Červen 2016

Knizka v trave

23. června 2016 v 21:26 DNES
Zdravim sve ctenare z chalupy, kde jsem v jednom kole.
Jsem tu s nasi Lojovinou, a velice prekvapena, ze to neni stejna pohodicka, jako loni...
kdy jsme ho nalozili do hlubokyho kocaru a uspavali v hospode... on uz se totiz do kocaru nevejde, a co hur, uz to tak asi zustane...:)

Takze kdyz konecne vecer uspim (a zaliju zahradu a vypustim bazenek a vypraskam z chodby mouchy, a tak dal, jdu se posadit ke studni s nechlazenym Regentem, jelikoz ja ledovy pivo nerada, a doufam, ze jste na tom podobne, protoze na tom krtu svy knizky, co nam chystam (zatim predevsim v predstavach), Vas taky Regentem pohostim... At ochutnate to (podle me) nejlepsi pivo :) Jenze budem pod sirym nebem!
V zadny putice ani kavarne, jak by se snad cekalo... v trave na dekach! V Sarce pod Mekdonaldem,
- budu podavat to pívo, tak prijdte vcas, nez zteplá...

Chtela bych jeste jednou srdecne pozvat svoje ctenare. Vsechny, kteri mate radi tenhle blog a libi se Vam my psani. Pro nekoho, kdo "me necte", by ucast nemela smysl.

Dalsi novinkou, kterou Vam chci sdelit, je to, ze knihy v den krestu jeste (jak je mi podobne), nebudou v oficialnim prodeji.
Nakladatel vsak prislibil, dodat na nasi akci nekolik desitek vytisku, aby se nekonal krest bez knihy. Byl by sice originalni, protoze nevim, co by se polevalo a slavilo, nicmene, zadny strach, knihy budou k zakoupeni na miste. V trave.
Uz jste si nekdy v lete koupili knizku primo ze svy deky? Tak ted to bude mozne... Vsechno bude totiz mozne... Mam pro Vas specialniho hosta, totiz. A taky pozoruhodnou kulturni vlozku! To se tak dela, ze se da prostor v mezicase i jinemu autorovi... Ale nudit se urcite nebudete. Jistím to tim pivkem ;)

Tak tedy: v 18 hodin v Divoke Sarce, (zastavka tramvaje Divoka Sarka), dole za McDonaldem, prip. dle ukazatele, ktery dle potreby vyrobim. Deku s sebou!:)
Moc se na Vas tesim.
***

Gaspadin nět zděz! A tak různě :)

9. června 2016 v 23:08 Zpovědnice
Už je to dlouho, co jsem nenašla žádný čtyřlístek.
Nedostala žádné znamení shůry. Jednou mi jedna paní prozradila, že najít čtyřlístek znamená přesně tohle. Znamení od vyšších mocností. Že jsou s námi. Že nás slyší, že o nás ví.
Proto vždycky tak toužím ten čtyřlístek najít. (Mám toho na srdci tolik... )
Ale nehledám - ten se musí najít náhodou!


Pořád chodím na záskoky do butiku. A kdo sledujete niternici na FB, tak víte, že pořád fotím přeludy. Ale nedávno jsem sama jedním takovým byla...

Přijíždím k letišti, když v tom mi do cesty vjel taxik. Oni jsou drzí a jezdí jako prasata, to se o nich ví. Přesto jsem si to nemínila dát líbit a mocně jsem na něj zatroubila. Jenže to si zas nechtěl dát líbit on a rozhodl se mě proškolit - dupl na brzdu, až téměř zastavil, "vybržďování" se týhle lekci říká a musela jsem pochopitelně taky rychle brzdit, abych ho nenabourala zezadu. Když jsem skončila připláclá na volantu a se svačinkou z kabelky na palubní desce, ten frajer se zase vesele rozjel a zamířil si to rovnou před letištní halu, kde se rutinně zařadil do fronty jemu podobných. Čekají tam na svý zákazníky a to nijak dlouho. Jejich žlutá kolona popojíždí celkem rychle. Já toho šmejda viděla jen z profilu a v tu chvíli jsem se na pevno rozhodla, že až zaparkuju a přijdu k hale, tohleto si s ním vyřídím.

