Leden 2016

Zápisky z butiku: Jak se dělá dojem

29. ledna 2016 v 20:49 Zpovědnice



Včera mi jedna prodavačka z jinýho krámu vyprávěla:

Přišla k nám ženská, Češka, a měla krosnu, outdoorový hadry a pohory. Takový v letištních buticích nikdy nenakupujou. Prostě nikdy. A hned se přitočila ke kase a ptá se:

"Uživí se tady takovejhle drahej obchod?"

"No jasně," odpověděla jsem.

"Fakt jo? Choděj Korejci a tak, jo?" Zajímala se dál.

"Choděj všichni!" Přikyvovala jsem s gustem, protože ji to evidentně štvalo - kdoví proč.

"Tak to tomu teda asi vůbec nerozumim," zasmála se velice afektovaně a šla prohlížet oblečení ve slevách.



Hrála nahlas muzika a turistka byla už dál, tak jsem bez obav utrousila: "No, to nerozumíš..."


Dál mi vyprávěla o dámě, která přišla vyloženě hrát divadlo. Taky Češka.

"Tenhle kožich by se strašně líbil mojí mamince!"

"Dobře."

"Máte větší?"

"Máme."

"Já jí ho vyfotim a zavolám jí!" Zajásala.


Došla jsem pro větší a žena mi kázala přiložit ho před sebe. Vyhověla jsem jí a ona zajásala znovu - to bude něco pro maminku!

Pak jí volala...

"Ahoj Majolenko! Já jsem pro tebe něco objevila! Víš, jak toužíš po tom kožichu - tak já jsem ho pro tebe našla! Mají ho na letišti ve slevě, tak si sem přijedeš jo? Já ti ho vyfotim a přijela by sis ho sem koupit, když tak..."


Pak se ještě jednou rozplynula nad tím objevem a loučila se. Tak na ni volám: "Nevyfotila jste jí ho!"
A ona se chytla za hlavu a běžela to napravit. V tom byla právě chatrná ta její hra na to, že by si Majolka fakt přijela vyhodit z kopejtka. S předstíranou důležitostí žádala znovu kožíšek pod můj krček... A nemám se prý bát, obličej nezabírá...

"Ten se bude mamince móc líbit!" Zatetelila se znova.

Nedalo mi to: "Oslovila jste ji křestním jménem..."

"Ano, my jsme v dobrém vztahu," uvědomila mě hrdě - a konečně vypadla.


"Teda já ti povim, my jsme s mámou taky v dobrym vztahu, ale říct jí jménem, tak mi dá asi facku," zakončila svý vyprávění ta od vedle...



A já Vám povim, že někdy se ty Češky skutečně snaží dělat dojem, zatímco nám jsou jejich poměry srdečně jedno, ale jim je snad líp, když z krámu odchází středem vstříc svýmu dalšímu nóbl osudu - což si jako máme myslet my, jenže je jasný, že to tak úplně, jak by chtěly, není. To by se totiž nemusely snažit dělat ten dojem.



Prodavač z vedlejší trafiky mi nic nevypráví, protože je nějakej divnej. Což je o dost lepší, než ta věčně čumící trafikantka, co s ním dělá v protisměně. Víte ta, jak se mě snažila naučit zdravit...
Že je divnej, mi říkala kolegyně (moje), ale já si dosud ničeho nevšimla.

"Mě vždycky mile pozdraví a usmívá se," zastala jsem se ho.

"To on je milej, ale dělá divný věci," uzavřela to.



A pak to jelo po starých kolejích, jedna nekoupila, druhá taky ne, ani třetí a já se konečně dovtípila, že odlétají Židé. Ony tyhle dámy z Izraele mají všechny tak pěkné vlasy... Kolikrát už jsem přemýšlela, jak to dělaj´. Díky Bohu jsem se žádné zatím neoptala. Jednou jsem se ptala jakési Indky, jaký používá šampón - no ale to už musí bejt, chápete, abych se potřebovala ptát - a ona na to: "Šampónem to není!"
Takže se tak narodila...

Kolegyně mi říká něco o těch jejich parukách. Každá ji má. Ony mají totiž oholené hlavy, aby nevadilo, že se nemyjou.

