Gaspadin nět zděz! A tak různě :)

9. června 2016 v 23:08 |  ZPOVĚDNICE
Už je to dlouho, co jsem nenašla žádný čtyřlístek.
Nedostala žádné znamení shůry. Jednou mi jedna paní prozradila, že najít čtyřlístek znamená přesně tohle. Znamení od vyšších mocností. Že jsou s námi. Že nás slyší, že o nás ví.
Proto vždycky tak toužím ten čtyřlístek najít. (Mám toho na srdci tolik... )
Ale nehledám - ten se musí najít náhodou!


Pořád chodím na záskoky do butiku. A kdo sledujete niternici na FB, tak víte, že pořád fotím přeludy. Ale nedávno jsem sama jedním takovým byla...

Přijíždím k letišti, když v tom mi do cesty vjel taxik. Oni jsou drzí a jezdí jako prasata, to se o nich ví. Přesto jsem si to nemínila dát líbit a mocně jsem na něj zatroubila. Jenže to si zas nechtěl dát líbit on a rozhodl se mě proškolit - dupl na brzdu, až téměř zastavil, "vybržďování" se týhle lekci říká a musela jsem pochopitelně taky rychle brzdit, abych ho nenabourala zezadu. Když jsem skončila připláclá na volantu a se svačinkou z kabelky na palubní desce, ten frajer se zase vesele rozjel a zamířil si to rovnou před letištní halu, kde se rutinně zařadil do fronty jemu podobných. Čekají tam na svý zákazníky a to nijak dlouho. Jejich žlutá kolona popojíždí celkem rychle. Já toho šmejda viděla jen z profilu a v tu chvíli jsem se na pevno rozhodla, že až zaparkuju a přijdu k hale, tohleto si s ním vyřídím.

Letištní garáže bývají plné, takže se často těžce hledá místo a člověk musí vyjet několik pater, někdy až téměř na střechu. A jak tak projíždím těmi poschodími, najednou v dáli, jako by se mihlo zvířátko. Leklo se rachotu blížícího se auta a rychle zalezlo pod kola těch zaparkovaných.
Vyjela jsem ještě o dvě patra výš a když jsem pak scházela dolů k východu, zastavila jsem se v té šestce. Zachránit toho chlupáčka.
Nikde jsem ho neviděla, ani po chvíli, co jsem tam mlčky stála a čekala, jestli se nepřestane bát a nevyleze.
Nakonec jsem si klekla, abych se koukla pod podvozky celé té dlouhé řady aut, ale nikde nic.
Znovu jsem klekla, abych prohlédla protější řadu. Nic.
Mlaskala jsem i "čičí" šeptala...

Pak se otevřely dveře a vešli lidi. Dělala jsem jako by nic, prostě tam klečím, no a...
Třeba něco hledám...
V tom mi došlo, že vůbec netuším, co bych s tím zvířetem vlastně dělala. Vždyť jdu do práce...

Tak jsem se zvedla, oprášila kolena - ale nešlo to. Černá mastná kola, co nešla opucovat. Nu, co se dá dělat.
Musím jít...

Ale ještě předtím vlítnout na toho taxikáře!

Už jsem se blížila k té koloně žlutých vozů a měla jsem štěstí. Ten "můj" už se mezitím posunul pěkně na začátek. Když mu teď tady udělám skandál, uvidí to všichni. Jak jsem se k němu blížila, usilovně jsem dumala, co přesně tím skandálem myslím. Seřvat ho nebo rovnou facku?

Hlavně mu musím říct, kdo jsem, on mě v tom autě neviděl - byla jsem mu u prdele, ani se neotočil.

Jó, je to on. Tohle je ten profil, delší vlasy a vystouplý čelo... Takovej ksicht nehezkej, zákeřnej.
Namířila jsem si to rovnou k němu se skvělym nápadem. Jakýpak copak, prostě si ho vyfotim, včetně ESPÉZETKY jeho auta, a napíšu stížnost jeho šéfovi.


A už si mě všimnul. Udiveně se opřel o dveře, protože byl z auta venku a jenom zíral. V tom se ho přišli ptát nějací cizinci na odvoz, tak se jim snažil věnovat, ale dost jsem mu tu koncentraci narušovala.

CVAK CVAK CVAK - bez okolků jsem si ho fotila ze všech stran, až si toho opravdu všimli i jeho kolegové a já cítila, jak pomalu vzbuzuju pozdvižení. Minimálně posměch - jemu. Skoro jsem chtěla, aby mi něco řekl, ale kdoví proč se vůbec nebránil.
Chtěla jsem mu říct, co mám v plánu udělat!
A ať mi laskavě nevejrá na kolena, protože ty mám špinavý z garáže, jak jsem hledala kočku.

