Julie, já, řidič a pes

15. července 2016 v 23:22 |  ZPOVĚDNICE
a mrtvej kostelník.
Hodilo by se dopsat k názvu.
A knížka, přirozeně.

Ale kostelníka dneska nemám.
Ačkoliv trochu toho tajemna jo...



Právě nadchází období, kdy konečně můžu říct, že teď za mě bude na chvíli mluvit kniha.
A psát budete Vy mně, jak se líbila.

Ale než to řeknu, tak tu ještě něco mám...

Začnu tím nejdůležitější, co se událo.
Víte, že Kiki měla pár dní po termínu, už když jsem dopsala minulý článek. A pak mi jednoho rána píše, že se cejtí nějak na hovno a nejhorší prej je, že neví, jestli je to ten porod nebo ne.

(Už tejden přenášíš,) CO JINÝHO BY TO ASI TAK BYLO???

Psala, že se tedy preventivně namaluje a když tak se pojede ukázat do Motola. Kde by měla rodit.
Jednoho dne. Až to na ni přijde...


Když se tam před rokem a půl jela taky takhle ukázat, a byla z toho Violka, stavovala se ještě u mě, aby mi zamávala. Ono se jede prakticky kolem, jedná se o zajížďku jednoho odbočení, no a já si ji vyfotila, protože mi bylo jasný, že je to její poslední mávání jako bezdětný holky.

A teď tedy psala, že už zavolala Dana, aby přijel z práce, a že pojedou, protože se cejtí čím dál hůř.
Ať se prej nezlobim, že se tentokrát nestaví zamávat, i když tradice se mají držet...

Já to chápala, ale pak jsem teda nechápala, proč mi za deset minut volá, ať jdu ven.

"Tradice se prostě nesmí porušovat!" Vysvětlila mi z okýnka, a pak mi teda zamávala, já si ji vyfotila a za půl hodiny jsme četli zprávu o jednom slovu.

JULIE!


Takže jsme si pobrečeli a hned jsme se za nimi všichni vypravili. My jedeme Hujerovy, totiž :)

Kiki netušila, co čeká, chtěli se tentokrát nechat překvapit. Přesto tipovali spíš kluka - podle čínskýho kalendáře a podle všech dostupných metod ke zjištění pohlaví ještě nenarozeného miminka, (kromě ultrazvuku.)
Čímž Vám tedy oznamuju, že nefungujou :)

Dokonce i špičatý břicho měla!



Takže Kiki je teď dvojnásobnou mámou. Ve svých čtyřiadvaceti letech.


TÍMTO SVOJÍ SESTŘIČCE JEŠTĚ JEDNOU GRATULUJU :)


A pokračuju... Den po porodu už ji nebolelo vůbec nic. Přesto se nám svěřila, že třetí už asi chtít nebude, protože to včera docela bolelo :) Těch půl hodiny.

Maminka nám kdysi vyprávěla, že některý ženský to maj´tak, že přijedou do porodnice, vyprdnou dítě a mohly by zas jít.
Tak Kiki je ten případ. Nemůžu uvěřit... Myslela jsem, že se to jen tak říká. Že tyhle ženy jsou mýtus :)

Taky jsem v souvislosti s Kiki přemýšlela, že štěstí se možná dá vsugerovat.
Protože když jsem jí onehdá podávala čtyřlístek, co jsem právě našla, odmítla ho (nepochopitelně) se slovy, že má štěstí dost.
A tak se u toho smála (bezstarostně), až se člověk v duchu pokřižoval, jak se ta holka rouhá... :)





Pokud jde tedy o tu mou knížku, tak už by se měla prodávat v knihkupectvích. Prozatím prý v těch větších.
Minimálně tam ležet a čekat, a to zřejmě úplně nenápadně, protože žádnej plakátek, ani reklama, co by na ni laskavého čtenáře upozornila, jednoduše neexistujou.

Funguje jen na Facebooku stránka, kde knížku propaguje sám její hlavní hrdina...
Jelikož Vy víte, že autorka trpí bludem, že by knížce psané chlapem uškodilo, kdyby na ní byla podepsaná ženská.


"Říkali jsme si tu v redakci, že tu propagaci děláte fakt dobře. A že byl i super nápad, psát to za chlapa. Za slavnýho muzikanta. Že jste ho tak vystihla a vžila se. Jenom to jméno, kdybyste na knížce měla. Takhle ty iniciály, co to komu řekne..."

