Ptáček jenom, tyrkysovej

9. dubna 2016 v 14:09 |  ZPOVĚDNICE
Byli jsme na chalupě, protože snad konečně začalo jaro. Už jsme na něj doma netrpělivě čekali.

A někdo se ptal, proč nepíšu. Já ale píšu! Jenom ne sem, ale do telefonu. Dělám si poznámky, co mě tak zaujme, abych Vám o tom nezapomněla napsat, potom :)
Nerada bych se tady nějak analyzovala, ve smyslu svý potřeby psát, ale nemohlo mi, stejně jako asi Vám, uniknout, že nejvíc píšu, když jsem v tísni. Tehdy s Elenkou, to jsem psala denně. A dneska toho samozřejmě lituju. Že jsem ten čas nedala jí. Ale nic už s tím nenadělám.
To mně na tom životě hrozně vadí, že se nedá brát zpátky. A zpětně dávat.

A tak si budeme povídat, zase po nějakym čase, o tom, jak bylo hezky v tý vesnici, kam jezdíme, jakýho jsem viděla nevšedního ptáčka, motýla, a k jakýmu pokladu jsem úplnou náhodou, ale i vlastním přičiněním, přišla :)


Když si takhle dělávám ty poznámky, říkám si, že bych nerada, aby je někdy někdo čet´. Nejsou to jenom záznamy myšlenek mých, ale i cizích. Zkrátka, jak to přijde, tak to zapíšu. A kolikrát jenom ve zkratkách. Takže to působí, jak zápisky nějakýho blázna. Na druhou stranu, a toho jsem si taky nemohla nevšimnout, mi nějakým podivným řízením osudu ty koncepty do sebe kolikrát tak zapadají... A jdou ruku v ruce s událostmi, abych tak řekla.

Třeba tam stojí: Všechno nepotřebné musí pryč!

To byla někde jedna z rad pro svěží domácnost :)
Aby se člověk doma cítil líp, tak že se má zbavit zbytečností. Což já osobně nedokážu, ale myslela jsem, že se o to někdy pokusím. Až bude čas.

A pak přijedem k babičce a před každým domkem tam vidím hromadu harampádí. Prý se blíží svoz domovního odpadu.
Tohle by se mi hodilo i v Praze, aby stačilo dát ty zbytečnosti před barák a mít vystaráno. Ale marně si představuju, jak by to potom v ulicích vypadalo...

Kdežto tady mě to nijak nerušilo, naopak, bylo zajímavý se podívat, jaký poklady lidi vyhazujou.
Ani by mě nenapadlo jít nějak blíž a zkoumat ty věci ručně, ale koukala jsem a neuteklo mi nic.
Naši taky kvůli tomuhle svozu dorazili na víkend na svou chalupu, aby využili příležitosti zbavit se krámů.

A tak měli plný ruce práce a já s Adínkem putovala po vsi a pokukovala (očumovala) a na babiččině dvorku hledala místo, kam mu nejlíp umístit pískoviště, protože už je čas (a ne proto, že je jaro, ale že je mu rok a čtvrt), a pokoušela jsem se mu ukázat co nejlepší zábavu, jakou nám začátek jara a vesnice právě skýtá...

Takže jsem ho vzala k řece a jelikož on ještě neocení tu vůni lesa a vody a neví, proč by tam měl stát a dejchat to, tak jsem nasbírala pár kamínků a hodila je z mostu dolů, kde udělaly ŽBLUŇK a zábava byla na světě...
A od tý chvíle taky náš každodenní rituál. Dopoledne rybníček na návsi, odpoledne Lužnice.

Ale to by zdaleka nestačilo! Další super sranda byla například točení se na houpačce nebo vysypávání písku z pískoviště, který jsem nakonec nechala v přenosný mušli, než se rozhodne, kde bude dřevěný pískoviště nastálo.
Ovšem nosit písek do kočárku, kam ho sypat na sedátko a koukat na můj rozpačitej obličej, to bylo pro malýho Pucvičíka nejlegračnější...



