Květen 2016

Straka v lékárně

21. května 2016 v 17:46 Zpovědnice
Dál se na mě směje káva a i jinak se všechno drží v zajetých kolejích.
Kolikrát denně já si postesknu: Proč se mi tak nedaří?!

Já musim bejt negativně naladěná a ty situace k sobě přitahovat. Kdybych o tom nikdy neslyšela, nenapadlo by mě, že to tak může fungovat. Ono může a nemusí. To nikdo neví. Někdo si jen myslí, že jo. Že to tady vůbec nějak funguje.
Nakonec, bylo by dobrý, kdyby jo. Jsou echa o tom, že nic není náhoda, že co vysíláš, to sklidíš - mně na tom jen vadí, že to neplatí bezvýhradně. Dobrákovi se stane zlá věc a celý domnělý systém je v našich očích narušen.
Může bejt, že dobrák mohl mít zlý myšlenky, o čemž nikdo neví... Ale pro mě je to natolik nepřehledné a chaotické,
ta spravedlnost událostí, že jen stěží věřím, že si za to můžu sama!




Jdu s Adriánkem shánět dárek pro jeho babičku k narozeninám.
Chcem se vyfotit a volím k tomu účelu automat. Aspoň se uvolní a nebude ve stresu před nějakým fotografem.

Automat mince nevrací!

Hlásá stroj. Jedna portétová fotografie 50,-

Ostatní služby po stovce.
My jdem do dvou portétů.

Vsunu kilo, stejně nemám drobný, a jde se na to.
Kupodivu se Půjínek rozchechtal, když jsem ho vysadila před černý displej, a kdyby bylo zařízení kvalitnější, mohla vzniknout hezká fotka. Takhle se hezky směje na neostrém obrázku.

Každopádně druhej bude ještě hezčí.

Když v tom OUHA, KDE JSOU PRACHY?

Displej hlásá: Vhoďte mince!

Ale nám tam mělo zbýt to pade, přece...


Tak to fakt potřebuju, přijít o prachy a ještě se tu zdržovat - jsem ráda, že se mi Lujze daří udržovat v dobrý náladě.

Volám jim tam.
Že mi to sežralo pajdu. Socce na mateřský!
Chlap lamentuje, že jsem si to dobře nepřečetla.
Čtu mu nahlas nápisy.

"NEVRACÍ!" Opakuje po mně důrazně.

"Ale já vrátit nechtěla!" Zdůrazňuju mu taky.


Dobrali jsme se k tomu, že jsem to posrala a nevrátěj mi nic.
Pochopitelně on se k tomu dobral, já protestovala, ale marně.


Celá rozčilená jsem tlačila kočár dál, jedem koupit ještě něco. A taky kapky na rýmu, kterou Pucflík chytil, když jsem mu jednoho dne nedala mikinu.
("Pořídila" jsem si ho a nedala mu mikinu! - tímto zdravím nějakou Anteu.)


"Přispějte na vodicí psy!" Vyřvává chlápek na rohu.

To určitě.

Včera na handicapovaný (psy), dneska na zdravý, na jaký to bude zejtra?

Pokud jde o neadresnou pomoc na nekonkrétního tvora, jsem k tomu úplně skeptická.
Slyšela jsem příběh, jak management jedné obří nadace chodí utrácet do módních butiků...
A i kdybych neslyšela, teď jsem kurva přišla o padesát korun a mám dvě kila na kapky do nosu a nějakej ocintek na účtě, z kterýho musim pořešit dárek a pleny a nový dudlíky, protože to s nima nevypadá na pomalý loučení se, ale na ještě dlouhej vztah, možná tak před školou ho ukončí...


Přijedem k lékárně, kam právě vchází nějaká žena. Počítám naivně, že mi přidrží dveře a vjíždím kočárem hned za ní. Dveře se ale zavírají a mají větší páru, než já. Jsme vytlačeni zpátky do ulice.
Najednou slyším komentář:

"Vona tam vjížděla popředu..."

Aby se neposraly, krávy.


Kupodivu přiskočila bystrá chodkyně a hned zas odskočila, že prej už mi jdou otevřít.
V tom se dveře otevřely a my byli pozváni dál.

