Září 2016

Zmatenej řidič, Kratochvíl i Mirek

23. září 2016 v 21:16 Zpovědnice
Mám strašně ráda, když nějaký můj oblíbený interpret nahraje novou muziku a ta se mi opět tak líbí, že
mám aspoň na měsíc co poslouchat. Pořád dokola.
Já si totiž nedokážu dávkovat "dobrého pomálu". Musím se toho nabažit, abych tím nestrádala.
Je to možná malinko podobný, jako když vám někdo nabídne oříšek. Anebo brambůrku.
Co s jednou brambůrkou? Jedna brambůrka je akorát pro zlost :)


Já to zrovna aktuálně zakusila. Byla jsem s ženskou částí rodiny v divadle a na přestávku jsme si daly připravit na stůl, kromě nápojů, taky pytlík brambůrků. A já tohle vůbec nejím. Kvůli figuře, víte.
Jenže jsem měla takovej hlad, že jsem si jednu dala.
Nenápadně.
A pak za chvíli druhou, když zas nikdo nekoukal.

"Ty jíš brambůrky??!!" Vykřikla maminka, až se na mě koukali všichni hosté ve foyer... (foajé prostě).

Kruci...

"Nooo, když já mám strašnej hlad," pípla jsem. "Jenom takhle pár si jich dám, víš..."

Kvůli těm mým pár musely přiobjednat druhej pytel, ačkoliv na hlad by mi stačil ten jeden. Ten druhej už byl právě jen ten pověstný mor...

Když jsme u toho divadla, tak to my takhle občas zajdem. Přijede babička, my s Kiki si pořešíme hlídání u tchyní, což se bude velice brzy týkat i Zuzky... A dámská jízda začíná.

Jó, to jsem vám neřekla? Zuzanka čeká miminko :)))))))


My se poslední dobou moc neužijem, už se skoro nepoštěstí, abychom si někam vyrazily jenom my tři ségry, což je škoda, protože spolu se vždycky nejvíc nasmějem. Jako třeba teď v tom divadle. My máme svůj humor, takže se někdy stává, že nás něco rozesměje, ale nikoho dalšího... Maminka pak na nás kouká, babička taky, ale maminka ji hned uklidňuje: "Prosim tě, je nemá cenu řešit, to vědi jenom voni, čemu se smějou..." Nato obě zas nevzrušeně otočí hlavy k jevišti.

My se takhle řechtaly, ještě než hra vůbec začala. A víte čemu? Před námi totiž seděl chlap, co si snad zapomněl ze svetru vyndat ramínko... To byste ta jeho ramena museli vidět. (Foto samozřejmě součástí článku :))



Mirek mi z práce poslal odkaz na novinku naší oblíbený kapely. Tentokrát takovou předělávku, co si nemohl bejt jistej, že se mi zalíbí. Bylo tam hodně rapu, což úplně nemusím, ale refrén to zachraňoval. Hned, jak jsem si nahrávku poslechla, nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý nebo ne. Druhý poslech ale rozhodl. Je to super.

Usoudila jsem, že má fakt dobrej vkus, a byla ráda, že se tak shodujem.

Tak moc mě to potěšilo, že jsem mu pro radost nahrála vlastní taneček na ten song... Neposlala jsem mu to do práce, abych ho nerozptylovala, ale hned večer mu videjko přehraju. Ten bude koukat.

Ne, že bych neměla co jinýho na práci - to, o čem mluvím, probíhalo v době, kdy Loj spinkal.
Stejně jako moje rozhodnutí, že až mi začne večer vyprávět, co bylo v práci, řeknu mu, že si k tomu jako kulisu pustím svou nově oblíbenou písničku...
To ho rozhodně moc potěší, protože má z předešlých zkušeností za to, že jeho gusto nesdílím. Že co se líbí jemu, mně snad nějak zákonitě, až podezřele často, vůbec.
Ale to se týká především filmů. A je to holt pravda, v těch se moc neshodnem. I proto jsem byla tolik nadšená a přesvědčená, že teď ho vyvedu z omylu a potěším...


Ať si jednou pro vždy nemyslí, že to dělám naschvál, že to "jeho" odmítám.
Basta.



