Straka v lékárně

21. května 2016 v 17:46 |  ZPOVĚDNICE
Dál se na mě směje káva a i jinak se všechno drží v zajetých kolejích.
Kolikrát denně já si postesknu: Proč se mi tak nedaří?!

Já musim bejt negativně naladěná a ty situace k sobě přitahovat. Kdybych o tom nikdy neslyšela, nenapadlo by mě, že to tak může fungovat. Ono může a nemusí. To nikdo neví. Někdo si jen myslí, že jo. Že to tady vůbec nějak funguje.
Nakonec, bylo by dobrý, kdyby jo. Jsou echa o tom, že nic není náhoda, že co vysíláš, to sklidíš - mně na tom jen vadí, že to neplatí bezvýhradně. Dobrákovi se stane zlá věc a celý domnělý systém je v našich očích narušen.
Může bejt, že dobrák mohl mít zlý myšlenky, o čemž nikdo neví... Ale pro mě je to natolik nepřehledné a chaotické,
ta spravedlnost událostí, že jen stěží věřím, že si za to můžu sama!




Jdu s Adriánkem shánět dárek pro jeho babičku k narozeninám.
Chcem se vyfotit a volím k tomu účelu automat. Aspoň se uvolní a nebude ve stresu před nějakým fotografem.

Automat mince nevrací!

Hlásá stroj. Jedna portétová fotografie 50,-

Ostatní služby po stovce.
My jdem do dvou portétů.

Vsunu kilo, stejně nemám drobný, a jde se na to.
Kupodivu se Půjínek rozchechtal, když jsem ho vysadila před černý displej, a kdyby bylo zařízení kvalitnější, mohla vzniknout hezká fotka. Takhle se hezky směje na neostrém obrázku.

Každopádně druhej bude ještě hezčí.

Když v tom OUHA, KDE JSOU PRACHY?

Displej hlásá: Vhoďte mince!

Ale nám tam mělo zbýt to pade, přece...


Tak to fakt potřebuju, přijít o prachy a ještě se tu zdržovat - jsem ráda, že se mi Lujze daří udržovat v dobrý náladě.

Volám jim tam.
Že mi to sežralo pajdu. Socce na mateřský!
Chlap lamentuje, že jsem si to dobře nepřečetla.
Čtu mu nahlas nápisy.

"NEVRACÍ!" Opakuje po mně důrazně.

"Ale já vrátit nechtěla!" Zdůrazňuju mu taky.


Dobrali jsme se k tomu, že jsem to posrala a nevrátěj mi nic.
Pochopitelně on se k tomu dobral, já protestovala, ale marně.


Celá rozčilená jsem tlačila kočár dál, jedem koupit ještě něco. A taky kapky na rýmu, kterou Pucflík chytil, když jsem mu jednoho dne nedala mikinu.
("Pořídila" jsem si ho a nedala mu mikinu! - tímto zdravím nějakou Anteu.)


"Přispějte na vodicí psy!" Vyřvává chlápek na rohu.

To určitě.

Včera na handicapovaný (psy), dneska na zdravý, na jaký to bude zejtra?

Pokud jde o neadresnou pomoc na nekonkrétního tvora, jsem k tomu úplně skeptická.
Slyšela jsem příběh, jak management jedné obří nadace chodí utrácet do módních butiků...
A i kdybych neslyšela, teď jsem kurva přišla o padesát korun a mám dvě kila na kapky do nosu a nějakej ocintek na účtě, z kterýho musim pořešit dárek a pleny a nový dudlíky, protože to s nima nevypadá na pomalý loučení se, ale na ještě dlouhej vztah, možná tak před školou ho ukončí...


Přijedem k lékárně, kam právě vchází nějaká žena. Počítám naivně, že mi přidrží dveře a vjíždím kočárem hned za ní. Dveře se ale zavírají a mají větší páru, než já. Jsme vytlačeni zpátky do ulice.
Najednou slyším komentář:

"Vona tam vjížděla popředu..."

Aby se neposraly, krávy.


Kupodivu přiskočila bystrá chodkyně a hned zas odskočila, že prej už mi jdou otevřít.
V tom se dveře otevřely a my byli pozváni dál.

Starej chlap se sluchátkama v uších, vypadal jako ostraha, seděl tam na židli u dveří a koukal.

"Jedny kapky do nosu, prosim."

Magistr s křivou hubou, na škole určitě šprt podle uhlazenýho vystupování, ani jediná vráska od smíchu...

"Pro toto batole? Tak to bych dal mořský roztok, ano... Ono to tu sliznici nenaruší, jenom prokrví a rýma sama ustoupí,
rozhodně bych nedával chemii, ta se navíc smí brát jenom pár dní... ano?"

Na to zapomeň, já chci Nasivin!


Celá fronta u výdeje na předpis ale čeká, jestli jsem dobrá matka, co pro synka uvítá nechemickou alternativu...
Doprdele...