Starej chlap se sluchátkama v uších, vypadal jako ostraha, seděl tam na židli u dveří a koukal.

"Jedny kapky do nosu, prosim."

Magistr s křivou hubou, na škole určitě šprt podle uhlazenýho vystupování, ani jediná vráska od smíchu...

"Pro toto batole? Tak to bych dal mořský roztok, ano... Ono to tu sliznici nenaruší, jenom prokrví a rýma sama ustoupí,
rozhodně bych nedával chemii, ta se navíc smí brát jenom pár dní... ano?"

Na to zapomeň, já chci Nasivin!


Celá fronta u výdeje na předpis ale čeká, jestli jsem dobrá matka, co pro synka uvítá nechemickou alternativu...
Doprdele...


"Tak fajn... jak myslíte..." kývla jsem nerada.

"Výborně, takže takhle by to byla ta mořská voda, ano..." A už to markoval.


"A 99,- korunek poprosím..."
Vydřiduch! Za 30ml mořský vody!

Pak už mě stařec zase pouštěl ven a já si neodpustila vtípek, jestli jim tam dělá dveřníka.
To jsem se překonala, protože jinak se podobných "sympatických" akcí zdržuju. Jenže on mě neslyšel, protože měl ta sluchátka v uších.
Naštěstí jsem si toho všimla už po dvakrát zopakovaném dotazu...



O další peníze lehčí jsme se vydali dál.
Kde už se neudálo nic moc k vyprávění, až na straku v zádveří další lékárny, který ale žádnej dveřník otevřít nepřišel.
Chvíli jsem nešťastnýho ptáka pozorovala a pak jsem se ho pokusila odehnat. Do bezpečí, víte.

Bylo jasný, že je nemocnej. Podle chůze a jakoby nelétavých křídel - ne podle toho, že přišel do lékárny.
To jsem se snažila pochopit celou další cestu.
Kdyby měli lidi nad hlavou bublinu s obrázkem, na co myslí, já bych tam měla straku v lékárně.


Možná ji, coby maroda, přitahoval pach léků. Anebo se tam ocitla náhodou.
Ale jelikož náhody neexistujou, jak se tedy říká, přišla si pro meducínu.
A já ji odehnala.
A nepřispěla jsem na psy.



Den předtím jsme byli v Hornbachu a tam je takové pekařstvíčko, kde mají pořád fronty a nemají rohlíky.

Chtěla jsem jeden pro Loje.
Paní řekla, že mají jenom bagetky.
Může být...


Pak mi podávala papírový sáček.
Pohmatem jsem na druhý pokus zjistila, že je tam cosi velikosti palce.

"Čtyři koruny!"

"Tohle stojí čtyři koruny?" Dotázala jsem se.

Když přitakala, omluvila jsem se jí, že to nechci.
A podotkla jsem, že rohlík stojí dvě a je dvakrát tak velkej. Možná třikrát.

"My tu máme vlastní pečivo!" Hájila se rozhozená pekařka.
"A taky vlastní ceny," dodala jsem a šla pryč. Většinou člověk není dost pohotovej, aby okamžitě zareagoval tak, jak by rád, ale na tuhle hlášku jsem byla hrdá.
Vlastní ceny... To je dobrý ne? :)


Ozývalo se za mnou, že tohle neni normální. Jedna to řekla druhý a druhá to řekla první.
Prostě mě pomluvily.


A já je venku pomluvila Mirkovi, kterej tam hlídal Adriánka ve vozíku - jak maj nemožně draho. Ale nevyslech všechno, protože si tam šel taky pro něco.
TAK JENOM DOUFÁM, ŽE NE PRO BAGETKY...



Byli jsme na hřišti. Čekali jsme na něj, až za námi přijde po práci.

Půjínek pořád nejradši hází písek, a když se ho rozhodne házet na klouzačku, musím ho chtě nechtě začít usměrňovat...

"Tam to neházej, tam se kloužou děti, víš," odvádim ho dál.