Kiki i já se snažíme naučit už ta naše robátka na nočník. Zatím to moc nechápou, ale Puclenka už se několikrát do kbelíčku vykakal - jak říkával nočníku náš dědeček.
Ne, že by věděl, co dělá, to já ho tam samozřejmě usazuju násilím, když vidím, že tlačí do pleny, ale vychází to.
Pak mu tleskám... Čůrání zatím neřeším.
To Violka ještě, pokud vím, neudělala do kbelíčku nic. (Zato umí mluvit, narozdíl "od nás"!).

Jenže Kiki to nevzdává ani na téhle frontě. Poslala mi zprávu, že neuvěřím, co právě dělá - ona.
Skutečně by mě to nenapadlo...
Posadila se osobně na nočník a názorně své dcerce předvedla, co se po ní chce... Vyčurala se do něj. Prostě celá Kiki :)

Ale nedejte se mýlit, mě to nadchlo, rozhodně je to inovativní a strašně sympatickej přístup k výuce. Mě by to, jak říkám, nenapadlo. BOHUŽEL. Asi už jsem stará.


Kiki dál popisovala, jak na ni Violka koukala a pak se rozesmála. A tím to haslo :)



Zuzka slavila narozeniny a já pro ni objevila super dárek. Ona miluje růže, tu jejich nezaměnitelnou vůni a tak, no a já už mám pár let v merku nějaký parfém, či co, který přesně tak voní. A možná ještě silněji, než celý puget růží!
Jenže jsem neměla ponětí, jak se voňavka jmenuje, vždycky jsem ji jen na někom z dálky ucítila, než madam zmizela.
Vůně po ní vždycky ještě chvíli zůstala, a já ji nasávala a litovala, že jsem se zase nezeptala...

Až jsem teď zabrousila na nějakou internetovou diskuzi, kde se ženský o tomhle parfému bavily. Prý není profláknutý a není od žádné slavné značky, zato ryzí růže.
Hned jsem HO v tom poznala. Ten, co tak dlouho hledám.

Opsala jsem název a objednala ho.

Ta bude zírat!


Objednala jsem včas, má dorazit den před oslavou.

Jenže nestalo se.

Ani v den oslavy nic. A tak jsem přála s dárkem "ve fázi slibu". Takže zase tolik Zuzka nezírala :))

Příští ráno mi přišla esemeska od PPL, že mi dnes bude doručována zásilka. KONEČNĚ.
A pokud se mi prý čas doručení nehodí, což se nehodil, mám volat na uvedené číslo. Volala jsem.

Řidič mi ale řekl, že na mou adresu neveze nic.
Namítám, že mi přišla zpráva s číslem balíčku, a s jeho číslem telefonu, takže by ho podle všech indícií vézt měl.
Jenže on trval na tom, že pro mě opravdu nemá nic.

Bylo mi to divný, ale vyčkávala jsem do druhého dne.

To už mi to nedalo a volala jsem na jejich centrálu. Tam mi oznámili, že jsem balíček včera převzala.
Což už byl vrchol - to uznáte sami.

"Podepsaný Kratochvíl, ulice Uzbecká," četla mi operátorka PPL ze svých záznamů.

"Tak snad vidíte, že balíček byl na jiný jméno i adresu, ne?"

"To máte pravdu... Takže vy ho nemáte?"

"Já ho nemám."

"Tak moment, já se spojím s řidičem..."



Netrvalo dlouho a volala mi zpátky. Že řidič je nový a zásilku omylem doručil jinam.
Nemohla jsem to pochopit, ale byla jsem ujištěna, že ji tam okamžitě pojede vyzvednout a přiveze ji mně.

"Někdo převzal něco, co neobjednal a nebylo na jeho jméno, ani adresu a vůbec se tomu nedivil???" Divila jsem se operátorce do telefonu.

"Lidi jsou různí, no..."


"To teda koukám..."


Tak jsem znovu vyčkávala. Nedělo se nic.

Abych to zkrátila, psala jsem znovu na PPL, tentokrát mail, protože se jim nešlo dovolat. Že stále balíček nemám. Přitom mi opět přišla esemeska, že bude doručován.
Odepsaly mi dvě ženy. Obě až příštího dne.
V jednom mailu stálo, že ho podle všeho mám. Že ho převzal pan Kratochvíl. Ohraná písnička. Zřejmě si nepředaly informaci, že tohle už jsme si vyjasnily...

V tom druhém ještě hůř - že jim zlobí počítač a zprávy jsou rozesílány nekontrolovatelně. Bezdůvodně. Zmatečně. Poplašně!

