Srpen 2016

Jak nepadaly roje hvězd

28. srpna 2016 v 20:26 Zpovědnice
Seděla jsem s počítačem na babiččině kanapi, což znamená v chalupě, takže bez internetu, přesto jsem vám psala. S tím, že to pak prostě vyfotim telefonem a pošlu na blog, coby fotku. Fotku článku. Zoufalé řešení zoufalé situace, znáte to. Určitě aspoň z doslechu… :)

Už jste si možná mysleli, že mě psaní snad přestalo bavit, když za sebe nechávám promlouvat knížku tak dlouho, ale pravda je taková, že už zas neúnosně dlouho sepisuju novej článek, v němž se novinky pomalu stávají historií…
Zdá se to k nevíře, ale já prostě nemám souvislejší čas. A když už čas, tak ne klid. A když už klid, tak to zas nejde. Což vysvětlím později..

Každopádně, ani fotku článku se mi během chalupaření nepovedlo nahrát...

A je to hlavně tím létem, vždyť víte. Jako vždy ho z většiny trávím na chalupě, kde prostě ten signál není, a hlavně mám "osobní volno" jen ve chvíli, kdy ten náš malej chlapáček spí. Jenže už jsem byla dost nesvá, že to na blogu spí taky, a taky ve mně… ty prožitky, že nemůžou zas ven…

Dokonce už mi čtenářka Veronika psala, jestli se dočká článku v brzké době. Prý je mý psaní jak droga - to člověka nakopne, no ne? Pro mě je to psaní taky drogou, víme, takže ve vlastním zájmu si v těch hodinovkách, kdy Loj spí, odpouštím opalování i jiný tajtrlíky a kmitám prsty…


Tak první novinka: Povedlo se mi zařídit, aby se i v krámku u kapličky prodávala moje knížka. A pak jsem tam jedno ráno stála s Mazlenkou ve frontě (jo, má zase další nový přezdívky, nedejte se prosím odradit :)) a viděla jsem, jak ji nějaká paní kupuje. Ani jsem nedutala a jen si vychutnávala ten neznámý, opojný pocit.

Asi za dva týdny jsem tuhle paní znovu potkala, když jsme si s Lojem vyrazili po návsi a ona mi začala děkovat, že jsem napsala tu knížku, že se jí moc líbila. No to jsem se teprv vznášela…


Jenže nebyla bych to já, aby příjemný pocity trvaly příliš dlouho. Zažila jsem totiž nějaký kolaps, což je ten další důvod mýho nepsaní. Nešlo to.

Nevím, proč se mi to stalo, snad z poklesu tlaku, snad že bylo horko a já málo pila, zkrátka jsem sebou doma prostě flákla a Mirek mi volal záchranku.
Vyšetření neukázala nic zlýho, a tak jen vím, že šlo o upadání do bezvědomí. V důsledku toho jsem měla týden celý tělo bolavý, a co hůř, jela jsem v nějakým úsporným režimu i v hlavě. Nemohla jsem přemýšlet, snít, fantazírovat, představovat si, snít už jsem říkala…

Doktor mi to vysvětloval, že jak bylo tělo chvilku bez kyslíku, musí se vzpamatovat. A já si hrozně přála, aby už to bylo, protože jsem měla úplně okleštěnou mysl, jak zvířátko jsem byla schopná zaměřit pozornost vždy pouze na jednu věc a to na nějakou základní, najíst, napít, vyčistit zuby…


"Úplně jsem přišla o svůj vnitřní svět! Jsem jenom tady a teď!" Stěžovala jsem si mamince, když jsem u nich čekala, až to přejde - a až se Půjínek po obědě prospí.


"Ale tak to je dobře, že jsi tady a teď, ne?" Nechápala moje zoufalství.

"To teda neni! Já nechci bejt tady a teď! Já si chci lítat v oblacích a snít!" Hulákala jsem na ni z houpačky, zatímco ona vytírala.
"Nemůžu dát dohromady ani souvislý sdělení, když třeba někomu píšu…" Snažila jsem se jí ještě líp přiblížit, v jakém se nacházím stavu.