A on řve a ostatní mámy jsou spokojený.
Jenže teď mi jedna povídá: "Jen ho nechte, nám vůbec nevadí písek na klouzačce."
Druhá ji doplňuje: "To je pravda, naše děti si tim taky prošly, každý má období házení písku na klouzačku," zasmály se obě a třetí taky.
Co to s nima je dneska?
Co se to tu sešlo za příjemný lidi? - Až mě to vykolejilo...

A pak už přišel Mirek a Půjínek chtěl jít pryč, tak se šlo.
A já říkám, celá vykulená, že dneska tam byly nějaký sympatický mámy, že na to nejsem zvyklá.
A Mirek na to, že mě to tam určitě nebavilo, když nevisel ve vzduchu ňákej pěknej konflikt...

Ve chvíli, kdy jsem se dušovala, že vůbec nejsem konfliktní člověk, jsem si uvědomovala nad svou hlavou bublinu s koláží všech konfliktních situací, do kterých jsem se poslední dva týdny dostala.
Byla to obsáhlá koláž o mnoha obrázcích...

Nejvíc konfliktů jsem ovšem měla sama se sebou!


Když mi kluci odjeli k babičce a já měla před sebou volný den, především jsem se dobře prospala.
Pak jsem zjistila, že se cítím daleko líp a dokonce nemám tak negativní vnímání všeho a všech, jako obvykle.
Ten spánek má něco do sebe...

Pak jsem se věnovala domácím pracem - jako třeba psaní :)
a jelikož bylo venku nádherně, dostala jsem chuť na pivo.
Auto mi odvezli, musím pěšky do večerky.

Tam jsem pak, s pivem v košíku, postávala u regálu s jogurty a se sýry, pak hned zase u sušenek, a zpátky k sýrům, pak k uzeninám... Honila mě totiž mlsná.
Všimla jsem si, že po mně čumí prodavač. Asi jak jsem se do růžova vyspala.
Protože prosbu o pomoc s výběrem zboží jsem skutečně nevysílala...

"Hledáte něco?" Oslovil mě.
"Já spíš nevim, co chci," odvětila jsem a hned jsem si řekla, že to je zas docela pohotová reakce. Nějak se lepším, druhá ve dvou dnech... To je denně jedna... I počty mi nějak líp jdou, koukám... :)


Zamumlal, že mě honí mlsná, což jsem věděla i bez něho, a dal pokoj.
A já přišla domů s chlazeným pivem a chtěla jsem ještě vytírat. Aspoň. Potom.

Jenže když jsem dopila, skočila mi do klína kočka a olízala mi celou ruku.
Šla jsem se opláchnout a koukám na tu podlahu.
Chtěla jsem ještě vytírat. TO URČITĚ! Vysmála jsem se tomu nápadu a bylo mi fajn.
Ono to pivo má něco do sebe... :)


Ráno mi psala Kiki, že ji právě Violka vzbudila, ale nejradši by ještě pokračovala. Poslala i svou mžourající fotku.
A že je celá rozlámaná. Ona taky za měsíc rodí.
A pak se ptala, kdy už mi vyjde ta knížka.

Zaradovala jsem se: "Chceš číst jo?"

"Ne, potřebuju něco pod hlavu."


Venku s Půjínkem jsme potkali bábu, co se mermomocí snažila zaklapnout víko popelnice. Hned jsem ji poznala.
Už když přicházela, byl mi ten ksicht povědomej. Rozbilo se víko a ona se ho rozhodla spravit. Rozhlížela se přitom do všech stran, jestli jí nějaký dobrák nepřispěchá na pomoc. Ať je tu pořádek.
Měla by si dát pivo, napadlo mě.


I já bych si ho měla dávat častěji.
Minimálně před návštěvou hřiště, třeba...


Příště už tam byla obvyklá sestava ambiciózních matek, dokonce i dětí.

Holčička, co půjde v září do první třídy a všechno ví a zná. Taková ta, co ji chcete mít doma.
Teď jsem vzpomněla na Elenku, šla by už taky letos do školy. Možná o to víc mě tahle chytrá holčička nezajímala.
Tak to prostě je.

"Ať mi nesahá do toho kyblíku!" Kybicovala batole, co jí sahalo do kyblíku. A jeho máma ho omlouvala: "On to ještě neví, víš."