Pak jsem odkráčela. Když jsem měla snímků dost.

A jak tak jdu a po pravici tu přehlídku taxikářu, najednou si tak říkám: Kurva, nebo tenhle, že by to byl?

A bylo po všem. Přece nebudu fotit i druhýho a psát na Áčka, že jeden z těhlech jejich prevítů mě vybržďoval...

Tím moje lekce debilnímu taxikářovi skončila.


A pak jsem byla na hřišti s Lojínkem a našla konečně čtyřlístek. Mirek nechápal, proč si má Loje rychle vzít, aby mi na něj nešláp´. Proč je kus trávy tak důležitej. Ale co mu budu vysvětlovat...:)


Někdy chodíme vypomáhat do bot. To je ten obchod vedle, kde šéfuje Dan. Ale já se tam vůbec nevyznám. Nevím, kde jsou které velikosti, neumím s jejich kasou, prostě nic. Takže když mě zavolají na výpomoc, že potřebují odběhnout kupříkladu do skladu a druhý je třeba právě na obědě, sedím tam jako zařezaná a jen doufám, že po mně nebude nikdo nic chtít.
Dosud jsem měla štěstí, tentokrát tomu bylo naopak.
Zvláštní - po nálezu čtyřlístku!

Nechali mě tam, a to dost dlouho na to, aby stačil přijít zas jeden Colin Firth (znáte z Deníku Bridget Jonesové) a začít se rozhlížet.
To by ještě tak nevadilo, kdyby po mně za chvíli nechtěl svou velikost bot, co právě držel v ruce.

V první chvíli mě napadlo: KÉŽ DRŽÍ SVOJE ČÍSLO!

Převzala jsem od něj topánek a začala ho ohledávat. Kde to číslo je...
Na podrážce ne, ani na vložce... Ani z vnitřní strany... A už jsem periferně registrovala ten jeho zaujatej výraz.
Že hledám, kde jsou boty číslovaný... Že to nevim...

Á, pod jazykem - je 39!
Prej je to malý.
Kruci...


Má 44 a chce si je vyzkoušet.
No dobrá...


Začala jsem se rozhlížet. Každá krabice, co jich je všude kolem na mnoha a mnoha regálech, má na sobě náčrtek obuvi, co se skrývá uvnitř. Na to jsem sázela.

Myslím, že je vidím.
Ale ouha. Uvnitř jsou úplně jiný.
Colinovi se udělaly na čele vrásky a každý můj omluvný pohled odměnil schovívavým úsměvem.
Thets oukej, nou problém, opakoval.

Znovu jsem se rozhlídla. Už je asi vidim - no to je dost.
Potřebuju ale schůdky... Kde je mají? Nahlédla jsem za záclonku, ale nenašla. Á, tamhle jsou opřený...
Všechny svý úkony jsem gesty předesílala, aby byl pán v obraze a neztratila jsem se zákazníkem kontakt.

Pak jsem vystoupala vzhůru a vytáhla příslušnou krabici - kde opět nebyly ty, co jsem myslela, že tam najdu. Tedy ty černý zavazovací, co chce zkusit!

Nebo že by támhle? Ukázala jsem nad něj, protože se zdálo, že snad konečně vidím tu pravou škatuli... Vysoko nad ním.
Přesunula jsem schůdky k němu, kupodivu neodstoupil, možná ho moje šou přikula k dlaždbě.

Vylezla jsem nad něj a tahala zpod krabic to jeho číslo. Když v tom se mi ta blbá, neposedná krabice vymkla z rukou a padala přímo na jeho hlavu.
Pohotově ji chytil, než ho uhodila a podával mi ji zpátky. Ale já na to, že to jsou ony.

Odkryl tedy víko a ONY TO ROZHODNĚ NEBYLY.


Už jsem byla celá zpocená, nevěděla jsem, jestli se začít smát, anebo tam pána zamknout a utéct - to aby se nepřišlo o zákazníka...
Nakonec jsem se jenom omlouvala a on mě svým typicky chladným úsměvem ujišťoval, že je to oukej. Dokonce se sám začal rozhlížet, jestli by neměl štěstí on...
Jo hochu, to se vůbec nesnaž, navíc jestli jsi nenašel čtyřlístek - koukni, já ho našla a nic...

Rozhodla jsem se volat kolegům, ať dělají, co dělají, někdo z nich musí okamžitě přijít.

V tu chvíli se oba zjevili ve dveřích a já byla zachráněna. Ihned Colina obsloužili a já mohla jít.
Myslím, že v tu chvíli pochopil, že jsem to tam jen hlídala - a spadl mu kámen ze srdce, stejně jako mně, která se skutečně velice ráda zdekovala.



