Blbý dny na znamení

28. dubna 2016 v 15:23 |  ZPOVĚDNICE
Potkala jsem jednoho svýho dávnýho ctitele, kterej je o hlavu a půl menší než já, a přesto se domníval, že by to mezi námi šlo. Kdysi.
Já nad ním ale nikdy nepřemýšlela. Nedá se totiž říct, že aspoň JINAK bychom si rozuměli - ale to se mi ještě nestalo, abych poznala "Quasimoda", ale jinak by byl perfektní...
A neříkejte, že jsem to určitě nezjišťovala. Co já se v dávném mládí nachodila po randetech ze soucitu!

Ale zpátky k tomuhle Pepíčkovi, já ho znám léta a je to hodnej kluk (jak to tak bývá). A teď jsem byla s Mirkem u Meka pro kafe, který jsme si ještě nestačili objednat, když on někoho zahlédl, a tak po mně hodil peněženku, ať ty kávy pořešim, že si zatím pokecá...
A stál ke mně zády, s tím svým kámošem, takže si ani nevšiml, že za mnou připádil mrňavej Pepík, co šel zrovna kolem a že už mi pár minut dělá ve frontě společnost.

"Ty seš tu s Mírou, viď... Já ti vždycky přemejšlim, co on má a já nemám... aby měl tebe..." zkoukl ho od hlavy k patě. "Kromě těch dvou metrů teda... a hustejch vlasů..."
Můj shovívavej pohled dávno dobře zná, a upírala jsem ho k němu i ve chvíli, kdy už jsem držela v ruce ty kávy.

"Já už budu muset," naznačila jsem mu, že se blíží konec jeho monologu a houkla na Mirka, aby si ode mě vzal svůj kelímek.

"Jasně, je mi to jasný, tak papa," loučil se Josífek, jenže v tom se i Mirek spěšně rozloučil s kamarádem, otočil se a udělal ty tři kroky ke mně... A přitom si nevšiml, že mu v cestě stojí tenhle malej Pepa, (avšak můj velkej nápadník!), co se teď Mirkovi zabořil někam pod žebra... No, nebylo to hezký.



Mirek se k němu hned sehnul: "Ježišmarjá, promiň Pepo, já tě úplně přehlíd´!" Zhoršil to nepromyšlenou omluvou, ale Pepík se jen oklepal a zamumlal, že dobrýýý a pak už mizel v dáli.

"Já ho vůbec neviděl, jak jsem koukal před sebe, víš...", začal mi Mirek omluvně vysvětlovat, proč mi sejmul jednoho z posledních členů mýho, pomalu ale jistě zanikajícího, "harému dávných ctitelů".

Koukal před sebe a neviděl Pepu. Kdybychom mluvili abstraktně, tak ho tam vidět ani nemohl...


Dávno jsem zaznamenala zvláštní úkaz, pokud jde o mou každodennost.
Kiki se mi za to nemálo vysmála, když jsem se jí loni v létě svěřila, ale čím dál víc se ujišťuju, že je to skutečně nejspíš tak.
Totiž tak, že dostávám znamení o dobrých a smolných dnech!

Vídám smajlíky.
Z čehokoliv, kdekoliv, na čemkoliv. Začíná to obvykle hned po ránu, když třeba otevřu pomazánku a tam rýhy či důlky v podobě očí a úst. Když se ta ústa smějou, bude to dobrý. Když mračí nebo nedejbože ječí či diví se, bude hůř.

Tentokrát se na mě mračil pepř na mase, s pažitkou místo zamračené tlamy...


Byly časy, kdy se nám po nocích linul do oken bujarý smích a křik rozjařených studentů z kolejí ČVUT, proti nimž bydlíme - tedy tyto časy jsou tu bohužel pořád, ale časy, kdy tohle studentské veselí znělo Mirkovi tak libě, že by se nejradši přidal, (kdežto já pomalu vytáčela policii, že ta banda nevychovaná ruší noční klid), ty se mění!
Už na tom začíná být podobně, aspoň soudě podle jeho reakce, když nás zase takhle jednou študáci probudili...