"V pohodě!" Zahlásila předškolačka. "A nechce zklouznout? Já bych ho zklouzla. Nebo zhoupla!"

Matka odmítla a začala se mě vyptávat, jak se Loj jmenuje a kolik mu je.
Pak ho zhodnotila jako obrovskýho, když ten její je stejně velký, ale o rok starší.
Říkám, že má vysokýho tátu.

A holčička pak zhodnotila jejího synka jako chytřejšího, než svýho sedmnáctiletýho bráchu, kterej je pitomej.

Dál jsme se dověděly, že bydlí tady kousek, má dvě babičky a kdesi cosi, a na polovinu těch věcí se jí nikdo neptal.
Na druhou polovinu ta ženská, co pořád nějak opečovávala svýho kloučka.
Tuhle mu nutila pití, pak klobouk, pak kyblík vyprosila od holčičky, a ještě lopatku... A holčička naříkala, že jí to snad vrátí, načež matka ji ujišťovala: "To víš, že jo..."
Jednoduše ji tam obrala o hračky a aby to nebylo tak okatý (pro tu malou), tak přilívala vodu na její upovídanej mlejn.

A pak Adriánek vstal a šel jí vysypat za krk dvě pěstičky písku.
Kurva, teď abych se omluvila a nějak ji očistila snad...

Udělala jsem to a holčička na to, že v pohodě. A jestli nechce pohoupat.
Asi byla hodná, ale já to nechtěla vidět.


Znáte to, jak před spaním se vynoří to podstatný, to na čem záleží, jak se to třídí a znovu přehrává...
Já tam skoro vždycky mívám Elenku. Nikdy bábu od popelnice, ani jiný báby nebo mámy z hřiště, ani předražený bagetky a jejich prodavačky, jen ještě tu straku, tu jsem párkrát vzpomněla. Jestli měla víc štěstí, než já rozumu, a někdo jí otevřel dveře do tý lékárny.
***






Vylaď se sám!

13. května 2016 v 15:33
Nevím, jestli to tak je, nebo si jenom víc všímám, ale poslední dobou jako by vznikalo víc a víc článků plných rad, jak nejlíp zvládnout život. Aby byl člověk šťastnější, klidnější, bohatší, lepší, hezčí...

Já to všechno chci být, samozřejmě, takže to svědomitě pročítám a hledám zásadní radu, která změní můj život.
Nebudu Vás napínat, zatím jsem ji nenašla.
A už začínám být otrávená z podobných textů, protože se tam omýlá v podstatě pořád totéž, a dokonce ani článek,
lákající v nadpisu na pouhé 4 rady, co zaručeně všechno změní - tentokrát, že budu mít svůj "emotivní svět" zcela pod kontrolou a nerozhodí mě absolutně nic - mi neporadil absolutně nic.

Navzdory všem návodům na život - poraď si sám, člověče...

A tak se sama vyladím!
Já mám kolem domu totiž terén dost vhodný k praktickému cvičení. Tuhle mě seřve baba z okna, tamhle mi vynadá soused, že blbě parkuju, jiná bába, že jdu po trávě, zkrátka zátěžových situací je denně dost. A to jsem vyjmenovala ty snazší. Co si s sebou nenosím v noci snů.
Totiž, kdo stojí mimo rodinu a moje důležité vztahy, mě až tolik rozhodit nemůže...


Že nejsem úplně v pohodě, jsem zjistila z pohledu užnevímkoho, komu jsem si postěžovala, že pokladní v Bille nastavila ruku na drobný, ale mně peníze zpátky vysázela pěkně na pult, ačkoliv jsem měla ruku nastavenou taky.

"To děláte pokaždý, tohleto. Že to chcete do ruky, ale sama to člověku do ruky nepodáte...," vylila jsem jí tam svý srdce. Taky pěkně na pult.

Chvíli na mě zírala a pak řekla, že neví, o čem mluvim.
"Že nastavíte dlaň, když přijímáte peníze, jo, ale mojí dlaň pak ignorujete a dáte mi to tady na ten pult, abych si to musela vysbírat."
A nechápu, co tak čumíš.

Nato mě odbyla, že je takhle zvyklá a šla (nerozhozená) na dalšího zákazníka.