Na to reagovala nepatřičným smíchem: "Takže kdyby ti to zůstalo, tak bys na ten svůj blog psala pořád dokola jednu větu?"


Jenže bylo to horší, to bych totiž mohla na psaní rovnou zapomenout!

Nešlo mi nic řešit, promýšlet, domýšlet, vymýšlet, ba ani pohádat se, neměla jsem na to. (Prostě jsem to nebyla já :)). Jako když jste po hodně náročný kalbě a odumřela vám většina mozkových buněk.
Snažila jsem se vyhýbat komunikaci s kýmkoliv, protože mi nešlo ani myslet.
Prostě stav podobný depresi, kterej se nedá moc pochopit. Když v ní (už) nejste.

Takže čas nehrál roli, i když byl, protože maminka hlídala, než se zregeneruju, ale já jen ležela a čekala, až se mi vnímání zase trochu rozšíří…
Zatímco možná někdo někde četl mou knihu, kterou bych momentálně dohromady nedala.


A jak jsem dopadla? Přešlo to, díkybohu. Takže jsem mohla dál pokračovat v letních radovánkách…
Který podle mýho gusta spočívají v pojídání ostružin a malin v babiččině zahradě, v houbaření, v pití čaje z čerstvě utržený máty a mateřídoušky, v chození k řece a mezi rybníky - cítit vůni vody a vůbec léta (což je taky nesmírně opojná záležitost), chodit bosa a nosit šaty ze svýho letního šatníku, co u babičky mám, a kterej je plnej selských sukní a šatů pro víly :)
V noci koukat na hvězdy, cestou z místní hospůdky, kde jak už víte, točej to nejlepší pivo, ve dne do dálky, za obzor polí a luk a nad střechy chalup a kostelíku, a pozorovat dravce a větroně a západ slunce i rozednění, když vstáváte v šest s Puclenou…

A taky cvrčky a brabce poslouchat, motýly plašit, ke květům čichat, švestky ze stařičkýho stromu koštovat, jestli už dozrály. A zjišťovat, že červíci tu byli dřív…

Co bylo dřív, hruška nebo červ?


"No to je takovej smrad, to snad někdo vyváží senkruvnu!" Volala znechucená babička ze dvora.
To jakože hovna, abyste rozuměli.

Nakonec se ale ukázalo, že se jen hnojí pole močuvkou, někde za humny. Musím připustit, že mně to teda nesmrdělo. Ne, že bych se v tom musela přímo vyválet, ale nějak mi sem ten živočišnej smrádek patří. Pochopitelně, druhýho takovýho, abych pohledala…


Taky na těch houbách jsme byli. Ačkoliv ještě moc nerostou. Pro Pražáky. To jen místní si nosí z lesa plný koše hřibů,
už teď, v létě. My se můžem těšit až s podzimem…
Vzpomínáte, jak mě tehdy Tonda vzal na to místo, odkud jsem babičce přinesla hub už v srpnu?
Tak to kdybych tak věděla, kde bylo…

A to jsem si tehdy libovala, jak mi ten románek prospívá i po praktický stránce - že plno věcí pochytím, že se (tu) pak líp vyznám. Kdepak. Jak se to všechno pro mě odkrylo, tak se to zas skrylo, s poslední esemeskou…

Atmosféru tý doby a noční plavbu rybářskou loďkou, kdy jsem ječela, že nás určitě sestřelí hajnej, si vybavím, když chci (A já vůbec nechci, Mirečku! :)), ale to je tak všechno. (No opravdu…)


Ale zpátky k našemu houbařskému výletu, co jsme se na něj vypravili hned z rána. Zaparkovali jsme namátkou, někde u náhodně zvolenýho lesa, kde už stálo pár aut i kol houbařů, a rozhodovali jsme se, kterým směrem se vydat. Rozhodl přívětivější porost plný borůvčí.

Mirek nesl Mazlenku za krkem a já koš s nožíkem, a chodili jsme a chodili, a všeho všudy třikrát se sehli k úlovku. Zklamaně jsme se po nějaké hodině vraceli k autu, který svižně obcházeli dva důchodci.

Povídám: "Co tam kurva dělaj, že jsou pořád sehlí?"

