Z našeho Kocourkova a tak *

4. března 2016 v 15:37 |  ZPOVĚDNICE

Tak zas něco z našeho KOCOURKOVA...


Violka, moje neteř, protože já jsem už rok teta, oslavila první narozeniny ve velkém stylu.
Měla hned tři oslavy, protože Kiki je mámou roku... Evidentně.
Upekla pár dortů, na každou tu párty jeden, a taky štrůdl, jehož fotku (pro pochlubení se), poslala do "chatu" s maminkou, kde jsme i my, její sestry, mohly její výkon obdivovat.
Když jsem ji pochválila, poslala mi dokonce NEVYŽÁDANÉ video s postupem, které začínalo slovy: "Zítra si nakup tyhle ingredience..."



Rodinná oslava probíhala v neděli, a ta "s přáteli" byla v plánu na neděli následující. Pak byla ještě oslava s rodinou ze strany Dana, ale na tu jsem kupodivu zvaná nebyla :)


Já se přirozeně vydala na tu rodinnou. A pěkně se oblékla. Novou černou sukni a šedý tričko po Zuzce! Ta mě na oslavu vezla, protože Mirek s Lujzem byli naším autem na víkend u babičky v Lounech.

A Kiki už nás naháněla: Tak kde jste?!

Nato já práskla na Zuzku, že má zpoždění, kdežto já jsem dávno nachystaná na chodbě - a krásně oblečená...

Ono, já považuju za "krásně oblečená" být třeba v sukni... takže v překladu spíš "slušně oblečená". Protože doma člověk tahá akorát tepláky...



Dan nám otevřel a zůstal stát na chodbě, když jsme se zouvaly.
Zuzka šla hned do patra, ale mně to trvalo trochu dýl.

Najednou Dan povídá: "To je jako vono?"

Nechápala jsem, co myslí.
Á, můj outfit se mu nezdá...

Kiki se chechtala, že to Dan takhle nezvládl - prostě čekali něco slavnostního, jak jsem předesílala, a já přijdu úplně normálně...
Mno, napříště se polepším!!!
Budete koukat, vážení...
Ve svých představách jsem se hned viděla, jak tam příští neděli vkráčím jako carevna, ačkoliv vůbec nemám v plánu tam jít...


Potom loupala pomeranče, aby je následně odšťavnila a získala tak prima uvítací drinky pro hosty dětské párty.
Mají nějaký šikovný stroj na to.

Já stála u ní a vyprávěla (taky nevyžádaně, jako ona o svém štrůdlu), o svých těžkých předešlých dnech, kdy jsem zas hodiny trávila nad stále nehotovou knížkou.

Ono to z rodiny více méně nikoho nezajímá, víte. Já s tím mám tolik starostí a oprav, a nikdo to se mnou neprožívá.
Jó, zeptaj se: Tak co kniha? A já spustím, ale po chvíli si všimnu, že tazatel kouká do mobilu... To jen nástin, jak si doma stojím :)

No, takže nějak podobně jsem si stála teď i u ní, protože když jsem dokončila ten nekonečný příběh, ona vyčerpaně pravila: "Loupání pomerančů bych přirovnala k psaní tvý knížky. Musí to bejt stejně votravný."



Takže na přivítanou jsem teda dostala pomerančovej džus a SODU :)
a šlo se slavit. Byli tam naši, i babička z chalupy, i Danova maminka a jenom Tom chyběl, když je v tom Holandsku pořád.

Pujínek, jen co ho Mirek přivezl, plakal a plakal.
Střídali jsme se u něj snad všichni - každej myslel, že ho utěší a přivede na myšlenku, že párty je zábava, kterou by si měl užít, ale všechno marný.

On tu naši širou rodinu ještě málo zná...

Do toho zazvonil zvonek a u branky dva kluci.

"Kdo to je? Co tady dělaj?" Koukli jsme z okna.
"Asi si spletli datum...," poznamenala hostitelka a vyslala dolů Dana.

A já musím v tomhle místě poznamenat, že naše rodina je taková celkem uzavřená a málokoho si mezi sebe vpustí. Rodinné oslavy jsou tedy skutečně rodinné a poměrně dlouho trvá, než se dveře otevřou třeba i partnerům nás, dcer.



"Pro vás je to až příští neděli!"
"Kurva, my si spletli datum..."
"Tak pojďte dál!"
:)

Já byla taky pro, ať je pozvou, když už přijeli. A co? Tak dostanou párty kloboučky, usaděj se mezi tátu a babičku, a oni si ten kalendář příště pohlídaj :)


Adriánek stále plakal, nebyl k utišení, a tak jsem ho pořád nosila z pokoje pryč, a zase zpátky, až k němu přišla Danova máma a začala ho chlácholit:
"Není potřeba plakat..."