Nevimkdo na mě teď čuměl taky, až jsem se zamyslela, jestli to bylo nutný.
Myslím samozřejmě od ní... :)




Náš malej Adriánek chodí kolem domu a na hřiště na vodítku. Už víte.
Má dětské kšíry a psí vodítko. Protože dětská se prodávají jenom v cizině.

On je zvyklý vyběhnout z baráku a nám tam hned jezdí auta, co je nezajímá značka s číslem 30, protože je především
nezajímá ten dovětek o omezení hluku. Taky bych ho tam radši neviděla...
A pak, Půjínek miluje auta, busy, tramvaje, tak chodíme na Evropskou, kde to v tomhle ohledu dost žije a on tam stojí s otevřenou papulou a sleduje provoz.
Člověk se může buď bez toho špagátku obejít a držet ho celou dobu za ruku nebo u něj klečet a třeba mu ten mumraj i komentovat, anebo může držet šňůru a hledět si svýho... telefonu třeba.

Protože co si budeme povídat, půl hodiny vejrat do silnice, odkud každej řidič vejrá zase na vás, a z okýnka mu čouhá obrovská komixová bublina s otázkou, proč máte dítě na vodítku, čímž pochopitelně vyvolává pocit, že byste to měli vysvětlit, to je lepší nevidět.


A pak jdem domů, on si vesele hopsá přede mnou po chodníku, když nás míjí bába, co mě z čista jasna pobaveně chytne za loket a spustí: "On je na vodítku? Cha cha!"

"Tak kvůli autům, že jo...," vysvětluju rozladěně.

"Vždyť já vim, já jsem taky pejskař."

"Ale já NEJSEM PEJSKAŘ!!!"
Málem se přitom urvu z vodítka...



Jdeme domů záměrně delší cestou, aby si Lujzíček mohl sejít kopeček. To má taky rád. Je to pro něj výzva, jít z kopce a nehapat...

A když se jde dolů, musí se pak zase nahoru (kéž by to takhle fungovalo i v životě! Čítávám, že funguje - ve všech těch rádcích, co jich je plný internet i pulty knihkupců, každopádně z vlastní zkušenost můžu říct, že to klidně funguje i tak, že se jde dolů, pak zas dolů, a klidně ještě níž... :) ).
Chtěla jsem ale mluvit o cestě domů. Vede dolů a nahoru, a jak tak stoupáme po těch schodech, slyším nějakou holčičku:

"Jde miminko!"
A její máma, co nás spolu sledujou, jí odpovídá: "To už neni miminko..."
"Je to Jakoubek?"
"To neni Jakoubek. Vlastně možná je, já nevim, jak se chlapeček jmenuje..."

"A vědět nebudeš," syknu. Protože bylo zřejmý, že teď bych jim měla prozradit jméno Loje.

Mohla jsem říct Loj. A nechat jí potrápit, protože to by dcerka nenechala bez dalších otázek.


Pak jsem rvala šeřík a byla přitom připravená říct každý bábě, kterou by to náhodou pobouřilo, ať se stará o sebe.




Jedním z mála pozitiv na blbých nebo nudných událostech, co přineslo pár posledních týdnů (jako třeba krádež mojí peněženky s doklady), bylo uvědomění si, že mě budou znovu fotit na občanku. Tu fotku na starý jsem nesnášela.
K výrobě nový se taky hned váže blbá situace, protože člověk se tam vypraví s celou rodinkou - aby se doma náhodou nenudili, zmáčkne čudlík "Občanské průkazy" a čeká. Když je na řadě, tak zjistí, že měl odebrat číslo pod jinym tlačítkem. Totiž "Ztráty OP".
Přičemž zkratka OP mi samozřejmě nic neříká... :)

Nezmohla jsem se na slovo a šla pro novej lístek.

Dvacet minut a už usedám proti úřednici.

"Ták, rodnej list a dvě stovky!"

"Rodnej list nemám..."

"Tak řidičák!"

"Ten mi taky ukradli."

"Tak přijít s rodnym, jó...," a bez milosti dala volat dalšího.



