Múzy se zelím

8. září 2016 v 14:38 |  ZPOVĚDNICE
Uhnala jsem si zas tohle léto v pořadí už několikátý vnitřní konflikt.
Kdy se neshoduje moje představa o mně s jinou mou představou o mně, a už vůbec ne s představou Mirka.
Vlastně se neshoduje představa nás obou o mně s mou druhou představou o mně, kterou spíše naplňuju.

Abyste rozuměli, je to moje tajemství. Že uznávám, že bych to měla vést kapku jinak, v tomhle životním úseku. Když na to narazí Mirek, tak ho s tím pravidelně posílám někam.

Předně si nedovedu zorganizovat čas tak, abych dopoledne trávila s Lojem na hřišti, v poledne jsem pro něj měla navařeno, a než se pak vyspinká, tak zvládla vyžehlit nebo vytřít, nebo aspoň nohy si oholit.

Protože když budu hodinu a půl zastávat domácí práce, tak Puclenka se pak vzbudí a jsem zase jen jeho.
Ale co to moje psaní?

"Děťátko a psaní knížky, to nejde dohromady," jako bych slyšela našeho dědečka.

Jo, on byl rozumnej. A já ne.

Proto je tu děťátko i knížka, a proto bych se potřebovala starat o obojí a nejlíp ještě napsat pokračování...

Takže se mi tu kupí prádlo, navařeno rozhodně nemám, vytřít by to taky už zas chtělo - jenže do toho mi volá nějaký pán, že prý dostal tip od jedné mé kamarádky (zdravím Kačenku), jako na někoho, kdo by možná mohl dodávat články pro jeho vznikající web. No že váhá! Kdy mám začít? Hned?

Tuhle po uspání jsem si normálně musela plánovaně vypnout počítač a jít si oholit nohy. Abych odpoledne mohla na hřiště. Ráno už to bylo hraniční.
Já totiž dávám vždycky přednost Adriánkovi, když je vzhůru. To i počítač je jeho.
Klidně několikrát denně jedem tramvají, nejmíň dvě hodiny trávíme na hřišti, zpíváme a trénujeme na nočník, ale jakmile usne, přestávám bejt kvočnou, co by šla rychle prát ušmudlaný trička a pídit se po nových receptech, podle nichž mu uvařím příště.

To mě popadnou za ruce nějaký průhledný víly a táhnou mě k počítači, na jehož klávesnici mi ty ruce položí a stojí nade mnou, anebo si krátí chvíli poskakováním a tanečkem okolo stolu, ale nedovolí mi zvednout se. Až první zakňourání Loje na ně platí. To se hned rozprchnou a já za ním můžu jít...

Skoro bych si mohla napsat jejich jména na domovní schránku, jak tu jsou pořád přítomny.
Naštěstí už neotravujou, když dělám mámu. Jak tomu bylo za dob Elenky. Tehdy jsem je za to proklínala.

Dneska jsme smířený, ale vědi, že vocaď pocaď.

Však já to žehlení doháním, když je doma Mirek. To je vyšlu na hřiště a dodělám si, co je potřeba.
Ony sice nakukujou do dveří, jo, ale ignoruju je.

"Teď to nejde, holky, za chvíli jsou zpátky a už fakt nemaj co na sebe," říkávám jim.


Je to asi týden, co jsme si vyrazili na jedno hřiště všichni. Je na Hanspaulce, jdem kus nahoru naší ulicí. Odtamtud už je krásný výhled na Pražský Hrad a vůbec je to tam hned takový luxusnější, včetně těch vilek. A toho hřiště.

To neni jako u nás za domem, ač jsme k Hradu blíž. Kde se válej hovna v písku.
Protože tam učitelky z mateřský školky povolujou rodičům, brát si psy. Jim je to jedno, ony tam svý děti nemají.
Kafraj na lavičkách - jo, mám jim to za zlý, protože jsem tam pak na ty děti sama a fakt nezvládám vychovávat všechny... :)


A že to potřebujou! Ty jsou tak lakomý a drzý, že si kolikrát říkáme, jestli je k tomu někdo nenabádá.

"To si nemůže brát! To je školkový!" Ječí holčička na Loje, když si půjčí jednu z desítek lopatek, co se tam válí.

"A já už jsem velká, mně nemusí nikdo pomáhat!" Huláká na mě vychlubačně další, co právě šplhá na klouzačku, zatímco já tam Mazlence opravdu pomáhám.