Nemohla jsem tomu tehdy uvěřit. A od té doby si všímám detailněji a je to tak! Jsou to paruky, co jsem měla za ideál krásných a zdravých vlasů! Jsou to lesklé paruky, čím tam na nás dělají tyhle dámy dojem...


Cizinky zas někdy sází na papírové tašky věhlasných značek. Jedna nás zmátla natolik, že jsme s kolegyní poskakovaly kolem ní, jak pavouci, když se jim chytí do sítí něco pořádně tučného.

Měla obrovskou tašku GUCCI, což už i mně za ta léta dokáže jasně a stručně informovat, že vchází potencionální zákaznice. A ono ne! Tahle měla jenom tu tašku, v ní kdoví co, snad sváču, no a kapsy zřejmě prázdný.
Tak se dělá taky dobře dojem. Ony to znaj´.


Já se pak vracela z oběda a jdu okolo trafiky, odkud se na mě culí prodavač. U nohy má kýbl s pěnou, v který namáčí houbu a tou si pucuje mobil, co ho drží v druhý ruce. Mokrou, nevyždímanou houbou, všude voda...

Do prdele. Takže je fakt divnej.

A úsměv mu to nezachránil, prostě se nedá dělat dojem jenom na půl...



To Mirkovi se taky povedlo udělat dojem. Dojem, že je divnej.

Potkal prý kolegu z předchozí práce - pokaždé mi říkával, že tenhle kluk, tenhle Jirka, je fakt dobrej, že je to sympaťák. A rok se s rokem sešel a ti dva se náhodně potkali a zastavili se spolu na kus řeči.

"Tak jo Pepo, tak jsem tě rád viděl, tak se měj dobře Pepo," loučil se s ním pak Mirek. S Jirkou.


No a jenom pro úplnost. Jak jsem nějaký dojem udělala já?
Nic takovýho tady dneska nemám... :)
***





Zákaznice potencionální


Zcela nepotencionální - Kiki říká: Boty tě prozradí



Potencionální - a není to kabelka, nýbrž kapsa! Takže po obou stranách.



A jedna ďáblice závěrem :)

Co je štěstí? Duchna jenom péřová

19. ledna 2016 v 16:41
Tak jsem zase tady. Článek spisuju na etapy, stejně jako probíhá můj povánoční úklid... Neřku-li rovnou život. Ale to už víte.


Minule, ten den, co mi kočka doma nablila, nebyl tímhle ničím výjimečný. Sice jste někdo psal, že ani u Vás to neni lepší, ale čeho je moc, toho je příliš...


Já uklízela vánoční ozdoby na etapy. Nejdřív ze stolu, pak z oken a zdí, pak ze stromku, a teď už zbejvá jen jeho likvidace. Kdypak to asi už bude, Mirečku?

No ale na tom stole jsem měla takovou krásnou, skleněnou kouli s hranatým dnem, aby mohla i stát, nejen viset,
a tak u nás stála a dělala parádu na štědrovečerní tabuli, a zároveň tak trochu nahrazovala ten betlém, co jsem zapomněla přivézt z chalupy, jelikož měla uvnitř sebe figurky, ty tři zásadní.
Říkám "měla", protože už nemá...

Jak jsem totiž milou kouli nesla do krabice v chodbě, upustila jsem ji a ona se roztříštila na desítky střípků... co zalétly všude.
Půjínek spal, měla jsem tak hoďku. Pro sebe. Anebo na úklid. Teď už to bylo jasný - na úklid.

Vidím, že jeden střep dopadl až do Mirkovy pantofle. (Kterou neměl na sobě, protože byl v práci. A i když je doma, tak mi ty bačkory nechce nosit!)
Rozhodla jsem se, že pro jistotu vysypu i tu druhou. Kdyby tam něco bylo.

Vezmu ji a prudce s ní vstanu, abych ji pak ve stoje otočila směrem k zemi.

A vylila z ní kočičí chcanky...


Sára si nad tu pantofli musela stoupnout roznožmo a nachcat dovnitř, kde to pak zůstalo, jako v bazénku...
Musela to plánovat. Vyměřovat!
A já to vychrstla pěkně z výšky na dlažbu.