Houby sbírali. A já to nezvládla, i když jsem nechtěla prudit a hrotit situaci. Mirek to nemá rád :)
Jak kluci nasedli a já ještě uklízela takřka prázdnej košík, přesto ze mě vypadlo vyčítavý:
"Co tady sbíráte? Snad ne houby, prosim vás…"


"No to víte, že jo!" Chvástala se ta babka nadšeně. "A co jich tu je! Ale jenom tady, na tomhle plácku, kde stojíte. Jinde ani Ň!"
Dodala zadýchaně, jak se pořád shýbala a já nemohla uvěřit.

Koho by napadlo, hledat kolem auta???

Chtělo se mi říct, že podle nějakýho práva jsou ty houby naše, ale žádný takový právo mě zrovna nenapadlo.

"Tak to je dobrý, no," vysoukala jsem ze sebe jen trpce a rezignovaně nasedla.



Večer jsme dělali oheň. Bez něj by taky léto nebylo ono. Pěkně to hřálo, protože zrovna moc teplo nebylo, povídali jsme si a upíjeli z láhví piva, když mi Mirek skočil do řeči: "Janičko! Janičko!"


Myslela jsem, podle naléhavosti tónu, že k tomu tématu taky něco má a zapomněl by to. Ale v tom jsem si všimla, že ukazuje prstem na mou nohu.
Koukla jsem se a hořely mi tepláky.

Klackem, co jsem držela v ruce, abych jím upravovala oheň během řeči, asi jako když čmáráte propiskou jen tak při telefonování, (což já mimochodem nikdy nedělám), jsem si v panice začala nohu hasit.
S jekotem jsem se do ní mlátila, než se to fakt uhasilo a zbyla jenom díra. Naštěstí ne v noze.
Ale ty tepláky byly mý oblíbený!

Kiki by na to určitě řekla: KONEČNĚ, protože by nepočítala s tím, že je budu nosit dál…


Na drátech před chalupou, kde parkujem, s oblibou sedávaj vlaštovky a serou pod sebe...
Když po obědě Adriánek usnul, já se chystala pro jogurty do blízkýho města.
Jelikož vim, co tam ti ptáci dělaj - že tam pod sebe dělaj, nakráčela jsem k autu ve svých děravých teplákách, když do vrat zrovna vcházel strejda.

"Pojedeš jako Škopková do Volyně, jo?" Rozesmál se, když viděl čelní sklo a kapotu plnou hoven.

Nejdřív jsem souhlasila. Jsem na vsi, pojedu tak. Hlavně UŽ.
Nesnášim mrhání časem v době osobního volna. Kdy musim pro jogurty…

Jenže mi to přece nedalo, a tak jsem natáhla hadici a za čtvrt hoďky bylo čisto. Ona totiž netekla voda, ještě ke všemu. Musely se nahodit nějaký jističe…
Podle všech nepsaných pravidel bych měla usoudit, že nemám nikam jezdit. Možná se mám zavřít do chalupy a psát. Nebo spát. Jenže to bych nesměla nikdy nikam.
Možná by to bylo kolikrát lepší :)

Když jsem měla umyto, mohlo se konečně jet. Jenže v tom mi začala vadit ta díra na koleni…
Zaujal mě tenhle efekt. Umyju si auto a už abych v něm i já nějak vypadala… Kdežto v posranym na ničem nezáleží…

Nakonec se ta cesta opravdu nevyplatila, protože mi to tam někdo naboural, než jsem se vrátila z krámu.


Volala jsem policajty, aby se to jako prošetřilo, ale prej si mám počkat dvě hodiny. Nakonec jsem zjistila, že tam stejně nejsou kamery, a tak by se jen spisovalo a nic z toho, takže jsem je zas odvolala a jela čistým nabouraným autem domů…
Každopádně, kdyby tam ty kamery přece jenom byly, a kdybych si bejvala neumyla auto, tak bych ty policajty snad ani nevolala :)

Z toho plyne to známé, že je vždycky lepší, mít u sebe všechno dobrý. Neděravý, neposraný... Pro jistotu.



Jedno poučení mi taky dala babička, když mi vysvětlovala, jak to chodí s těmi vlaštovkami.
Předně mi připadalo, že je má snad všechny spočítaný, když každou chvíli koukla na ty dráty a řekla třeba:
"To už jich tu je jenom tolik?" Anebo "Většina už odletěla."


