Duben 2016

Blbý dny na znamení

28. dubna 2016 v 15:23 Zpovědnice
Potkala jsem jednoho svýho dávnýho ctitele, kterej je o hlavu a půl menší než já, a přesto se domníval, že by to mezi námi šlo. Kdysi.
Já nad ním ale nikdy nepřemýšlela. Nedá se totiž říct, že aspoň JINAK bychom si rozuměli - ale to se mi ještě nestalo, abych poznala "Quasimoda", ale jinak by byl perfektní...
A neříkejte, že jsem to určitě nezjišťovala. Co já se v dávném mládí nachodila po randetech ze soucitu!

Ale zpátky k tomuhle Pepíčkovi, já ho znám léta a je to hodnej kluk (jak to tak bývá). A teď jsem byla s Mirkem u Meka pro kafe, který jsme si ještě nestačili objednat, když on někoho zahlédl, a tak po mně hodil peněženku, ať ty kávy pořešim, že si zatím pokecá...
A stál ke mně zády, s tím svým kámošem, takže si ani nevšiml, že za mnou připádil mrňavej Pepík, co šel zrovna kolem a že už mi pár minut dělá ve frontě společnost.

"Ty seš tu s Mírou, viď... Já ti vždycky přemejšlim, co on má a já nemám... aby měl tebe..." zkoukl ho od hlavy k patě. "Kromě těch dvou metrů teda... a hustejch vlasů..."
Můj shovívavej pohled dávno dobře zná, a upírala jsem ho k němu i ve chvíli, kdy už jsem držela v ruce ty kávy.

"Já už budu muset," naznačila jsem mu, že se blíží konec jeho monologu a houkla na Mirka, aby si ode mě vzal svůj kelímek.

"Jasně, je mi to jasný, tak papa," loučil se Josífek, jenže v tom se i Mirek spěšně rozloučil s kamarádem, otočil se a udělal ty tři kroky ke mně... A přitom si nevšiml, že mu v cestě stojí tenhle malej Pepa, (avšak můj velkej nápadník!), co se teď Mirkovi zabořil někam pod žebra... No, nebylo to hezký.



Mirek se k němu hned sehnul: "Ježišmarjá, promiň Pepo, já tě úplně přehlíd´!" Zhoršil to nepromyšlenou omluvou, ale Pepík se jen oklepal a zamumlal, že dobrýýý a pak už mizel v dáli.

"Já ho vůbec neviděl, jak jsem koukal před sebe, víš...", začal mi Mirek omluvně vysvětlovat, proč mi sejmul jednoho z posledních členů mýho, pomalu ale jistě zanikajícího, "harému dávných ctitelů".

Koukal před sebe a neviděl Pepu. Kdybychom mluvili abstraktně, tak ho tam vidět ani nemohl...


Dávno jsem zaznamenala zvláštní úkaz, pokud jde o mou každodennost.
Kiki se mi za to nemálo vysmála, když jsem se jí loni v létě svěřila, ale čím dál víc se ujišťuju, že je to skutečně nejspíš tak.
Totiž tak, že dostávám znamení o dobrých a smolných dnech!

Vídám smajlíky.
Z čehokoliv, kdekoliv, na čemkoliv. Začíná to obvykle hned po ránu, když třeba otevřu pomazánku a tam rýhy či důlky v podobě očí a úst. Když se ta ústa smějou, bude to dobrý. Když mračí nebo nedejbože ječí či diví se, bude hůř.

Tentokrát se na mě mračil pepř na mase, s pažitkou místo zamračené tlamy...


Byly časy, kdy se nám po nocích linul do oken bujarý smích a křik rozjařených studentů z kolejí ČVUT, proti nimž bydlíme - tedy tyto časy jsou tu bohužel pořád, ale časy, kdy tohle studentské veselí znělo Mirkovi tak libě, že by se nejradši přidal, (kdežto já pomalu vytáčela policii, že ta banda nevychovaná ruší noční klid), ty se mění!
Už na tom začíná být podobně, aspoň soudě podle jeho reakce, když nás zase takhle jednou študáci probudili...

Adriánek byl zrovna u babičky, byla možná půlnoc, možná dvě, možná čtyři, já to nevím. Spala jsem tak tvrdě, že mě sice vzbudilo cosi jako zvonek, ale vzápětí už jsem si nebyla jistá, jestli nezvonil jen ve snu. Nebýt toho, že Mirek vstal z postele a šel se podívat z našeho přízemního okna, kdože si to dovolil, asi bych se přiklonila k tomu probuzení se ze sna.


Najednou byl slyšet rychlý běh po schodech nahoru a bylo jasno. Mládež, co má o pár pater výš pronájem.

"Zmrdi. Tohle by vzbudilo Loje, ti řikám, kdyby tady byl."


Já přitakala, otočila jsem se na druhý bok a chtěla pokračovat v tom sladkém, souvislém spánku, co se jen tak nepoštěstí, ostatně ani dnešní noc nebyla tou šťastnou...