Slyšela jsem z telefonu uznání i bědování, když jsem mluvila s asistentkou z nakladatelství.

"A co by komu řeklo mý neznámý jméno?!" Bránila jsem svou strategii a pak jsem ji odbyla s tím, že jsem si to vymyslela prostě takhle a hotovo.
Oni nejsou sto pochopit můj marketing. Nechápu :)

Je sice pravda, že sotva vim, co to slovo znamená, ale kde nevím, tak se řídím pocitem.

Nedávno jsem objevila Werichův citát: Vono se kolikrát neví a jde to. Jindy se ví až moc a nejde to.

Což jsem pojala jako potvrzení, že jsem se nemohla seknout, (když jsem vsadila na intuici.)
Že to vždycky nevězí ve strategiích nebo příručkách.
A tak se uvidí. Jestli knížka bude mít pro čtenáře ten správnej X faktor.
Kterej je uvnitř Metodějem taky přetřásán. Prej, jak víte, že ho máte, tak už ho nemáte...

Ale to jsem odbočila.
Zkrátka a dobře, knížku nepsala ženská.


A já jsem ženská! Jsem madam, která dokonce vystoupila z autobusu, když se tam lidi chovali jako prasata...
To Vám taky povím.
Ale pěkně od začátku. A začnu příhodou, kterou jsem prožila před vydáním knihy. Tedy nepovznesená a skoro v důchodu.

Jdu Vám takhle s Adriánkem na kulaťák, odkud jezdí busy k našim, a procházíme kolem metra.
Tam u východu stojí v kruhu banda lidí. Cosi zpívají, uprostřed dvě židle, kde někdo sedí se zavřenýma očima...
Zaujalo mě to - copak se to tady děje? Takže jsem se tam na chvíli zastavila, opodál, abych to zjistila.

Jenže jak si mě zpěváci s primitivními nástroji všimli, začali mě zvát mezi sebe.

"Nene, děkuju, já se jen dívám," odmítala jsem zdvořile.

"Ale no tak, jen pojďte!" Řekl chlap, co ještě před chvíli tleskal do rytmu, ale já se zas usmála, že ne, že jen koukáme.

"Tak se přece posaďte mezi nás! Pojďte si to zkusit!" Otáčí se ke mě ženská s trianglem.

"To je opravdu dobrý, prosim vás, já se tady fakt jenom podívám a zas jdem," vysvětlila jsem jí ještě pořád celkem vlídně.

"Přidejte se, máme volnou židli!" Volá jiná žena a já už poněkud podrážděně volám, že nééé.

"Ale to víte, že jo, přece tu nebudete jenom stát a koukat," pravila ještě jiná a já jich měla najednou plný zuby.

To kurva nemůžou nechat člověka prostě jenom stát na ulici a vejrat???

"Tak jste mě úplně připravili o chuť se dívat dál, takže my jdem," zahartusila jsem pěkně zpod šátku a mezi dvěma, možná třemi zbylými zuby jsem ještě na odchodnou procedila, že "to snad neni možný!"


Dívali se za mnou s lítostí, co provedli, ale nebylo cesty zpět. Po chvíli už k nám znovu doléhaly tóny jejich muzicírování, jehož důvod mi zůstal navždy skryt, ale to už jsem s Lojem stála na zastávce a čekala na bus.

Myslím, že tou dobou jsem stále ještě kroutila hlavou, ale jenom, než to přijelo...

A taky myslím, že dneska, v období PO vydání knížky, bych se jim tam na tu židli klidně posadila a čekala, co se mnou jejich ta zázračná hudba udělá.
S očekáváním, že nic - to by se nezměnilo. Ale šanci bych jim dala :)



A teď k tomu, jak jsem cestovala TEĎ a musela vystoupit. Ač po vydání...

Nastoupíme takhle do busu plnýho lidí, venku největší parno, vzduch uvnitř vydýchaný, a to jsou ještě otevřený dveře...
Na poslední chvíli vleze dovnitř nějakej ožrala/pobuda s vlčákem a usadí se vedle nás. Pes tedy na podlahu.

"Žádáme cestujícího se psem, aby mu neprodleně nasadil košík, jinak bude vyloučen z přepravy," hlásal hned řidič.

Mám poslední dobou docela štěstí na hlásící řidiče.

A pobuda z plných plic zařval: "KURVA! Ten pes je rád, že to tady udejchá! Ale dobře, nasadim mu ten posranej košík! Hlavně už jeď ty vole!"