Kupodivu se počal uklidňovat, ačkoliv tuhle dámu nezná vůbec, až přestal vzlykat úplně a dokonce se rozkoukal natolik, že tam začal pobíhat od hračky k hračce a veselit se. No ale to už byli všichni hosti pryč, když přišla tahle poslední fáze :)))


Ale mezitím se ještě odehrál hlavní bod slavnostního odpoledne - přálo se Violce, a všechno bylo krásný a roztomilý :)

Kiki s naší maminkou přinesly dorty. Každá svůj.
U nás se pokaždý zpívá klasička: Hodně štěstí, zdraví...

Hoši, co tam na gauči popíjeli ten pomeranč, pozvedli své číše a spustili: ŽIVIJÓ ŽIVIJÓ ŽIVIJÓ!!!!!!!!

Naši ale hned spustili tu naši... "HODNĚ ŠTĚSTÍ ZDRAVÍ, HODNĚ ŠTĚSTÍ ZDRAVÍ! HODNĚ ŠTĚSTÍ MILÁ VIOLKO, HODNĚ ŠTĚSTÍ ZDRAVÍ! Joooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo!!!!"
A pak proběhly pohledy, vysílající naléhavý vzkaz: Takhle se přeje roční holčičce!!! :)

Ale Violí tohle neřešila. Dostala tolik hraček, že rodinná rada radila, nechat něco na jindy. Na svátek, na Vánoce... Což každý odsouhlasil, bylo by to opravdu rozumnější, teď si s tím vším ani neporadí. Přesto se neschovalo vůbec nic, pochopitelně.
A to byla teprve první oslava ze tří...




Další věc, co se v poslední době v rodině řešila, byla "nedostupná babička".
To, když jsme se jí nemohli nikdo toho dne dovolat. Toho dne, rozumějte jiného dne, než toho, co byla v Praze na výše popsané oslavě...

Seběhlo se to tak, že mi volala máma, jestli už jsem dneska mluvila s babičkou, já na to, že ne, ona na to, že ani ona ne, a že jí od rána nebere telefon.
Jelikož žije v chalupě sama, tak jsme se o ni začaly bát.

Já navrhla, že se za ní rozjedeme. I Mirek byl pro.
Už jsme skoro nasedali, když máma volala znovu, že se za ní rozjede radši strejda, který s sebou nemusí tahat batole...
Mě do toho napadlo, zkontaktovat babičky sousedku, ovšem netušila jsem, že něco podobnýho napadlo i strejdu. Ten má zas číslo na jinýho souseda ze vsi...

Marta (moc ji tímto zdravím!:) ochotně doběhla na babičku zazvonit.

Ta jí otevřela, jako by nic, a že prý zapomněla telefon u postele. UF.

Takže si došla do ložnice, kde viděla X zmeškaných hovorů. Vytočila naši mámu a než jí stačila cokoliv říct, omluvila se, že někdo zvoní.
I s ní na uchu šla znovu otevřít a tam soused z druhýho konce vesnice.

"Dobrý den pani, jste v pořádku?"

"Bóže můj! Já vás přerazim!"

Sykla mámě do telefonu. A té došlo, že zvoní další pověřený a musela se smát.

"Když tys nám to od rána nebrala..."
"Je jedenáct!" Hájila se babička, ale snad byla trochu potěšená, že jsme se o ní báli...

Ačkoliv by skoro stálo za to, aby zašla za starostou s prosíkem, jestli by ji v místním rozhlase nezmínil s tím, že je v pořádku :)))



Skoro denně si s Kiki posíláme zprávy s nejrůznějšími drby z bulváru - tedy především ona mně, ačkoliv nedávno můj kulturní přehled pochválila! Anebo fórky, vychytávky a tak...
K jednomu videu vepsala komentář: Ta kráva v tom snad vážně i spí?!

A tam holka, co si motá vlasy po stranách a vytváří si účes, který jí zajistí vlnité vlasy.
Pokud to nechá do rána...
Já si z toho ale tentokrát nevzala to, co jsem měla - tedy, že holka, co spí v nepohodlném účesu, aby měla vlnky, je úplně blbá... :)
Já kašlu na vlnky, mně se zalíbil ten účes. Hned jsem si ho vyzkoušela, ale nedrželo to. Chce to cvik...




Třetí oslava Violky prvního roku, ta s přáteli Kiki a Dana a s jejich malými dětmi.
Jsou to lidi, se kterými se Kiki s Violkou scházejí, protože Kiki na tohle je, narozdíl ode mě, která má z představy nejrůznějších "babinců", natož s dětmi, úplnou hrůzu.

Mirek mi nedávno vyčetl: "Proč ty taky nevyrážíš s Lujzem za nějakýma kamarádkama, co maj taky děti a neděláte si takový ty dýchánky?" Skoro se osypal, když to dořekl.
Jenže já taky.

"To bych se musela strašně sebezapřít! To bych nebyla šťastná!" Vysvětlovala jsem mu omluvně.
"Ale já bych tu byl aspoň chvíli sám!"


Je fakt, že sám doma nebývá. Ale já ostatně taky ne... :)


Na tuhle třetí oslavu jsem vůbec neměla v plánu jít. Z uvedeného důvodu.
Kiki a třicet jejích kámošek s dětma. Brrrrrrrrrrrrrrrr!