Takže střepy jsem si zalila chcankama, aby teprve bylo pořádně co uklízet...
Tuhle situaci prostě chcete.


Po celou dobu úklidu jsem na tu kočku nadávala. Ačkoliv jsem si za to mohla vlastně sama; všimnout si "bazénku", tak stačilo opatrně přenést pantofli nad wc... Ale to bych nebyla já.



Přišel Mirek z práce a pověděl mi, že mu připadá, že ten den je celej takovej nějakej o pachtění se. A to jen bránil Adriánkovi vysypávat kočce granule z misky.

Říkám "jen", i když to je taky docela náročný úkol, když si ten náš rošťák vezme do hlavy, že to prostě dělat bude...
Neni rozmazlenej, to ne... Jenom ho z nějakýho důvodu baví zlobit :)
A když mu vyčinim, tak on se na mě usměje, a to mu hned přistane na hlavičce milión pusinek, zatímco on by radši zlobil dál, ale jde od toho, protože já ho nebavim :)




S vánočními dárky je někdy potíž. Když se sejdou všechny od všech, chybí člověku přehled, od koho má jakej. Jistěže všechny od Ježíška. Ale tahle info někdy nestačí.
Já vyčkávám. Když se někdo zeptá, jak se mi líbilo to krajkový tričko, mám jasno.

No a Půjínek toho měl pod stromečkem tolik, že jsem skutečně netušila, od koho co.
K něčemu se dárce přihlásil hned - začal mu to předvádět, kde se to zapíná, jak se volant točí, kde se troubí...
Ale přesto mi původ některých dalších nových hraček zůstal utajen.

Děkovali jsme na všechny strany, protože všechno bylo super, a bylo to šalamounsky vyřešeno.
Nakonec taky, proč pátrat...

No a za nějaký den už jsem věděla, proč...

Volala mi babička a já jí řekla, že za chvíli budu koupat, a že si teď má Adínek pořád s čím hrát, zkrátka povídaly jsme si o jejím vnoučkovi, vlastně pravnoučkovi, když se mě zeptala, jak se mu líbí hračka od ní.


Ouha. A která?

"No líbí moc!" Spustila jsem bez váhání. "Zrovna mu ji chci dát dneska do vany!"

A to jsem nelhala, protože jsem měla tip, která by to mohla být. Totiž gumoví panďuláci s přísavkami.

"Do vany? To dřevěný?" Zarazila se babička.

"Ono je to dřevěný?" Pomalu jsem znejistěla.

"No a neni?" znejistěla i babička a já měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

Tak panďuláci to nebudou. Teď to jenom uhrát...

"Asi máš pravdu, já špatně koukala...," rychle jsem se rozhlížela pokojem po nový dřevěný hračce.

"Je to určitě lepený dřevo, to mu nech na podlaze, ať si skládá, to by se mu ve vodě rozlepilo a rozmáčelo...," radila opatrně bláznovi...




Někdy se mi stane, že mám živý sen a navíc s dost výrazným dějem, že si ho pamatuju i po probuzení. A jak se objeví jasný symbol, jako třeba voda, ryby, les, zvíře, zkrátka záležitost, co by se eventuelně dala hledat ve snáři, udělám to.
Opravdu zřídka na tohle dojde.

Ale tentokrát došlo. Zdálo se mi... jsem na chalupě, u babičky, jdu na zahradu a tam se pase kozel. Jsem překvapená, protože babička žádnýho nemá.


Prostě je to živý sen, uvědomuju si v něm, že to takhle neni, ačkoliv všechno ostatní souhlasí.
Když v tom proti mně zaujme bojovou pozici ten kozel s točenými rohy a začne do mě strkat.
Moc to nebolí, spíš se bojím, že by mohlo začít. A tak jsem ho za jeden ten roh vzala a vedla do chalupy. Neznámo proč. Prostě babičce domu - asi aby mu domluvila :)


Už nevím, co to mělo znamenat podle snáře, asi nic zajímavého, ale rozhodně nic zlověstného, protože to bych si pamatovala. Tak jsem jen pobavila ségry. Zlobivým kozlíkem.