Jenže Mirek se po chvíli znovu posadil na posteli a když jsem se zeptala, o co jde, oznámil mi, že je pořád někde slyší.
To měl pravdu, dělali v baráku pořádnej humbuk, něčím bouchali, smáli se... Ale já neměla sílu volat cajty, dneska néé, a ještě čekat, než přijedou, aby je člověk pustil do baráku...

Mirek se oblékl a vyrazil ke dveřím.
Co jde kurva dělat?


Vyběhl nahoru a já na chodbě stražila uši, aby mi nic neuteklo...


Bylo slyšet, jak zvoní na nějaký byt.

"Dobrý den!" Ozval se veselý mladý hlas.

"Pocem ty zmrde, tak ty na nás budeš zvonit?"
(Se slovem POCEM chytil prý veselého mladíka pod krkem)

"Já nezvonil!"

"Mně je jedno, kterej z vás to byl, na nás prostě v noci zvonit nebudete, jasný?!"

"A proč jdete až po deseti minutách?" Zeptal se naprosto drze jeden z tý vožralý party.

"Hele, já ti řikám, že jste zvonili naposled, je to jasný, jo?"

"Tak my se omlouváme, no..."

"Mně nezajímá, že se omlouváte! My máme malý dítě, takže na nás nikdo po nocích zvonit nebude, je to kurva jasný?"

"Jasný..."


Běh po schodech dolů, objevení mě s přilepenym uchem na dveřích a otevřenou držkou.


Já jsem přece ta, která hlídá pořádky, vždyť on je ten "pohodář"...
Inu, dítě člověka naučí, vážit si spánku :)


Přesto se ten můj "hrdina noci" nevzdal svýho dětskýho já.
Bylo nám oznámeno, že nepoteče teplá voda. Je to v Dejvicích častý jev, už jsme celkem zvyklí.
Řešíme to pomocí velkých hrnců, v nichž si na plotně hřejem vodu...

Ten den, na kdy byla odstávka hlášena, se Mirek osprchoval, a když vyšel z koupelny, řekl mi, že to stihl jen tak tak,
než to vypli.
Super, klikař...

Pak jsem ho překvapila přáním, aby dneska Půje uspal on. Není to u nás moc populární aktivita, někdy to totiž dost dlouho trvá. Když za sebou zavřeli dveře ložnice, vytáhla jsem dva velký kastroly, napustila je ledovkou, protože teplá opravdu nic, a dala hřát pod pokličky.
Uspávání trvalo dlouho, klidně půl hodiny. A tak dlouho jsem seděla u sporáku a čekala na svou vroucí vodu, kterou jsem si ve vaně mínila zředit studenou - běžná praxe.

Konečně na hladinu vypluly první bublinky. A Mirek otevřel dveře.

Prý co dělám.

Co asi tak dělám.

"Vždyť teplá zatim teče, prosim tě."

"Neteče, zkoušela jsem to."

"Já nepočítal s tim, že půjdu uspávat. Myslel jsem, že tě v tom chvíli nechám a pak to zapnu..."
A nato šel ke stoupačkám a pustil teplou vodu...

Nestačila jsem zírat.

"No nevyšlo to, no. Už jak jsem vešel, tak jsem si řikal KURVA, JANIČKA SEDÍ U SPORÁKU A HŘEJE SI VODU...



Tohle mu nedaruju.
Propustku na nejbližší turnaj?
Nedostal.

A mohl se vyptávat Adriánka klidně ho haleluja, jak dělá kravička! :)





Byla jsem s Půjínkem na větším nákupu v "Šestce". Byli jsme tam pár hodin, šli jsme taky na vláček a do balónků... A vozík plný potravin jsem zaparkovala vedle svýho křesílka, odkud jsem Lujzíčka střežila.
On je ještě maličký, i když se nezdá. Je vyšší, než jeho vrstevníci, je vysoký jako dvouletí. Maminka jednou v legraci řekla, že vypadá jako "velký hloupý dítě" :) Ale je to chtíc nechtíc pravda, stejně velicí kluci už leccos povídají, jsou obratnější, a družnější, a náš Pucfleček spíš tak kouká a zkoumá... :)

Když jsem usoudila, že by moh mít hlad, vysadila jsem si ho na klín a krmila kobližkou. Tu on rád.

Nějaká matka za mnou volá: "Hele Eliško, kravička!"

Jako otočila jsem se, ale jenom ze zvědavosti, kde ji viděj. Za výlohou byla, no, to je toho...


Pak jsem zjistila, že Lojovinka má pročuraný kalhoty. A studený ručičky. Vzala jsem ho, posadila zpátky do vozíku a jeli jsme koupit někam náhradní tepláčky. Těch stejně není nikdy dost...
Jenže u kasy jsem nenašla peněženku, co byla v kabele mezi tím nákupem. KURVA!

Peněženku naštěstí už bez peněz, jenže se všemi doklady.
Kreditku jsem hned po telefonu blokovala, a paní ze Spořky řekla, že musím taky co nejdřív na policii, kvůli občance.
No to mám teda radost, mám já snad čas na takový pochůzky???


Večer, když bylo vykoupáno a nakrmeno, nechala jsem Adínka Mirkovi a vyrazila na oddělení v Dejvicích.