Babička měla taky pár starých věcí k vyhození, co jsem jí je pomáhala odtahat před vrata.
Maminka vylezla na půdu, kam už se babička nevyškrábe, aby tam prověřila stav uloženého, a naházela dolů hračky a nějaké botky po Elence, co jsme tam před pár lety spolu uklidily.

Ráda bych řekla něco jako: Teď jako když to člověk najde! Ale jednalo se vesměs o růžový a většinou na Loje už malý botičky, hračky sice fajn, ale měly jsme je objevit dřív - už je všechny máme znova... Zkrátka jediný, co jsem si tam vybrala, bylo prkýnko na záchod, takový to dětský, a takovej šikovnej nočník, co jsem kupovala kdysi, i přes modrou barvu, což mi kdysi trochu překáželo, ale teď se to hodí...

Pokud jde ale o věci na písek a kola a tříkolky a koloběžky a skákací hrad a tyhlety venkovní aktivity - dokonce trampolínka, tak to jsem objevila ráda. Za takový rok dost ušetříme :)

Pár věcí, jako rozbitých panenek, jsem vynesla před dům na hromadu a pak jsem z jednoho půdního pytle vytáhla "králičí uši" na čelence, co onehdá Elenka od někoho dostala a nosila právě na chalupě.
Já dostala hroznou chuť si je nasadit a babička se rozesmála. Chodila jsem v nich celou dobu, co jsme tahaly ven to haraburdí a sousedka od vedle, co jsme se zdravily přes plot, se rozesmála taky a zvolala, že mi to moc sluší.

Já se zastyděla a zavolala jsem zpátky: "To vyhazujem starý krámy!"

Odpověděla: "Já vim, že jo!"

No to určitě, já tak budu vyhazovat tyhlety uši!
Zastyděla jsem se ještě víc, že jsem si za tou památkou nedokázala stát, ale když byla ta památka na mý hlavě, tak to nějak nešlo :)
A pak, co jí budu vykládat, že jo...



Babičce jsem se při práci zmínila o docela pěkných židlích, co někdo vyhazuje na druhym konci vsi. A že jsou tam taky nějaký obrazy v pytli, ale jaký, to že samozřejmě netuším...
A ona mě překvapila, když svolila, abych si to zjistila.

TO NEŘIKEJ DVAKRÁT BABIČKO...

Ujistila mě, že skutečně můžu.

Já ti nechtěla dělat ostudu, ale když teda řikáš... :)))


Když pak i jedna moje místní známá, co jsem ji později potkala, potvrdila, že prohrabání se v TĚHLECH odpadcích TADY a TEĎ, není nic špatnýho, a že to lidi každoročně objížděj a vybíraj si, osmělila jsem se, a že si prohlédnu ty židle důkladněji a na obrazy do pytle, že juknu...

Vydali jsme se tedy s Půjínkem, jako obvykle, k řece a když jsme míjeli ten dům, židle už tam nebyly. ZATR SATR! Tak to byly asi fakt tak pěkný, jak se mi zdály na pohled...
Obrazy ale zůstaly. Jenže mě přepadl ostych, když jsem se pokusila rozvázat ten pytel, který měl díky rámům hranatý tvar.
Ono mi to totiž nešlo a čím dýl jsem se snažila, tím víc jsem se rozhlížela a tím víc nervózněla, že třeba někdo vyjde z toho domku a já tam budu koktat, že se jenom podívám, co vyhazujou... :)

A tak jsem milej pytel popadla a utíkala s ním domů.

"K řece se podíváme později, Loji!" :)


Naštěstí se toho házení kamínků nedomáhal, popravdě ani netušil, že jsme šli právě na to, takže neprotestoval, když jsem to prudce otočila a těžkým pytlem na zádech tlačila kočár rychle do chalupy.


Musím říct, že kromě jednoho s náboženskou tématikou, jsme si všechny nechaly. Babičce se líbily, i mamince. Ale prej mi je nechtějí brát, když jsem si je tak pracně přitáhla, takže jsem čerstvou majitelkou několika starých obrazů :))))
A co je víc?! :)

Blbý je, že to trochu nekoresponduje s tím zbavováním se zbytečného... Leda by zbytečné nebyly. A já jim najdu místo!
V létě, až konečně dodělám ten sklípek z maštale, tam se budou vyjímat!


