Říjen 2016

Husa za deset tisíc

11. října 2016 v 21:38 Zápisky z ...
Jsem nemocná, beru antibiotika, ale už je mi líp, tak jsem vzala zas nějakou tu směnu v obchodě.
Jediný, čeho jsem se obávala, aby se během tý šichty nedostavil některý z nežádoucích účinků těch léků. A že jich je!

Snížená pozornost při řízení vozidla. Jenže... prostě autem :)

Snížená schopnost rychlého úsudku a rozhodování, možnost halucinací.

A pak různý fyzický potíže, až po nezbytnost akutní resuscitace. V tom úplně nejhorším.

A taky se nesmí kyselý a musí se strašně moc pít.

Ti mi dávaj teda.



Sice jsem zápisky z butiku dávno stopla, když se objevili noví čtenáři, co by se jejich četbou nemuseli zrovna bavit (zdravím Radima:)), ale zrovna tohle se opravdu dělo ve vedlejší prodejně...

Tamní prodavačku si zavolala na pomoc Korejka, ptala se na náplň bundy. Což je peří. Husí.
Jenže anglicky tomu ta zákaznice nechtěla rozumět, pořád opakovala: "Guz? Gús?"

Prodavačka povídá: "GAGAGA..."
Nic, jo? To mi kurva neřikej...

"Bird!" Naznačila prodavačka rukama mávání křídly.

"Wau, bird?!" Ohromeně vydechla Korejka a začala bundu promačkávat.
Snad nehledáš zobáky...

"Wajt bird, domestyk wajt bird...," snažila jsem se prodavačka mírnit nadšení svý zákaznice, v domnění, že ta si představuje kdoví jakýho vzácnýho opeřence...

Pořád nic.
Ta potřebuje ilustrační obrázek...

Šlo se k internetu, kde kolegyně od vedle zadala do vyhledávače heslo HUSA.
Co je tohle zase za situaci?

Výsledky hledání ukázala Korejce, na monitoru to byla samá vypasená husička.

A ona vykřikla: "Ouu - dag!"

"Nou DAG, bat GUS! E litl bit bigr bird, den dag," lámala si jazyk lámanou angličtinou, ta holka.
Prostě větší pták! Už to chápeš?

Možná husy v Koreji nemaj´, což bylo nakonec úplně jedno, protože i ta nejmenší velikost byla slečně velká. Ale co se kolegyně s tou husou natrápila...



To já se ten den trápila leda sama se sebou - jak to tak u mě bývá. Ve skladu jsem usrkávala z kávy, když mě od kasy zavolala kolegyně.
Chtěla jsem kelímek rychle odložit, ale polila jsem se, dokonce i obličej, což vůbec nechápu, jak se mi povedlo.

"Jáni!" Ona je totiž Ruska.

"Jo, hned!" Volám.
Já si zrovna polila držku kafem, znaješ - tak se jenom utřu a přemaluju...


To už byla třetí nepříjemnost od rána, co jsem přišla do práce. Nejdřív jsem nenašla vchod na terminál. Prostě najednou zmizel. Chvíli jsem postála, jestli to neodezní - jestli to není nějaká ta halucinace, ale neodeznělo.
Poprosila jsem o pomoc jednoho bývalého kolegu od bezpečnostní kontroly.

Poradil mi, kudy tudy, teď nově. Hned kousek odtud.

Jenže tam mě to nechtělo pustit. Nefungoval mi vstup, nemám k němu oprávnění.

Fajn. Tak jsem šla cestou, kterou vím, že se do obchodu dostanu na tuty, i když je to šílená dálka.

Cestou píšu Kiki, že mi taky mohla říct, že se teď chodí jinudy, abych si tak nezacházela, jenže ona odpověděla, že ji to vůbec nepřekvapuje, ale jsem jediná, komu tam ten vstup nefunguje...

A dala mi dobrou radu. Vrátit se tam zpátky a zavolat si na dispečink, aby mi vstup zařídili.

Co že?? Zase zpátky?!

Jenom proto, abych příště už nemusela takovou oklikou, jsem poslechla.

Přijdu znovu k těm zablokovaným dveřím, kudy normálně všichni ostatní prochází bez problémů
a odtamtud volám na ten dispečik.