Předpokládala jsem fůru papírování, přesto mě zvládli překvapit. Byly to dvě fůry, minimálně.
Tolik podpisů, co já rozdala...
Já se navíc při podepisování vždycky trochu stydím. Nezvládnu totiž udělat dva podpisy stejný. Tréning nepomáhá, nemám prostě jeden identifikační podpis, co bych sázela jako podle šablony. Jednou jsem něco podepisovala v práci, ve víc kopiích, a šéf na mě tak divně koukal, když jsem to tam sázela...

Jedno mě ale na tý služebně překvapilo mile. Chtějí mě fotit, abych se dala najít na kamerách, což by pomohlo odhalit toho, kdo mě tak sprostě okradl. Sice ze snímu nakonec zůstal jen popis několika větami na papír - jeden z těch mnou signovaných, protože prý policista s foťákem už tu není, ale i tak. Budou to fakt řešit!

A jelikož "svět musí být v rovnováze", bylo tu hned i překvapení nemilé... Další autogram chtěli na lejstro týkající se "práv pachatele".
Pokud ho prý najdou a dovím se jeho identitu, nesmím ji nikde zmínit. Pod hrozbou pokuty až miliónu korun.
To jako fakt???


Celá rozladěná ze situace, kdy mě čeká běhání po úřadech, jsem šla ještě se smetím. Vhodila jsem pytel do otevřený popelnice a už slyšim, jak se prudce otevírá okno blízkýho domu.
Baba jde řvát.

"Zavřete to! Slyšíte? Zavřete to!"

Ječela, až jsem o ni měla strach. Ne, to kecám. Jen jsem ji mlčky sledovala, až dokud jsem nezašla za roh.
Dál řvala nějaký nadávky, ale ne sprostý, vystačila si s krucinálem fagotem a himlem hergotem.

Já vždycky přemýšlím, co jí tak nejlíp říct. Prozatím jsem vsadila na ignoraci, ale nedávno jsem viděla, jak se v tý pixle hrabe bezdomovec, víko taky nezavřel, a ona ho ušetřila! Taktéž šetří auta, stojící v trávě. Tak proč na mě si dovolí?

Navíc, pokud to tam má takhle v merku, tak jí přece nemohlo uniknout, že to víko už otevřený bylo...
Každopádně se sama sebe ptám, jaký by musel být můj život, kam bych to musela dopracovat, abych z okna hlídala prostranství kolem popelnic a stala se jeho neoficiální správkyní.
A co by se mnou muselo bejt, aby mi vadilo, že nějaká popelnice není zavřená...


Teď mi paměť s gustem předhodila zkušenost, co se sebou mám - několikrát v minulosti se stalo, že jsem si posteskla či zakroutila hlavou nad něčím jednáním, a zanedlouho šla v jeho šlépějích... Takže babu radši neřešit :)



A pak jsem se jednoho rána probudila a káva mi udělala radost. Smála se na mě, totiž. Bude zase líp...
Pokud to nebyl výsměch!


Vydali jsme se s Mirkem na nákup, a když jsme z parkingu mířili ke vchodu, já byla nějaká zahloubaná.
Stoupám po schodech, dveře se otvírají, už sahám po košíku, když v tom na mě Mirek něco volá.

Otočím se a on stojí dole, pod těmi pěti schody a kouká na mě.

"Tak tam asi nakupovat nepůjdem, ne?" Ujišťuje se překvapeně.


"Proč ne?" Jsem taky překvapená a teprve se pořádně podívám před sebe. Obchod v rekonstrukci. Uvnitř dělníci, všude prach a nic; žádný regály, kasy, pulty, ani ty dveře. Nemohla jsem uvěřit. Dala bych ruku do ohně, že se přede mnou otevřely!

"Prosim tě, kdy by sis toho jako všimla?"
"Já vůbec nevim," přiznala jsem.

"Až u pokladny, ne?" Vysmál se mi.


Stejně si ale myslim, že kdyby mi to neřek´, tak bych normálně nakoupila :))))

Ostatně ranní káva to naznačila. Akorát, pokud jde o to blouznění, nevzpomínám si, kdy jsem se naposled nad někým, bludy stiženým, pozastavila!
Když nepočítám toho Pepíka, teda...
***




Vašutova milenka a blbej taxikář

17. dubna 2016 v 20:36 Zpovědnice
Někdy v zimě mě Mirek překvapil oznámením, že nám koupil lístky na "electro swing", kam jdou i jeho kolegové, a že mě aspoň seznámí s kamarády.
Těšila jsem se, i když jsem vůbec netušila, o co jde. Navíc to bylo ták daleko. Jediná akce, kam spolu vyrazíme po hodně dlouhý době, a kdy já se vůbec dostanu ven...
Mireček chodí, známe.
Ale já tak občas do krámu...

Můj všední život vyplňuje Lujz. Lujzovo naše. To by nikdo nechápal, kdybych někde vyjmenovala, jak mu všemožně říkáme.
Vstává někdy i v pět, snídá až v devět, do tý doby udělá tak pět láhví čaje s medem a citrónem, to má rád.
Pak pořád přebaluju... do těch devíti. V poledne obědvá a jde spát. Já se mezitím různě plácám po bytě, dám prát, něco přežehlím, udělám si kafe, něco sním (mám to opačně, než Loj, udělám patery bébé sušenky a v devět je zapiju...)

