Vylaď se sám!

13. května 2016 v 15:33
Nevím, jestli to tak je, nebo si jenom víc všímám, ale poslední dobou jako by vznikalo víc a víc článků plných rad, jak nejlíp zvládnout život. Aby byl člověk šťastnější, klidnější, bohatší, lepší, hezčí...

Já to všechno chci být, samozřejmě, takže to svědomitě pročítám a hledám zásadní radu, která změní můj život.
Nebudu Vás napínat, zatím jsem ji nenašla.
A už začínám být otrávená z podobných textů, protože se tam omýlá v podstatě pořád totéž, a dokonce ani článek,
lákající v nadpisu na pouhé 4 rady, co zaručeně všechno změní - tentokrát, že budu mít svůj "emotivní svět" zcela pod kontrolou a nerozhodí mě absolutně nic - mi neporadil absolutně nic.

Navzdory všem návodům na život - poraď si sám, člověče...

A tak se sama vyladím!
Já mám kolem domu totiž terén dost vhodný k praktickému cvičení. Tuhle mě seřve baba z okna, tamhle mi vynadá soused, že blbě parkuju, jiná bába, že jdu po trávě, zkrátka zátěžových situací je denně dost. A to jsem vyjmenovala ty snazší. Co si s sebou nenosím v noci snů.
Totiž, kdo stojí mimo rodinu a moje důležité vztahy, mě až tolik rozhodit nemůže...


Že nejsem úplně v pohodě, jsem zjistila z pohledu užnevímkoho, komu jsem si postěžovala, že pokladní v Bille nastavila ruku na drobný, ale mně peníze zpátky vysázela pěkně na pult, ačkoliv jsem měla ruku nastavenou taky.

"To děláte pokaždý, tohleto. Že to chcete do ruky, ale sama to člověku do ruky nepodáte...," vylila jsem jí tam svý srdce. Taky pěkně na pult.

Chvíli na mě zírala a pak řekla, že neví, o čem mluvim.
"Že nastavíte dlaň, když přijímáte peníze, jo, ale mojí dlaň pak ignorujete a dáte mi to tady na ten pult, abych si to musela vysbírat."
A nechápu, co tak čumíš.

Nato mě odbyla, že je takhle zvyklá a šla (nerozhozená) na dalšího zákazníka.

Nevimkdo na mě teď čuměl taky, až jsem se zamyslela, jestli to bylo nutný.
Myslím samozřejmě od ní... :)




Náš malej Adriánek chodí kolem domu a na hřiště na vodítku. Už víte.
Má dětské kšíry a psí vodítko. Protože dětská se prodávají jenom v cizině.

On je zvyklý vyběhnout z baráku a nám tam hned jezdí auta, co je nezajímá značka s číslem 30, protože je především
nezajímá ten dovětek o omezení hluku. Taky bych ho tam radši neviděla...
A pak, Půjínek miluje auta, busy, tramvaje, tak chodíme na Evropskou, kde to v tomhle ohledu dost žije a on tam stojí s otevřenou papulou a sleduje provoz.
Člověk se může buď bez toho špagátku obejít a držet ho celou dobu za ruku nebo u něj klečet a třeba mu ten mumraj i komentovat, anebo může držet šňůru a hledět si svýho... telefonu třeba.

Protože co si budeme povídat, půl hodiny vejrat do silnice, odkud každej řidič vejrá zase na vás, a z okýnka mu čouhá obrovská komixová bublina s otázkou, proč máte dítě na vodítku, čímž pochopitelně vyvolává pocit, že byste to měli vysvětlit, to je lepší nevidět.


A pak jdem domů, on si vesele hopsá přede mnou po chodníku, když nás míjí bába, co mě z čista jasna pobaveně chytne za loket a spustí: "On je na vodítku? Cha cha!"

"Tak kvůli autům, že jo...," vysvětluju rozladěně.

"Vždyť já vim, já jsem taky pejskař."

"Ale já NEJSEM PEJSKAŘ!!!"
Málem se přitom urvu z vodítka...



Jdeme domů záměrně delší cestou, aby si Lujzíček mohl sejít kopeček. To má taky rád. Je to pro něj výzva, jít z kopce a nehapat...