Cestou zpátky jsme aspoň potkali zas stařenku pejskařku (jinou - ono jich je!) a ta naopak vodítko na Půjínkovi schvalovala a dokonce řekla, že ho měla na dceru taky. Byla jsem ráda, že to říká před Mirkem, protože on se za to hrozně stydí.
To já ne, mně jsou lidi fuk. Jenom ať mi neřikaj, že jsou taky pejskaři.




Příště jsem tam šla až za týden. Ono je to tak nudný, tyhle věci oběhávat. Já byla původně dokonce rozhodnutá dělat, že doklady mám stále v peněžence a tu v kabelce, a že se to zkrátka nestalo. Jenže jsem si to nedovedla uvěřit.

Měla jsem s sebou Adriánka a těšila se na lepší fotku. Takže jsem se líčila víc, než obvykle a po hodině usedla do křesílka proti tý samý ženě, co mě posledně poslala domů.

"Tákže, rodnej list a pas!" Žádala po mně.

"Mám jenom rodnej list," podávala jsem jí zažloutlý leporelo s nápisem Československá socialistická republika. Úplně mě přitom napadlo, že to je dokument pro ostudu. A za druhý, že už jsem nejspíš stará.


"Pas nemáte?"

Tak hele ty krávo, minule jsi řekla přijít s rodnym! Tak to tu na mě vůbec nezkoušej!

"Nemám, protože jste minule řekla, přijít s rodnym," snažila jsem se zachovat klid, což se asi nepovedlo.

"Jasně, klid, (??) já jenom, že na ten prozatimní papír si nevyberete ani dopis na poště. Ani na rodnej vám ho nedaj. Leda právě na pas..."



Pak mě poslala ke kolegovi, že mě prej dodělá.
Což o to, už jsem celkem načatá...


Sotva jsem se s Půjínkem usadila do židle u kolegy, přestalo ho to bavit a začal zlobit. (Půjínek tedy).
Tahal mě za vlasy a zmáčkl mi špek na břiše, co mi lezl zpod trika, až jsem se začala smát. Na kolegu jsem přitom hodila pohled, vyzývající ho k doživotnímu mlčení o tom, co právě viděl, pod hrozbou vyříznutí jazyka. Přestože to pochopil a podepsal vlastní krví, taky se rozesmál.


"Tak uděláme fotku, jooo, checht, dívejte se do foťáku prosim...."

Synka jsem si odtáhla od těla, aby na snímku nebyl a tenhle psí kousek mě znovu pobavil, tudíž se mi nepovedl ten výraz, co jsem si doma zkoušela.

"Můžem když tak znovu?" Zaškemrala jsem.

"To víte, že joooo."


CVAK!
Zase ne! Směju se furt a nemůžu přestat. Jak puberťák.
Fotku mi ukázal a byla nepoužitelná.

"Počkej miláčku, maminka se teď nesmí smát víš..."

Smích - CVAK!


Následující dvě focení se mi nepodařilo nahodit a udržet kamennou tvář, takže jsem kolegu uvědomila, že končíme, že lepší to dneska asi nebude.

Kéž by mě nakonec nepřefocovali...




Pak jsme jeli nakoupit a vystáli dlouhou frontu u kasy, kterou nám zpestřovala bába, co měla už nakoupíno a teatrálně držela oběma rukama dlouhou účtenku a předčítala ji na celej Albert...

"No pane na nebi, co to je tohleto??? Jaký hrušky? Já žádný hrušky nekupovala!
A švestky??? No to už přestává všechno!!!"


Všichni jsme na ni koukali - kam taky jinam, a ona jela dál...

"Jablka sice mám, ale určitě ne tolik, teda! A zelí jo, dokonce? No to přestává všechno..."

Hlas měla uječenej a nabroušenej (potřebovala by pořádně naladit) a negativní energie z ní tryskala do všech stran.

"Tak si zavolejte vedoucí," houkla na ni zaneprázdněná pokladní, jenže bába se ve svý roli (hlavní) patrně vyžívala, protože předčítala dál...

"Rohliky? Že dvacet? Jó, tak tohle je dobrej podnik teda... tady to uměj... to kdyby si člověk nevšiml, tak by za chvíli neměl ani na ty rohliky!"