Víte co, můžete bejt rádi, že se konečně dostavil duben a s ním ta akce, protože to znamená, že nebudu pokračovat o svý každodenní rutince, ale o něčem, co tu ještě nebylo! :)


Dva dny předem vyšlo v zřejmost, že se tam chodí stylově. Mirek to věděl, ale nemínil to řešit - on přece motýlka a košili má a to stačí... Ale já, když viděla obrázek z minulých swingových večerů, kde měly dámy na hlavách peří a taktéž kolem ramen a šaty z první republiky... Já se zděsila! Já Mirka sjela, jak malýho kluka, že mi nedopřál čas se náležitě připravit.
Ihned jsem Adriánka posadila do kočáru a jelo se na nákupy.
Ne na žádný velký, ale to peří jsem musela mít, stůj co stůj.

Můj nákupní seznam: Peří do vlasů
peří kolem ramen
rukavičky
šaty od paní z Sbazaru za 150,-

punčochy děrovaný svoje, boty svý, kabeličku svou, partnera svýho.


V obchodě s doplňky, kam jsem s kočárem vtrhla, měli daleko víc toho, co by se hodilo.
Čelenka s peřím a "boa" v černé barvě bylo v košíku hned.
Od rukaviček jsem upustila, protože neměly černé, zato Mirečkovi se bude náramně hodit tenhle černý cilindr!

Dál se mu budou hodit kšandy a motýl v barvě bílé, jelikož košili bude mít tmavou. Psal sice bílou, ale já budu černá, takže on taky.

Půjínek tam byl strašně hodnej, než jsem všechno prozkoumala a vybrala. Celou hodinku rval třásně z třásní pro roztleskávačky. Musela jsem je pak koupit...


Nasadila jsem je na ruční brzdu u kočáru a nějaká holčička v tramvaji je začala chtít. A loudit. Nenápadně.
Nejdřív na ně upozornila svou mámu a pak jí začala předvádět, jak by to s nimi uměla.
Jenže Půjínek to s nimi umí taky...


Ten večer jsem ho odvezla mámě a začali jsme se chystat.
Mirek si začal oblékat tu bílou košili, netušíc, že mám pro něj to všechno...

"Černou si bereš!"
"Nemám černou!"
"Nemáš kurva černou košili??"
"Nemám kurva."

Do prdele.

Tak jsem mu vytáhla ze skříně takovou zelenkavou, protože jsem dostala geniální nápad hodný módního gurua.
Já si totiž beru stejně barevnou kabelku!

- Kterou mám ovšem na chalupě... Když jsem to zjistila, vzalo mý fintící šílenství za svý. Navíc paní z Sbazaru vůbec neodepsala, takže šaty si musím vzít nějaký svý, tedy rozhodně ne prvorepublikový...
Jelikož ani ty boty, co jsem myslela, že mám, nakonec nemám, rozhodla jsem se poslechnout maminku a nevzít si ani tu paruku alá Marylin Monroe... Kterou jsem, k mýmu nadšení, objevila taky v tom krámku.

Poslala jsem se na fotce holkám a způsobila jim dobrou náladu...
Prej NE. ROZHODNĚ prej NE.

Až teď jim dávám za pravdu - když nebudu celá stylová, bylo by to trapný. Mít jenom něco ECHT a jinak pokulhávat za jistě perfektně zvládnutýma outfitama ostatních...
Jo a taky psala maminka, že rozhodně ne síťovaný punčochy, co je nosívaly tak leda děvky... Tak proč je vůbec vlastním??? :)

Mirek neprotestoval proti košili, ani proti motýlovi, ani proti kšandám. Jediný, co mi odmítl, byl ten klobouk. Prý je to moc.
Chvíli jsem na něm marně trvala, ale pak už nebyl čas, museli jsme vyrazit. A poručit si ho prostě nedal, on si vůbec moc poroučet nedá... :)


Cestou v metru nás kdosi oslovil:
"Že uhádnu, kam máte namířeno?!"

Byla to cizí holka z první republiky.
Třásňová sukně, klobouček, rukavičky pěkně... Asi tam nejde poprvé, říkáme si.



Seznámení s Mirkovými přáteli proběhlo hladce. Snad jediný zádrhel jsem pocítila ve chvíli, kdy Mirek u stolu přidal k dobru, že jsem si na tuhle akci pořídila i paruku.
Oni se na mě zadívali a mně po chvíli došlo, že se domnívají...

"Nené, tohle není paruka, já si ji nakonec nevzala...," vysvětlovala jsem překotně.


Poseděli jsme nad pivem někde u Národního divadla, vedle něhož se "swingová diskotéka" měla konat a pak jsme se tam odebrali.
Tím pro mě začalo náruživé focení přeludů. A že jich tu bylo!