Letištní garáže bývají plné, takže se často těžce hledá místo a člověk musí vyjet několik pater, někdy až téměř na střechu. A jak tak projíždím těmi poschodími, najednou v dáli, jako by se mihlo zvířátko. Leklo se rachotu blížícího se auta a rychle zalezlo pod kola těch zaparkovaných.
Vyjela jsem ještě o dvě patra výš a když jsem pak scházela dolů k východu, zastavila jsem se v té šestce. Zachránit toho chlupáčka.
Nikde jsem ho neviděla, ani po chvíli, co jsem tam mlčky stála a čekala, jestli se nepřestane bát a nevyleze.
Nakonec jsem si klekla, abych se koukla pod podvozky celé té dlouhé řady aut, ale nikde nic.
Znovu jsem klekla, abych prohlédla protější řadu. Nic.
Mlaskala jsem i "čičí" šeptala...

Pak se otevřely dveře a vešli lidi. Dělala jsem jako by nic, prostě tam klečím, no a...
Třeba něco hledám...
V tom mi došlo, že vůbec netuším, co bych s tím zvířetem vlastně dělala. Vždyť jdu do práce...

Tak jsem se zvedla, oprášila kolena - ale nešlo to. Černá mastná kola, co nešla opucovat. Nu, co se dá dělat.
Musím jít...

Ale ještě předtím vlítnout na toho taxikáře!

Už jsem se blížila k té koloně žlutých vozů a měla jsem štěstí. Ten "můj" už se mezitím posunul pěkně na začátek. Když mu teď tady udělám skandál, uvidí to všichni. Jak jsem se k němu blížila, usilovně jsem dumala, co přesně tím skandálem myslím. Seřvat ho nebo rovnou facku?

Hlavně mu musím říct, kdo jsem, on mě v tom autě neviděl - byla jsem mu u prdele, ani se neotočil.

Jó, je to on. Tohle je ten profil, delší vlasy a vystouplý čelo... Takovej ksicht nehezkej, zákeřnej.
Namířila jsem si to rovnou k němu se skvělym nápadem. Jakýpak copak, prostě si ho vyfotim, včetně ESPÉZETKY jeho auta, a napíšu stížnost jeho šéfovi.


A už si mě všimnul. Udiveně se opřel o dveře, protože byl z auta venku a jenom zíral. V tom se ho přišli ptát nějací cizinci na odvoz, tak se jim snažil věnovat, ale dost jsem mu tu koncentraci narušovala.

CVAK CVAK CVAK - bez okolků jsem si ho fotila ze všech stran, až si toho opravdu všimli i jeho kolegové a já cítila, jak pomalu vzbuzuju pozdvižení. Minimálně posměch - jemu. Skoro jsem chtěla, aby mi něco řekl, ale kdoví proč se vůbec nebránil.
Chtěla jsem mu říct, co mám v plánu udělat!
A ať mi laskavě nevejrá na kolena, protože ty mám špinavý z garáže, jak jsem hledala kočku.

Pak jsem odkráčela. Když jsem měla snímků dost.

A jak tak jdu a po pravici tu přehlídku taxikářu, najednou si tak říkám: Kurva, nebo tenhle, že by to byl?

A bylo po všem. Přece nebudu fotit i druhýho a psát na Áčka, že jeden z těhlech jejich prevítů mě vybržďoval...

Tím moje lekce debilnímu taxikářovi skončila.


A pak jsem byla na hřišti s Lojínkem a našla konečně čtyřlístek. Mirek nechápal, proč si má Loje rychle vzít, aby mi na něj nešláp´. Proč je kus trávy tak důležitej. Ale co mu budu vysvětlovat...:)


Někdy chodíme vypomáhat do bot. To je ten obchod vedle, kde šéfuje Dan. Ale já se tam vůbec nevyznám. Nevím, kde jsou které velikosti, neumím s jejich kasou, prostě nic. Takže když mě zavolají na výpomoc, že potřebují odběhnout kupříkladu do skladu a druhý je třeba právě na obědě, sedím tam jako zařezaná a jen doufám, že po mně nebude nikdo nic chtít.
Dosud jsem měla štěstí, tentokrát tomu bylo naopak.
Zvláštní - po nálezu čtyřlístku!