Já jak už trochu válím Rusky, jo, tak se mi ta slovíčka někdy až pletou - třeba s anglickými. My si jich pár (ruských) s Mirkem osvojili a říkáme je mezi sebou. Jako například ZNAJEŠ? Namísto našeho "víš?" a tak.
Jedna kolegyně z protisměny, když jsem s ní náhodně sloužila, je Ruska a já jí řekla tohle "znaješ?" a ona na to "Teda, koukám, že už docela umíš..."
No jasně...


A pak jsem ji teprve šokovala.
Přišly Korejky - klasicky v partě a všechny chtěly totéž.
Ptaly se mě, jestli je TOTO nejmenší velikost a já přikývla: DA! SÍ! - teda... doprdele... JES!

Kolegyně na mě obdivně čuměla.
"Já totiž měla na střední Španělštinu, tak se mi to už plete, znaješ..."
- A má mě za světáka.



Tuhle jsem měla v kabince jednu Ruskou dámu a před obchodem na ni čekal její muž. Jenže ona pak chtěla, aby se na ni podíval a on tam najednou nebyl.
Vykukovala z té kabinky a marně ho volala a já jí slíbila, že ho přivedu.

Vyběhla jsem před krám, rozhlédla jsem se, ale skutečně tu už nestál.
Volám na ni od těch dveří:

"Nět zděz!"

Byla zalezlá zpátky v kabince a já netušila, jestli mě slyší.

"On nět zděz!" Volala jsem znova.

"Gaspadin nět zděz!" Opakovala jsem.


V tom jsem slyšela její výbuch smíchu - konečně mě slyšela. Akorát nevím, čemu se smála. Já bych se teda nesmála, kdyby mi pláchl manžel... ;)

Navíc Gaspadin zděz jesť! Ale tuhle dámu by sotva zajímal příběh o čtyřlístku...



Jednu šou nám taky předvedla česká zákaznice - tedy, rádoby zákaznice.
Nakráčela (úplně suverénně, asi tak, jako když já si fotila nepravýho taxikáře) a hned k botám, protože my jich taky pár prodáváme (a to ne jeden pár, ale pár párů:) ), a že je chce zkusit. Tedy jeden pár... ne pár párů.

"Máte ponožku? Nebo vám to nevadí na boso? Nebo máte dezinfekční sprej snad?" Zjišťovala naše poměry.

Podala jsem jí fusky a ona začala dřeváky zapínat.

"Tak já hlavně chtěla, abych je nemusela zapínat...," pravila a my se na sebe s kolegyní podívaly. V domnění, že je ani nedopne, zahodí je a odejde...

Jenže je dopla oboje a postavila se v nich.

"Tak už teď vim, že ne, hele...," hlásila nám zahleděná na svý nohy.

Novej pohled s kolegyní jedna na druhou...

Procházela se krámem a boty kritizovala. Jsou moc vysoký a těžký a je v nich nejistá. Navíc to zapínání...

"Já mám ráda nižší a lehčí... a do kterejch jenom vklouznu....," diktovala svý gusto.
Nato je sundala, silonky si hodila do kabelky a s DÍKY, ALE NE odešla středem.


"Co nám je do toho, kurva, co má ráda?!" Ptala se znechucená kolegyně.

A pak jsme se shodly, že prostě jenom potřebovala ponožky, tak tu sehrála divadlo o kupování bot...

To se nám, mimochodem, stává často. Že nám Češky vykládají, že tohle není podle jejich vkusu.
Ony nám to možná vykládají i cizinky, ale to jenom dělám, že jim rozumim, a tak jsem těch keců ušetřená...

Hlášky zachycené Češkami, co míjí náš vchod:

"Hele Maruš, tohle se nosilo v šedesátých a zase se to vrací!"

"Tohle jsem nedávno vyhodila, protože to bylo dávno z módy a teď bych v tom udělala parádu!"

"Tady maj jenom na hubený..."



Přišla vepřice a chtěla cokoliv.
Ale ani to na ni nebylo.
A tak vzala korále a šla.


Přijde vepřová Češka a spustí výmluvy.
Neni jí padesátka a ona to vysvětlí: "Jo to jsou italský velikosti, no tak proto mi to neni..."
Přitom se jedná o naši XXL.

Já se kupříkladu nekrotit, tak mi za chvíli taky neni ani padesátka. A já začala kvůli figuře dokonce cvičit!