Tím nemyslím ty, kterým se styling povedl. Myslím třeba matrony v rudé s ohromně dlouhým peřím ve vlasech, nebo fialovou tetu, která trsala o sto šest. Nevím, jak to, ale chlap mě nezaujal žádný (co se týče outfitu).

Ono je taky snadný, obléct kalhoty s kšandama nebo páskem a k tomu motejla, že jo...
To my, dámy, jsme to měly složitější. Jako ostatně vždy.

"Ty si tu fotíš lidi?" Zeptal se mě opatrně jeden z těch Mirkových kolegů.

"Nooo, jo. Víš, já si dělám takovou sbírku přeludů..."

Zíral na mě a pak mi uhnul ze záběru, protože právě procházela ta fialka.



Předesílám, co je asi jasný, že nejsem zvyklá pít. Po dvou pivech už jsem veselá.
A teď jsem měla v sobě už asi tři, takže velice veselá a sdílná.

Celá parta se šla ven nadýchat čerstvého nočního vzduchu a zakouřit si.
Přišla řeč na "našeho synka".

"Myslíte Lujzova? Chachá, náš LUJZOVO se zejtra vrací, zas to bude doma pucvičit, pucvičík jeden...," pustila jsem si pusu na špacír .

Mirek se mě snažil umlčet, ale neměl šanci.

Vykecala jsem na nás snad úplně všechno. - Tak jsou to jeho kámoši, ne? Tak snad se znaj... :)


Mirek mi později doma oznámil, že už nesmim pít. Ale to se může spolehnout, protože kdy já se zase někam dostanu, že jo... :)


Dlužno ale dodat, že jsem zdaleka nebyla nejvíc opilá! Já se ve tři ráno nezúčastnila neplánované soutěže o mistra kliků před Laternou Magikou. Jako Mirkovi kolegové... Jen jsem si je fotila - tenhle druh přeludů ve sbírce ještě nemám :)


Jeden tam měl přítelkyni, druhý ne. Ten s námi pak čekal na taxík, protože se nám nějak nepodařilo, přivolat si ho jinak, než ručně. Nad ránem a po mnoha půllitrech - znáte to vůbec? Já už zas jo :)


Zastavil nám nějakej cikánek, postarší chlap teda, ale sympaťák k pohledání. Tak jsme naskočili (svižně) a on se dal do vyprávění svýho úplně čerstvýho zážitku o tom, jak vezl nějakou krávu, která mu vodkou polila přední sedačku. Proto jsme se všichni tři mačkali vzadu.

"Hele, nechte si příběhy a jeďte," smáli jsme se.

Ale nenechal si je...


"No hele, to vám budu vyprávět, já jednou vezl milenku Vašuta."

Mirek do mě drcnul loktem: "To jste se trefil, ona ho tajně miluje," pronesl suše.

"A jak víte, že to byla jeho milenka?" Vyhrkla jsem.

"Protože mi ji sám posadil do auta a řekl, kam ji mám odvézt," odpověděl mi.

A hned se dal do vyprávění: "Vona mi po chvilce jízdy normálně řiká, hele, poslouchej, a já řek´ANO? A vona: Nemám kalhotky."

Seděli jsme jak zařezaní, tam vzadu :)


"No normálně mě chtěla, ale já jí vysadil a nedal jsem jí," chvástal se cigán a my se smáli - ale ne tomu, že jí nedal, ale tomu, jakej baron Prášil nás to veze... :)


Měl podobných příběhů plný kapsy a tak byla sranda celou cestu, kdy mu v cíli vypadl z taxametru celej stočenej blok papíru, na kterej se tisknou účty, a tak jsme mu dali ty dvě stovky, co na startu uvedl jako maximální jízdný a poslali ho vstříc dalším pikantním příběhům, který nejspíš sbírá, jako já ty přeludy...
Ovšem uznávám, že sbírky příběhů patří mezi ty vůbec nejcennější.


"Hele, vezl jsem nádhernou ženskou, ale vohromně teda, jo, a vona mi najednou z ničeho nic povídá: Já tě chci. Tak jsem se zarazil, že jo, kouknu na ní a řikám: ANO? A vona to bezostyšně zopakovala. Že prej mi zaplatí sexem. Tak jsem to vodmítl, že jo a vona na mě: No seš snad blbej??? :)
***







Já v paruce. Maminka psala, kromě velkého NE, že ta cinkrlata se rozhodně nenosí v pěšině.
A vůbec, ať to sundám... :)


Dáma z metra

A další dámy...

Kterej vyhrál, se neví... Šlo o účast

Jeho košile je vážně zelenkavá... :)
A moje boty vážně nejsou černý... Snad si mě nikdo nevyfotil jako přelud! :)

Ptáček jenom, tyrkysovej

9. dubna 2016 v 14:09 Zpovědnice
Byli jsme na chalupě, protože snad konečně začalo jaro. Už jsme na něj doma netrpělivě čekali.