A když se jde dolů, musí se pak zase nahoru (kéž by to takhle fungovalo i v životě! Čítávám, že funguje - ve všech těch rádcích, co jich je plný internet i pulty knihkupců, každopádně z vlastní zkušenost můžu říct, že to klidně funguje i tak, že se jde dolů, pak zas dolů, a klidně ještě níž... :) ).
Chtěla jsem ale mluvit o cestě domů. Vede dolů a nahoru, a jak tak stoupáme po těch schodech, slyším nějakou holčičku:

"Jde miminko!"
A její máma, co nás spolu sledujou, jí odpovídá: "To už neni miminko..."
"Je to Jakoubek?"
"To neni Jakoubek. Vlastně možná je, já nevim, jak se chlapeček jmenuje..."

"A vědět nebudeš," syknu. Protože bylo zřejmý, že teď bych jim měla prozradit jméno Loje.

Mohla jsem říct Loj. A nechat jí potrápit, protože to by dcerka nenechala bez dalších otázek.


Pak jsem rvala šeřík a byla přitom připravená říct každý bábě, kterou by to náhodou pobouřilo, ať se stará o sebe.




Jedním z mála pozitiv na blbých nebo nudných událostech, co přineslo pár posledních týdnů (jako třeba krádež mojí peněženky s doklady), bylo uvědomění si, že mě budou znovu fotit na občanku. Tu fotku na starý jsem nesnášela.
K výrobě nový se taky hned váže blbá situace, protože člověk se tam vypraví s celou rodinkou - aby se doma náhodou nenudili, zmáčkne čudlík "Občanské průkazy" a čeká. Když je na řadě, tak zjistí, že měl odebrat číslo pod jinym tlačítkem. Totiž "Ztráty OP".
Přičemž zkratka OP mi samozřejmě nic neříká... :)

Nezmohla jsem se na slovo a šla pro novej lístek.

Dvacet minut a už usedám proti úřednici.

"Ták, rodnej list a dvě stovky!"

"Rodnej list nemám..."

"Tak řidičák!"

"Ten mi taky ukradli."

"Tak přijít s rodnym, jó...," a bez milosti dala volat dalšího.



Cestou zpátky jsme aspoň potkali zas stařenku pejskařku (jinou - ono jich je!) a ta naopak vodítko na Půjínkovi schvalovala a dokonce řekla, že ho měla na dceru taky. Byla jsem ráda, že to říká před Mirkem, protože on se za to hrozně stydí.
To já ne, mně jsou lidi fuk. Jenom ať mi neřikaj, že jsou taky pejskaři.




Příště jsem tam šla až za týden. Ono je to tak nudný, tyhle věci oběhávat. Já byla původně dokonce rozhodnutá dělat, že doklady mám stále v peněžence a tu v kabelce, a že se to zkrátka nestalo. Jenže jsem si to nedovedla uvěřit.

Měla jsem s sebou Adriánka a těšila se na lepší fotku. Takže jsem se líčila víc, než obvykle a po hodině usedla do křesílka proti tý samý ženě, co mě posledně poslala domů.

"Tákže, rodnej list a pas!" Žádala po mně.

"Mám jenom rodnej list," podávala jsem jí zažloutlý leporelo s nápisem Československá socialistická republika. Úplně mě přitom napadlo, že to je dokument pro ostudu. A za druhý, že už jsem nejspíš stará.


"Pas nemáte?"

Tak hele ty krávo, minule jsi řekla přijít s rodnym! Tak to tu na mě vůbec nezkoušej!

"Nemám, protože jste minule řekla, přijít s rodnym," snažila jsem se zachovat klid, což se asi nepovedlo.

"Jasně, klid, (??) já jenom, že na ten prozatimní papír si nevyberete ani dopis na poště. Ani na rodnej vám ho nedaj. Leda právě na pas..."



Pak mě poslala ke kolegovi, že mě prej dodělá.
Což o to, už jsem celkem načatá...


Sotva jsem se s Půjínkem usadila do židle u kolegy, přestalo ho to bavit a začal zlobit. (Půjínek tedy).
Tahal mě za vlasy a zmáčkl mi špek na břiše, co mi lezl zpod trika, až jsem se začala smát. Na kolegu jsem přitom hodila pohled, vyzývající ho k doživotnímu mlčení o tom, co právě viděl, pod hrozbou vyříznutí jazyka. Přestože to pochopil a podepsal vlastní krví, taky se rozesmál.