Adriánek byl zrovna u babičky, byla možná půlnoc, možná dvě, možná čtyři, já to nevím. Spala jsem tak tvrdě, že mě sice vzbudilo cosi jako zvonek, ale vzápětí už jsem si nebyla jistá, jestli nezvonil jen ve snu. Nebýt toho, že Mirek vstal z postele a šel se podívat z našeho přízemního okna, kdože si to dovolil, asi bych se přiklonila k tomu probuzení se ze sna.


Najednou byl slyšet rychlý běh po schodech nahoru a bylo jasno. Mládež, co má o pár pater výš pronájem.

"Zmrdi. Tohle by vzbudilo Loje, ti řikám, kdyby tady byl."


Já přitakala, otočila jsem se na druhý bok a chtěla pokračovat v tom sladkém, souvislém spánku, co se jen tak nepoštěstí, ostatně ani dnešní noc nebyla tou šťastnou...

Jenže Mirek se po chvíli znovu posadil na posteli a když jsem se zeptala, o co jde, oznámil mi, že je pořád někde slyší.
To měl pravdu, dělali v baráku pořádnej humbuk, něčím bouchali, smáli se... Ale já neměla sílu volat cajty, dneska néé, a ještě čekat, než přijedou, aby je člověk pustil do baráku...

Mirek se oblékl a vyrazil ke dveřím.
Co jde kurva dělat?


Vyběhl nahoru a já na chodbě stražila uši, aby mi nic neuteklo...


Bylo slyšet, jak zvoní na nějaký byt.

"Dobrý den!" Ozval se veselý mladý hlas.

"Pocem ty zmrde, tak ty na nás budeš zvonit?"
(Se slovem POCEM chytil prý veselého mladíka pod krkem)

"Já nezvonil!"

"Mně je jedno, kterej z vás to byl, na nás prostě v noci zvonit nebudete, jasný?!"

"A proč jdete až po deseti minutách?" Zeptal se naprosto drze jeden z tý vožralý party.

"Hele, já ti řikám, že jste zvonili naposled, je to jasný, jo?"

"Tak my se omlouváme, no..."

"Mně nezajímá, že se omlouváte! My máme malý dítě, takže na nás nikdo po nocích zvonit nebude, je to kurva jasný?"

"Jasný..."


Běh po schodech dolů, objevení mě s přilepenym uchem na dveřích a otevřenou držkou.


Já jsem přece ta, která hlídá pořádky, vždyť on je ten "pohodář"...
Inu, dítě člověka naučí, vážit si spánku :)


Přesto se ten můj "hrdina noci" nevzdal svýho dětskýho já.
Bylo nám oznámeno, že nepoteče teplá voda. Je to v Dejvicích častý jev, už jsme celkem zvyklí.
Řešíme to pomocí velkých hrnců, v nichž si na plotně hřejem vodu...

Ten den, na kdy byla odstávka hlášena, se Mirek osprchoval, a když vyšel z koupelny, řekl mi, že to stihl jen tak tak,
než to vypli.
Super, klikař...

Pak jsem ho překvapila přáním, aby dneska Půje uspal on. Není to u nás moc populární aktivita, někdy to totiž dost dlouho trvá. Když za sebou zavřeli dveře ložnice, vytáhla jsem dva velký kastroly, napustila je ledovkou, protože teplá opravdu nic, a dala hřát pod pokličky.
Uspávání trvalo dlouho, klidně půl hodiny. A tak dlouho jsem seděla u sporáku a čekala na svou vroucí vodu, kterou jsem si ve vaně mínila zředit studenou - běžná praxe.

Konečně na hladinu vypluly první bublinky. A Mirek otevřel dveře.

Prý co dělám.

Co asi tak dělám.

"Vždyť teplá zatim teče, prosim tě."

"Neteče, zkoušela jsem to."

"Já nepočítal s tim, že půjdu uspávat. Myslel jsem, že tě v tom chvíli nechám a pak to zapnu..."
A nato šel ke stoupačkám a pustil teplou vodu...

Nestačila jsem zírat.

"No nevyšlo to, no. Už jak jsem vešel, tak jsem si řikal KURVA, JANIČKA SEDÍ U SPORÁKU A HŘEJE SI VODU...



Tohle mu nedaruju.
Propustku na nejbližší turnaj?
Nedostal.

