No to snad ne! Aneb moje Vánoce

29. prosince 2015 v 11:35 |  ZPOVĚDNICE

Dneska Vám budu vyprávět o tom, jaké byly mé letošní Vánoce. Záměrně neříkám "naše", protože prožitky z nich jsou subjektivní, a tak Mirek měl jiné a náš roční Lujz teprve!
Ty moje provázelo několik lapálií, ale i kuriozních zážitků. I když nakonec všechno dobře dopadlo, neužila jsem si ty svátky úplně tak, jak bych chtěla...

Nejintenzivněji jsem si vánoční atmosféru navodila sama, když jsem se v první půlce měsíce pokoušela péct cukroví. Dopadlo to, k překvapení všech, dobře a jen se po něm zaprášilo. Což je taky dobře. Ale jen tehdy, když jsem se věnovala něčemu ryze vánočnímu, když jsem vykrajovala a pak cítila tu vůni z trouby, jsem měla vánoční pocity.
Zkrátka, když člověk přiloží ruku k dílu, je mu přidanou hodnotou ta atmosféra, než když přijde k hotovému. Jako já každoročně k cukrátkám od babičky.
Ačkoliv je od ní dostávám moc ráda. I chaloupky pečívá - do těch mám já ještě hodně daleko. Asi tak padesát let...

Jinak, pohádky u nás neběžely, zvykli jsme si Adínka na jeden dětský program a ten teď běží vánoce nevánoce.
Jedná se o Duck.tv, asi to určitě neznáte :) Hovorově říkáme DAG, takže "Pusť mu daga!" byla častá věta, když kňoural a my chtěli třeba zabalit dárky - anebo si je rozbalit...



Taky se sháněním dárků jsem měla potíž, jelikož Půjínek byl marůdek, a tak se ponejvíc sedělo na gauči s dagem.

Ozdoby jsem si loni po Vánocích odvezla uskladnit na chalupu a vzpomněla jsem si na ně, až když táta řekl, že nám koupil stromek. Ještě, že tam za babičkou jel, takže mi mou krabici přivezl. Potíž je v tom, že tam mám krabice dvě. V tý druhý zůstal stojan a světýlka. Když nejmenuju betlém, bez něhož jsme se letos holt obešli.

Sotva rýmička polevila, naložila jsem Půjínka do kočárku a utíkali jsme spolu teprve po nákupech. Bylo pár dní do dne Štědrého.
Na světýlka jsem narazila v drogerii, už byly za polovic a válely se tam v regálu poslední troje. Vzala jsem je. Doma jsem pak zjistila, že použít (běžným způsobem) se daj´ dvoje, ty třetí jsou, jak to popsat, taková světelná pavučina, spojený světýlkový koberec, co se snad přes ten strom nějak přehodí - což mi nešlo, takže jsem to schovala. Třeba jednou přijde jejich chvíle slávy.

Další štace, co jsme toho dne museli zvládnout, bylo vyzvednout fotky, vyzvednout diplomku, koupit rámečky...
K té diplomce... Nechala jsem pro Kiki vytisknout a svázat všechny zápisky z butiku. Co jsem je odtud smázla. Ona si to tolik chtěla ještě přečíst...
No a kde člověku vytvoří jednu jedinou "knihu"? Tam, kde tvoří diplomové práce. Nasměroval mě do toho krámku Mirek, i on si ji tam kdysi nechával dělat.

Přestože já tuhle svou zřejmě před módou protřelou Kiki neobhájím a žádný titul nezískám - leda tak prodavačka koal a vlků, jak jsem se tam podepsala... :)


"Prohlédněte si to, jestli se všechno vytisklo v pořádku!"
Vybídl mě prodavač, když mi podával bordó knihu se zlatým nápisem BUTIKOVKY. Jenže nějakých třista stran, to bych tam prohlížela do Silvestra.
Možná bych se u tý kontroly, při vzpomínání na naše zážitky se zákaznicemi, pobavila líp, než se pobavím poslední den v roce, ale o to teď nešlo.

Holt jim věřím.
No a kdyby se k tomu dostal někdo nepovolaný, jako třeba šéf nebo Radim, tak řeknu, že je to přetisk...