A někdo se ptal, proč nepíšu. Já ale píšu! Jenom ne sem, ale do telefonu. Dělám si poznámky, co mě tak zaujme, abych Vám o tom nezapomněla napsat, potom :)
Nerada bych se tady nějak analyzovala, ve smyslu svý potřeby psát, ale nemohlo mi, stejně jako asi Vám, uniknout, že nejvíc píšu, když jsem v tísni. Tehdy s Elenkou, to jsem psala denně. A dneska toho samozřejmě lituju. Že jsem ten čas nedala jí. Ale nic už s tím nenadělám.
To mně na tom životě hrozně vadí, že se nedá brát zpátky. A zpětně dávat.

A tak si budeme povídat, zase po nějakym čase, o tom, jak bylo hezky v tý vesnici, kam jezdíme, jakýho jsem viděla nevšedního ptáčka, motýla, a k jakýmu pokladu jsem úplnou náhodou, ale i vlastním přičiněním, přišla :)


Když si takhle dělávám ty poznámky, říkám si, že bych nerada, aby je někdy někdo čet´. Nejsou to jenom záznamy myšlenek mých, ale i cizích. Zkrátka, jak to přijde, tak to zapíšu. A kolikrát jenom ve zkratkách. Takže to působí, jak zápisky nějakýho blázna. Na druhou stranu, a toho jsem si taky nemohla nevšimnout, mi nějakým podivným řízením osudu ty koncepty do sebe kolikrát tak zapadají... A jdou ruku v ruce s událostmi, abych tak řekla.

Třeba tam stojí: Všechno nepotřebné musí pryč!

To byla někde jedna z rad pro svěží domácnost :)
Aby se člověk doma cítil líp, tak že se má zbavit zbytečností. Což já osobně nedokážu, ale myslela jsem, že se o to někdy pokusím. Až bude čas.

A pak přijedem k babičce a před každým domkem tam vidím hromadu harampádí. Prý se blíží svoz domovního odpadu.
Tohle by se mi hodilo i v Praze, aby stačilo dát ty zbytečnosti před barák a mít vystaráno. Ale marně si představuju, jak by to potom v ulicích vypadalo...

Kdežto tady mě to nijak nerušilo, naopak, bylo zajímavý se podívat, jaký poklady lidi vyhazujou.
Ani by mě nenapadlo jít nějak blíž a zkoumat ty věci ručně, ale koukala jsem a neuteklo mi nic.
Naši taky kvůli tomuhle svozu dorazili na víkend na svou chalupu, aby využili příležitosti zbavit se krámů.

A tak měli plný ruce práce a já s Adínkem putovala po vsi a pokukovala (očumovala) a na babiččině dvorku hledala místo, kam mu nejlíp umístit pískoviště, protože už je čas (a ne proto, že je jaro, ale že je mu rok a čtvrt), a pokoušela jsem se mu ukázat co nejlepší zábavu, jakou nám začátek jara a vesnice právě skýtá...

Takže jsem ho vzala k řece a jelikož on ještě neocení tu vůni lesa a vody a neví, proč by tam měl stát a dejchat to, tak jsem nasbírala pár kamínků a hodila je z mostu dolů, kde udělaly ŽBLUŇK a zábava byla na světě...
A od tý chvíle taky náš každodenní rituál. Dopoledne rybníček na návsi, odpoledne Lužnice.

Ale to by zdaleka nestačilo! Další super sranda byla například točení se na houpačce nebo vysypávání písku z pískoviště, který jsem nakonec nechala v přenosný mušli, než se rozhodne, kde bude dřevěný pískoviště nastálo.
Ovšem nosit písek do kočárku, kam ho sypat na sedátko a koukat na můj rozpačitej obličej, to bylo pro malýho Pucvičíka nejlegračnější...



Babička měla taky pár starých věcí k vyhození, co jsem jí je pomáhala odtahat před vrata.
Maminka vylezla na půdu, kam už se babička nevyškrábe, aby tam prověřila stav uloženého, a naházela dolů hračky a nějaké botky po Elence, co jsme tam před pár lety spolu uklidily.

Ráda bych řekla něco jako: Teď jako když to člověk najde! Ale jednalo se vesměs o růžový a většinou na Loje už malý botičky, hračky sice fajn, ale měly jsme je objevit dřív - už je všechny máme znova... Zkrátka jediný, co jsem si tam vybrala, bylo prkýnko na záchod, takový to dětský, a takovej šikovnej nočník, co jsem kupovala kdysi, i přes modrou barvu, což mi kdysi trochu překáželo, ale teď se to hodí...

Pokud jde ale o věci na písek a kola a tříkolky a koloběžky a skákací hrad a tyhlety venkovní aktivity - dokonce trampolínka, tak to jsem objevila ráda. Za takový rok dost ušetříme :)

Pár věcí, jako rozbitých panenek, jsem vynesla před dům na hromadu a pak jsem z jednoho půdního pytle vytáhla "králičí uši" na čelence, co onehdá Elenka od někoho dostala a nosila právě na chalupě.
Já dostala hroznou chuť si je nasadit a babička se rozesmála. Chodila jsem v nich celou dobu, co jsme tahaly ven to haraburdí a sousedka od vedle, co jsme se zdravily přes plot, se rozesmála taky a zvolala, že mi to moc sluší.

Já se zastyděla a zavolala jsem zpátky: "To vyhazujem starý krámy!"