Tak nahlas to volal proto, aby ho řidič zezadu dopředu slyšel.
A taky asi proto, že byl dost nasranej.
Řekla bych, že obecně nasranej. Na svět.

Každopádně do nastalýho ticha se ozval usedavý dětský pláč - Loj.
Kterej o světě ještě nic neví.

"Tak vám děkuju, že jste mi rozbrečel syna!" Houkla jsem na pobudu a on mi začal vysvětlovat, že řidič je debil.


Nic nepomohlo, vystoupili jsme.
Tak a teď to maj´. Nepojedem s nima.
Budem radši čekat (v tom horku) na další.


"Jeď už, kokote!" Zaburácel znovu majitel psa, kterýmu právě dopnul náhubek.

"Jó, jeď prosim tě! Pes ten košík dávno má!" Přidal se jakýsi student a ve stejném duchu začalo řidiče pobízet čím dál víc cestujícíh.

Jenže ten, namísto, aby zavřel konečně dveře a rozjel se, vyšel ze svý kabiny, vystoupil a venkem zamířil dozadu k pobudovi.


Zvenčí se ho zeptal: "Tak tys na mě měl nějaký kecy, jo?"

"Ježiš, jeď ty debile, to snad neni možný!" Bouřili se lidi a dalších pár jich vystoupilo.


Řidič si mínil zjednat respekt, a lidi zas, domoci se svýho práva přepravy.
Byla to zajímavá situace, až by jeden tápal, na čí straně vlastně je.
Protože já vždycky oceňuju, když se nějakej ztroskotanec snaží splnit povel k nápravě.
Jasně, že má kecy, dyť je to nevychovaný obhroublo, který nikdy nikdo neměl rád. Tím spíš se ta snaha prostě cení.


"Kdo mi tady nadával, aby náhodou nešel pěšky," vedl si řidič svou, dýchaje čerstvý dejvický vzduch, zatímco jeho pasažéři uvnitř už skoro žádný neměli.

"Tak na to zapomeň a koukej se vrátit za volant!" Oponovali.

A mě tak napadlo, že bych to do nich ani neřekla. To spíš, že ten se psem bude jimi kritizován (a vynesen v zubech).
Ale dav někdy překvapí...



Když lidi dostatečně vyčinili řidičovi a ten se, jak spráskanej pes (s košíkem), vrátil pokořeně zpátky do svý židle,
nastoupili jsme s Půem zase zpátky. Vepředu za ním nikdo neseděl, tak jsme se tam usadili my.
Ať ho podpoříme. S tímhle řidičem my jedem! To je dobrej chlap!
Tenhle a ten se psem.



"Abyste brzy nechodili pěšky, když nadáváte řidičům," zakabonil se ještě naposled, ale někdo ho slyšel a hned ho zase zpražil:

"To určitě - budeš nás pěkně vozit, protože je to tvoje zaměstnání!"


Pohoršeně jsem se na posměváčka podívala. A na řidiče se usmála. Tedy na sklo jeho kajutky.
Abych mu dodala sil.
A dozadu k chlápkovi z děcáku jsem poslala vlídný pohled. Hodnej kluk, dal košíček pejskovi.


Celou cestu jsem kroutila hlavou nad svými spolujezdci, až jsme konečně vystoupili a šli k našim do bazénu, kde po příběhu už neštěkl ani ten (černej) pes.


Protože došlo zase na další příběhy, jak to tak bejvá.

Který všechny vnímám a zpracovávám, až z toho kolikrát nemůžu v noci spát.
Přemejšlela jsem třeba, jak je možný, že Pujínek kouká na fotku dědečka, kdykoliv vidí babičku.

Vysvětlim...

Mám v telefonu videa, jak je Loj na hřišti, v bazénu, v písku atd. A taky, jak mává babičce u vlaku.
A tahle videa sledujeme při jídle. Prostě se bez nich nenají.

Jenže jak pustím to s babičkou, tak se hned točí na obrázek na zdi, kde je dědeček, o kterém mu, pokud vím, dosud nikdo nic neřekl a rozhodně se nikdy nesetkali... POKUD VÍM.
Proto je mi to záhadou. Jak si ho dal s babičkou do souvislosti?

A jak je možný, že mi sebere mobil, dá si ho k uchu a zažvatlá HALÓ?
Kde to viděl? Kdo říkáme do telefonu HALÓ, prosim vás? :)


Takže náš Lujzíček mi taky zaměstnává hlavu.

