Vašutova milenka a blbej taxikář

17. dubna 2016 v 20:36 |  ZPOVĚDNICE
Někdy v zimě mě Mirek překvapil oznámením, že nám koupil lístky na "electro swing", kam jdou i jeho kolegové, a že mě aspoň seznámí s kamarády.
Těšila jsem se, i když jsem vůbec netušila, o co jde. Navíc to bylo ták daleko. Jediná akce, kam spolu vyrazíme po hodně dlouhý době, a kdy já se vůbec dostanu ven...
Mireček chodí, známe.
Ale já tak občas do krámu...

Můj všední život vyplňuje Lujz. Lujzovo naše. To by nikdo nechápal, kdybych někde vyjmenovala, jak mu všemožně říkáme.
Vstává někdy i v pět, snídá až v devět, do tý doby udělá tak pět láhví čaje s medem a citrónem, to má rád.
Pak pořád přebaluju... do těch devíti. V poledne obědvá a jde spát. Já se mezitím různě plácám po bytě, dám prát, něco přežehlím, udělám si kafe, něco sním (mám to opačně, než Loj, udělám patery bébé sušenky a v devět je zapiju...)

Víte co, můžete bejt rádi, že se konečně dostavil duben a s ním ta akce, protože to znamená, že nebudu pokračovat o svý každodenní rutince, ale o něčem, co tu ještě nebylo! :)


Dva dny předem vyšlo v zřejmost, že se tam chodí stylově. Mirek to věděl, ale nemínil to řešit - on přece motýlka a košili má a to stačí... Ale já, když viděla obrázek z minulých swingových večerů, kde měly dámy na hlavách peří a taktéž kolem ramen a šaty z první republiky... Já se zděsila! Já Mirka sjela, jak malýho kluka, že mi nedopřál čas se náležitě připravit.
Ihned jsem Adriánka posadila do kočáru a jelo se na nákupy.
Ne na žádný velký, ale to peří jsem musela mít, stůj co stůj.

Můj nákupní seznam: Peří do vlasů
peří kolem ramen
rukavičky
šaty od paní z Sbazaru za 150,-

punčochy děrovaný svoje, boty svý, kabeličku svou, partnera svýho.


V obchodě s doplňky, kam jsem s kočárem vtrhla, měli daleko víc toho, co by se hodilo.
Čelenka s peřím a "boa" v černé barvě bylo v košíku hned.
Od rukaviček jsem upustila, protože neměly černé, zato Mirečkovi se bude náramně hodit tenhle černý cilindr!

Dál se mu budou hodit kšandy a motýl v barvě bílé, jelikož košili bude mít tmavou. Psal sice bílou, ale já budu černá, takže on taky.

Půjínek tam byl strašně hodnej, než jsem všechno prozkoumala a vybrala. Celou hodinku rval třásně z třásní pro roztleskávačky. Musela jsem je pak koupit...


Nasadila jsem je na ruční brzdu u kočáru a nějaká holčička v tramvaji je začala chtít. A loudit. Nenápadně.
Nejdřív na ně upozornila svou mámu a pak jí začala předvádět, jak by to s nimi uměla.
Jenže Půjínek to s nimi umí taky...


Ten večer jsem ho odvezla mámě a začali jsme se chystat.
Mirek si začal oblékat tu bílou košili, netušíc, že mám pro něj to všechno...

"Černou si bereš!"
"Nemám černou!"
"Nemáš kurva černou košili??"
"Nemám kurva."

Do prdele.

Tak jsem mu vytáhla ze skříně takovou zelenkavou, protože jsem dostala geniální nápad hodný módního gurua.
Já si totiž beru stejně barevnou kabelku!

