Čas předvánoční

4. prosince 2015 v 22:17 |  ZPOVĚDNICE
Tak se Vám zase hlásím.
V čase předvánočním...

Když jsem si večer nalévala Martini, které jsem si poslední dobou oblíbila, vybavila se mi teprve vzpomínka na krabici, co jsme v ní se Zuzkou měly, jako malý holky, hračky. U babičky a dědečka ve skříňce pod televizí. Kdykoliv jsme k nim přijely, vytáhly jsme si odtamtud velikou krabici s nápisem MARTINI, a když jsem se pak naučila číst, četla jsem si to, v průběhu hraní, pořád do kola a nemohla porozumět... Avšak nezajímalo mě to natolik, abych se šla ptát.
Zřejmě jsem podvědomě tušila, že si na to jednou přijdu.


Že je to fajn zimní pití. V létě u mě vede pivo. V hospůdce na chalupě, anebo u ohýnku. Má to co dělat s atmosférou.
Teď sedím vedle adventního věnce, kolem andělé (součást mé výzdoby) a cukroví (u mě důsledek toho důchodcovství), a do toho si vybavuji, jak jsme o letní noci s Mirkem, a s chůvičkou v kapse, zamířili na sousedovu louku válet se mu tam pod hvězdama... (Pod hvězdama všech!) :)
Mně se takhle docela často něco vybaví. Něco úplně protichůdného současnému. Třeba ráno, když mi Adriánek určí budíček v 5:15, si hned vybavím večerku...


Teď na chalupu nejezdíme. Je to nepraktický kvůli vytápění. A kromě nějaký tý procházky tam není moc co dělat. Pro rekreanta. Leda sedět u babičky a přejídat se. Což je taky dost nepraktický...


Volala mi Kiki, že prej se nudí a vyrážíme ven. Na bagetu do bageterie, aspoň. Možná bychom se u toho babiččina stolu najedly líp, ale zas bychom to jedly dýl a přidávaly si a kynuly, jak se známe...
Mám to z domova kousek, ona kapku dál. Přesto tam byla dřív. Já jsem taky nepraktická, takže než všechno pobalím a nachystám - i pro strýčka příhodu, je dobrá hodinka pryč. To Kiki prostě vezme Violku, takhle ji posadí do kočáru a jedou.
Aspoň tak jsem si to představovala, když jsem frčela k místu našeho srazu a ona mi psala dotaz, kdy už konečně dorazíme.

Hned jsem zkoukla Violku, byla kupodivu oblečená. A Kiki taky. No ale určitě nemaj´ v tašce lano, kdyby někdo z nás spadl cestou do jámy.

To si dělám srandu. To je jen další vzpomínka dospělé ženy v prosinci, jak jako dítě na každou procházku balila lano. Vždycky jsem vzala baťoh a do něj lano. Prostě lano. A dědeček se smál, byla jsem tím v rodině pověstná. A pro smích :)

Už si úplně nevybavuju, co mě k tomu vedlo, zřejmě mám v sobě nějaké skautské vlohy...
Dobře, kecám. Opravdu jsem se bála, že někdo z nás cestou někam zahučí, dodnes jsem ráda připravená na všechno.

Kiki navrhla, vydat se na Staromák - tehdy ne, to ještě chodila po houbách, teď to navrhla!
A to tramvají, protože obě dáváme přednost povrchové dopravě, před podzemní. Jenže tramvaj by se tam plazila hodinu, metro čtvrt. Sakra.

Další, co nemusíme, jsou výtahy. Takže jsme se rozhodly dělat, že nevíme, že by na Dejvické byl zdviž a kočárky jsme zkodrcaly ze schodů. Pak došlo na eskalátory. Kiki se do toho nechtělo, navrhovala vzít tentokrát ten výtah na milost, ale já jí říkám, že na tom nic neni. Prostě kočár nadzvedne, najede zadními kolečky a pak sama naskočí, no a frčej dolů.
Jenže ona mě opravila, že dolů naskakuje první matka a nad sebou drží kočárek. To mě zmátlo.
A tak ona už frčela dolů, když já ještě dumala, jak na to.

Bandu důchodkyň jsem zdržovala. Já už se vezla, ale Půjínek s kočárkem ještě nenaskočil, takže jsem to vyšlapávala zas nahoru a báby tam stály a nevěděly, jak se přes nás dostat, až vylezl dozorčí a poslal je na výtah.

Jo to je na mě, jo? Ach tak...