"V půlce léta?" Zarazilo mě.

"Dyť je zima Janičko! To už se houfujou a letěj dřív."

"Prosim tě… A to vydržej letět v kuse do těch teplých krajin?" Zeptala jsem se zcela nevzdělaně.

"Né, to letěj nejdřív do Maďarska třeba, tam chvíli pobudou, protože tam je přece jenom tepleji, a pak letěj třeba do Španělska… Anebo jenom přes noc tam zůstanou a letěj dál hned ráno."

Náš dědeček kdysi plánoval letové dráhy letadel. No a mně teď připadalo, že babička zas plánovala letové dráhy stěhovavých ptáků :)


A když jsem pak šla z Lojem z hřiště a blížili jsme se už k chalupě, říkám si: "Jak si může myslet, že to, co tu sedí, je už všechno, co tu zbylo?"


Ale příští naši trasu přes vesnici jsem se na to zaměřila a skutečně jsem nikde jinde ty babiččiny vlaštovky sedět neviděla. Jako by tu čekaly na její pokyn... Zkrátka nad tímhle mi zůstává rozum stát.

Kolik ptáků na drátě ohlašuje podzim?


A ještě nad něčím. Chodíme se dívat k trati na vláčky, a z jednoho, co přijel od Prahy, vystoupil snad vodník.
Doprovázela ho nějaká místní ženská, ověšená nákupem, a hučela do něj, jak to tu je krásný a ať se těch zdejších rybníků určitě do sytosti nabaží.

"To máte Rod, Víru, Potěšil, Dobrou vůli, Naději, Lásku… No plno jich tu je, to se vám bude líbit."

A chlap přikyvoval a bylo znát, že se fakt těší. On vám byl celej v zelenym, měl dokonce klobouk s šedými loknami spuštěnými přes uši a ještě si tam na lavičce skládal nějakej zelenej plášť.

Chvíli jsem na něj civěla, dokud vláček nezmizel v dáli a pak už jsme museli jít, protože Mazlenka ještě vodníky nezná - a tak jsem mu ho nemohla ani ukázat. Navíc, pán by asi nebyl rád, kdyby vyšlo najevo, že jsem jeho původ prokoukla.


Ovšem věděla jsem svý. I ta paní se za ním pořád dívala, cestou do vsi. Podle mě měla ještě něco (nebo hodně) na srdci, co mu cestou nestačila říct, a ráda by to dopověděla, jenže on se vydal jiným směrem. Mezi ty rybníky právě. Ona se chtěla vypovídat a já se chtěla kouknout (jak tam hupne), ale ani jedný nám to nedalo, a tak jsme šly domů.
Ale pořád jsme se otáčely…

Existujou vodníci?


Je pár věcí, na který člověk myslí před spaním. Co přes den neudělal a měl, co udělal a neměl a co by udělal rád, ale nikdy neudělá. A taky, co ho přes den zaujalo, ale sám v sobě to popřel. Taky smutky a výčitky se hlásej o slovo, ale na ty je vždycky času dost.
Já si večer pod duchnou snila o vodníkovi z vlaku a jeho další pouti mezi jihočeskými rybníky a chválila osud, že mi zase vrátil mou bujnou fantazii :)


Pak jsme se vydali na procházku k lesíku, mrknout, jestli bychom neměli náhodou štěstí na ty křemenáče, co tu prej rostou. Pro místní. Takže neměli.

Zato jsme potkali vážky a žáby a pro babičku Mirek urval pár doutníků z rybníka, a když jsme šli kolem širýho pole, tak já neodolala, vzala boty do ruky a pěkně se prošla v tý hlíně. To mám ráda. Nabíjí mě to.

Jenže v tom cítím, jak je to pode mnou vlhký a jak se line ta "vůně domova"…

Doprdele, dyť to je to hnojený pole!

Říkala jsem, že bych se v tom nemusela zrovna vyválet a najednou tu v tom trajdám bosa.