Dávala jsem si dělat fotky. Dávno jsem měla ještě nikdy nevyvolané filmy v šuplíku. Patnáct let! Možná dýl. A nikdy jsem se nedostala k tomu, dotáhnout to a přeměnit je ve fotky. Časem jsem zapomněla dokonce, i čeho by se měly týkat, až nedávno moje zvědavost vystoupala natolik, že to konečně vyústilo v návštěvu foto studia.

Příští den jsem si měla přijít.

Vzala jsem Lujzu a celá natěšená jsem s kočárkem drandila na kulaťák.


(Mezitím jsem pochopitelně uvědomila ségry i další blízké, že budou fotky z našich mladých let, kdy Kiki ještě navštěvovala základku, neli školku, a tak jsme byli zvědaví všichni.


"Já to podle jména nějak nemůžu najít. Kolegyně dost škrábe," lamentoval kluk za pultem, když už se podruhé probíral papírovými sáčky plnými hotových fotek.


Jeden ten pytlík otevřel a vyndal z něj přehled všech fotek, takové ty náhledy. A prý jestli mi to něco říká.
To fakt neříká. Asi cizí zakázka.

Tak hledal dál.


Pak se ale znovu vrátil k tomu, co jsem odmítla. Prý jediný, co začíná na S.

Znovu jsem se zaměřila na drobné náhledy. Nějaký bloncky tam jsou... Ale taky plno zvířat... a nějaká omladina, co se ožírá u zahradního stolu...

"Víte, já ty fotky vlastně nikdy neviděla," přiznala jsem už bezradnému fotografovi.

Takže mi prostě ten balíček přidělil.

A já v tu chvíli slyším, jak si někdo přeje průkazové foto a má ho "co by dup".

Tak jsem nezaváhala a Adínka, co už nudou houkal z kočárku, zaparkovaného pod fochem s rámečky, jsem dala vyfotit.
Průkazové foto ještě nemá...


Kluk mi začal podávat bílé tričko, prý kvůli pozadí.
Ne snad, abych si zakryla to své - tak dlouhé to triko nebylo, to jen, abych asi splynula se zdí...

"On se bude fotit sám!" Uvědomila jsem ho a triko odmítla.


Zatvářil se překvapeně, ale za chvíli sám viděl, že jsem synka vůbec nepřecenila.
Seděl na vysoké otočné židli úplně sám a dokonce se pokoušel usmívat...


Bylo to opravdu co by dup.

Fotky z dávna jsem si nesla na cédéčku a fotky průkazové v malém průsvitném sáčku.


Doma jsem hned zasedla k počítači, zatímco Mirek si s nadšením ládoval pucflíčkovu podobiznu do peněženky.

Už se to načítá... á, je to tady... Co to kurva je?
Já hladím jelena. Zuzka hladí jelena. A obě vypadáme o patnáct let mladší. Takže jsme štíhlé a krásné - prostě docela nudné... :)


Další fotky, my dvě a Martin na nějaké chatě s cizími lidmi.
A spousta fotek jelenů...

Vůbec, ale ani náznakem, si nevzpomínám na nic z těch zachycených událostí.
To mě přivedlo na myšlenku, jestli mi opravdu dobře slouží paměť.
Ale nevzpomněla si ani Zuzka. Ani Martin. Ty lidi jsme kdysi znali, ale tuhle konkrétní akci jsme si zkrátka nevybavili.
Jako by se nestala.

Druhý film mi vrátili nevyvolaný, prý je pokažený, no a třetí je černobílý a to prý nedělaj.
Pocítila jsem zvláštní pocit nenaplněného těšení.
Chtěla jsem si připomenout staré časy, ale nepřipomněla jsem si vůbec nic.

Možná, že nebýt fotek a videí, pamatovala bych si polovinu z prožitého. To byla další moje úvaha.
Ale to je přece strašný!

Maminka nedávno rozvedla podobnou úvahu. Lidé dřív, když jim ještě děti běžně umíraly na "banální nemoci",
nevlastnili žádné jejich fotografie, co by jim je navždy připomínali, a tak pro ně byl skutečně čas milosrdný - žádné připomínky vzpomínek, nemohli se podívat znovu a znovu a kdykoliv na ty tvářičky... Tak se jim pomalu vzpomínka rozplynula.