"Tak fajn... jak myslíte..." kývla jsem nerada.

"Výborně, takže takhle by to byla ta mořská voda, ano..." A už to markoval.


"A 99,- korunek poprosím..."
Vydřiduch! Za 30ml mořský vody!

Pak už mě stařec zase pouštěl ven a já si neodpustila vtípek, jestli jim tam dělá dveřníka.
To jsem se překonala, protože jinak se podobných "sympatických" akcí zdržuju. Jenže on mě neslyšel, protože měl ta sluchátka v uších.
Naštěstí jsem si toho všimla už po dvakrát zopakovaném dotazu...



O další peníze lehčí jsme se vydali dál.
Kde už se neudálo nic moc k vyprávění, až na straku v zádveří další lékárny, který ale žádnej dveřník otevřít nepřišel.
Chvíli jsem nešťastnýho ptáka pozorovala a pak jsem se ho pokusila odehnat. Do bezpečí, víte.

Bylo jasný, že je nemocnej. Podle chůze a jakoby nelétavých křídel - ne podle toho, že přišel do lékárny.
To jsem se snažila pochopit celou další cestu.
Kdyby měli lidi nad hlavou bublinu s obrázkem, na co myslí, já bych tam měla straku v lékárně.


Možná ji, coby maroda, přitahoval pach léků. Anebo se tam ocitla náhodou.
Ale jelikož náhody neexistujou, jak se tedy říká, přišla si pro meducínu.
A já ji odehnala.
A nepřispěla jsem na psy.



Den předtím jsme byli v Hornbachu a tam je takové pekařstvíčko, kde mají pořád fronty a nemají rohlíky.

Chtěla jsem jeden pro Loje.
Paní řekla, že mají jenom bagetky.
Může být...


Pak mi podávala papírový sáček.
Pohmatem jsem na druhý pokus zjistila, že je tam cosi velikosti palce.

"Čtyři koruny!"

"Tohle stojí čtyři koruny?" Dotázala jsem se.

Když přitakala, omluvila jsem se jí, že to nechci.
A podotkla jsem, že rohlík stojí dvě a je dvakrát tak velkej. Možná třikrát.

"My tu máme vlastní pečivo!" Hájila se rozhozená pekařka.
"A taky vlastní ceny," dodala jsem a šla pryč. Většinou člověk není dost pohotovej, aby okamžitě zareagoval tak, jak by rád, ale na tuhle hlášku jsem byla hrdá.
Vlastní ceny... To je dobrý ne? :)


Ozývalo se za mnou, že tohle neni normální. Jedna to řekla druhý a druhá to řekla první.
Prostě mě pomluvily.


A já je venku pomluvila Mirkovi, kterej tam hlídal Adriánka ve vozíku - jak maj nemožně draho. Ale nevyslech všechno, protože si tam šel taky pro něco.
TAK JENOM DOUFÁM, ŽE NE PRO BAGETKY...



Byli jsme na hřišti. Čekali jsme na něj, až za námi přijde po práci.

Půjínek pořád nejradši hází písek, a když se ho rozhodne házet na klouzačku, musím ho chtě nechtě začít usměrňovat...

"Tam to neházej, tam se kloužou děti, víš," odvádim ho dál.

A on řve a ostatní mámy jsou spokojený.
Jenže teď mi jedna povídá: "Jen ho nechte, nám vůbec nevadí písek na klouzačce."
Druhá ji doplňuje: "To je pravda, naše děti si tim taky prošly, každý má období házení písku na klouzačku," zasmály se obě a třetí taky.
Co to s nima je dneska?
Co se to tu sešlo za příjemný lidi? - Až mě to vykolejilo...

A pak už přišel Mirek a Půjínek chtěl jít pryč, tak se šlo.
A já říkám, celá vykulená, že dneska tam byly nějaký sympatický mámy, že na to nejsem zvyklá.
A Mirek na to, že mě to tam určitě nebavilo, když nevisel ve vzduchu ňákej pěknej konflikt...

Ve chvíli, kdy jsem se dušovala, že vůbec nejsem konfliktní člověk, jsem si uvědomovala nad svou hlavou bublinu s koláží všech konfliktních situací, do kterých jsem se poslední dva týdny dostala.
Byla to obsáhlá koláž o mnoha obrázcích...

Nejvíc konfliktů jsem ovšem měla sama se sebou!


Když mi kluci odjeli k babičce a já měla před sebou volný den, především jsem se dobře prospala.
Pak jsem zjistila, že se cítím daleko líp a dokonce nemám tak negativní vnímání všeho a všech, jako obvykle.
Ten spánek má něco do sebe...

Pak jsem se věnovala domácím pracem - jako třeba psaní :)
a jelikož bylo venku nádherně, dostala jsem chuť na pivo.
Auto mi odvezli, musím pěšky do večerky.