Jenže Půjínka je potřeba socializovat. Když jsem tohle chtěla vysvětlit Martinovi, kterýho jsem lákala s námi, řekla jsem slovo ASOCIOVAT. Prostě úplnou blbost. Ale on si to přeložil...

Přesto, netoužil být při tom. Mirek totiž nemohl, takže jsem lámala ostatní. Vlastně zbývala už jen Zuzka...
Jenže ani ona netoužila...
A tak jsme se, k velkému překvapení Kiki, rozjeli na tu oslavu sami. Já a Adriánek. Zazvonila jsem a ona otevřela a skoro vyjekla šokem.
Přestože vyjekla jen skoro, Půjínek se vyděsil, že bychom měli snad vejít a dal se do usedavého pláče.

Hned jsem Kiki upozornila, že jdem asi jen na skok. Který jsme možná právě učinili... :)

"Ty máš ten účes?!!!" Vyjekla teď už doopravdy a začala se smát. Možná tomu, že vypadám skutečně jako nějaká carevna... :)






Pak jsem řvoucího synka přinesla nahoru do pokoje, kde pobíhala spousta malých dětí a on se nějak uklidnil a přidal se k nim.
I Kiki z toho byla v šoku. A já si snad poprvé v klidu poseděla a vychutnala drink. Samozřejmě pomerančovej... :)




Člověk může slavit, a přitom může bejt i smutnej...

Musím zmínit, že proběhlo už třetí výročí od odchodu Elenky.
A že to je pořád hodně krátká doba. Mám v hlavě pořád živé obrazy z posledních chvil, pořád mi zní v uších plno špatnýho, včetně slov Zdeňka, když zvedl ten noční telefon...

"To ne, to mi neřikejte pane doktore! To ne..."

Nejde to smazat. Nejde to odestát, nejde to zapomenout, ani před tím utéct, a takových momentů je z té doby několik. Vlastně víc, než dost.

Člověk to v sobě může nějak potlačit, může uspořádat dětskej mejdan a dělat si účes, a upéct třeba chleba...
Ale je to tady pořád. A ona tu pořád není.
Už mi dochází, že tenhle žal se nevstřebá.

Kdyby aspoň šlo něco zpětně změnit, opravit. Udělat líp...
To jsou věci, na který myslím před spaním.
A ráno mě budí ze zlýho snu můj maličkej chlapáček, pro kterýho mám šanci bejt lepší.
Jenže on to nepozná :)
Zatím ani netuší, že měl sestřičku.
Anebo možná tuší, co já vim, co vídá na tom stropě, když tam občas upřeně zírá...

Kéž by to promítání bylo i pro mě...




"Copak sis to našel? Košťátko?" Podává mi pucflík dětskej smetáček. Vezmu ho od něj, ukazuju mu, jak metat, když se přitočí Kiki: "To jsme si vyhrabaly s Violkou ve sklepě, nevadí?"

Nevadí vůbec, přesto si hned vzpomínám, jak Elenka doma uklízela, a mačkám přitom tu rokovjeť... Ale teď se to sem vůbec nehodí.

"Na, tak meť!" Zasměju se na Půjínka a on popadne smetáček a odhodí ho, a je celej rozdováděnej.
A jsme asi v Kocourkově.
***




 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness | Web | 4. března 2016 v 18:21 | Reagovat

Krásný článek, naše rodina mi celkově připomíná jeden velký Kocourkov! :D

2 MM | E-mail | 4. března 2016 v 20:57 | Reagovat

Krásně napsáno, hlavně, že všechno dobře dopadlo.
Co ta knížka? Už to je všechno hotovo? :-) Nebo je potřeba nějakých korekcí?
Jinak ti patří můj velký obdiv! Jsi neuvěřitelně silná osoba a věřím, že čas zahojí všechny rány. Alespoň částečně. Budu ti držet palce. :-) Krásný večer přeji!

3 niternice | 4. března 2016 v 21:45 | Reagovat

Děkuju, děkuju... Jó, Kocourkov je někdy snad v každý rodině, ovšem jen někde je vždycky... :))))

Pokud jde o knížku - moc děkuju za optání! :)) Tak to prozatím uvízlo na těch korekcích, oni opraví a upraví, já opravím opravené, jelikož to chci, jak to je, no a takhle si to posíláme už měsíc. A to ještě přijde na řadu obálka... Netroufám si odhadnout, kdy UŽ TO BUDE.
A jako silná osoba se necítim, spíš se v tom tak trochu plácám a největší práci mám s tím, aby to nebylo znát ;)

4 Martin | 4. března 2016 v 22:59 | Reagovat

Nakonec jsem to dočetl až na konec a musím říct, že pěkný :-)

5 Marie | 5. března 2016 v 12:08 | Reagovat

Vy jste se tedy rozšoupli,myslím tím džusem.to muselo být veselo.Na Elenečku nikdy nezapomeneš a není na škodu si poplakat a vyplavit ze sebe trochu tý bolesti.Přeji ti ať je lépe,teď máš doma malý zázrak,tak si ho užívej dokud je malej a potřebuje mít maminku u prdelky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.