Tak jestli já nekecala… :)


A taky jestli nekecali hvězdáři, když tvrdili, že mají padat celé roje hvězd, tu noc, co jsme zas táborničili u ohně.
Pár jich sem tam prolítlo, to jo, a taky jsem si pokaždý poctivě přála. Ale pak jsem si z toho udělala soukromou věštírnu a vyptávala se nebes na důležitý otázky. Když spadla, znamenalo to ANO. Když ne, tak NE.

A to už Mirek dávno spal, když já ještě pořád čekala na hvězdu, co by řekla JO. Prej roje hvězd.
Záleží asi, co si přejete…


Naše babička slavila tohle léto už osmdesátiny. A podle mě vypadá pořád stejně, jako když jsem se narodila.
Prostě dobře.
Vzpřímeně chodí, maluje se, včetně nehtů na nohou, vaří, rejpe se v zahrádce, sklízí úrodu, plete, plánuje a nakupuje, dokonce jezdí na kole.

To ani já nejezdím…

Je pořád čilá, duchapřítomná, všechny vlaštovky má spočítaný, zajímá se o dění kolem sebe, o dění v rodině, ba i o to bulvární.

Na to konto jsem pro ni vymyslela příhodný dárek! Věnovala jsem jí předplatné několika časopisů - jednak, aby byla stále v obraze, a pak, ať se těší na další číslo, co zas najde v kaslíku. Těšení je zdravý. Minimálně dobrý, protože dává další důvod tu být.
A že jich babička nemá málo, když sečtu všechna ta vnoučata a pravnoučata, co jich má…
Já to teď z hlavy nevím, ale ona ví :)

No a návod na tuhle duševní i fyzickou vitalitu v tak vysokém věku?

"To je jasný, prostě si nic špatnýho nepřipouští," zhodnotila ten podivuhodný jev Kiki.

Přesně tak. Bere život, jak jde a zbytečně nehloubá.

Já, na rozdíl od ní, neumím brát život, jak jde, zato pořád a hodně hloubám. Řekla bych obecně, že já jsem v naší rodině takový babiččin protipól.


Jak brát život, jak jde a zbytečně nehloubat?


Ona: Vyrovnaná, praktická žena, hospodyně, dáma.
Já: (Luční) žínka, bohém, nějak bylo, nějak bude - no ale tu dámu mám rozhodně po ní. Nebo takhle, ráda bych měla. Pro sebe usuzuju, že ve mně je. I Mirek mi to někdy připomíná…

Ona nohama úplně na zemi, já hlavou úplně v kosmu.
Jednou, dneska už jim stejně nevěřim, mi jakási věštkyně povídala, že nevidí moje pouto se zemí. Ona mi údajně prohlížela auru, totiž.
Prej mi chybí pod nohama nějaký nitky, co vidí jenom ona, co by mě vázaly k zemi, jako všechny ostatní.
Hned mě napadlo, že na tom něco bude.
Pak se ženu do zechcanýho pole smrad nesmrad, jen abych se na chvíli napojila…


Na chalupu jsme se tentokrát sjeli úplně všichni, na tu velkou babičky oslavu.
Byly právě horký dny, takže počasí tomu plánu přálo - slavit na zahradě. Respektive v otevřené garáži, která se ale dávno změnila v "rodinnou hospůdku" s "Ladou" na stěnách, co ho tam kdysi překreslila maminka se Zuzkou, ačkoliv ve vsi kraluje jiný malíř, a to místní.


Kreslí zdejší krajinu, především ty rybníky (ale ne vodníky) a protože se mu nějak líbí mraky, bývá označován za depresivního. Zajímavý ale je, že mně jeho obrazy právě tím připadaj opravdový - než kdyby maloval modrou oblohu a hladinu rybníků jak zrcadlo…


Ale abych se vrátila do naší hospůdky. Maminka v ní přichystala stůl plnej jídla a táta sud s pivem.
Oslava mohla začít. Kromě Mirka, kterej musel zůstat v Praze kvůli práci, jsme byli víceméně komplet.
Za víceméně se skrývají ti, co se skrývají… (Třeba bratranec, co už se neznáme a tak).