Zahlédla jsem Kiki, jak stojí dole a strašně se tlemí. Houkla jsem na ni, že jdu k výtahuuuu!, ale bylo jí to jasný.
No co, no. I mistr tesař se utne.
Tedy, ne že bych byla mistr. Spíš gaučovej povaleč. Ale tohle jsem myslela, že zvládnu levou zadní...

Na nástupišti pod výtahem nás přivítala Kiki s Violkou a metro nás dovezlo na Staroměstskou. Kde se nám konečně poštěstilo, protože výtah tu opravdu není.
A tak jsme každá popadla svůj kočár se spícími batolaty a tradá nahoru. Už jsem to jednou psala, že pomoci se dočkáte akorát tak od důchodců, což nechcete - takže prostě tradá nahoru svépomocí. A nezdržovat proud mladých, ke stromku se fotit spěchajících...

Ono tam jinak moc k vidění není, co si budeme povídat. Každý rok totéž. Předražené cokoliv ve stáncích, langoš za 60,-, pivo za 50,-, dětské pletené rukavice 350,-.
Dál mé momentální potřeby nesahaly, tak nevím :)

Kiki by ještě mohla doplnit cenu trdelníku a taky něco o tom, jak to letos ZASE šiděj...

Nemá smysl se tu rozepisovat nad tím, jaká je tam koncentrace fiškuntálů, co se snaží za každou cenu vydělat.
To jsem tam byla minulý týden s Mirkem, když tam seděla taková povedená dvojka, na takzvané neviditelné židli.
Jeden na zemi a druhý nad ním levitoval. Jen seděl ve vzduchu, nic víc nepředvedl! :)

A lidi jim házeli mince do klobouku, ani sami nevěděli, proč.

Pak tam byl žralok - chlap v přestrojení. A stříbrná socha na podstavci, která byla taky živá a lekala kolemjdoucí. Takový přivýdělky na úrovni. A v tématu Vánoc...
Ale co to vidím, důchodkyně ve mně se zase dere ke slovu, jo?
Tak radši téma Vánoc teď opustím i já.


Další, co Vám dneska chci, povím v bodech. (Více či méně rozvitých.)


Koupili jsme Adínkovi kostky. Od té chvíle jsme s Mirkem velice tvůrčí a stavíme hrady a zámky a věže...
Měla jsem za to, že Lujzu budem muset naučit, co s těmi stavbami má dělat. Ale kupodivu to věděl.
Ne, nevzal panáčky a nenastěhoval je dovnitř. Ale boural. Je zdravej :)



Soused nad námi miluje operu, ženy a trápí ho prostata.
Bohužel to ale není Vašut :)

Vše jsem to zjistila při usínání. No... to o té prostatě samozřejmě ne, to mám naposlouchaný z koupelny.
(A že to není Vašut, to jsem taky nezjistila při usínání :)))) )


Sedačku už máme konečně čistou - od toho kočičího pochcání. Když jsme teda u té prostaty. Ačkoliv ta naši Sáru určitě netrápí...
To Mirek (kterého taky netrápí) zavolal nějakou firmu, která by to svedla vyčistit líp, než ta původní, která to nevyčistila vůbec. A povedlo se. Přišel sympaťák s obrovským luxem, a ačkoliv bylo osm ráno, hýřil vtipem a dobrou náladou. Mirek mu hned ve dveřích prozradil, že teprve vstal z postele a chlápek, jak mě pak zahlédl, mu na to řek´:

"No to se nedivim, že se vám nechtělo z postele!"

Začervenala jsem se polichocením a Mirek byl polichocen taky. Pán si totiž všiml jeho pohárů v polici a náležitě je slovně ocenil. Hned mě napadlo, že přesně ví, jak na chlapy. Zatímco já tady hudruju, aby to hlavně ta police unesla, aby to nespadlo na Lojínka a tak... Tenhle tu nad tou "parádou" spráskne ruce a už spolu málem odešli na pivo. Nebejt ráno.

Skutečně se v jednu chvíli zdálo, že ho chlap vyhecuje a odjedou někam zahrát si fotbálek.
Byl to skutečně nevídaně přátelskej člověk, hýřil energií a vtipem, prostě přesně pravý opak mě, a když s námi dost poklábosil, vrhnul se do práce. Čistil a čistil, pak vždycky přičichl a čistil dál... A já mu stála v zádech a sledovala, jak dře. Radost pohledět.

Ani mý důchodkyni nedal šanci, když začala vystrkovat růžky. Když totiž při placení vytáhl vizitku a lípl nám ji na futro. Sice jsem si nevšimla, že by ji naslinil, ale bylo mi to jasný.

No to snad...!