Nechali mě tam, a to dost dlouho na to, aby stačil přijít zas jeden Colin Firth (znáte z Deníku Bridget Jonesové) a začít se rozhlížet.
To by ještě tak nevadilo, kdyby po mně za chvíli nechtěl svou velikost bot, co právě držel v ruce.

V první chvíli mě napadlo: KÉŽ DRŽÍ SVOJE ČÍSLO!

Převzala jsem od něj topánek a začala ho ohledávat. Kde to číslo je...
Na podrážce ne, ani na vložce... Ani z vnitřní strany... A už jsem periferně registrovala ten jeho zaujatej výraz.
Že hledám, kde jsou boty číslovaný... Že to nevim...

Á, pod jazykem - je 39!
Prej je to malý.
Kruci...


Má 44 a chce si je vyzkoušet.
No dobrá...


Začala jsem se rozhlížet. Každá krabice, co jich je všude kolem na mnoha a mnoha regálech, má na sobě náčrtek obuvi, co se skrývá uvnitř. Na to jsem sázela.

Myslím, že je vidím.
Ale ouha. Uvnitř jsou úplně jiný.
Colinovi se udělaly na čele vrásky a každý můj omluvný pohled odměnil schovívavým úsměvem.
Thets oukej, nou problém, opakoval.

Znovu jsem se rozhlídla. Už je asi vidim - no to je dost.
Potřebuju ale schůdky... Kde je mají? Nahlédla jsem za záclonku, ale nenašla. Á, tamhle jsou opřený...
Všechny svý úkony jsem gesty předesílala, aby byl pán v obraze a neztratila jsem se zákazníkem kontakt.

Pak jsem vystoupala vzhůru a vytáhla příslušnou krabici - kde opět nebyly ty, co jsem myslela, že tam najdu. Tedy ty černý zavazovací, co chce zkusit!

Nebo že by támhle? Ukázala jsem nad něj, protože se zdálo, že snad konečně vidím tu pravou škatuli... Vysoko nad ním.
Přesunula jsem schůdky k němu, kupodivu neodstoupil, možná ho moje šou přikula k dlaždbě.

Vylezla jsem nad něj a tahala zpod krabic to jeho číslo. Když v tom se mi ta blbá, neposedná krabice vymkla z rukou a padala přímo na jeho hlavu.
Pohotově ji chytil, než ho uhodila a podával mi ji zpátky. Ale já na to, že to jsou ony.

Odkryl tedy víko a ONY TO ROZHODNĚ NEBYLY.


Už jsem byla celá zpocená, nevěděla jsem, jestli se začít smát, anebo tam pána zamknout a utéct - to aby se nepřišlo o zákazníka...
Nakonec jsem se jenom omlouvala a on mě svým typicky chladným úsměvem ujišťoval, že je to oukej. Dokonce se sám začal rozhlížet, jestli by neměl štěstí on...
Jo hochu, to se vůbec nesnaž, navíc jestli jsi nenašel čtyřlístek - koukni, já ho našla a nic...

Rozhodla jsem se volat kolegům, ať dělají, co dělají, někdo z nich musí okamžitě přijít.

V tu chvíli se oba zjevili ve dveřích a já byla zachráněna. Ihned Colina obsloužili a já mohla jít.
Myslím, že v tu chvíli pochopil, že jsem to tam jen hlídala - a spadl mu kámen ze srdce, stejně jako mně, která se skutečně velice ráda zdekovala.



Já jak už trochu válím Rusky, jo, tak se mi ta slovíčka někdy až pletou - třeba s anglickými. My si jich pár (ruských) s Mirkem osvojili a říkáme je mezi sebou. Jako například ZNAJEŠ? Namísto našeho "víš?" a tak.
Jedna kolegyně z protisměny, když jsem s ní náhodně sloužila, je Ruska a já jí řekla tohle "znaješ?" a ona na to "Teda, koukám, že už docela umíš..."
No jasně...