- Kterou mám ovšem na chalupě... Když jsem to zjistila, vzalo mý fintící šílenství za svý. Navíc paní z Sbazaru vůbec neodepsala, takže šaty si musím vzít nějaký svý, tedy rozhodně ne prvorepublikový...
Jelikož ani ty boty, co jsem myslela, že mám, nakonec nemám, rozhodla jsem se poslechnout maminku a nevzít si ani tu paruku alá Marylin Monroe... Kterou jsem, k mýmu nadšení, objevila taky v tom krámku.

Poslala jsem se na fotce holkám a způsobila jim dobrou náladu...
Prej NE. ROZHODNĚ prej NE.

Až teď jim dávám za pravdu - když nebudu celá stylová, bylo by to trapný. Mít jenom něco ECHT a jinak pokulhávat za jistě perfektně zvládnutýma outfitama ostatních...
Jo a taky psala maminka, že rozhodně ne síťovaný punčochy, co je nosívaly tak leda děvky... Tak proč je vůbec vlastním??? :)

Mirek neprotestoval proti košili, ani proti motýlovi, ani proti kšandám. Jediný, co mi odmítl, byl ten klobouk. Prý je to moc.
Chvíli jsem na něm marně trvala, ale pak už nebyl čas, museli jsme vyrazit. A poručit si ho prostě nedal, on si vůbec moc poroučet nedá... :)


Cestou v metru nás kdosi oslovil:
"Že uhádnu, kam máte namířeno?!"

Byla to cizí holka z první republiky.
Třásňová sukně, klobouček, rukavičky pěkně... Asi tam nejde poprvé, říkáme si.



Seznámení s Mirkovými přáteli proběhlo hladce. Snad jediný zádrhel jsem pocítila ve chvíli, kdy Mirek u stolu přidal k dobru, že jsem si na tuhle akci pořídila i paruku.
Oni se na mě zadívali a mně po chvíli došlo, že se domnívají...

"Nené, tohle není paruka, já si ji nakonec nevzala...," vysvětlovala jsem překotně.


Poseděli jsme nad pivem někde u Národního divadla, vedle něhož se "swingová diskotéka" měla konat a pak jsme se tam odebrali.
Tím pro mě začalo náruživé focení přeludů. A že jich tu bylo!

Tím nemyslím ty, kterým se styling povedl. Myslím třeba matrony v rudé s ohromně dlouhým peřím ve vlasech, nebo fialovou tetu, která trsala o sto šest. Nevím, jak to, ale chlap mě nezaujal žádný (co se týče outfitu).

Ono je taky snadný, obléct kalhoty s kšandama nebo páskem a k tomu motejla, že jo...
To my, dámy, jsme to měly složitější. Jako ostatně vždy.

"Ty si tu fotíš lidi?" Zeptal se mě opatrně jeden z těch Mirkových kolegů.

"Nooo, jo. Víš, já si dělám takovou sbírku přeludů..."

Zíral na mě a pak mi uhnul ze záběru, protože právě procházela ta fialka.



Předesílám, co je asi jasný, že nejsem zvyklá pít. Po dvou pivech už jsem veselá.
A teď jsem měla v sobě už asi tři, takže velice veselá a sdílná.

Celá parta se šla ven nadýchat čerstvého nočního vzduchu a zakouřit si.
Přišla řeč na "našeho synka".

"Myslíte Lujzova? Chachá, náš LUJZOVO se zejtra vrací, zas to bude doma pucvičit, pucvičík jeden...," pustila jsem si pusu na špacír .

Mirek se mě snažil umlčet, ale neměl šanci.