A pak byl večer a já stála na studni a telefonovala s Mirkem, protože jedině na studni je signál (ne tedy pro celou vesnici, tuším, že každý má nějaký to svý signálem pokrytý místečko...), a koukám jako blázen, kolik projíždí najednou aut...
Některý do vsi jenom vjelo, objelo kapličku a zas jelo pryč, jiný se zdrželo dýl, ale odjelo taky.
Říkala jsem to potom babičce a ona mi vysvětlila, že to sem přijíždějí cikáni :)

Prý se hrabou v těch haldách veteše a vybírají si, co by mohli zpeněžit.

"Kdyby věděli, že v tom rozbitym křesle, co vyhodili vaši, byly měděný péra, tak by je taky vytahali," mávla rukou.

A jelikož Půjínek už spinkal, vrátila jsem se na studnu a ještě chvíli pozorovala ty nájezdníky při práci.
Zdaleka to nebyli jen cikáni, ale co brali a kdo bral, na to už jsem v tý tmě neviděla, a tak jsem šla spát s prvním netopýrem, co proletěl kolem.
Aby teď nedošlo k mejlce - netopejr proletěl a já šla spát...:)


Hned ráno jsem se vydala k řece, vynahradit Adínkovi to jedno včerejší vynechaný házení.
Měli jsme štěstí i na vlak, a dokonce hned na tři, než jsme doházeli.
Ona tam hned vede trať.

Jenže se mu to natolik zalíbilo, že vlak se okamžitě vyhoupl před kamínky a zůstává tam do teď.
A velice se mi vyplatilo, jeden takový příjezd osobáčku natočit. Včetně pískajícího pana průvodčího, protože když teď chci, aby Adriánek baštil a jemu se zrovna moc nechce, stačí to pustit, a už kouká a hned papá...

O čem to tady proboha píšu? :)))



Vrátím se k tomu, jak házíme to kamení - k tomu, o čem jsem psát chtěla :)
Stáli jsme na mostě, koukali dolů, když v tom odtamtud vyletěl takovej nádhernej pták. Celej tyrkysově barevnej, úplně svítil a já si promnula oči, protože takovou krásu jsem mezi ptáky ještě neviděla :)





Babička byla názoru, že někomu uletěl papoušek, ale to se mi nezdálo. Na to se ten opeřenec moc vyznal. Letěl nad řekou, zkušeně podlétl most a mířil dál, kolem rybářů, až se mi ztratil z dohledu.
Jako druhou možnost vyřkla, že se jednalo o ledňáčka.
A já si uvědomila, že toho vlastně neznám. Žije vůbec u nás?
(A taky, že jsem tupá...)

Vrtalo mi totiž hlavou, že bych nikdy toho ledňáčka nepotkala. Kdyby tu žil. Vždyť sem jedzíme od mýho narození, trávíme tu léta, zkrátka jsem pochybovala, zdali to nebyl spíš nějaký úplně nový druh, co jsem ho právě objevila... :)


Napsala jsem Mirkovi, protože signál mi neumožnil googlovat, aby poslat fotku ledňáčka.
A co poslal, byl skutečně on! Nádhernej tyrkysovej ptáček, co jsem ho poprvé v životě viděla ve svých pětatřiceti letech... :)


Předpokládám, že všichni ledňáčka znáte odnepaměti a několikrát ročně vídáte, no jo no...
Ale na tom mostě bych odpřísáhla, že tenhle vzácnej pták se dá spatřit tak jednou za život :)

Nic, jdeme dál.

Dál jsem viděla hada, Loj do něj málem šlápl, takže jsem ho strhla stranou a poučila.
Pak jsem do něj šťouchla klacíkem a nehýbal se. Byl chcíplej a ležel břichem nahoru. A já už myslela, že nějakej novej druh... :)))

A ještě do třetice, zahlédla jsem krásnýho motýla. Bílýho s oranžovými koly v křídlech. Věděla jsem, že ho odněkud znám. Za pár minut mi došlo, že z dědečkovy sbírky přišpendlených motýlů. Co dostali někdy před sto lety svatebním darem...
Mě pokaždý zajímá jméno toho, co mě v přírodě zaujme, ale pro tentokrát jsem si večer na pumpě googlila sama.