A pak jsem ji teprve šokovala.
Přišly Korejky - klasicky v partě a všechny chtěly totéž.
Ptaly se mě, jestli je TOTO nejmenší velikost a já přikývla: DA! SÍ! - teda... doprdele... JES!

Kolegyně na mě obdivně čuměla.
"Já totiž měla na střední Španělštinu, tak se mi to už plete, znaješ..."
- A má mě za světáka.



Tuhle jsem měla v kabince jednu Ruskou dámu a před obchodem na ni čekal její muž. Jenže ona pak chtěla, aby se na ni podíval a on tam najednou nebyl.
Vykukovala z té kabinky a marně ho volala a já jí slíbila, že ho přivedu.

Vyběhla jsem před krám, rozhlédla jsem se, ale skutečně tu už nestál.
Volám na ni od těch dveří:

"Nět zděz!"

Byla zalezlá zpátky v kabince a já netušila, jestli mě slyší.

"On nět zděz!" Volala jsem znova.

"Gaspadin nět zděz!" Opakovala jsem.


V tom jsem slyšela její výbuch smíchu - konečně mě slyšela. Akorát nevím, čemu se smála. Já bych se teda nesmála, kdyby mi pláchl manžel... ;)

Navíc Gaspadin zděz jesť! Ale tuhle dámu by sotva zajímal příběh o čtyřlístku...



Jednu šou nám taky předvedla česká zákaznice - tedy, rádoby zákaznice.
Nakráčela (úplně suverénně, asi tak, jako když já si fotila nepravýho taxikáře) a hned k botám, protože my jich taky pár prodáváme (a to ne jeden pár, ale pár párů:) ), a že je chce zkusit. Tedy jeden pár... ne pár párů.

"Máte ponožku? Nebo vám to nevadí na boso? Nebo máte dezinfekční sprej snad?" Zjišťovala naše poměry.

Podala jsem jí fusky a ona začala dřeváky zapínat.

"Tak já hlavně chtěla, abych je nemusela zapínat...," pravila a my se na sebe s kolegyní podívaly. V domnění, že je ani nedopne, zahodí je a odejde...

Jenže je dopla oboje a postavila se v nich.

"Tak už teď vim, že ne, hele...," hlásila nám zahleděná na svý nohy.

Novej pohled s kolegyní jedna na druhou...

Procházela se krámem a boty kritizovala. Jsou moc vysoký a těžký a je v nich nejistá. Navíc to zapínání...

"Já mám ráda nižší a lehčí... a do kterejch jenom vklouznu....," diktovala svý gusto.
Nato je sundala, silonky si hodila do kabelky a s DÍKY, ALE NE odešla středem.


"Co nám je do toho, kurva, co má ráda?!" Ptala se znechucená kolegyně.

A pak jsme se shodly, že prostě jenom potřebovala ponožky, tak tu sehrála divadlo o kupování bot...

To se nám, mimochodem, stává často. Že nám Češky vykládají, že tohle není podle jejich vkusu.
Ony nám to možná vykládají i cizinky, ale to jenom dělám, že jim rozumim, a tak jsem těch keců ušetřená...

Hlášky zachycené Češkami, co míjí náš vchod:

"Hele Maruš, tohle se nosilo v šedesátých a zase se to vrací!"

"Tohle jsem nedávno vyhodila, protože to bylo dávno z módy a teď bych v tom udělala parádu!"

"Tady maj jenom na hubený..."



Přišla vepřice a chtěla cokoliv.
Ale ani to na ni nebylo.
A tak vzala korále a šla.


Přijde vepřová Češka a spustí výmluvy.
Neni jí padesátka a ona to vysvětlí: "Jo to jsou italský velikosti, no tak proto mi to neni..."
Přitom se jedná o naši XXL.

Já se kupříkladu nekrotit, tak mi za chvíli taky neni ani padesátka. A já začala kvůli figuře dokonce cvičit!


Nejdřív jsem dělala dřepy. Dva měsíce. To zavinil Mirek, protože mě jednou přemluvil, ať si je dáme spolu a já se úplně vyřídila - zatímco on se ani nezadýchal a ptám se ho: Hele, a kdybych tohle dělala denně až do léta, měla bych hezký tělo?
Stačilo jeho JO a já to dělala denně. Jenže po dvou měsících jsem zjistila, že se u mě nic nezměnilo.