Všimla jsem si, že publikum netrpělivě očekává, jak to celý dopadne.
Pointa na sebe nedala dlouho čekat...


"Jó von to neni můj účet....," špitla baba už mnohem tišeji a popadla z pultu jinej. Tentokrát spokojeně zamručela a mohla odejít ze scény. Jenže ještě si zavolá...


"No hele, doufám, že jsou doma piva - jako za chvíli přijedou, takže je snad dáš chladit, ne? - já tady nevim, kde mi hlava stojí, všechno vodřu, ty pořád necháváš všechno na mně! - už jedu domu, ale ty piva ať už se chladěj! - no, nazdar!

A to já už platila, když ona to svýmu starýmu típla a hodila na mě stěžující si pohled, který doprovodila větou: "To je hrozný, co?"

A já ji překvapila: "Je hrozný vás poslouchat!"

Ona: "Tak se mi nedivte!"

Já: "To se vám teda divim! Nechte si ty výlevy na doma!"



A mně poslouchala celá řada lidí za mnou a když jsem to vyprávěla bráškovi Tomovi, co právě přijel na pár dní domů, tak se hrozně smál, jak jsem bábu srovnala, ačkoliv bych sama srovnat potřebovala. Ale to mu, myslím si, taky neuniklo.



Někdy to vydržím, jindy ne.
Bábám, co si přišly stěžovat na bohatý na dětský hřiště, jsem neřekla nic. Přestože se fakt nedal ten jejich ublíženej světonázor poslouchat.

Doléhalo ke mně vždycky jen pár tlumených vět...

"... no kde voni na to berou, to mi řekněte..."

"... ti maj milióny, milióny!!!"

"... a vily na Floridě..."



Mý pohoršený pohledy neviděly, protože jim sotva slouží zrak a se sluchem to taky neni nejslavnější, podle toho, jak na sebe ječely, a tak jsme po chvíli radši šli.



Na schodech po tý delší cestě domů jsem viděla chlapa, co vypadal jako jeden hollywoodskej herec, co si teď nevzpomenu na jméno (s tou mou pamětí to taky neni nejslavnější), ale byl pěknej (a byl to určitě on), tak mě to zas trochu vyladilo - že takovej fešák bydlí tadyhle kousek, to mně pomůže zvládat obtížný terén...




Minule jsem zmínila tu sbírku drobných nuancí, (jak mi ji pomohla nazvat teta Blanka), kdy se na mě třeba směje kafe, ovšem všímám si i nuancí zjevných. Ač tedy nerada.
Jednou takovou byl například zážitek z focení.
Pokud tě syn chytí za špek, pak jsi asi špekatá. Jak prosté.

Přestože si těhlech zjevných všímám zrovna tak hbitě, jako těch drobných, sotva znatelných a okem viditelných, povětšinou si je nefotím.... Není zač ;)
A taky mám tendence na ně zapomínat, dělat, že jsem je nezaregistrovala - asi jako krádež dokladů. A pak klamu sama sebe, když se pídím po těch pravých radách v článcích a nenacházím...

Přesto mě vám tak napadlo... Kdybych je brala na zřetel, tyhle svý osobní ukazatele, můžu se klidně přestat zabývat těmito nicneříkajícími články o tom, jak být spokojený...


Drobné nuance mi nenápadně hlásají, jakej bude den a ty zjevné mi narovinu a bez okolků říkají, co mám dělat a to nejlíp hned. Tak asi díky za ně.

Musím ale přiznat, že ty drobné nuance mám mnohem radši... :)
***










Tak ukázka z té mé sbírky... A než řeknete, že jsem úplnej magor, pořádně se podívejte! :)))

V bramborové kaši...



zbytky kečupu pod talířem ve dřezu...


můj snídaňový chleba!



bramborová slupka...


v polévce...


zase jedna brambora...


... ale tak všimla jsem si, tak sem patří :)


svačinová buchta s andělskými křídli...


když vytíráte s láskou... :)


A závěrem jedna zjevná nuance, kterou jsem (bez okolků) cvakla pro Mirka, aby s tím něco dělal, jestli mě nechce rozladěnou - a to hned :)))
***