Na ten druhý mail jsem odepsala, až když řidič skutečně přijel a balíček mi s velkou omluvou konečně předal.
Napsala jsem, že jí děkuju za výmluvu. Ale že mým problémem nebyla zmatečná zpráva, nýbrž zmatený řidič.



Pak jsem to vyprávěla Kiki a shodly jsme se, že pokaždé, když nějaký zaměstnanec udělá průser, snaží se ho navenek jeho šéf omlouvat, že je buď nový, anebo že jim zlobí systém. A ona měla hned den na to taky příhodu, kdy někdo něco posral a firma se za něj postavila slovy: Systém se předělává, je tu pořád něco nového, takže zaměstnanci se to učí za pochodu...

A jí v tom přišlo na jazyk to moje: Děkuju za výmluvu! :)



Mirek se vrátil z práce a všechno běželo přesně podle mýho scénáře.
Jal se mi vyprávět, ale já ho zarazila: "Počkej, já nám k tomu pustím mou novou oblíbenou písničku, jenom jako kulisu..."

Zapla jsem to.

On koukal.

Už se tam rapovalo a on pořád nechápavě koukal.

Já povídám: "Hm?"

"Ano?"

"No?"

"Co?"

Pustila jsem to víc nahlas.

Začal tipovat kapelu. A navíc samá voda.

Přetočila jsem to na refrén. Pořád nic, jen koukal. Dokonce se mě zeptal, o co mi jde.

Proč to kurva nepoznává?

Přetáčím dál a pohledem ho vyzívám, aby se konečně chytil.

"Co na mě tak čumíš?" Zeptal se.

"Co TY na mě tak čumíš? Dyť to je KURVA ten song, cos mi poslal z práce!"

"No ale ten já vůbec neposlouchal, já neměl čas! Jenom jsem ti to přeposlal, protože vim, že je máš ráda!


Že mám pro něj dokonce natočenej taneček, sexy taneček, jsem mu svěřila až později. Až jsem to rozdejchala.
Aspoň ten ho zaujal. I když na blbou muziku...

Zuzku parfém asi taky moc nenadchnul, musela jsem z ní reakci dolovat, no a děti nám vesele dál čůraj do plen.
A firmy se dál vymlouvaj...

Ale ten chlap v tom svetru to ramínko určitě měl!
***









Oslavenkyně s neteří :)

Violka ujídá tetě Zuzance dort

Mazlenka na tátovi

Je tam prostě! :)

Tři sestry :)

Múzy se zelím

8. září 2016 v 14:38 Zpovědnice
Uhnala jsem si zas tohle léto v pořadí už několikátý vnitřní konflikt.
Kdy se neshoduje moje představa o mně s jinou mou představou o mně, a už vůbec ne s představou Mirka.
Vlastně se neshoduje představa nás obou o mně s mou druhou představou o mně, kterou spíše naplňuju.

Abyste rozuměli, je to moje tajemství. Že uznávám, že bych to měla vést kapku jinak, v tomhle životním úseku. Když na to narazí Mirek, tak ho s tím pravidelně posílám někam.

Předně si nedovedu zorganizovat čas tak, abych dopoledne trávila s Lojem na hřišti, v poledne jsem pro něj měla navařeno, a než se pak vyspinká, tak zvládla vyžehlit nebo vytřít, nebo aspoň nohy si oholit.

Protože když budu hodinu a půl zastávat domácí práce, tak Puclenka se pak vzbudí a jsem zase jen jeho.
Ale co to moje psaní?

"Děťátko a psaní knížky, to nejde dohromady," jako bych slyšela našeho dědečka.

Jo, on byl rozumnej. A já ne.

Proto je tu děťátko i knížka, a proto bych se potřebovala starat o obojí a nejlíp ještě napsat pokračování...

Takže se mi tu kupí prádlo, navařeno rozhodně nemám, vytřít by to taky už zas chtělo - jenže do toho mi volá nějaký pán, že prý dostal tip od jedné mé kamarádky (zdravím Kačenku), jako na někoho, kdo by možná mohl dodávat články pro jeho vznikající web. No že váhá! Kdy mám začít? Hned?

Tuhle po uspání jsem si normálně musela plánovaně vypnout počítač a jít si oholit nohy. Abych odpoledne mohla na hřiště. Ráno už to bylo hraniční.
Já totiž dávám vždycky přednost Adriánkovi, když je vzhůru. To i počítač je jeho.
Klidně několikrát denně jedem tramvají, nejmíň dvě hodiny trávíme na hřišti, zpíváme a trénujeme na nočník, ale jakmile usne, přestávám bejt kvočnou, co by šla rychle prát ušmudlaný trička a pídit se po nových receptech, podle nichž mu uvařím příště.