Vykecala jsem na nás snad úplně všechno. - Tak jsou to jeho kámoši, ne? Tak snad se znaj... :)


Mirek mi později doma oznámil, že už nesmim pít. Ale to se může spolehnout, protože kdy já se zase někam dostanu, že jo... :)


Dlužno ale dodat, že jsem zdaleka nebyla nejvíc opilá! Já se ve tři ráno nezúčastnila neplánované soutěže o mistra kliků před Laternou Magikou. Jako Mirkovi kolegové... Jen jsem si je fotila - tenhle druh přeludů ve sbírce ještě nemám :)


Jeden tam měl přítelkyni, druhý ne. Ten s námi pak čekal na taxík, protože se nám nějak nepodařilo, přivolat si ho jinak, než ručně. Nad ránem a po mnoha půllitrech - znáte to vůbec? Já už zas jo :)


Zastavil nám nějakej cikánek, postarší chlap teda, ale sympaťák k pohledání. Tak jsme naskočili (svižně) a on se dal do vyprávění svýho úplně čerstvýho zážitku o tom, jak vezl nějakou krávu, která mu vodkou polila přední sedačku. Proto jsme se všichni tři mačkali vzadu.

"Hele, nechte si příběhy a jeďte," smáli jsme se.

Ale nenechal si je...


"No hele, to vám budu vyprávět, já jednou vezl milenku Vašuta."

Mirek do mě drcnul loktem: "To jste se trefil, ona ho tajně miluje," pronesl suše.

"A jak víte, že to byla jeho milenka?" Vyhrkla jsem.

"Protože mi ji sám posadil do auta a řekl, kam ji mám odvézt," odpověděl mi.

A hned se dal do vyprávění: "Vona mi po chvilce jízdy normálně řiká, hele, poslouchej, a já řek´ANO? A vona: Nemám kalhotky."

Seděli jsme jak zařezaní, tam vzadu :)


"No normálně mě chtěla, ale já jí vysadil a nedal jsem jí," chvástal se cigán a my se smáli - ale ne tomu, že jí nedal, ale tomu, jakej baron Prášil nás to veze... :)


Měl podobných příběhů plný kapsy a tak byla sranda celou cestu, kdy mu v cíli vypadl z taxametru celej stočenej blok papíru, na kterej se tisknou účty, a tak jsme mu dali ty dvě stovky, co na startu uvedl jako maximální jízdný a poslali ho vstříc dalším pikantním příběhům, který nejspíš sbírá, jako já ty přeludy...
Ovšem uznávám, že sbírky příběhů patří mezi ty vůbec nejcennější.


"Hele, vezl jsem nádhernou ženskou, ale vohromně teda, jo, a vona mi najednou z ničeho nic povídá: Já tě chci. Tak jsem se zarazil, že jo, kouknu na ní a řikám: ANO? A vona to bezostyšně zopakovala. Že prej mi zaplatí sexem. Tak jsem to vodmítl, že jo a vona na mě: No seš snad blbej??? :)
***







Já v paruce. Maminka psala, kromě velkého NE, že ta cinkrlata se rozhodně nenosí v pěšině.
A vůbec, ať to sundám... :)


Dáma z metra

A další dámy...

Kterej vyhrál, se neví... Šlo o účast

Jeho košile je vážně zelenkavá... :)
A moje boty vážně nejsou černý... Snad si mě nikdo nevyfotil jako přelud! :)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marie | 17. dubna 2016 v 21:52 | Reagovat

To byl tedy úlet,ale sluší vám to.

2 Martin | 17. dubna 2016 v 22:47 | Reagovat

K těm fotkám...  Je to snad Droběna?

3 duchodkaevka | Web | 18. dubna 2016 v 9:41 | Reagovat

Dámy na fotkách jsou trochu kredenciózní, ale to asi záměr nebyl, co? :-D Občas je potřeba někam vyrazit a pořádně si to užít, i když druhý den to tak veselé být nemusí :D  :D

4 niternice | 18. dubna 2016 v 23:32 | Reagovat

Děkuju za chválu :) Úlet to celkem byl, ale hlavně v doslovném smyslu - ulítla jsem na chvíli od každodenní rutinky :)
Drobněn nebo Droběn tam bylo dost, ale ta na fotce se pravděpodobně skutečně tak jmenovala :)
Užili jsme si to do sytosti, ale chtělo by to častější akce, minimálně proto, abych si zas zvykla pít a nebylo o strach mě vzít mezi kolegy :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.