Odpověděla: "Já vim, že jo!"

No to určitě, já tak budu vyhazovat tyhlety uši!
Zastyděla jsem se ještě víc, že jsem si za tou památkou nedokázala stát, ale když byla ta památka na mý hlavě, tak to nějak nešlo :)
A pak, co jí budu vykládat, že jo...



Babičce jsem se při práci zmínila o docela pěkných židlích, co někdo vyhazuje na druhym konci vsi. A že jsou tam taky nějaký obrazy v pytli, ale jaký, to že samozřejmě netuším...
A ona mě překvapila, když svolila, abych si to zjistila.

TO NEŘIKEJ DVAKRÁT BABIČKO...

Ujistila mě, že skutečně můžu.

Já ti nechtěla dělat ostudu, ale když teda řikáš... :)))


Když pak i jedna moje místní známá, co jsem ji později potkala, potvrdila, že prohrabání se v TĚHLECH odpadcích TADY a TEĎ, není nic špatnýho, a že to lidi každoročně objížděj a vybíraj si, osmělila jsem se, a že si prohlédnu ty židle důkladněji a na obrazy do pytle, že juknu...

Vydali jsme se tedy s Půjínkem, jako obvykle, k řece a když jsme míjeli ten dům, židle už tam nebyly. ZATR SATR! Tak to byly asi fakt tak pěkný, jak se mi zdály na pohled...
Obrazy ale zůstaly. Jenže mě přepadl ostych, když jsem se pokusila rozvázat ten pytel, který měl díky rámům hranatý tvar.
Ono mi to totiž nešlo a čím dýl jsem se snažila, tím víc jsem se rozhlížela a tím víc nervózněla, že třeba někdo vyjde z toho domku a já tam budu koktat, že se jenom podívám, co vyhazujou... :)

A tak jsem milej pytel popadla a utíkala s ním domů.

"K řece se podíváme později, Loji!" :)


Naštěstí se toho házení kamínků nedomáhal, popravdě ani netušil, že jsme šli právě na to, takže neprotestoval, když jsem to prudce otočila a těžkým pytlem na zádech tlačila kočár rychle do chalupy.


Musím říct, že kromě jednoho s náboženskou tématikou, jsme si všechny nechaly. Babičce se líbily, i mamince. Ale prej mi je nechtějí brát, když jsem si je tak pracně přitáhla, takže jsem čerstvou majitelkou několika starých obrazů :))))
A co je víc?! :)

Blbý je, že to trochu nekoresponduje s tím zbavováním se zbytečného... Leda by zbytečné nebyly. A já jim najdu místo!
V létě, až konečně dodělám ten sklípek z maštale, tam se budou vyjímat!


A pak byl večer a já stála na studni a telefonovala s Mirkem, protože jedině na studni je signál (ne tedy pro celou vesnici, tuším, že každý má nějaký to svý signálem pokrytý místečko...), a koukám jako blázen, kolik projíždí najednou aut...
Některý do vsi jenom vjelo, objelo kapličku a zas jelo pryč, jiný se zdrželo dýl, ale odjelo taky.
Říkala jsem to potom babičce a ona mi vysvětlila, že to sem přijíždějí cikáni :)

Prý se hrabou v těch haldách veteše a vybírají si, co by mohli zpeněžit.

"Kdyby věděli, že v tom rozbitym křesle, co vyhodili vaši, byly měděný péra, tak by je taky vytahali," mávla rukou.

A jelikož Půjínek už spinkal, vrátila jsem se na studnu a ještě chvíli pozorovala ty nájezdníky při práci.
Zdaleka to nebyli jen cikáni, ale co brali a kdo bral, na to už jsem v tý tmě neviděla, a tak jsem šla spát s prvním netopýrem, co proletěl kolem.
Aby teď nedošlo k mejlce - netopejr proletěl a já šla spát...:)


Hned ráno jsem se vydala k řece, vynahradit Adínkovi to jedno včerejší vynechaný házení.
Měli jsme štěstí i na vlak, a dokonce hned na tři, než jsme doházeli.
Ona tam hned vede trať.

Jenže se mu to natolik zalíbilo, že vlak se okamžitě vyhoupl před kamínky a zůstává tam do teď.
A velice se mi vyplatilo, jeden takový příjezd osobáčku natočit. Včetně pískajícího pana průvodčího, protože když teď chci, aby Adriánek baštil a jemu se zrovna moc nechce, stačí to pustit, a už kouká a hned papá...

O čem to tady proboha píšu? :)))



Vrátím se k tomu, jak házíme to kamení - k tomu, o čem jsem psát chtěla :)
Stáli jsme na mostě, koukali dolů, když v tom odtamtud vyletěl takovej nádhernej pták. Celej tyrkysově barevnej, úplně svítil a já si promnula oči, protože takovou krásu jsem mezi ptáky ještě neviděla :)





Babička byla názoru, že někomu uletěl papoušek, ale to se mi nezdálo. Na to se ten opeřenec moc vyznal. Letěl nad řekou, zkušeně podlétl most a mířil dál, kolem rybářů, až se mi ztratil z dohledu.
Jako druhou možnost vyřkla, že se jednalo o ledňáčka.
A já si uvědomila, že toho vlastně neznám. Žije vůbec u nás?
(A taky, že jsem tupá...)