Babička od rána říkala, že jí možná přijde popřát někdo za vesnici, že se to tady tak dělá. I v rádiu jí nechali zahrát. Jenom jí o tom zapomněli říct…:)
Kdyby s tím nepřišel strejda, že to někde zaslechl, tak jsme nenaladili rádio České Budějovice a neslyšeli gratulaci čerstvé osmdesátnici z úst moderátora… Takhle jsme sice taky neslyšeli, ale aspoň naladili - a rozprchli se. Takže to babička poslouchala sama.

Zase z toho soudku, co člověku až před spaním dojde, že mohlo bejt jinak.

No, čím je nás víc, tím spíš si každej řekne, že na něm to nestojí, že zatím skočí tamhle, nebo tohleto, a že je tam jinej, až se nakonec zjistí, že tam nebyl žádnej, holt. Tak ještě, že si tohle nikdy neřekne babička nebo maminka, protože to by asi nebylo co do huby… :)


Odpoledne jsme se všichni sešli v té garáži. Babička usedla do čela dlouhého stolu a my si posedali nějak improvizovaně, protože to bylo stejně na chvíli, ve většině případů. Já pořád odbíhala k Puclenkovi, kterej se proháněl všude možně s Violkou, Kiki odbíhala koukat na spící Julinku a taky ji kojit, maminka pořád něco nosila a odnášela a doplňovala, jenom chlapům nic nechybělo, v blízkosti toho soudku…

Pak proběhl pokus o zatemnění, protože se nesl dort. Babičce jsme zazpívali a ona sfoukla osmičku a nulu. Osmdesát svíček by podle mě nedala :)

Já loni nedala ani tu trojku s pětkou…


A proč se do kravských výkalů pořád srovnávám s osmdesátiletou babičkou?
A proč ona vítězí? :)


Pak se jedlo, pilo, hodovalo a přálo, když přišel jakýsi pán ptát se, kde by našel oslavenkyni.
Byl to "ten za vesnici".

Když jsme unisono ukázali na babičku, pravil, že je rád, že ji konečně našel. Prošel prý několik míst, kde se domníval, že by mohla slavit, ale nakonec ji nachází zde… Hned se tedy vrátí s dárkem, který nechal čekat kdesi, než babičku nalezne.

Když se zase odporoučel, začali jsme se dohadovat, kdo to vlastně je. Především babička zná ve vsi každýho. Tohohle pána ale neznala a já taky ne. Já totiž taky znám skoro každýho, minimálně od vidění!

Místní gratulant, ač nám neznámý, byl po předání dárkového koše, přizván k hodokvasu, a tak přisedl mezi nás. Konkrétně mezi chlapy…



Když byli Kiki s Tomem malí, a taky jsme takhle něco slavili v naší hospůdce, zaháněli ti dva nudu předstíráním, že kouří slaný tyčinky… To si zřejmě hráli na mě, která se tehdy schovávala s cigárem za švestkou… :)

A já si tenkrát ty dva vyfotila a fotky dodnes někde mám. Už to není pravda, jak se říká, takže proto, a taky proto, že jsem je tam teď oba viděla sedět už takhle neskutečně dospělý, jsem dostala nápad, udělat stejný foto znovu.
A taky proto, že i teď na stole v misce byly tyčinky…

Zkrátka všechno hrálo pro.


Vybalila jsem to na Kiki, která právě kojila. Řekla mi: "Dobře Jani, ta já jenom dokojim jo…"

V překladu asi tolik: Dobře ty retarde, co se od mých šesti nikam neposunul, udělám ti radost, ale teď mám příliš dospěláckou povinnost, než abych kouřila slaný tyčky… :)

Určitě se v tom překladu nemýlím, protože ani po kojení za mnou nepřišla, že už můžem...:) Škoda.

Jenže jak jsme tak slavili a popíjeli, já dostala ještě jeden a lepší nápad. Vyfotíme se všichni, co jsme tam!
- až na pana gratulanta za vesnici, tedy :)

Foto celý větvený rodiny, co jsme se tu dneska sjeli. S babičkou uprostřed. Rodinná fotka u příležitosti jejích osmdesátin. Perfektní nápad, kterej se hned ujal, až jsem byla překvapená.