Co si nepamatuju, jako by se nestalo - věta, jíž se konejší opilci, je v určitém úhlu pohledu je pravdivá.


Daleko větší radost jsme nakonec měli z roztomilé průkazové fotky, na kterou jsem se vůbec netěšila, protože nebyla v plánu. Čtyři byly nakonec málo. Musíme ho tam brzy odvézt znova.
Ale to, jak tam roztomile seděl, si budu pamatovat na pořád, i když všechny ty obrázky rozdám :)


Těšení se, je prý součást zážitku. Potvrdilo se mi to.
Dědeček vždycky říkával, že ho o to nemáme připravovat. Neměl rád, když jsme přijeli nečekaně. Rád se na nás těšil.

Přesto jsem se jednoho rána sebrala a vydala se s Adriánkem za babičkou. Bez ohlášení.
Ne, že bych ji chtěla okrást o těšení, ale nemám ráda, když si ohlášením dám závazek, že skutečně nakonec přijedu. Já se na to musím aspoň trochu dobře vyspat, cesta je daleká a v tomhle počasí... Když mám sama řídit, chci jet v co nejpříznivějších podmínkách.
Kdybych řekla, že zítra přijedu a Áďa probděl noc, nechtělo by se mi, jenže babička už by měla navaříno...




Zazvonila jsem na ni a pucflečíka vystrčila nad vrata, aby viděla jen jeho. Ona asi zapomněla brýle, tak první reakce byla "dobrý den" - přišel nějaký vysoký pán... :)

Ale hned na druhý pohled roztála: "No kdo to za mnou přijel?"

Byla ráda a dokonce měla i navařeno, protože den předtím odjel strejda. Měla ještě stromeček, co voněl celým pokojem a na něm slamněné ozdoby, v tradičně venkovském stylu, všude ještě vánoční výzdoba a venku sníh, když v Praze ještě nebyl... A na stole ležel rozpletený zelený svetřík pro vnoučka :) Bylo nám tam dobře.

Vy víte, že jsem ujetá na focení, takže jsem Půje hned tahala sněhem a fotila, než se setmělo a muselo se zpátky do chaloupky.

Babička má péřové duchny, těžké a nepoddajné, ale spí se pod nima okamžitě a dobře. Tentokrát, oproti létu, už Adrísek spinkal ve velké posteli, na místě, kde spává Mirek. Duchnu jsem mu přitáhla až pod bradu a on v tu chvíli zavřel oči a otevřel je až ráno v půl osmé. Něco nevídanýho...


Ale já ten večer trochu ponocovala, koukaly jsme s babičkou na televizi, což doma nedělám vůbec a ona naopak pravidelně. Má své pořady a seriály, u nichž plete.

Když byla reklama, tak babička přepínala, co ještě dávají jinde, jestli by se mi něco nelíbilo víc, a já zatím koukala do mobilu.
Najednou mi říká: "Hele, to jsou ale rohy!"

Kouknu na obrazovku a tam kozel. Kozel, co kouká do kamery a vystrkuje svý dlouhý, zaoblený rohy.
Byl to ten ze sna.

O co tu kurva jde?

Podívala jsem se na babičku, ale ona se tvářila, že ho vidí poprvé.
Možná, že vidět ve snu babičky kozla nakonec znamená, vidět ho pak i u ní v bedně.



Ty tři dny, co jsme měli na návštěvu, než jsem se musela vrátit kvůli směně v obchodě zpátky do Prahy, utekly jak voda, a byl tu čas se rozloučit. Babička si aspoň uklidí a začne párat nedopletený svetřík - no ještě, že jsme přijeli, nebyl by mu! :)

Celou dobu jsem si plánovala, připravit ji o jednu tu duchnu, když pod ní pucvičík tak dobře spí. To je k nezaplacení! Jenže jsem pak úplně zapomněla.



Doma nás čekal Mirek, byl po nočních, takže úplně fit... :) A hned to schytal, že odstrojený stromek ještě pořád straší v obýváku. Zpola opadaný. Akorát kočce slouží jako schovka pro klidný spánek. I schovka pro nerušené blití...