Taky jsem docela roztržitá.
Otevřu myčku, že vyndám nádobí a koukám jak blázen, ona uvnitř stříká voda - jo ono se ještě pořád myje...

Jak to, že to doprdele vůbec jde za chodu otevřít? :)

Nebo si naliju pití do skleničky, ale hned nato se napiju z láhve. Jako že jsem asi odlila, tak můžu pít...
Prostě se vůbec nechápu. Ale vyšla mi kniha... :)


Když jsem znovu u ní, tak jsem si pořídila další psací pomůcku.
A to rovnou inkoustový pero! Na stylový a krásný autogramy.

Byla u mě kamarádka na řasách a když se pomalu loučila, zeptala se: "Nemáš tady náhodou tu svoji knihu?"

JASNĚ, ŽE KURVA MÁM... Nic nemám tak po ruce, jako SVOJI KNIHU, víš?

V příští vteřině už ji držela v ruce a listovala.
A já dřela nosem o strop, odkud mi dneska spadl do nakousnutýho rohlíku červ mola - jako by nechápal,
že teď už se to fakt nehodí...
Já nevim, ony se ty okolnosti nějak nezvládaj´přizpůsobit...


"Tak mi na ni naškrábej věnování a připočti mi ji," prohodila ta kámoška nevzrušeně a já ihned nadšeně sáhla po svém novém inkoustovém peru.

Nebylo ještě rozbalený, tak jsem rozškubla obal a vypadly dvě bombičky. Á, rozumim, musím sestavit.

Nelžu Vám, že s inkoustem jsem se naposled setkala ve škole. A s perem jsem naposled psala opravdu snad ve 3. B...

"Jak se to...," dumala jsem nad složitostí operace.

Holka mi to sebrala z rukou, zkušeně zarazila náplň zespodu, utáhla a podala mi zpátky s radou:
"Teď to protřep a rozepiš to."

"Ale jinde, než v knize!"

"Protřep pořádně!"

"S nasazeným víčkem!"


Byla jsem prostě neskutečně stylová.


Když jsem později posílala pár výtisků ještě dalším přátelům, vzala jsem do ruky zase to pero.
Proklatý.
Nejen, že jsem ho musela rozepisovat pět minut a protřepávat s víčkem, jinak stříkal inkoust, i když to nepsalo,
ale hlavně, píšu píšu a najednou škrábu. A další minuty protřepávám a zkouším.
Pero už nemám.
Stejně je to přežitek. Neni nad propisky prostě.


Vzpomínáte na nuance? Tak abyste nemysleli, jsou se mnou stále.
Každý ráno buď smajlík nebo šklebík určí můj den.

Lujzíček měl teď nějakou jednodenní virózu, kdy blinkal a já mu k jídlu rozkrájela banán.
Tolik mračítek jsem jaktěživ neviděla.


Bavila jsem se s jedním klukem, kterýmu taky vyšla knížka.
On mi vyprávěl, že se z ní jeho vydavatel rozhodl udělat bestseller.

Valila jsem oči - bestseller z knihy snad nedělají čtenáři?!

"Prostě tu knížku zařadí do bestsellerů a tim podpoří její prodej, na to lidi slyší," vysvětloval mi.

Tak tohle je teda ten marketing... :)


Nicméně, když jsem se s kočárkem vracela z pošty, stál u vchodových dveří jakýsi pán.
A jak si mě všiml a bylo jasný, že mám namířeno k němu, tedy k těm dveřím, rychle je odemkl a držel je otevřený, abych mohla vejít.

To tak, a nechat se v chodbě znásilnit, že jo.


"A kdo jste?" Uhodila jsem na něj. Já bez klíčů na něj s klíčema...
Plná obav, který jsem se snažila přísným tónem maskovat.

"Já jsem prosim pěkně úplně sezhora, z bytu pana Krále," odpověděl mile a já přikývla.

A vkráčela dovnitř i s kočárem.

Jo, tak to je asi patřičný. Sám pan král mi vstříc posla posílá, svýho komořího, zřejmě.
To je příjemná stránka mojí momentální popularity.

Až doma si tak říkám, že se měl zajímat spíš ten pán, koho pouští do baráku. Přecejen on měl ty klíče.
Takže se divim, že se mi tak ochotně představil. Dokonce jsem se zastyděla za tu "dámu".
Šla jsem k oknu, abych zjistila, jestli tam ještě stojí.