"Tak uděláme fotku, jooo, checht, dívejte se do foťáku prosim...."

Synka jsem si odtáhla od těla, aby na snímku nebyl a tenhle psí kousek mě znovu pobavil, tudíž se mi nepovedl ten výraz, co jsem si doma zkoušela.

"Můžem když tak znovu?" Zaškemrala jsem.

"To víte, že joooo."


CVAK!
Zase ne! Směju se furt a nemůžu přestat. Jak puberťák.
Fotku mi ukázal a byla nepoužitelná.

"Počkej miláčku, maminka se teď nesmí smát víš..."

Smích - CVAK!


Následující dvě focení se mi nepodařilo nahodit a udržet kamennou tvář, takže jsem kolegu uvědomila, že končíme, že lepší to dneska asi nebude.

Kéž by mě nakonec nepřefocovali...




Pak jsme jeli nakoupit a vystáli dlouhou frontu u kasy, kterou nám zpestřovala bába, co měla už nakoupíno a teatrálně držela oběma rukama dlouhou účtenku a předčítala ji na celej Albert...

"No pane na nebi, co to je tohleto??? Jaký hrušky? Já žádný hrušky nekupovala!
A švestky??? No to už přestává všechno!!!"


Všichni jsme na ni koukali - kam taky jinam, a ona jela dál...

"Jablka sice mám, ale určitě ne tolik, teda! A zelí jo, dokonce? No to přestává všechno..."

Hlas měla uječenej a nabroušenej (potřebovala by pořádně naladit) a negativní energie z ní tryskala do všech stran.

"Tak si zavolejte vedoucí," houkla na ni zaneprázdněná pokladní, jenže bába se ve svý roli (hlavní) patrně vyžívala, protože předčítala dál...

"Rohliky? Že dvacet? Jó, tak tohle je dobrej podnik teda... tady to uměj... to kdyby si člověk nevšiml, tak by za chvíli neměl ani na ty rohliky!"

Všimla jsem si, že publikum netrpělivě očekává, jak to celý dopadne.
Pointa na sebe nedala dlouho čekat...


"Jó von to neni můj účet....," špitla baba už mnohem tišeji a popadla z pultu jinej. Tentokrát spokojeně zamručela a mohla odejít ze scény. Jenže ještě si zavolá...


"No hele, doufám, že jsou doma piva - jako za chvíli přijedou, takže je snad dáš chladit, ne? - já tady nevim, kde mi hlava stojí, všechno vodřu, ty pořád necháváš všechno na mně! - už jedu domu, ale ty piva ať už se chladěj! - no, nazdar!

A to já už platila, když ona to svýmu starýmu típla a hodila na mě stěžující si pohled, který doprovodila větou: "To je hrozný, co?"

A já ji překvapila: "Je hrozný vás poslouchat!"

Ona: "Tak se mi nedivte!"

Já: "To se vám teda divim! Nechte si ty výlevy na doma!"



A mně poslouchala celá řada lidí za mnou a když jsem to vyprávěla bráškovi Tomovi, co právě přijel na pár dní domů, tak se hrozně smál, jak jsem bábu srovnala, ačkoliv bych sama srovnat potřebovala. Ale to mu, myslím si, taky neuniklo.



Někdy to vydržím, jindy ne.
Bábám, co si přišly stěžovat na bohatý na dětský hřiště, jsem neřekla nic. Přestože se fakt nedal ten jejich ublíženej světonázor poslouchat.

Doléhalo ke mně vždycky jen pár tlumených vět...

"... no kde voni na to berou, to mi řekněte..."

"... ti maj milióny, milióny!!!"

"... a vily na Floridě..."



Mý pohoršený pohledy neviděly, protože jim sotva slouží zrak a se sluchem to taky neni nejslavnější, podle toho, jak na sebe ječely, a tak jsme po chvíli radši šli.



Na schodech po tý delší cestě domů jsem viděla chlapa, co vypadal jako jeden hollywoodskej herec, co si teď nevzpomenu na jméno (s tou mou pamětí to taky neni nejslavnější), ale byl pěknej (a byl to určitě on), tak mě to zas trochu vyladilo - že takovej fešák bydlí tadyhle kousek, to mně pomůže zvládat obtížný terén...