Tam jsem pak, s pivem v košíku, postávala u regálu s jogurty a se sýry, pak hned zase u sušenek, a zpátky k sýrům, pak k uzeninám... Honila mě totiž mlsná.
Všimla jsem si, že po mně čumí prodavač. Asi jak jsem se do růžova vyspala.
Protože prosbu o pomoc s výběrem zboží jsem skutečně nevysílala...

"Hledáte něco?" Oslovil mě.
"Já spíš nevim, co chci," odvětila jsem a hned jsem si řekla, že to je zas docela pohotová reakce. Nějak se lepším, druhá ve dvou dnech... To je denně jedna... I počty mi nějak líp jdou, koukám... :)


Zamumlal, že mě honí mlsná, což jsem věděla i bez něho, a dal pokoj.
A já přišla domů s chlazeným pivem a chtěla jsem ještě vytírat. Aspoň. Potom.

Jenže když jsem dopila, skočila mi do klína kočka a olízala mi celou ruku.
Šla jsem se opláchnout a koukám na tu podlahu.
Chtěla jsem ještě vytírat. TO URČITĚ! Vysmála jsem se tomu nápadu a bylo mi fajn.
Ono to pivo má něco do sebe... :)


Ráno mi psala Kiki, že ji právě Violka vzbudila, ale nejradši by ještě pokračovala. Poslala i svou mžourající fotku.
A že je celá rozlámaná. Ona taky za měsíc rodí.
A pak se ptala, kdy už mi vyjde ta knížka.

Zaradovala jsem se: "Chceš číst jo?"

"Ne, potřebuju něco pod hlavu."


Venku s Půjínkem jsme potkali bábu, co se mermomocí snažila zaklapnout víko popelnice. Hned jsem ji poznala.
Už když přicházela, byl mi ten ksicht povědomej. Rozbilo se víko a ona se ho rozhodla spravit. Rozhlížela se přitom do všech stran, jestli jí nějaký dobrák nepřispěchá na pomoc. Ať je tu pořádek.
Měla by si dát pivo, napadlo mě.


I já bych si ho měla dávat častěji.
Minimálně před návštěvou hřiště, třeba...


Příště už tam byla obvyklá sestava ambiciózních matek, dokonce i dětí.

Holčička, co půjde v září do první třídy a všechno ví a zná. Taková ta, co ji chcete mít doma.
Teď jsem vzpomněla na Elenku, šla by už taky letos do školy. Možná o to víc mě tahle chytrá holčička nezajímala.
Tak to prostě je.

"Ať mi nesahá do toho kyblíku!" Kybicovala batole, co jí sahalo do kyblíku. A jeho máma ho omlouvala: "On to ještě neví, víš."

"V pohodě!" Zahlásila předškolačka. "A nechce zklouznout? Já bych ho zklouzla. Nebo zhoupla!"

Matka odmítla a začala se mě vyptávat, jak se Loj jmenuje a kolik mu je.
Pak ho zhodnotila jako obrovskýho, když ten její je stejně velký, ale o rok starší.
Říkám, že má vysokýho tátu.

A holčička pak zhodnotila jejího synka jako chytřejšího, než svýho sedmnáctiletýho bráchu, kterej je pitomej.

Dál jsme se dověděly, že bydlí tady kousek, má dvě babičky a kdesi cosi, a na polovinu těch věcí se jí nikdo neptal.
Na druhou polovinu ta ženská, co pořád nějak opečovávala svýho kloučka.
Tuhle mu nutila pití, pak klobouk, pak kyblík vyprosila od holčičky, a ještě lopatku... A holčička naříkala, že jí to snad vrátí, načež matka ji ujišťovala: "To víš, že jo..."
Jednoduše ji tam obrala o hračky a aby to nebylo tak okatý (pro tu malou), tak přilívala vodu na její upovídanej mlejn.

A pak Adriánek vstal a šel jí vysypat za krk dvě pěstičky písku.
Kurva, teď abych se omluvila a nějak ji očistila snad...

Udělala jsem to a holčička na to, že v pohodě. A jestli nechce pohoupat.
Asi byla hodná, ale já to nechtěla vidět.


Znáte to, jak před spaním se vynoří to podstatný, to na čem záleží, jak se to třídí a znovu přehrává...
Já tam skoro vždycky mívám Elenku. Nikdy bábu od popelnice, ani jiný báby nebo mámy z hřiště, ani předražený bagetky a jejich prodavačky, jen ještě tu straku, tu jsem párkrát vzpomněla. Jestli měla víc štěstí, než já rozumu, a někdo jí otevřel dveře do tý lékárny.
***





 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 K. | Web | 21. května 2016 v 17:59 | Reagovat

hezkyy blog:)

2 Fredy | Web | 21. května 2016 v 18:22 | Reagovat

krásný článek, jen tak dál :-) ;-)

3 Martin | 22. května 2016 v 9:07 | Reagovat

Fakt super blog dneska. Pij to častěji. Ale pozor na závislost;-)

4 Niternice | 22. května 2016 v 18:33 | Reagovat

Mockrát děkuju!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.