"Dobrý, zabalte mi to!"


A už jsme utíkali na kulaťák do fotostudia. Jenže zrovna před jeho vchodem, na chodníku, stálo velký auto, z kterého se vykládali jihočeští kapříci, budou se tu prodávat.

Nebylo kudy projet, až mi nějaký porybný vytvořil skulinku mezi káděmi: "Pojďte pani, tudy můžete!"

Projíždím opatrně mezi hadicemi s vodou, když v tom slyším shora: "Ahóóój!"

Opatrně kouknu na korbu náklaďáku a tam ten rybář. Ano, TEN.
Poctivý čtenář vzpomíná, i když nevěří. Co tu kurva dělá?!

Taková náhoda, je tohle vůbec možný? Potkat v Praze kluka, co sem přijede jednou za rok, prodat pár těch šupináčů, který celej podzim s kumpány loví a my na to chodíme na chalupě koukat?
Takovou náhodu si může dovolit jen život, v knize by byla trapná :)


Seskočil dolů, ať prej spolu aspoň promluvíme, když už jsme se v tý Praze potkali.

"My tu prodáváme jenom dneska...," doladil tu náhodu.

Pak se podivil, že zrovna tady já bydlím, ale dál jsme si už jenom popřáli hezké Vánoce a on se vrátil ke kádím, už nich se už tvořily dlouhé fronty.


Když jsem vyprávěla mamince, že jsem potkala rybáře z chalupy, řekla, že jsem od něj mohla koupit jikry. Prý se prodávají pod rukou, nejsou. Tak to mě skutečně nenapadlo.


"Hele, pocem, když už seš tady a znáš mě, nemáš nějaký jikry?"

Tomu by se řeklo, vytěžit se situace maximum. Jenže to bych musela být praktická žena/hospodyňka...
A já jsem opak, a ke všemu taky nemehlo, takže jsme málem neměli ani tu rybí polévku - k tomu se ale dostanu.
Místo jiker jsem si z toho setkání odnesla příjemný pocit, jaký mi vždycky navodí událost neuvěřitelné náhody.


Když jsme měli nakoupeno všechno, co jsem sháněla, spěchali jsme zase domů.
Adínka jsem odvezla k mámě a vyrazila na setkání s nejbližšími přáteli, co svolala Kiki, protože své narozky odmítla slavit, dokud se nevrátí Tom z Holandska, kde studuje letos. Nakonec jsme z toho měli vánoční besídku.

Kiki už si těch sedánků moc neužije, když je zas těhotná, tak to honí na poslední chvíli, jako já honila dárky. I když nepila, to už nemůže, jen si pak přála ještě na ruletu, když nás - coby jediná střízlivá - rozvážela domů. Akorát že já, mimo dárků, honím ještě taky spánek, a tak se mnou už nebylo nic. Jestli tam nakonec skončili, na to jsem se do teď zapomněla zeptat.

A teď bych teprve mohla plynule přejít k té své, už avízované, knížce. Co má bejt brzy na světě.
Do Vánoc se to nestalo, aniž bych to mohla ovlivnit. Zkrátka "byly plné tiskárny titulů z vánoční produkce", ale teď už by to mohlo jít rychle. A proč o tom mluvím v souvislosti s tou ruletou? Protože v tom podniku jsem před pěti lety seděla nad pivem, když v tom přišla, jak blesk z čistýho nebe, inspirace. Někdy Vám budu vyprávět, co se tam odehrálo a jak málo mi stačilo, začít psát Metoděje Totta :)



Ještě na jednom vánočním večírku jsem letos chvíli byla. Totiž na letištním. Byla jsem pozvaná mezi své bývalé kolegy, jenže jsem mohla opravdu jenom na chvíli. Bylo to z kraje prosince, a já zrovna odvezla Adríska na hlídání k mámě, abych mohla ráno na sedmou do krámu. Martin, jelikož bydlí hned vedle našich a ještě jeden bývalý kolega, co byl zrovna u něj, mi skočili do auta, a že se jede.

"Neblázněte, já ráno vstávám...," zdráhala jsem se.