To mě popadnou za ruce nějaký průhledný víly a táhnou mě k počítači, na jehož klávesnici mi ty ruce položí a stojí nade mnou, anebo si krátí chvíli poskakováním a tanečkem okolo stolu, ale nedovolí mi zvednout se. Až první zakňourání Loje na ně platí. To se hned rozprchnou a já za ním můžu jít...

Skoro bych si mohla napsat jejich jména na domovní schránku, jak tu jsou pořád přítomny.
Naštěstí už neotravujou, když dělám mámu. Jak tomu bylo za dob Elenky. Tehdy jsem je za to proklínala.

Dneska jsme smířený, ale vědi, že vocaď pocaď.

Však já to žehlení doháním, když je doma Mirek. To je vyšlu na hřiště a dodělám si, co je potřeba.
Ony sice nakukujou do dveří, jo, ale ignoruju je.

"Teď to nejde, holky, za chvíli jsou zpátky a už fakt nemaj co na sebe," říkávám jim.


Je to asi týden, co jsme si vyrazili na jedno hřiště všichni. Je na Hanspaulce, jdem kus nahoru naší ulicí. Odtamtud už je krásný výhled na Pražský Hrad a vůbec je to tam hned takový luxusnější, včetně těch vilek. A toho hřiště.

To neni jako u nás za domem, ač jsme k Hradu blíž. Kde se válej hovna v písku.
Protože tam učitelky z mateřský školky povolujou rodičům, brát si psy. Jim je to jedno, ony tam svý děti nemají.
Kafraj na lavičkách - jo, mám jim to za zlý, protože jsem tam pak na ty děti sama a fakt nezvládám vychovávat všechny... :)


A že to potřebujou! Ty jsou tak lakomý a drzý, že si kolikrát říkáme, jestli je k tomu někdo nenabádá.

"To si nemůže brát! To je školkový!" Ječí holčička na Loje, když si půjčí jednu z desítek lopatek, co se tam válí.

"A já už jsem velká, mně nemusí nikdo pomáhat!" Huláká na mě vychlubačně další, co právě šplhá na klouzačku, zatímco já tam Mazlence opravdu pomáhám.

"Komu to cpeš?" Ptám se jí. "Co je mi do toho?"

A ona dá pokoj. Ale jiná se sklouzne dolů, míjí Lujzova a aby se neřeklo asi, jednu mu vrazí a jde dál.

"Co to bylo hele? Slyšíš mě? Já se tě ptám, co to bylo!" Holka vejrá, mlčí.

Naštěstí Adriánek toho facana ani nepostřehl a jde si po svejch. A to bylo její jediný štěstí.


Já mám děti ráda (věříte mi to, že jo), ale ne školku a ne děti v doprovodu rodičů. Jak jsou samy a nemaj nikoho za zadkem, tak jsou boží.


No a teď jsme teda na hřišti na pražský Hanspaulce, kde je to samá krásně oblíklá máma s ladnou chůzí a čerstvě oholenýma nohama, družně spolu švitoří, mluví strašně spisovně a jejich batolata se společně batolí v trávě.
Mámy se hinňaj a když jsem nastražila uši, abych zjistila čemu, tak tomu, co vyvádí jejich batolata. Jak jinak.

Jenže i přesto, že jsem jejich (byť jen momentální) počínání, zhodnotila jako nudný, neubránila jsem se pocitu, že nějak tak bych si to měla "užívat" i já.
Vyrazit si s kamarádkou, mluvit spolu o dětech, zatímco ony se tu kolem pasou...

A být udržovaná a mít krásný tělo i šaty.


Loj lezl na vysokou klouzačku, tak jsem odběhla za ním, zatímco ony vyndaly z tašek přesnídávky a už o ně cinkaly lžičky.

Po očku jsem je dál sledovala. Když dokrmily, vydaly se s dětmi o kus dál, kde jim dali volnost na schodech.


"Ty jsou asi mladší, než Adriánek, co?" Dotázal se mě Mirek.

"Co nám je do nich prosim tě...," utrousila jsem vztekle. Že si jich taky všim.

Protože je evidentní, že ty plazící se děti jsou mladší roku a půl...