"Komu to cpeš?" Ptám se jí. "Co je mi do toho?"

A ona dá pokoj. Ale jiná se sklouzne dolů, míjí Lujzova a aby se neřeklo asi, jednu mu vrazí a jde dál.

"Co to bylo hele? Slyšíš mě? Já se tě ptám, co to bylo!" Holka vejrá, mlčí.

Naštěstí Adriánek toho facana ani nepostřehl a jde si po svejch. A to bylo její jediný štěstí.


Já mám děti ráda (věříte mi to, že jo), ale ne školku a ne děti v doprovodu rodičů. Jak jsou samy a nemaj nikoho za zadkem, tak jsou boží.


No a teď jsme teda na hřišti na pražský Hanspaulce, kde je to samá krásně oblíklá máma s ladnou chůzí a čerstvě oholenýma nohama, družně spolu švitoří, mluví strašně spisovně a jejich batolata se společně batolí v trávě.
Mámy se hinňaj a když jsem nastražila uši, abych zjistila čemu, tak tomu, co vyvádí jejich batolata. Jak jinak.

Jenže i přesto, že jsem jejich (byť jen momentální) počínání, zhodnotila jako nudný, neubránila jsem se pocitu, že nějak tak bych si to měla "užívat" i já.
Vyrazit si s kamarádkou, mluvit spolu o dětech, zatímco ony se tu kolem pasou...

A být udržovaná a mít krásný tělo i šaty.


Loj lezl na vysokou klouzačku, tak jsem odběhla za ním, zatímco ony vyndaly z tašek přesnídávky a už o ně cinkaly lžičky.

Po očku jsem je dál sledovala. Když dokrmily, vydaly se s dětmi o kus dál, kde jim dali volnost na schodech.


"Ty jsou asi mladší, než Adriánek, co?" Dotázal se mě Mirek.

"Co nám je do nich prosim tě...," utrousila jsem vztekle. Že si jich taky všim.

Protože je evidentní, že ty plazící se děti jsou mladší roku a půl...



Jo, ano, byl na ty mámy radostnej pohled. Zářily štěstím, byly krásný, všechno bylo moc ňuňaný, rozkošný... Ale mě prostě na tý situaci (setkání s nimi) něco iritovalo. A záhy jsem zjistila co.




"Takhle bych si tě taky představoval," řekl najednou Mirek, když jsme odcházeli.

= totálně to mezi námi posral na hodně dlouho...:)


"Jak jako? Co že?" Dělala jsem, že netuším, co tím myslí.


Jo hochu, taky bych se tak ráda viděla. Hlava čistá, jenom malý batole a přítelkyně, co s ní proberu celý to mateřství od A do Zet a pak vyndám z kabelky přesnídávku a batole bude hezky otvírat papulku a pak mu ji očistim a půjdu bosky zas na lavečku, ve svých lehkých šatečkách a takhle každej den - teda v zimě asi nějakou bundičku bych snesla a určite kozačky s kožešinou...

Vyprávěla jsem Mirkovi v duchu, zatímco on mlčel, protože z tónu mý otázky se zřejmě dovtípil, že je na tenkym ledě.

Ale proč já to taky takhle nemám? Co je u mě jinak?

Teď se rozhlížím, koukám na tu horu prádla, na podlahu, na nádobí. Na svý šaty. Nohy. Co dřív?
Napsat vám to!:)



A pak jsem byla zas na tom našem hřišti, když by příštího dne Mirek v práci, a tam tentokrát nebyla školka, ale mladá maminka se stejně starým chlapečkem, jako máme my.
Nedalo mi to a v příhodnou chvíli jsem se jí zeptala:

"Jak vy si takhle organizujete čas?"

Koukala na mě.


"Jako když jste tady, tak kdy uvaříte ten oběd?" Upřesnila jsem.


"Já mám navařeno z večera."

Jo takhle kurva...

"Ale i kdybych neměla, tak Fáňa chodí nejdřív spinkat a pak až obědvá, takže bych uvařila mezitim."

"A kdy byste dělala svý koníčky?"

"Jaký koníčky? Můj jedinej koníček je Faňulka."

To kecáš...


"Navíc mu teď chcem pořídit sourozence, takže já můžu na léta na svý koníčky úplně zapomenout," dodala a já dělala, jak jí rozumím.

Aniž jsem si to dovedla představit. Rozumíte...


"A co mu takhle vaříte?" Vytáhla jsem svou další svízel.