Anebo jsem řekla: "A jedéééém!"? Teď si už nevzpomínám, každopádně jsme tam najednou byli :)

Na přivítanou mi byl na ruku upevněn svíticí náramek, což byla asi "vstupenka" a jako čestný host jsem vplula mezi ně. Zpoloviny známé, zpoloviny neznámé tváře, protože k bezpečnostní kontrole přichází pořád noví lidi a dost služebně starších zas odchází.

Bylo to pro mě ale jiný, než večírky dřív. To vědomí, že už nejsem mezi svými kolegy, ale jen návštěva, všechno mění. A to vzájemně. Přesto jsem si dobře popovídala s těmi známými, a samozřejmě s těmi, s kterými jsem byla v posádce.

Jeden kluk, s kterým jsem se naopak nikdy nebavila, mě překvapil proslovem: "Tys kdysi na odbavení Delty zjistila nějakej problém a jako jediná jsi ho nahlásila a vystavila se možnosti postihu."

"Fakt?" Snažila jsem se rozvzpomenout.

"Jo, a hned se to rozneslo a já tě za to strašně obdivoval. Že ses jako nebála. Tehdy tam přišlo vedení a řešilo se to. A víš jak to chodí, tady člověk neví dne ani hodiny...," pokračoval.

Matně jsem si vzpomněla, že se něco podobného odehrálo, ale podrobnosti mi nevyběhly.

"Možná to bylo proto, že jsem se o tu práci nikdy nebála. Věděla jsem, že bych neměla problém najít si jinou," reagovala jsem upřímně.

"Aha... aha...," zaraženě se podrbal ve vlasech, "no, to mě nenapadlo, že ses nebála a proto sis troufla. Aha...," zdál se skoro zklamanej.

"Ale to já tehdy nevěděl, takže jsem tě obdivoval," vrátil se zas k původnímu tónu, přesto nesvedl skrýt rozčarování.

No do prdele, tak já mu teď zkazila ze sebe dojem, jo? To byl zřejmě jeden z mých posledních obdivovatelů, no nejsem blbá? :)



Ještě jednoho bývalého kolegu jsem před Vánoci potkala. On si postavil domek v lese (nedejte se mýlit, NEBERE MĚ TO - ono se totiž nejedná o Jižní Čechy :)). Jde o to, že my do lesa dřív jezdili s posádkou na víkendy, popíjet, pobavit se u ohně...
To on ještě dávno neměl ženu, když už věděl, že tam chce žít.

No a teď jsme se míjeli u Billy a jak mě zmerčil, zastavil se na kus řeči. Ptám se, jak se daří, jak si tam v tom lese žijou.

Prozradil mi, že žena si tam nezvykla, za těch X let, a tak už spolu nejsou.

"To nechápu," snažila jsem se slušně konverzovat a povzbudit ho trochu.


"Víš, cos mi řekla tehdy u ohně?" Nahodil šibalskou tvář.

"To už nevim, samozřejmě..."

"Že tady by sis neholila ani nohy!"


No vidiš... Tak veselý vánoce... já už budu muset zpátky...

Ba ne, vzpomněla jsem si na to. Jen mi musel oživit, na jak důvěrné úrovni jsme se spolu tehdy bavili. Přecejenom, deset let... A tak jsem ho hned uklidnila, že teď si nohy neholim už ani v Dejvicích, protože nestíhám a Mirečka už mám dva roky... Možná jsem mu dala novou naději, že lesem to tedy není... Ačkoliv jsem samozřejmě kecala! :)



Nastal Štědrý den, já ještě dobalovala dárky, z obýváku se ozýval nesváteční dag a taky Půjínek, kterému se nelíbilo v kostýmu Santy.
Tenhle dress code byl pro ten den k našim doporučen. Naštěstí jen pro batolata...

Dorazili jsme tam a maminka, jako vždy, kmitala v kuchyni, zatímco ostatní koukali na pohádky. Violka spala, dokud Adriánek nezačal ječet. Tak jsem ho vzala do kočárku a šla ho taky uspat, ven.
Doprovázel nás Martin, který mi předal dárečky pro rodinu, a když bylo uspáno, zamířil se mnou k nám, aby popřál našim.
Zatímco tak činil, já vjížděla kočárkem z jídelny na terasu, pozadu... Nechám Lujze spát venku, pěkně ho tu zaparkuju... Jsou čtyři, brzy bude večeře...