"oranžovo bílý motýl" a hned se v obrázcích objevil bělásek řeřichový... No ne :)

Kupodivu babičce jeho podoba nic neříkala, prý ho tu nevídá - takže jsem přecejenom potkala vzácnej exemplář...


Tím moje expedice jarní přírodou končí. A jelikož moje jediná volna byla ve chvílích, kdy Adínek po obědě spal,
snažila jsem se je využít na maximum.
Možná proto, že je takhle po zimě a člověk je takovej lačnej tý přírody, tak s nadšením pracuje na zahradě a dotýká se tý hlíny... Já začala kopat to ohniště. Co ho mám v plánu už rok.
S babičkou jsem se sice na jeho místě neshodla - já bych to viděla někde blíž k plotu do ulice, aby bylo vidět ven, ale o tom nechtěla slyšet. Prý je každej radši, když na něj lidi nečučí, jak si peče buřta. Jenže já chci čučet!

Na to jenom kroutila hlavou.

V tom koutě dvora, kde jsem měla povoleno rýt, stálo opřený starý skřípající kolečko - je zajímavý, že pokud jde o ty zbytečnosti, co by se jich měli lidi zbavit, ať podle příručky, anebo proto, že se právě koná ten odvoz odpadu, každý za ně považujeme něco jinýho. Já bych třeba tohle kolečko hned vytáhla před dům... A lidi na konci vsi zas považovali za zbytečný ty obrazy, co já ne. Inu, svět musí bejt v rovnováze, jak říkává můj Mireček.

A tak jsem do kolečka házela drny a on je pak pracně vyvážel, když za námi přijel. Protože to kolečko skutečně sotva jede.
Když ale přijel, bylo ohniště hotový a byl zoranej všechen prostor kolem něj. Zpětně jsem nechápala, jak jsem to za ta dvě Lujzíčkova spaní stihla.

Víte, ono se vlastně v poslední době neudálo nic, co by Vás mohlo zajímat. Mám na dlaních mozoly, jak jsem se vyřádila - to ta prvotní jarní eufórie, v maštali schovaný obrazy dávných patlalů, v paměti nesmazatelný obázek ledňáčka, na hlavě králičí uši, pod péřovou duchnou synka, co poprvý stál v trávě bos, a hotový ohniště a Mirečka, co peče i pro mě, protože já krmím a honím našeho pucvičíka, protože je to hroznej neposeda, co by pořád jenom házel kamínky do vody a přesypával písek...

A jak za ním tak běžím, šlápli jsme oba do psího hovna.

A jelikož já se pak ještě opřela do smůly na lavičce a nešlo to z trika dolů, říkám si pochopitelně, že to určitě znamená štěstí...
Rozhodla jsem se vsadit si rychle sportku.
A skutečně... "Máte tam 120 korun!" Hlásila mi pokladní na pumpě.

No ne.

To mě víc stálo zničený tričko a voda na smytí těch hoven z bot, pomyslela jsem si.
Ale nakonec si tak cestou do Prahy říkám, jestli ono to štěstí neni kuře od babičky, v pětatřiceti.
A ten ptáček jenom, tyrkysovej...
***


židle celodřevěné se mi líbily - do sklípku...





Nejde nahrát rovně, ale to si táhnu pytel s obrazy :)

Půjínek i chvíli postál...:)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 9. dubna 2016 v 16:37 | Reagovat

To je moc dobře, že nejdeš spát s prvním netopejrem :-D

2 Fredy | Web | 9. dubna 2016 v 17:25 | Reagovat

super... :-)

3 Marie | 10. dubna 2016 v 9:26 | Reagovat

Tak takového ptáka jsem též ještě neviděla,ale vše je jednou poprvé.Já hrozně ráda krámuju a závidím ty hromady haraburdí,už se vidím jak hrabu.Hezky jsi nám to zdokumentovala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.