Vrtalo mi totiž hlavou, že bych nikdy toho ledňáčka nepotkala. Kdyby tu žil. Vždyť sem jedzíme od mýho narození, trávíme tu léta, zkrátka jsem pochybovala, zdali to nebyl spíš nějaký úplně nový druh, co jsem ho právě objevila... :)


Napsala jsem Mirkovi, protože signál mi neumožnil googlovat, aby poslat fotku ledňáčka.
A co poslal, byl skutečně on! Nádhernej tyrkysovej ptáček, co jsem ho poprvé v životě viděla ve svých pětatřiceti letech... :)


Předpokládám, že všichni ledňáčka znáte odnepaměti a několikrát ročně vídáte, no jo no...
Ale na tom mostě bych odpřísáhla, že tenhle vzácnej pták se dá spatřit tak jednou za život :)

Nic, jdeme dál.

Dál jsem viděla hada, Loj do něj málem šlápl, takže jsem ho strhla stranou a poučila.
Pak jsem do něj šťouchla klacíkem a nehýbal se. Byl chcíplej a ležel břichem nahoru. A já už myslela, že nějakej novej druh... :)))

A ještě do třetice, zahlédla jsem krásnýho motýla. Bílýho s oranžovými koly v křídlech. Věděla jsem, že ho odněkud znám. Za pár minut mi došlo, že z dědečkovy sbírky přišpendlených motýlů. Co dostali někdy před sto lety svatebním darem...
Mě pokaždý zajímá jméno toho, co mě v přírodě zaujme, ale pro tentokrát jsem si večer na pumpě googlila sama.

"oranžovo bílý motýl" a hned se v obrázcích objevil bělásek řeřichový... No ne :)

Kupodivu babičce jeho podoba nic neříkala, prý ho tu nevídá - takže jsem přecejenom potkala vzácnej exemplář...


Tím moje expedice jarní přírodou končí. A jelikož moje jediná volna byla ve chvílích, kdy Adínek po obědě spal,
snažila jsem se je využít na maximum.
Možná proto, že je takhle po zimě a člověk je takovej lačnej tý přírody, tak s nadšením pracuje na zahradě a dotýká se tý hlíny... Já začala kopat to ohniště. Co ho mám v plánu už rok.
S babičkou jsem se sice na jeho místě neshodla - já bych to viděla někde blíž k plotu do ulice, aby bylo vidět ven, ale o tom nechtěla slyšet. Prý je každej radši, když na něj lidi nečučí, jak si peče buřta. Jenže já chci čučet!

Na to jenom kroutila hlavou.

V tom koutě dvora, kde jsem měla povoleno rýt, stálo opřený starý skřípající kolečko - je zajímavý, že pokud jde o ty zbytečnosti, co by se jich měli lidi zbavit, ať podle příručky, anebo proto, že se právě koná ten odvoz odpadu, každý za ně považujeme něco jinýho. Já bych třeba tohle kolečko hned vytáhla před dům... A lidi na konci vsi zas považovali za zbytečný ty obrazy, co já ne. Inu, svět musí bejt v rovnováze, jak říkává můj Mireček.

A tak jsem do kolečka házela drny a on je pak pracně vyvážel, když za námi přijel. Protože to kolečko skutečně sotva jede.
Když ale přijel, bylo ohniště hotový a byl zoranej všechen prostor kolem něj. Zpětně jsem nechápala, jak jsem to za ta dvě Lujzíčkova spaní stihla.

Víte, ono se vlastně v poslední době neudálo nic, co by Vás mohlo zajímat. Mám na dlaních mozoly, jak jsem se vyřádila - to ta prvotní jarní eufórie, v maštali schovaný obrazy dávných patlalů, v paměti nesmazatelný obázek ledňáčka, na hlavě králičí uši, pod péřovou duchnou synka, co poprvý stál v trávě bos, a hotový ohniště a Mirečka, co peče i pro mě, protože já krmím a honím našeho pucvičíka, protože je to hroznej neposeda, co by pořád jenom házel kamínky do vody a přesypával písek...

A jak za ním tak běžím, šlápli jsme oba do psího hovna.

A jelikož já se pak ještě opřela do smůly na lavičce a nešlo to z trika dolů, říkám si pochopitelně, že to určitě znamená štěstí...
Rozhodla jsem se vsadit si rychle sportku.
A skutečně... "Máte tam 120 korun!" Hlásila mi pokladní na pumpě.

No ne.

To mě víc stálo zničený tričko a voda na smytí těch hoven z bot, pomyslela jsem si.
Ale nakonec si tak cestou do Prahy říkám, jestli ono to štěstí neni kuře od babičky, v pětatřiceti.
A ten ptáček jenom, tyrkysovej...
***


židle celodřevěné se mi líbily - do sklípku...





Nejde nahrát rovně, ale to si táhnu pytel s obrazy :)

Půjínek i chvíli postál...:)