Že bych na něj houkla omluvu. Za tu dámu.
Ale neviděla jsem ho, asi stál moc u zdi, jak pršelo. A nápad, že nejdřív zavolám "PANE?"
A až vykoukne, tak řeknu: Promiňte, já jsem ta a ta, abych se taky představila
(Ta, co jí teď vyšla kniha - jak asi víte... s náznakem na to, že je poslán panem králem, tak asi ví, proč...)
JSEM ZAVRHLA a odložila na dobu neurčitou. Na příště.
Až ho zas potkám.

Máme kolegyni, která bydlí o pár vchodů dál. Taky úplně nahoře. A jednou mi říkala, že všechny ty horní byty patří jednomu chlápkovi, co vypadá trochu jako Horáček.
A tenhle tak taky trochu vypadal.

No, nic.

Bohatej nebo chudej, chci vědět, kdo mě pouští domů :)





A teď už je čas, kdy to za mě může na nějakou dobu převzít ta kniha.

A kdo jiný by si ji měl pořídit, než mí čtenáři? Tak do toho a dejte mi vědět, jak se Vám četla a líbila.
Budu moc ráda! Krásné léto :)
***

















***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Blanka | 16. července 2016 v 8:33 | Reagovat

Super článek! Jelikož nejsem spisovatelkou bestsellerů, tak jen heslovitě...
Iniciály místo podpisu autora se mi zdají právě naopak originální (a hlavně lehce zapamatovatelné = marketing)...
Smajlíci nemají chybu!
...a vůbec, kam na ty příhody chodíš? Mě se (naštěstí) vyhýbají... :-D

2 Líza | Web | 16. července 2016 v 12:46 | Reagovat

Wow, skvělý čteníčko, to je událostí, to koukám... ;-)

3 Kiki | 16. července 2016 v 13:22 | Reagovat

Souhlasím s tetou!:))) super blog!:)
Proč mě vůbec nepřekvapuje ta příhoda s řidičem a psem. Ty jsi magnet na tohle:)))) ale dobře jsem se nasmála, dokažu si ty lidi nasraný představit, jak každej jen špitá a tiše nadává na řidiče:))) a přitom on je v plnym právu.. A pak mu nikdo napřímo neřekne ani ťuK:)

Jinak děkuji, Julinka je už celebritkou, prvně zmíněná na blogu od spisovatelky J.S!:)))

4 Blanka | 16. července 2016 v 16:01 | Reagovat

Kristýnko, vy jste vlastně tímto už všichni celebrity - zkrátka Hujerovi... :-D

5 Kiki | 16. července 2016 v 17:09 | Reagovat

[4]: mas pravdu:D:)))) teto a musite prijet se podivat na žížalku!.)

6 Verča | E-mail | 16. července 2016 v 19:30 | Reagovat

Jani gratuluju ke knížce a praštěným příhodám, které mě vždy skvěle pobaví. ;)
A tobě, Kiki, zase gratuluju k Julince, novému členu Hujerovic rodinky. :)

Ať se vám, holky, daří... se čtyřlístky i s banány.

7 Niternice | 17. července 2016 v 13:46 | Reagovat

Děkuju všem :)

8 Vlaďka | E-mail | 17. července 2016 v 18:32 | Reagovat

Zdravíme Vás s Naty (ano je to ta skvělá holka,které jste vy věnovali notebook) ze Šumavy-a gratulujeme Kiki ke krásné Julince.Přejeme všem zdraví a krásné léto.Vlaďka a Naty :-)

9 Marie | 17. července 2016 v 20:51 | Reagovat

Kiki blahopřeji k Julince.Knížku jsem přečetla jedním dechem a už se těším na další.

10 Zuzana | 18. července 2016 v 17:08 | Reagovat

Jani, ty mi opravdu umis pomahat. Od rana lezim,ani se nehnu, bleju...premyslim, co se v leze da delat...zadna knizka po ruce...kvalitni. A mama prijde ze schranky s KNiHOU!!! J.S.
No neke, ctu!!!

Kiki gratuliruju a tfuj tfuj tfuj pro stesti i zdravi...a zbytek dosad dle osobni potreby.
Caaau, z. ;-)

11 Veronika | 19. července 2016 v 9:48 | Reagovat

Kiki, gratuluji k narození miminka :)

12 Kiki | 19. července 2016 v 12:28 | Reagovat

Moc vsem dekuju!!!!:) Jste moc vsichni mily a hodni!:) Janicky ctenarky jsou proste nejlepsi!:) dekuju!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.