Stěžovala jsem si na to babičce, když jsem jí volala, že jsme v pořádku dorazili.
Řekla mi, že máme mít umělej, jako má ona. Ten neopadá.

Počkat, jak umělej, jako má ona?

"No, tak jsi snad viděla, že mám umělej," smála se.


Ale jak to, že mi voněl?

"Dyť voněl!" vyhrkla jsem.

"Ale nevoněl," smála se babička dál...


A já jsem si tak říkala, že možná ani ta duchna by doma nakonec nefunguvala.
Jsou to snad nějaký kouzla a čáry?

Asi jako když se pořád lopotím za štěstím a nemůžu se ho dočkat, ani ho najít, a pak se unavení svalíme na gauč a náš krásný, zdravý Adriánek si na nás vyleze a začne něco houkat a tahat nás za tváře a skákat po nás, a my se krejem a ošíváme se, až nás oba napadne, jestli právě teď nejsme v samém středu ryzího štěstí.
Který je jako oblak, který na člověka na chvíli sedne, než si zas svévolně odpluje, ale pořád je na dohled...
Když uklízím chcanky na chodbě, když se pachtím, ono v čeká v obejváku.
***





Půjínek s maminkou přijeli navštívit babičku :)


Voňavý vánoční stromek, umělý






Já fakt řekla, že mu to chci dát do vany? :)

Vzácná kýla, blitky a obálky

7. ledna 2016 v 12:22 Zpovědnice
Tak mi ten nový rok hezky začal.
Zdravotní peripetie střídá domácí pachtění a dohady kolem mé knížky.

Gynekolog na preventivní prohlídce říkal, že mám na břiše rozestup svalů.

"Ale to neni kýla, ne?"

"To JE kýla, ano. Musíte na chirurgii."



Tam jsem zajela hned cestou domů, protože TAM řekli, že to kýla není!
Někdy loni na jaře.

Vzali mě hned, fronta žádná, prostě to vůbec neodpovídalo "mé návštěvě čehokoliv", ale tím líp.

Starý doktor, jiný, než tehdy, mi kázal položit se a ukázat břicho. Mačkal a mačkal, zadumaně hleděl do stropu,
mačkal asi pět minut, aniž cokoliv řekl a pak jsem měla vyskočit a jít se k němu posadit.

Něco psal a pak najednou povídá:

"Ještě se položte."

Tak jsem znovu ulehla a znovu mačkal a mačkal. Bylo jasný, že si neni jistej a tápe.

"Já bych neřekl, že to je kýla. Možná se tam udělá, je tam oslabená břišní stěna. Hodně cvičte břicho,
buď se zpevní a boule zmizí, anebo se kýla udělá a teprve bude co řešit," zaznělo jeho resumé.


Přesto mi dal žádanku na chirurgii do nemocnice, ať mi udělají ultrazvuk.

Večer jsem trpěla, jak to rozdráždil, nemohla jsem ani nosit Půjínka, pro tu bolest. Přidala se zimnice
a i když to ráno bylo lepší, vydala jsem se do tý nemocnice hned.

Lidí jako "nasráno", úplně mi to odpovídalo, byla jsem spokojená. Ono už mě docela vyvádí z míry, když jde něco hladce.
Sestra v kartotéce řekla, že je to na dlouho. S ničím jiným jsem ani nepočítala, a tak jsem měla čtení i pití a sváču :)


Za hodinu a půl mě volal mladý zrzavý lékař.
Scénář ze včerejška se opakoval - ležím, on mačká a soustředěně kouká do stropu.

"Jestli je to kýla, pak špíglova. To je vzácná kýla, to byste měla v podstatě štěstí! Který byste zřejmě neocenila...,"

"No to máte pravdu," pípla jsem.
Ovšem jinou, než vzácnou, jsem ani nečekala...


"Pro jistotu vás pošlu na SONO a do té doby nenoste nic těžkého a necvičte," uzavřel to a dal mi termín na konec ledna.

Jeden cvičte, druhý ne, klasika.



S tou mou knihou se to nějak vleče. Vydavatelství se mnou témeř nekomunikuje, a tak jsem se rozhodla ozvat.
Že takhle teda ne! Že už to mělo bejt!

