale stejně je to tak ošklivý, že to nikdo nechce.

"Tak za prvé to neni kašmír a za druhý to nebylo povinný..." Opáčila ona.

Běžim si ověřit složení materiálu kamaší. Vlna.

Vytáčím hned šéfku...

"Hele Kiki, tak ty kamaše vůbec nejsou kašmírový! Jsou z vlny!"

"Tak z vlny no. To máš vědět ty, já tam nedělám!

"Ale tvrdilas to!"

"Taks měla argumentovat hned! Takhle ty máš nastudovaný materiály?!!!"



Když jsem jí pak opatrně sdělila, že jsme se s kolegyní shodly, že by si to měla povinně koupit ona, když to objednala,
smečovala pohrůžkou, že jestli se to neprodá, tak nám to nařídí jako uniformu...

Ta Kiki mě prostě vždycky dostane :)



Přišlel Mirek s Mazlenkou z hřiště a povídá mi, že potkal souseda a má vyřídit, že se večer staví s nějakou peticí.

To snad ne...
To zase bude na půl hodiny, než se vykecá...


"Kecám!" Zasmál se Mirek, když odložil bundu.

"Tak on si asi chce dát tu stížnost od všech podepsat..."

"Já KECÁM, řikám..."




Potkala jsem na letišti bývalou kolegyni, která má určité věštecké schopnosti, i když za ně není moc ráda a ten dar nijak nerozvíjí. Prý se jí to přihodilo po úrazu hlavy. Sem tam někomu něco poví, ale hned nato řekne DOST a stačilo. Prý ji to vyčerpává.
Šla jsem zrovna s Martinem, když se s námi dala do řeči.

A najednou mi povídá: "Tak co, bude ještě druhý dítě?"
Já na to, že asi už ne, protože Mirek zatím nechce a později už budu stará.

Jenže ona říká: "Ale ty budeš mít ještě jedno!"

V tu chvíli jsem si nevzpomněla, že má vlastně tuhle schopnost.

"Jak to můžeš vědět?" Podivila jsem se.

"Vidim to! Prostě budeš mít ještě jedno - asi za dva roky!"

"Dyť ona to přece vidí...," šťouchl do mě Martin, abych si rozvzpomenula.

Nojó, ta mi přece tehdy řekla, že čekám zdravýho kluka s nevšedním jménem!

Nato Martin hned: "A teď mně! Co já?"

Jenže kolegyně už byla vyčerpaná, a tak nám neřekla už nic.


Přestože mě její vize potěšila, Mirka vůbec. Dokonce prohlásil, že tyhle vědmy nesnáší :)

I maminka doma lomila rukama, když jsem se "pochlubila".

"Co že? Další dítě?"

"Za dva roky, až... A já ho v plánu nemám, to jen říkala!"

"No to je hezký, teda..."

Že by ta moje porucha byla nakažlivá? :)




Nato jsem byla shodou okolností vyslána k astroložce. Letní narozeninovej dárek od Zuzky přišel konečně na řadu - paní má dlouhý objednací lhůty. Je žádaná.

Mirek mě zrazoval - vykašli se na to, ty se dáš snadno ovlivnit, kdoví co ti řekne, abych se pak nevrátil ze zápasu a nenašel třeba kufry přede dveřma...

"Když budou tři dny za sebou, tak najdeš!" Dobírala jsem si ho.

Ale žádný strachy - že mi někdo něco poví, přece neznamená, že hned budu preventivně jednat!

A tak jsem vyrazila.
Odvezla jsem Adriánka k mámě a za hodinu jsem tam měla bejt.
Jenže za tu hodinu jsem od našich dorazila tak akorát zpátky do Dejvic, odkud jsem měla pokračovat dál na Žižkov.

Takovou zácpu jsem tu nikdy nezažila. Volala jsem té dámě, že budu mít zpoždění, (asi tak dvouhodinový), ale nakonec jsem tam vůbec nedojela, protože kolona aut se z nepochopitelných důvodů ani nehla.
Něco zkrátka nechtělo, abych si dala vyložit z hvězd.
A tak Mirek dál bydlí s námi :)



V obchodě vedle, v těch botách našich, nakupovala nějaká Ruska, která si evidentně velice zakládá na drahých značkách.
A tohle zrovna není ta nejdražší obuv světa. Přesto si tam topánky vybrala, ale ptala se naší kolegyně, jestli nápis na nich půjde přelepit. Kupříkladu nápisem BURBERRY.

Nato se s taškou od těch koupených bot vřítila k nám do butiku a pravila, že nutně potřebuje naši tašku, přendat boty do ní a tuhle ZNIČIT!

Jen fiflena odešla, přihnala se kolegyně z bot a pořádně jsme babu zdrbly!
Tahle story jinak patří do kategorie "Tvý starosti bych chtěla mít".


To já nevím, co mi hvězdy tají!
A musím na školení o chlupech. A studovat materiály.
A možná budu pracovat v kamaších!
Navíc pravidelně vyhlížím souseda s peticí...
***






PS: Je konečně hotový booktrailer na mou knížku, odkaz zde! :)

.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marie | 5. listopadu 2016 v 11:27 | Reagovat

Tedy tolik starostí najednou.A ty kamaše jedině kašmírový.Super počteníčko Janičko.

2 Niternice | 6. listopadu 2016 v 13:59 | Reagovat

To me tesi, dekuju za koment :)

3 Veronika | 16. listopadu 2016 v 19:27 | Reagovat

Já tak koukám, že jsem článek minule ani nekomentovala :-x Ostuda jsem...

Janiiiii a kdy bude další? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.