On tvrdí, že dřepy neumím, čehož je důkazem, že mě po nich vůbec nic nebolí. Leda se celá strašně unavím.

Pak jsem šla jednou s kočárkem kolem autobusový zastávky a tam na lavičce vidím takovou krásnou holku, co když si myslela, že se nikdo nedívá, podepřela se rukama a začala zvedat pánev a zase si sedat... Zkrátka cvičila a vůbec to nepotřebovala - mrcha.
Dojeli jsme až k ní a ona přestala. Ale já to pak doma zkoušela taky tak.
Jenže to bylo příliš namahavý...

Pak jedna kamarádka hodila na facebook fotku, jak cvičí na zadek. Zanožuje.
Zkusila jsem to a další den mě bolel zadek tak příjemně, že jsem opustila dřepy, i zvedačky a zanožuju.

Povídám Mirkovi, že jsem snad konečně našla ten pravej cvik pro sebe.
Klekla jsem vedle něj na gauč a začala zvedat nohy. Povídal, že to je dobrej cvik. Tak fajn.

Když jsem už nemohla, nechala jsem toho, ale on najednou řekl: "To bylo jako všechno?"

"... Né - Co tě nemá..." A pokračovala jsem.

Pak jsem zkusila přestat ještě několikrát, ale vždycky se na mě tak podíval, takže jsem předstírala, že jen odpočívám.
Nakonec jsem cvičila tak dlouho, než jsem z jeho výrazu vyčetla, že teď už by nebylo špatný přestat.
Takže jsem se totálně odrovnala a další den sotva lezla.
Ale dělám to dál.
Jen už v době, kdy není doma :)


Kolegyně v krámu se taky hned z rána dověděla, že jdu do sebe. Nežeru a cvičim.
Pak byla daleko a já rozbalila bébéčka.

"Ty tam žereš něco sladkýho, že jo?" Hulákala na mě.

Co je jí kurva do toho?

Nou! Najn! Nět!





Pak si mě přidala do přátel na FB a hned na mě zas volá: "Jé a ty máš dvě děti, jo?"

A do prdele... to fakt nechceš slyšet, věř mi...


"Vidím tu ještě holčičku!" Volá dál.

"To je dlouhej a složitej příběh," snažím se jí ušetřit.


Přijde ke mně a ukazuje mi fotku, kde je Violka s Půem.


Jo Violku myslí?! Tak jakej dlouhej a složitej příběh k ní vymyslim? :)

Víš, já mám ségru a ta má malou holčičku, no a to je ona...
***





Pozvánka na křest :)

4. června 2016 v 18:43 DNES
Moji milí čtenáři...

dneska o knize :)


Ne, že by už byla na světě. S mnou (evidentně špatně) zvoleným vydavatelem není ideální spolupráce, ani komunikace - podle původních dohod jste mohli mít tu knížku dávno přečtenou... Což věřím, že máte stále v plánu ;)

A já mám už dávno v plánu, uspořádat si pro to své tištěné miminko křest. A pro Vás.
Nesnášim, když se někdo vyjadřuje o čemkoliv jiném, než o miminku, že je to jeho miminko.
Ale tohle je SAMOZŘEJMĚ jiný... :)))


Tak moc jsem se tou myšlenkou zaobírala, že když přede mě Mirek postavil sáček se zeleninou a vyslovil prosbu, zda bych mu z ní udělala polévku, vyhrkla jsem "JÉ, KŘEST!"

"Ne, chřest, Janičko..."



Když se mi konečně podařilo zastihnout po dlouhé době člověka, který má vydání mé knížky na starosti, sliboval, že všechno bude. Dokonce datum říkal. Jenže mě zrovna tahal uplakaný Půjínek za sukni, protože se mu nemohl v tu chvíli nikdo se stopadesáti lidí v baráku u našich věnovat, a tak jsem pak všechny seřvala (Mirek by to upřesnil, že jenom jeho :)), a tápala jsem, co jsem to v tom telefonu vlastně slyšela. Něco o třetím červnovém týdnu...