Do háje, co to tady je?

Hrnec?
Najela jsem na něj kolečkem, převrátila ho a něco se z něj začalo lít...

NO TO SNAD NE! RYBÍ POLÍVKA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! KURVA DOPRDELE!!!!!!!!!


Nakoukl Tom.
Chytil se na pusu a ani nedutal.

Nakoukla Kiki.
Prej jsem to posrala a nechtěla by bejt v mojí kůži, prozradila mi pobaveně. Ona rybí nejí.

Nakoukla Zuzka.
Dělám si prej prdel, na tuhle polévku se těšila celej rok. Rybí miluje.


Nakoukla maminka...


No... Dlouho mi takhle nikdo nevynadal :)
Prý se s ní dělala pět hodin...

Když odběhla, aby se uklidnila, nakoukl host Martin.

Tuším, že si to vyfotil a pak dostal nápad století. Zajde k nim, jeho maminka prý uvařila tolik rybí, že doma lamentuje, že se to nesní!

A tak od ní po chvíli přinesl celej hrnec a naše maminka měla aspoň trochu naděje, že večeře je zachráněna.
Ona totiž každá rodina je zvyklá na trochu jinou polévku, a tak bylo potřeba tu jejich trošku "upravit". Ale základ zůstal, a tak to netrvalo dalších pět hodin, ale jen dvě. A možná díky tomu i já byla letos k večeři nakonec zvaná :)))


Když se mi to ale později předhazovalo - když jsem měla rybí polévku na talíři, ačkoliv ostatní málem neměli žádnou, byla Kiki tou, která se za mě hádala, aby už mě nechali. A dobrovolně pomáhala s úklidem. Ona je taková zastánkyně slabších, chudších a blbějších :)))

Na tátu, co nadával, že doufá, že jsem nezničila tou mastnotou dlažbu, se rozčilila natolik, že se naši začali obávat, aby z toho nepotratila.

"Teď ještě aby Kiki dostala nějakej blbej dárek a bude hotovo," dobíral si ji na oplátku.


A konečně večeře. Jenže během ní jsme měla každá vedle sebe to svý dítko, zrovna taky hladový, jelikož se díky kalamitě s polévkou, večeřelo až v sedm, a tak jsme jednou rukou krmily sebe a druhou děti. Zuzka a Tom si v klídku přidávali, a my byly rády, že jsme stačili dojíst - než zazvonil zvoneček...

Ve stejně svižném tempu pak proběhlo i rozbalování dárků, aspoň teda u mě, protože Adínek už byl ospinkaný, a tak neměl náladu. Zuzka si dokonce musela vzít Ibalgin, jak hlučně se ta jeho nenálada projevovala...

Dokonce jsem ani nestíhala vnímat, co Ježíšek nadělil ostatním. Vím jen, že táta prosil Kiki, aby ten velký dárek rozbalila až nakonec. Aby zbytečně nevybouchla. Bylo tam totiž něco ryze praktického do domácnosti, no a na to má mladá maminka SUBJEKTIVNĚ ještě čas. Minimálně tak padesát let :)



Neměla jsem letos čas ani na pořádný vánoční rozjímání. Doma jsem pořád rozptylována dagem nebo handicapována nedostatkem spánku. Někdy je to dobře, jindy ne...


"Tohle půjde do prodeje, jo?"

Zeptal se mě příští den pobavený Dan, držíc v ruce mou "diplomku" z butiku.
Jinými slovy: Tohle je to, co ti vyjde?
Jinými slovy zřejmě: Bylo by to možná lepší, než nějakej muzikant, (co tě napadl na ruletě).

No to snad ne!
***


 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jan | 31. prosince 2015 v 10:44 | Reagovat

Celej článek je pěknej ale teda ta fotka batolat na závěr je úplně super.

2 Veronika | 31. prosince 2015 v 16:12 | Reagovat

Krasne! Vse nejlepsi do Noveho roku Vam vsem, hlavne hodne zdravicka, at pises i nadale tak skvele clanky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.