Minule jsem zmínila tu sbírku drobných nuancí, (jak mi ji pomohla nazvat teta Blanka), kdy se na mě třeba směje kafe, ovšem všímám si i nuancí zjevných. Ač tedy nerada.
Jednou takovou byl například zážitek z focení.
Pokud tě syn chytí za špek, pak jsi asi špekatá. Jak prosté.

Přestože si těhlech zjevných všímám zrovna tak hbitě, jako těch drobných, sotva znatelných a okem viditelných, povětšinou si je nefotím.... Není zač ;)
A taky mám tendence na ně zapomínat, dělat, že jsem je nezaregistrovala - asi jako krádež dokladů. A pak klamu sama sebe, když se pídím po těch pravých radách v článcích a nenacházím...

Přesto mě vám tak napadlo... Kdybych je brala na zřetel, tyhle svý osobní ukazatele, můžu se klidně přestat zabývat těmito nicneříkajícími články o tom, jak být spokojený...


Drobné nuance mi nenápadně hlásají, jakej bude den a ty zjevné mi narovinu a bez okolků říkají, co mám dělat a to nejlíp hned. Tak asi díky za ně.

Musím ale přiznat, že ty drobné nuance mám mnohem radši... :)
***










Tak ukázka z té mé sbírky... A než řeknete, že jsem úplnej magor, pořádně se podívejte! :)))

V bramborové kaši...



zbytky kečupu pod talířem ve dřezu...


můj snídaňový chleba!



bramborová slupka...


v polévce...


zase jedna brambora...


... ale tak všimla jsem si, tak sem patří :)


svačinová buchta s andělskými křídli...


když vytíráte s láskou... :)


A závěrem jedna zjevná nuance, kterou jsem (bez okolků) cvakla pro Mirka, aby s tím něco dělal, jestli mě nechce rozladěnou - a to hned :)))
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic | E-mail | Web | 13. května 2016 v 19:51 | Reagovat

Ty fotky jsou super! Ráda si všímám takových drobných maličkostí...

Jinak to vyřizování po úřadech je opravdu super. Člověk vyhodí tolik zbytečných hodin a peněz... cestování, čekání, nepříjemní lidé... ale minule jsem měla docela štěstí. Zanedlouho mě to ale čeká zase, protože příští školní rok strávím v cizině a čeká mě spousta obíhání :/

2 Martin | 13. května 2016 v 22:39 | Reagovat

Díky.  Moc jsi mě pobavila. Hlavně tím,  že už jsi načatá a kolega tě dodělá :-D

3 Katya Yablonska | 13. května 2016 v 22:46 | Reagovat

Jani, ctu tvuj blog porad i presto ze uz nepracuji v MaxMare:) a vzdycky cekam na novy clanek. Ale prave tenhle me pobavil natolik, ze jsem to cetla rodine nahlas a vsichni se rozesmaly! :-D hlavne u toho voditka. Prave ze muj bracha kdyz byl maly taky mel takovy voditka a bylo to super! Na Ukrajine oni se prodavaji porad v detskych obchodech! :-D :-D

4 Niternice | 14. května 2016 v 7:37 | Reagovat

Udělali jste mi radost, vždycky ráda čtu, že jste se pobavili :)  To stojí za to, všechny ty lapálie prožívat...;)

5 Marie | 15. května 2016 v 13:52 | Reagovat

Super napsáno a tolik věcí se mě snad nestalo za celý život.Vodítko je super,někdy by ho potřebovali i dospělí.

6 Blanka | 15. května 2016 v 22:38 | Reagovat

...sbírka je moc pěkná a to jsem se nemusela ani "pořádně podívat"... :-)
Ty drobné nuance jsou milé a ty zjevné jsou spíš nemilé, tak proč je fotit, že :-)

7 Blanka | 16. května 2016 v 16:17 | Reagovat

...ještě si nemůžu odpustit komentovat poslední snímek.Tahle nuance je doslova vyděšená! :-D

8 Niternice | 16. května 2016 v 21:25 | Reagovat

:) Tak to vidím až teď... :)))
Takže to máš na ty drobný nuance ještě lepší OČI než já! :)

9 Antea | Web | 21. května 2016 v 11:44 | Reagovat

Já se teda Mirkovi nedivím, vodítko bych dítěti v životě nedala. Když si ho jednou pořídím, tak se o něj starám a prostě s ním tu půlhodinu do silnice čumím a komentuju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.