A mohl se vyptávat Adriánka klidně ho haleluja, jak dělá kravička! :)





Byla jsem s Půjínkem na větším nákupu v "Šestce". Byli jsme tam pár hodin, šli jsme taky na vláček a do balónků... A vozík plný potravin jsem zaparkovala vedle svýho křesílka, odkud jsem Lujzíčka střežila.
On je ještě maličký, i když se nezdá. Je vyšší, než jeho vrstevníci, je vysoký jako dvouletí. Maminka jednou v legraci řekla, že vypadá jako "velký hloupý dítě" :) Ale je to chtíc nechtíc pravda, stejně velicí kluci už leccos povídají, jsou obratnější, a družnější, a náš Pucfleček spíš tak kouká a zkoumá... :)

Když jsem usoudila, že by moh mít hlad, vysadila jsem si ho na klín a krmila kobližkou. Tu on rád.

Nějaká matka za mnou volá: "Hele Eliško, kravička!"

Jako otočila jsem se, ale jenom ze zvědavosti, kde ji viděj. Za výlohou byla, no, to je toho...


Pak jsem zjistila, že Lojovinka má pročuraný kalhoty. A studený ručičky. Vzala jsem ho, posadila zpátky do vozíku a jeli jsme koupit někam náhradní tepláčky. Těch stejně není nikdy dost...
Jenže u kasy jsem nenašla peněženku, co byla v kabele mezi tím nákupem. KURVA!

Peněženku naštěstí už bez peněz, jenže se všemi doklady.
Kreditku jsem hned po telefonu blokovala, a paní ze Spořky řekla, že musím taky co nejdřív na policii, kvůli občance.
No to mám teda radost, mám já snad čas na takový pochůzky???


Večer, když bylo vykoupáno a nakrmeno, nechala jsem Adínka Mirkovi a vyrazila na oddělení v Dejvicích.

Předpokládala jsem fůru papírování, přesto mě zvládli překvapit. Byly to dvě fůry, minimálně.
Tolik podpisů, co já rozdala...
Já se navíc při podepisování vždycky trochu stydím. Nezvládnu totiž udělat dva podpisy stejný. Tréning nepomáhá, nemám prostě jeden identifikační podpis, co bych sázela jako podle šablony. Jednou jsem něco podepisovala v práci, ve víc kopiích, a šéf na mě tak divně koukal, když jsem to tam sázela...

Jedno mě ale na tý služebně překvapilo mile. Chtějí mě fotit, abych se dala najít na kamerách, což by pomohlo odhalit toho, kdo mě tak sprostě okradl. Sice ze snímu nakonec zůstal jen popis několika větami na papír - jeden z těch mnou signovaných, protože prý policista s foťákem už tu není, ale i tak. Budou to fakt řešit!

A jelikož "svět musí být v rovnováze", bylo tu hned i překvapení nemilé... Další autogram chtěli na lejstro týkající se "práv pachatele".
Pokud ho prý najdou a dovím se jeho identitu, nesmím ji nikde zmínit. Pod hrozbou pokuty až miliónu korun.
To jako fakt???


Celá rozladěná ze situace, kdy mě čeká běhání po úřadech, jsem šla ještě se smetím. Vhodila jsem pytel do otevřený popelnice a už slyšim, jak se prudce otevírá okno blízkýho domu.
Baba jde řvát.

"Zavřete to! Slyšíte? Zavřete to!"

Ječela, až jsem o ni měla strach. Ne, to kecám. Jen jsem ji mlčky sledovala, až dokud jsem nezašla za roh.
Dál řvala nějaký nadávky, ale ne sprostý, vystačila si s krucinálem fagotem a himlem hergotem.

Já vždycky přemýšlím, co jí tak nejlíp říct. Prozatím jsem vsadila na ignoraci, ale nedávno jsem viděla, jak se v tý pixle hrabe bezdomovec, víko taky nezavřel, a ona ho ušetřila! Taktéž šetří auta, stojící v trávě. Tak proč na mě si dovolí?