"No on je těstovinovej a rejžovej. Takže za rizoto by mi urval ruce."

Vybavila jsem si, jak Adriánkovi babička na chalupě celý léto vyvařovala pěkně po staročesku - omáčky, knedlíky, kachnu, špenát, pečený kuře, zelí... A jak jsem si dělala do mobilu poznámky, k námětům a nápadům na nový články přibývaly polopatě psaný recepty na krmě pro mýho malýho obříka.

Všechno bych to našla na googlu, ale babička to dělá vždycky trochu jinak, snáz a líp, mi připadá.
Ovšem jen dokud to sama nezkusím...


"To jste mi připomněla, včera večer jsem si celou dobu říkala, že musím na dnešek vyndat maso z mrazáku, ale pak jsem při uspávání usnula s Fáňou a vzbudila jsem se o půlnoci! Tak jsem vylítla a běžela do mrazáku vyndat to maso rychle...," svěřila mi svou noční můru a div se při té vzpomínce neorosila.


Už jsem nic neříkala. Nemám podobný zážitek.
Až je mi to skoro líto.



"A nechodíte s malym někam cvičit?" Nějak se moc do toho rozhovoru dala.

"Ne."

"Já jenom, že jak přijdou ty podzimní plýskanice, tak už se nebude dát chodit na hřiště, tak hledám, kam bych ho vzala vyřádit, nějakou tělocvičnu..."

A co třeba do Šestky do balónků?


Mohla jsem se s tou paní zpřátelit a nosit si na příště přesnídávky (a ne koblihu) a vyprávět si dál.
Ale už jsem musela jít domů řešit ten oběd.
Protože jsem si nenavařila už večer a dokonce ani maso jsem si do půlnoci nestačila vyndat. Natož později.


Zato jsme ten večer s Mirečkem vyžahli pár piv a smáli se, když jsme mu vyprávěla, jak se Faňulkova maminka budí o půlnoci hrůzou, že nemá vyndaný maso z mrazáku.

S tím podtextem, že bychom mě oba nejradši viděli taky tak :)
***




 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marie | 8. září 2016 v 20:19 | Reagovat

Ty si mě dostala,děti už jsou dávno z baráku,ale já jsem pořád nějak ve skluzu.Ještě,že jsi mi připomněla maso, letím do mrazáku.Ale možná to vaření nechám až zítra na večer.V tom krásným počasí asi pojedu na Přebuz ke kamarádce s flaškou na pokec a večer se uvidí.Asi to maso nebudu vytahovat,aby se v tom horku nezkazilo.Tak hlavně žádný stres.

2 Martina | 9. září 2016 v 8:57 | Reagovat

Janičko,jak já ti rozumím.. :-)  :-D
Já to nějak nepochytila do teď jak si vše zorganizovat.. :-) Takže Davidova věta,kdyz přijde že skoly-mami,mame něco k obědu nebo si mám něco ulovit v lednici? "Ulov synku. " ;-)  :-D To Kiki už to ani s obědem nezkouší..  "Kiki,mas hlad?" "Nee,mela jsem venku pizzu.." No a Vája obědvá ve školce... :-)

3 Holubice81 | 9. září 2016 v 17:40 | Reagovat

Ahoj Jani. Jako vzdy super pocteni :-D.
Chtela bych se omluvit Kiki,ze jsem na ni dnes tak vybafla,ale uz po nekolikate jsme se potkali a me to prostě nedalo, abych ji neoslovila.
Jinak holky jste pro me celebrity a fandim vam. Jen tak dal :-)

4 Holubice81 | 9. září 2016 v 17:47 | Reagovat

A neni to zas tak slozity vas holky potkat,protoze jsem z Lysolaj. Takze jsme vlastne sousedi :-)

5 Niternice | 10. září 2016 v 12:58 | Reagovat

Martinko, děkuju za uklidnění. To jsou moji lidi, co to úplně nehrotěj, případně nezvládaj a nebojej se k tomu přiznat :))

Milá Holubice, už mi Kiki vyprávěla, jak proběhlo setkání :)) až jsem jí záviděla, protože už má na kontě dvě a já jen jediný...:)))
Jinak moc děkujeme za chválu a fandění :)

6 Marie | 10. září 2016 v 20:31 | Reagovat

Jsem spam.

7 niternice | 10. září 2016 v 20:38 | Reagovat

Už v pořádku!
A pobavilo mě to. Jó, maso nechat v mrazáku!:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.