Ale Mirek ji hned odlepil, aby si ji prohlédl, než se chlap obuje, a ono se ukázalo, že je magnetická... Ale to už jsem dostala polibek na rozloučenou a velká voda byla pryč. Zanechala za sebou čistej gauč a naše překvapené pohledy.
Fakt mi dal ten dělník pusu?!
Usnesli jsme se, že se nám to celý jenom zdálo, a šli zpátky na kutě, protože pucflečík byl právě u babičky v Lounech.


Vzpomínáte na bezdomovce, co sedává před dejvickou bagetérií a má rád rostbífovou? :)
Byl tam zas.
A Kiki měla zrovna čas, když na mě čekala, a tak vystála frontu na tu jeho oblíbenou a donesla mu ji ven.
Řekla mu, že jsem říkala, že má rád právě tuhle, tak tady ji má. A taky se ho zeptala, jestli by něco nepotřeboval.
Jelikož má ty nohy omotaný obvazy, zaměřila svou nabídku na boty. Přece jen, Dan je vedoucí v prodejně s obuví...

Jenže děda nic nepotřeboval. Do bot se prý nevejde, deku má, vystačil si s bagetou.
A to už jsem tam stála, když mu Kiki říká: "Já se za vámi zase stavím, až půjdu kolem. Zeptat je, jestli něco nepotřebujete."

A to se mi hrozně líbilo. Ne, že se blíží ty Vánoce, ale prostě z přesvědčení. Může něco potřebovat. A možná mu pak můžem pomoct. Tak se půjdem zase ptát.




Naše sestra Zuzka dávala rozhovor do televize. Na rozhovory do novin je už ze své pozice celkem zvyklá, ale tohle ji znervóznělo.
Vyprávěla, že se vše odehrálo v její kanceláři, reportérka a kameraman, nikdo víc. Za oslňujícího světla reflektoru a dlouhého chystání nakonec vznikl kratičký vstup do večerních Událostí.

Pro naši rodinu to byla taky událost :)
Sjeli jsme se všichni k mamince a netrpělivě čekali na sedmou večerní, až to začne.

Celá rodina seděla tiše kolem stolu a sledovali jsme napjatě, jaká Zuzka bude. Jestli bude znát ta nervozita, kterou prý trpěla celé natáčení, i před ním, a jaký vůbec úsek z toho hodinového rozhovoru vyberou.
Musím přiznat, že jsem vůbec nedávala pozor, o čem mluví, protože jsem se soustředila jenom na to, jak vypadá a jak působí.

Líbilo se mi uvědomit si, že diváci u televize nemají ponětí, jak byla nervózní, a že teď na to taky kouká. Se svou rodinou u stolu s vánočním cukrovím, které bezděky pojídá, a vedle ní Dan, který ho pojídá vědomě, a jelikož jemu o nic nejde, tak si ho i vychutnává, stejně jako Violka na jeho klíně... Že já tu houpu Adriánka na koleni, aby nekřičel, a že maminka na nás posunkuje, ať jsme zticha, aby svou Zuzanku dobře slyšela :)
A že jakmile Zuzanka zmizela ze záběru, zvedla Kiki proti ní oba palce, jako že to zmákla... No a já si to celé natočila na telefon, což mi pomohlo pochopit na druhý poslech i to, o čem byla řeč :)


Znovu mě pobavilo, že z obrazovky mluví paní, která opravdu nevypadá, že celou akci nějak prožívá, navíc tolik lidí s ní...



Kiki se přiznala, že někdy použije Zuzky identitu. Ona má snad slevu někde v obchodě s kávou, a tak tam prý Kiki hlásí její jméno.
Vyprávěla, že zpoza pultu se ozvalo:

"Á, pani magistra, že?"

Tak si hned uvědomila svou důležitost a přitakala: "Jo, pani magistra!"
A měla ten tón, jako A hněte s sebou kurva! :)

Já se smála, ale Kiki mě usadila s tím, že na mý jméno pro změnu vystupuje na veterině. Nechce se jí tam prý zdlouhavě registrovat, a tak ohlásí mě a dostane, namísto slevy, nabídku zvířecích jmen, co jsem tam s nimi kdy v životě byla.

Když jde se psem, vybere jméno psí, když s kočkou, vybere kočičí. Blbý bude, až si jednou nevzpomene například, že takovej Čáryfuk nebyl pes, ale králík :)
***






 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Blanka | 6. prosince 2015 v 17:23 | Reagovat

...musíme si pomáhat...bezva článek :-D

2 niternice | 6. prosince 2015 v 22:28 | Reagovat

Děkuju teto! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.