Ono se jim nedá úplně věřit, ale sázím na to, že se nechtějí dopouštět porušování naší písemné smlouvy... A tak jsem si ten křest směle naplánovala...
Když se od nich sotva dočkám knížky, nemohu očekávat, že by se zaobírali jejím křtem...
Přesto zrovna tohle jim za zlé nemám, protože kniha nevyjde pod mým celým jménem, neboť z marketingových důvodů není žádoucí, aby bylo zjevné, že autorkou je žena. A to by na takovém křtu jistě zjevné bylo :)

Ale tak se aspoň vyhnu formálnosti a oficiálnosti, provázející takové akce, a bude to spíše mejdan s mými čtenáři a blízkými...

Tak nějak jsem to vysvětlovala Kiki a ona na to, že to teda ne, že to bude pořádnej křest se vším, a když ho nebude uvádět vydavatel, tak řeknem Martinovi, který když chce, tak umí být skvělým i vtipným řečníkem, (tím spíš po pár pivech) a pokud Kiki neporodí v ten den, protože jsem k tomu vybrala přesně její termín :), tak se přidá a vytvořej spolu originální moderátorskou dvojku...


Jako kmotřičku knížky jsem vybrala svou druhou sestru (ve skutečnosti je první) Zuzku, která mě v mých spisovatelských snahách velmi podporuje a pomáhá. Proto tato čestná úloha připadá na ni :)
Pokřtí knížku pivem, protože hlavní hrdina je pivař - snad po mně... :)


Do programu večera bych ráda zařadila besedu o tom, jak se knížka líbila, případně nelíbila, ráda si poslechnu všechny postřehy a názory - proto by bylo fajn, kdybyste měli tou dobou už dočteno :)))

Na oplátku Vám prozradím, jak knížka vznikala, stejně jako slíbenou perličku, jaký zážitek mě před lety natolik oslovil, že jsem hned doma začala psát první kapitolu...


Kiki mi na tuhle mou vizi, že v době křtu už bude každý příběh Metoděje znát, připomněla svou poruchu čtení dlouhých textů a já pak dostala zprávu od své dobré kamarádky, že její dcera si tuto Kiki hlášku vzala za svou a použila ji ve škole, když neuměla zpaměti Máj.
Učitelka se pak se vší vážností na tu poruchu té mé kamarádky dotazovala :)


Takže já velice doufám, že vydání mé knihy nerozšíří řadu lidí s touto diagnózou... :)


Ale proto, že mě recese téhle mladé slečny skutečně pobavila, a proto, že jsem se dověděla, že tedy čte můj blog a co víc, že se sama pokouší psát, dostala jsem nápad.
Jestli bylo něco pro mě strašákem, kdyby mělo jít o oficiální křest, pak tak zvané "autorské čtení". Nemyslím si, že je to dobrý zvyk... :) a ráda bych to zvládla nebo aspoň zkusila, ale mám možná lepší řešení.
Nechala bych za sebe přečíst ukázku tuhle duchaplnou Kristýnku (krátkou ukázku, vzhledem k její poruše:)))
a já bych na oplátku přečetla ukázku z jejího pera... pokud bude souhlasit, tak věřím, že to bude paráda.


Až kniha vyjde a bude v prodeji v knihkupectvích, dám Vám vědět. Rovněž upřesním místo jejího pokřtění, které proběhne v Dejvicích 2. 7. 2016 na večer.

Srdečně zvu všechny příznivce mého psaní a tohohle blogu, a především a s velkým důrazem
zvu ty, kteří jste se mnou byli, když mi bylo nejhůř. Rovněž ty, kteří jste s námi přispívali na nemocné děti.

Věřím, že Vás knížka nezklame, že ji za pomoci "moderátorů", "kmotry" a dalších případných účinkujících vhodně, vkusně a zajímavě vypravím na cestu "do čtenářského světa", a těším se na společný tématický večer :)
Děkuji za přízeň!
***





A takhle bude knížka vypadat - tuhle pak hledejte u "svých knihkupců" :)))