Nejdřív jsem dělala dřepy. Dva měsíce. To zavinil Mirek, protože mě jednou přemluvil, ať si je dáme spolu a já se úplně vyřídila - zatímco on se ani nezadýchal a ptám se ho: Hele, a kdybych tohle dělala denně až do léta, měla bych hezký tělo?
Stačilo jeho JO a já to dělala denně. Jenže po dvou měsících jsem zjistila, že se u mě nic nezměnilo.

On tvrdí, že dřepy neumím, čehož je důkazem, že mě po nich vůbec nic nebolí. Leda se celá strašně unavím.

Pak jsem šla jednou s kočárkem kolem autobusový zastávky a tam na lavičce vidím takovou krásnou holku, co když si myslela, že se nikdo nedívá, podepřela se rukama a začala zvedat pánev a zase si sedat... Zkrátka cvičila a vůbec to nepotřebovala - mrcha.
Dojeli jsme až k ní a ona přestala. Ale já to pak doma zkoušela taky tak.
Jenže to bylo příliš namahavý...

Pak jedna kamarádka hodila na facebook fotku, jak cvičí na zadek. Zanožuje.
Zkusila jsem to a další den mě bolel zadek tak příjemně, že jsem opustila dřepy, i zvedačky a zanožuju.

Povídám Mirkovi, že jsem snad konečně našla ten pravej cvik pro sebe.
Klekla jsem vedle něj na gauč a začala zvedat nohy. Povídal, že to je dobrej cvik. Tak fajn.

Když jsem už nemohla, nechala jsem toho, ale on najednou řekl: "To bylo jako všechno?"

"... Né - Co tě nemá..." A pokračovala jsem.

Pak jsem zkusila přestat ještě několikrát, ale vždycky se na mě tak podíval, takže jsem předstírala, že jen odpočívám.
Nakonec jsem cvičila tak dlouho, než jsem z jeho výrazu vyčetla, že teď už by nebylo špatný přestat.
Takže jsem se totálně odrovnala a další den sotva lezla.
Ale dělám to dál.
Jen už v době, kdy není doma :)


Kolegyně v krámu se taky hned z rána dověděla, že jdu do sebe. Nežeru a cvičim.
Pak byla daleko a já rozbalila bébéčka.

"Ty tam žereš něco sladkýho, že jo?" Hulákala na mě.

Co je jí kurva do toho?

Nou! Najn! Nět!





Pak si mě přidala do přátel na FB a hned na mě zas volá: "Jé a ty máš dvě děti, jo?"

A do prdele... to fakt nechceš slyšet, věř mi...


"Vidím tu ještě holčičku!" Volá dál.

"To je dlouhej a složitej příběh," snažím se jí ušetřit.


Přijde ke mně a ukazuje mi fotku, kde je Violka s Půem.


Jo Violku myslí?! Tak jakej dlouhej a složitej příběh k ní vymyslim? :)

Víš, já mám ségru a ta má malou holčičku, no a to je ona...
***




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Blanka | 10. června 2016 v 7:27 | Reagovat

Moc hezký! Nejvíc mě ohromila tvoje znalost cizích jazyků :-D

2 Martin | 10. června 2016 v 9:20 | Reagovat

Fakt super mě to pobavilo. Tak aspoň,  že už zase občas něco napíšeš, když už o tobě jinak nic nevím. Výbornej je ten dlouhej a složitej příběh na závěr.  Víš.  Mám sestru a ta má taky dítě :-D

3 Veronika | 10. června 2016 v 13:04 | Reagovat

Jani, nemohla jsem se dočkat článku! Je super, několikrát jsem vybuchla smíchy :D :-D  :-D  :-D

4 niternice | 10. června 2016 v 21:37 | Reagovat

Spasiba - thank you - gracias - dekuju ;)

5 renda | 10. června 2016 v 23:26 | Reagovat

Super opět jsem se pobavila:-) ;-) hlavně s tim taxikarem to nemělo chybu.Malinkej je úžasný!

6 Veronika | 12. června 2016 v 1:07 | Reagovat

[4]: Nicht zu danke :-P

7 Marie | 14. června 2016 v 21:02 | Reagovat

Jak víš,že jsem šla okolo? Určitě si přijdu koupit boty až zas budeš v záskoku.A vyfotit si měla všechny taxikáře,páč jsou všichni stejný .....

8 Niternice | 15. června 2016 v 16:06 | Reagovat

Tak aspon, ze si kazdej v clanku najde to svy. Jeste, ze mam tolik prihod...:)
Veroniko, jestli si vzpominas na Izerovu "policejni akademii", tak: Neumime, di pryc! :))
A Marie by mohla k nam, prohlidnout a okomentovat novou kolekci, na tu jsme toho zatim slysely malo ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.