"O víkendu vám s tim nepomůžu, to musíte řešit ve všední den...," slyšela jsem do sluchátka, co jsem nechtěla slyšet.

Takže jsem to znovu obcházela a pak ještě několikrát, třeba pro vodu do Billy nebo na oběd...

A jednou taky do garáže, když jsem hned z rána zjistila, že jsem si zapomněla v autě tašku s úplně vším.
Včetně těch antibiotik a šatů, co v nich povinně prodáváme.

Kiki totiž vypsala pokuty za nedodržování dress codu, tuším že litr.
Říkala jsem jí, že se asi posrala, ale prej se z toho poseru já, jestli jí ty šaty nebudu nosit! :)


Jinak, to kolegyně ani nevědí, ale ty původní pokuty byly v plánu mnohem vyšší, než nakonec jsou,
protože jsem si osvojila právo veta a taky právo svou sestru trochu mírnit. Kupodivu na mě dala, i když jen u některých míň závažných prohřešků. Jako třeba nedoplnění sáčků v koších.
Pozdní příchody nechala za litra, ačkoliv ví, že s tím mívám největší potíž. Zato odpadkový pytle měním a dokonce i aktivně sháním, když dojdou - tak kdoví proč je sankce za jejich absenci v koši jen 50,-

Ještě jeden bod Kiki pokutovníku, jak svůj spis nazvala, stojí za zmíňku.

Neupravená, nenalíčená - 500,- (původně 1000,-)

Ale to se mě naštěstí netýká. Úprava a líčení bývá nejčastější přičnou těch mých pozdních příchodů... To si holt člověk musí vybrat, když nechce vstávat dvě hodiny předem.
Buď se doma namaluje a přijede pozdě, anebo přijede včas, ale hnusnej. A ještě bude pokutovanej - ačkoliv s touhle variantou průseru vlastně ušetří :)



No a ta třetí nepříjemnost? Moje nový boty. Co jsem si pořídila k těm šatům.
Když jsem je v obuvi zkoušela, bylo to na normální ponožku a seděly pěkně.
Jenže ráno v krámu do nich v silonkách vpluju - a při prvním kroku zase vypluju. Velký a moc.

V podstatě jsem je neudržela na nohou.

A řešení? I přes ten driják, co ho beru, mě napadlo geniální.
Zmuchlat několik papírových kapesníčků a vycpat si jimi špičky.

Tlačilo to neskutečně, ale nohy zůstaly v lodičkách...



Pak první, co mě na kase zaujalo, byl lístek se vzkazem: Datum se nesmí měnit! Ani čas.

Vim, o co jde.
Jedna kolegyně si nějak hrála s počítačem a omylem posunula datum a vznikl nějaký problém při závěrkách...
Ale hezká věta, ta se zas Kiki povedla.


Jedna ruská gaspadina, kterou obsluhovala moje ruská kolegyně, měla spadeno na ty naše pracovní šaty. Tedy jen na stejný, ne vyloženě třeba na mý.

Ale něco o mně kolegyni povídala a smály se.
Ona se ke mně přitočila, ačkoliv mě to vůbec nezajímalo, a vysvětlila mi, že "Paní říká, že jsi děvuška!" A vyprskla přitom smíchy.

"Děvuška jo?"

"No!"

"To jakože ... slečna?"

"No jo!" Smála se dál.

"... A co je na tom k smíchu?" Nechápala jsem.
To snad ne, todleto...

V podstatě další nepříjemnost...


Je fakt, že za mnou teď dochází jeden stařík. Ten soused zeshora, co rád operu - nějak si zvyknul, chodit si ke mně vylejvat srdce. Poslední dobou ovšem přechází do docela osobní roviny, vyptává na práci a koho budu volit, a jestli jsem byla pro, aby tu pokáceli ten strom... Což se možná jako důvěrnost nezdá, jenže když jsem mu řekla, že já toho byla dokonce iniciátorkou, spustil předlouhý monolog na téma "Jak jsou nám rostliny prospěšné, obzvláště ve městě".

Stejně dlouhým monologem mi vysvětloval, že neni dobře, že jsem se rozhodla nevolit a pak se nějak dostal až k Indiánům a jak si uměli poradit s každou nemocí, a když byl zpátky u svý milovaný opery, přestala jsem vnímat.
To možná ty moje prášky - porucha soustředění.