Navíc, pokud to tam má takhle v merku, tak jí přece nemohlo uniknout, že to víko už otevřený bylo...
Každopádně se sama sebe ptám, jaký by musel být můj život, kam bych to musela dopracovat, abych z okna hlídala prostranství kolem popelnic a stala se jeho neoficiální správkyní.
A co by se mnou muselo bejt, aby mi vadilo, že nějaká popelnice není zavřená...


Teď mi paměť s gustem předhodila zkušenost, co se sebou mám - několikrát v minulosti se stalo, že jsem si posteskla či zakroutila hlavou nad něčím jednáním, a zanedlouho šla v jeho šlépějích... Takže babu radši neřešit :)



A pak jsem se jednoho rána probudila a káva mi udělala radost. Smála se na mě, totiž. Bude zase líp...
Pokud to nebyl výsměch!


Vydali jsme se s Mirkem na nákup, a když jsme z parkingu mířili ke vchodu, já byla nějaká zahloubaná.
Stoupám po schodech, dveře se otvírají, už sahám po košíku, když v tom na mě Mirek něco volá.

Otočím se a on stojí dole, pod těmi pěti schody a kouká na mě.

"Tak tam asi nakupovat nepůjdem, ne?" Ujišťuje se překvapeně.


"Proč ne?" Jsem taky překvapená a teprve se pořádně podívám před sebe. Obchod v rekonstrukci. Uvnitř dělníci, všude prach a nic; žádný regály, kasy, pulty, ani ty dveře. Nemohla jsem uvěřit. Dala bych ruku do ohně, že se přede mnou otevřely!

"Prosim tě, kdy by sis toho jako všimla?"
"Já vůbec nevim," přiznala jsem.

"Až u pokladny, ne?" Vysmál se mi.


Stejně si ale myslim, že kdyby mi to neřek´, tak bych normálně nakoupila :))))

Ostatně ranní káva to naznačila. Akorát, pokud jde o to blouznění, nevzpomínám si, kdy jsem se naposled nad někým, bludy stiženým, pozastavila!
Když nepočítám toho Pepíka, teda...
***



 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Fredy | Web | 28. dubna 2016 v 16:53 | Reagovat

pěkná káva :-)

2 Marie | 28. dubna 2016 v 21:20 | Reagovat

Jó fakt se směje.Ty jsi mě pobavila. :-D

3 Blanka | 29. dubna 2016 v 7:40 | Reagovat

Pravda, směje se...ale tak nějak udiveně, je třeba všímat si drobných nuancí... článek je super ! :-D

4 Niternice | 29. dubna 2016 v 9:20 | Reagovat

Děkuju. A nikdo mi nepřitaká, že je vídá taky?;)) Já jsem si ty "nuance" fotila, ale většinu hned zase mazala, protože k mýmu údivu to na fotce už tak nevyniklo... Ale drobnou sbírkou se přece jen pyšním :)))) Jmenuji ji tímto sbírkou drobných nuancí!:)

5 Blanka | 29. dubna 2016 v 11:32 | Reagovat

[4]: tak sem s ní (tedy myslím tu sbírku drobných nuancí) :-)

6 Blanka | 29. dubna 2016 v 11:40 | Reagovat

Jo a ještě to přitakání. ..Já smajlíky sice nevidím,  ale nejrozličnější obrázky. Např. na chatě na dřevěném stropě mám někoik medvídků... :-)

7 Niternice | 29. dubna 2016 v 14:56 | Reagovat

:)))
I já vídám nejrozličnější obrázky!:)
Tak jsem ráda, že se neukazujou jenom mně...
Něco ze svý sbírky teda dám na odiv... Nejradši bych řekla, že za medvídky..:)))

8 Blanka | 29. dubna 2016 v 15:32 | Reagovat

Já ve své  infantilitě  bych i medvídka přidala ( i když se obávám,  že  bys ho viděla možná jen ty),  ale zároveň díky senilitě nevím jak... :-) a dost bylo cizích slov...

9 Niternice | 29. dubna 2016 v 20:30 | Reagovat

:-)

10 Martin | 13. května 2016 v 6:13 | Reagovat

Já už chci novej blog. Takhle mě to neba. Šup. Vím,  že máš honičku.  Ale nějak to dáš. Třeba v pondělí ti vezmu Áďu do zoo když bude hezky a ty koukej psát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.