Do telefonu jsem pak mírumilovně špitala něco o tom, že se nějak nic neděje, jestli na tu mou knihu nezapomněli. Že jsem dávno měla dostat ty korektury, jak tomu říkají, co jsem je měla odsouhlasit...


Zpátky jsem poslouchala něco o tom, že nevědí, kde jim hlava stojí, že jejich webovky prochází proměnou, tak řešej tohleto...

Jak tak poslouchám ty výmluvy, vidim kočku, jak bleje pod stůl. A pak mezi chodbu a obývák, kde chybí práh - to aby Lojínek mohl projíždět s chodítkem. A pak pod stromek, jak zalézá a zvrací i tam. Nakonec skáče za gauč a tam taky...


Nasrala jsem se.

"Tak ale prosim vás, já mám s vámi smlouvu, takže pojďme řešit teď tu knížku. Posílala jsem vám návrh obálky, nevyjádřil jste se...," spustila jsem náhle v mocnějším tónu.


"Jasně, jasně, já na to teda hned kouknu... vydržte mi minutku..."

Pak koukal na můj návrh obálky, co za pět minut dohledal ve staré poště a co byl pochopitelně amatérsky provedený (v programu malování), a už jsem zase byla takhle malinká.



"Tak... Už to vidim..."

"A?"

"Kdopak vám to dělal?"

"Já!"

"Vy..."

"Já."

"No... Takže prosim vás... Takhle obálka opravdu nevypadá..."

"Ne?"

"Ne."

"Aha, no ono je to samozřejmě potřeba nějak předělat graficky, to je mi jasný...," pravila jsem, abych dala na jevo svou soudnost.

"Je to jenom pro představu, rozumim...," chápal mě.

"Přesně tak," chtělo se mi smát.

"Přesto... Obálka prodává, jestli to víte, a tohle je ... tohle neni ... tohle čtenáře nemůže zaujmout...," dobral se konečně k tomu, co mínil říct.

"Aha, no mně to připadalo originální a poutavý," svěřila jsem mu směle.

"Poutavé...," zopakoval pro sebe. "No víte, my vám návrh obálky uděláme - až teda po zlomu, a budem vycházet z obsahu té knihy.

"Tohle je taky z obsahu," uvědomila jsem ho. "Jsou to výstřižky z novin, co se o Metodějovi psalo a jeho máma to sbírá," vysvětlovala jsem mu a sama si připadala jako dítě.

Dítě, co bude za chvíli uklízet blitky po svý debilní kočce.

"Je to ale pořád jenom text a ten maj´ uvnitř - čtenáři jsou jako malý děti, jestli mi rozumíte," použil zřejmě přirovnání, co jsem mu sama přivedla na jazyk svou naivitou.

Hele, máš snad vzácnou kýlu? Tak mi věř, bude to dobrý!

Nakonec jsme se dohodli, že - že to udělaj´, když na tom budu trvat. Až uvidím i jejich návrh. Pche! To jsem teda zvědavá, s čim přijdou! :)


A pak už jsem vytírala a zalezlou kočku i pohladila, když vykoukla, protože jsem už měla zas tu svou povznesenou náladu - budu mít knížku... A klidně s obalem podle svýho. Mí čtenáři nejsou jako malý děti, nemusej mít obrázky! Nebo jo? :))))

(Když já maluju ještě hůř, než tvořím "grafiku", ale klidně vám tam něco nastíním...:)))) Především jsem chtěla všechno sama... Prosila jsem Zuzku, která dobře maluje, aby něco vytvořila, ale ona je zas povznesená na knížku, takže to neklaplo... Inu, mám teď těžkou hlavu - ale hezky :)
***



Šťastný nový rok!

1. ledna 2016 v 12:31 Citáty
Všechno nejlepší do Nového roku
bych svým věrným čtenářům ráda popřála prostřednictvím citátů slavných osobností,
co se ke mně v uplynulém roce dostaly, zaujaly mě, a tak je posílám dál, spolu s přáním pevného zdraví,
pravé lásky a pověstné kapičky štěstí :)

















A tenhle poslední by měl být od Matky Terezy, ale je upravenej...