Ještě to říct tomu "šťastnějšímu" zbytku rodiny, co sedí u té pípy…

Kiki zrovna procházela s přisátou Julinkou a vešla mi zrovna do rány.


"Kiki, hele, uděláme teď fotku…," odchytla jsem ji.
"Ty máš pořád v hlavě TU FOTKU? Už dvě hodiny?"


A ty pořád kojíš? Už dvě hodiny?

Nevěřícně jsme si jedna druhou prohlížela. Ale já jí pak vysvětlila, že teď myslím úplně jinou fotku a obě jsme se rozesmály.

A pak ještě jednou, když jsme všichni stěhovali židle pro to focení a ona mě míjela s ledabyle nadhozenou otázkou:
"Už se ví, kdo je ten chlap?"


Pak vzniklo asi deset fotek, co nebyly ani trochu podobný těm černobílým rodinný fotografiím, který znám z babiččina šuplíku, kde všichni spořádaně sedí v nejlepších šatech a soustředí se na ten moment, kdy vyletí ptáček, protože ten je strašně důležitý, jelikož vyletí jenom jednou.


Na nás jich vyletělo celý hejno a stejně bude těžký vybrat takovou, kde se všichni tváříme dobře, protože například Kiki až po pár snímcích zjistila, že hlava Vilky, kterou drží v náručí, je schovaná za sestřenicí, takže se na fotce netváří vůbec…

Kolik ptáčků je potřeba k podařený fotce?


Oslava skončila až za tmy, kdy já už měla dávno uspáno v babiččině chaloupce, když ona se teprve vracela. Druhýho dne přišel strejda se ptát, jak dopadla.


"Babička přišla až v jedenáct," odpověděla jsem za ni a ona se hned dušovala, že už v půl! Že v jedenáct už dávno spala! V půl přišla!

"Teda babičko, že se nestydíš, z oslavy svých osmdesátin přijít takhle pozdě!" Dobírali jsme si ji, ale já si v duchu říkala, jak je to podivný, že se v jejím věku naopak neslaví až do rána, a taky komický, jak se nám tu ospravedlňuje, že to protáhla…

Kdy se chodí z oslavy vlastních osmdesátin?


To já, až budu v jejím věku… No, kéž se budu vracet takhle. Kéž budu, kéž vracet se z oslavy a kéž takhle. V jedenáct, přes pole a po svejch. Zdravejch…



Po svejch se ale nevracely rodiče nějakýho kloučka, ušmudlanýho, co jsme byli svědky jejich popíjení v Únětickém pivovaru, kde jsme s rodinou zapíjeli bráškovo dokončení studií. Už nám do ciziny neuletí, jen na promoci.
Ačkoliv, jeden nikdy neví…

No ale ti opilci… Seděla tam na mol zlitá máma s dalšími ochlasty a její synek ji přemlouval, aby už šla domů. Bylo parné odpoledne a ten chudák tam byl jenom ve špinavém tričku.
A my se bavili a děti se kolem nás proháněly, tak jsme si je fotili a krmili a odbíhali za nimi, když se nám rozhodly utéct pivovarskou bránou ven, a tenhle chudák, asi pětiletej, tahal svou neupravenou (tedy "upravenou") mámu za rukáv, aby už šla. Politovali jsme ho, ale co víc člověk mohl.

Nakonec kluka chytl za ruku snad děda (taky úplně ožralej) a s výčitkami směrem k té mámě, kluka odváděl pryč. Potácivým krokem. A naše zapíjení pokračovalo dál.
Tohle se dělo u jinýho stolu.


A přesto, že u nás bylo zrovna všechno dobrý a parádní, večer jsem na toho kluka myslela. Proč někdo má štěstí a druhej nemá. To na mě vždycky padne takovej světabol a dumám, jak všechny tyhle děti zachránit.
A nakonec si znovu přeju znát odpověď aspoň na to, jak brát život tak, jak jde a zbytečně nehloubat.
***









Už pojede vláček, možná přiveze vodníka...


Vesnička v ranním oparu


Babička s Mazlenkou, fakt je mu jenom jeden :)


Knížky na prodej i tady...
Chodila jsem si je tam oprašovat :)



Moje letní poklady...



Teče tudy řeka...
Lužnice


Naše hospůdka...