Jo, ano, byl na ty mámy radostnej pohled. Zářily štěstím, byly krásný, všechno bylo moc ňuňaný, rozkošný... Ale mě prostě na tý situaci (setkání s nimi) něco iritovalo. A záhy jsem zjistila co.




"Takhle bych si tě taky představoval," řekl najednou Mirek, když jsme odcházeli.

= totálně to mezi námi posral na hodně dlouho...:)


"Jak jako? Co že?" Dělala jsem, že netuším, co tím myslí.


Jo hochu, taky bych se tak ráda viděla. Hlava čistá, jenom malý batole a přítelkyně, co s ní proberu celý to mateřství od A do Zet a pak vyndám z kabelky přesnídávku a batole bude hezky otvírat papulku a pak mu ji očistim a půjdu bosky zas na lavečku, ve svých lehkých šatečkách a takhle každej den - teda v zimě asi nějakou bundičku bych snesla a určite kozačky s kožešinou...

Vyprávěla jsem Mirkovi v duchu, zatímco on mlčel, protože z tónu mý otázky se zřejmě dovtípil, že je na tenkym ledě.

Ale proč já to taky takhle nemám? Co je u mě jinak?

Teď se rozhlížím, koukám na tu horu prádla, na podlahu, na nádobí. Na svý šaty. Nohy. Co dřív?
Napsat vám to!:)



A pak jsem byla zas na tom našem hřišti, když by příštího dne Mirek v práci, a tam tentokrát nebyla školka, ale mladá maminka se stejně starým chlapečkem, jako máme my.
Nedalo mi to a v příhodnou chvíli jsem se jí zeptala:

"Jak vy si takhle organizujete čas?"

Koukala na mě.


"Jako když jste tady, tak kdy uvaříte ten oběd?" Upřesnila jsem.


"Já mám navařeno z večera."

Jo takhle kurva...

"Ale i kdybych neměla, tak Fáňa chodí nejdřív spinkat a pak až obědvá, takže bych uvařila mezitim."

"A kdy byste dělala svý koníčky?"

"Jaký koníčky? Můj jedinej koníček je Faňulka."

To kecáš...


"Navíc mu teď chcem pořídit sourozence, takže já můžu na léta na svý koníčky úplně zapomenout," dodala a já dělala, jak jí rozumím.

Aniž jsem si to dovedla představit. Rozumíte...


"A co mu takhle vaříte?" Vytáhla jsem svou další svízel.


"No on je těstovinovej a rejžovej. Takže za rizoto by mi urval ruce."

Vybavila jsem si, jak Adriánkovi babička na chalupě celý léto vyvařovala pěkně po staročesku - omáčky, knedlíky, kachnu, špenát, pečený kuře, zelí... A jak jsem si dělala do mobilu poznámky, k námětům a nápadům na nový články přibývaly polopatě psaný recepty na krmě pro mýho malýho obříka.

Všechno bych to našla na googlu, ale babička to dělá vždycky trochu jinak, snáz a líp, mi připadá.
Ovšem jen dokud to sama nezkusím...


"To jste mi připomněla, včera večer jsem si celou dobu říkala, že musím na dnešek vyndat maso z mrazáku, ale pak jsem při uspávání usnula s Fáňou a vzbudila jsem se o půlnoci! Tak jsem vylítla a běžela do mrazáku vyndat to maso rychle...," svěřila mi svou noční můru a div se při té vzpomínce neorosila.


Už jsem nic neříkala. Nemám podobný zážitek.
Až je mi to skoro líto.



"A nechodíte s malym někam cvičit?" Nějak se moc do toho rozhovoru dala.

"Ne."

"Já jenom, že jak přijdou ty podzimní plýskanice, tak už se nebude dát chodit na hřiště, tak hledám, kam bych ho vzala vyřádit, nějakou tělocvičnu..."

A co třeba do Šestky do balónků?


Mohla jsem se s tou paní zpřátelit a nosit si na příště přesnídávky (a ne koblihu) a vyprávět si dál.
Ale už jsem musela jít domů řešit ten oběd.
Protože jsem si nenavařila už večer a dokonce ani maso jsem si do půlnoci nestačila vyndat. Natož později.


Zato jsme ten večer s Mirečkem vyžahli pár piv a smáli se, když jsme mu vyprávěla, jak se Faňulkova maminka budí o půlnoci hrůzou, že nemá vyndaný maso z mrazáku.

S tím podtextem, že bychom mě oba nejradši viděli taky tak :)
***