Od tý chvíle jsem vnímala akorát jeho rty, jak se rychle otvíraly a přivíraly, a taky zuby jsem mu zkoukla, a nos a uši... Prostě z nudy jsem ho studovala, než se vykecá.

Najednou mě zas vtáhl do děje (složitýho), když řekl: "Ale vy mi rozumíte, vy jste inteligentní ženská", (slečna tedy definitivně ne). "To já poznám ve tváři."

Usmála jsem se při představě, že by mi teď nahlédl do hlavy a zjistil, že jsem celou dobu duchem úplně mimo, a že už se vidím, jak ho za chvíli paroduju Mirkovi a jenom proto se tolik snažim zapamatovat si aspoň zhruba, co všechno stačil probrat...
V podstatě sám se sebou...

Mirka to ale kupodivu nepobavilo, zato mi poradil, příště mu neotvírat.
Asi žárlí, no :)


Jenže když on je ten páprda jedinej, co za mnou leze... sice skoro po čtyřech... :)) kdepak, to bych mu křivdila, je to dědula čiperná. Ale pořád dědula a já opravdu nechápu, co se mi to s tou pestrou základnou nápadníků stalo. Kde jsou ty časy?
Dyť se přece nesmí měnit!


Milá Kiki, někdo změnil čas...

Takže za litr a vrátit ho zpátky! - odepsala by.

Přesně tak, to čas by měl dostat pokutu!




V závěru směny se mi podařil husarský kousek. To když si mě zase zavolali na pomoc vedle, do bot, kde šéfuje Dan.
Nemohli najít jednu z bund svého sortimentu, tak mě žádali, abych jim skočila do skladu. Jenže ani tam nebyla, zkrátka už ji zřejmě prodali a nějak se to v tom fofru, co tam mívají, nestačilo ještě poznačit, a to tam zrovna měli hlouček Korejek, co by o ni měly bejvaly zájem.
Jenže já si - i přes prášky a můj obchodní netalent - povšimla, že ta hledaná bunda je docela podobná jedné, co nabízíme taky my.
Nelenila jsem a běžela pro ni.

Korejka se do ní navlékla a hned se ptá, kde je ten náš obchod. Říkám, že hned tady za rohem. A celá tlupa udělala Danovi pápá a následovala mě. Takže jsem nakráčela do krámu s tou bundou jako s vábničkou a za mnou všechny ty ženy, a kolegyně nemohla uvěřit, co právě vidí :)

Po chvíli jsem to sice zase zazdila, tu svou genialitu, (ale ta bunda se prodala!)
To bylo tak, ony se tam ty dámy tak porozhlížely, hledaly, co by jim padlo do oka, až jedna sebrala z regálu kabelku a nasadila si její popruh na rameno.

Říkám jí, že ta je velice pěkná, krásná barva - ve snaze ji přesvědčit ke koupi.
Ona ji otevřela a já už pomalu strkala ruku dovnitř, že jí tu cenovku vyndám sama, když v tom tam vidim peněženku a složený deštník a pas... Ona to byla totiž její kabelka, kterou si tam odložila.

Kolegyně vyprskla smíchy a s pobavenou Kiki jsme to zhodnotily, jako můj klasický přešlap.
A jelikož s takovým ve svém pokutovníku nepočítala, vyvázla jsem bez sankce :)

Pokus prodat zákaznici její vlastní věc - 5000,- (možná i víc by tam hodila)

Ačkoliv, kdyby se mi to bejvalo povedlo - což u mě nehrozí, kdežto u jiný naší kolegyně zcela reálně, protože ta jednou prodala boty beznohýmu, tak by za to mohla bejt naopak odměna :)
Stejně jako za prodej bundy na půdě jinýho obchodu!

Budu to muset Kiki navrhnout.
Jenže se obávám, že by si to přebrala po svém a přibyl by v pokutovníku bod: Kupčit s oblečením po letišti 6 000 ,-
Předvádět zákaznici husu - rovnou desítka :)


Holky, co u toho dneska nebyly, by se pak při pročítání asi něco nakroutily hlavama, co to ta vedoucí vymýšlí...
Proč by měly například zkoušet prodávat zákaznici něco jejího?
Že omylem?
Na to by musely mít můj talent - anebo moje léky :)
***