Prosinec 2015

No to snad ne! Aneb moje Vánoce

29. prosince 2015 v 11:35 Zpovědnice

Dneska Vám budu vyprávět o tom, jaké byly mé letošní Vánoce. Záměrně neříkám "naše", protože prožitky z nich jsou subjektivní, a tak Mirek měl jiné a náš roční Lujz teprve!
Ty moje provázelo několik lapálií, ale i kuriozních zážitků. I když nakonec všechno dobře dopadlo, neužila jsem si ty svátky úplně tak, jak bych chtěla...

Nejintenzivněji jsem si vánoční atmosféru navodila sama, když jsem se v první půlce měsíce pokoušela péct cukroví. Dopadlo to, k překvapení všech, dobře a jen se po něm zaprášilo. Což je taky dobře. Ale jen tehdy, když jsem se věnovala něčemu ryze vánočnímu, když jsem vykrajovala a pak cítila tu vůni z trouby, jsem měla vánoční pocity.
Zkrátka, když člověk přiloží ruku k dílu, je mu přidanou hodnotou ta atmosféra, než když přijde k hotovému. Jako já každoročně k cukrátkám od babičky.
Ačkoliv je od ní dostávám moc ráda. I chaloupky pečívá - do těch mám já ještě hodně daleko. Asi tak padesát let...

Jinak, pohádky u nás neběžely, zvykli jsme si Adínka na jeden dětský program a ten teď běží vánoce nevánoce.
Jedná se o Duck.tv, asi to určitě neznáte :) Hovorově říkáme DAG, takže "Pusť mu daga!" byla častá věta, když kňoural a my chtěli třeba zabalit dárky - anebo si je rozbalit...



Taky se sháněním dárků jsem měla potíž, jelikož Půjínek byl marůdek, a tak se ponejvíc sedělo na gauči s dagem.

Ozdoby jsem si loni po Vánocích odvezla uskladnit na chalupu a vzpomněla jsem si na ně, až když táta řekl, že nám koupil stromek. Ještě, že tam za babičkou jel, takže mi mou krabici přivezl. Potíž je v tom, že tam mám krabice dvě. V tý druhý zůstal stojan a světýlka. Když nejmenuju betlém, bez něhož jsme se letos holt obešli.

Sotva rýmička polevila, naložila jsem Půjínka do kočárku a utíkali jsme spolu teprve po nákupech. Bylo pár dní do dne Štědrého.
Na světýlka jsem narazila v drogerii, už byly za polovic a válely se tam v regálu poslední troje. Vzala jsem je. Doma jsem pak zjistila, že použít (běžným způsobem) se daj´ dvoje, ty třetí jsou, jak to popsat, taková světelná pavučina, spojený světýlkový koberec, co se snad přes ten strom nějak přehodí - což mi nešlo, takže jsem to schovala. Třeba jednou přijde jejich chvíle slávy.

Další štace, co jsme toho dne museli zvládnout, bylo vyzvednout fotky, vyzvednout diplomku, koupit rámečky...
K té diplomce... Nechala jsem pro Kiki vytisknout a svázat všechny zápisky z butiku. Co jsem je odtud smázla. Ona si to tolik chtěla ještě přečíst...
No a kde člověku vytvoří jednu jedinou "knihu"? Tam, kde tvoří diplomové práce. Nasměroval mě do toho krámku Mirek, i on si ji tam kdysi nechával dělat.

Přestože já tuhle svou zřejmě před módou protřelou Kiki neobhájím a žádný titul nezískám - leda tak prodavačka koal a vlků, jak jsem se tam podepsala... :)


"Prohlédněte si to, jestli se všechno vytisklo v pořádku!"
Vybídl mě prodavač, když mi podával bordó knihu se zlatým nápisem BUTIKOVKY. Jenže nějakých třista stran, to bych tam prohlížela do Silvestra.
Možná bych se u tý kontroly, při vzpomínání na naše zážitky se zákaznicemi, pobavila líp, než se pobavím poslední den v roce, ale o to teď nešlo.

Holt jim věřím.
No a kdyby se k tomu dostal někdo nepovolaný, jako třeba šéf nebo Radim, tak řeknu, že je to přetisk...

"Dobrý, zabalte mi to!"


A už jsme utíkali na kulaťák do fotostudia. Jenže zrovna před jeho vchodem, na chodníku, stálo velký auto, z kterého se vykládali jihočeští kapříci, budou se tu prodávat.

Nebylo kudy projet, až mi nějaký porybný vytvořil skulinku mezi káděmi: "Pojďte pani, tudy můžete!"

Projíždím opatrně mezi hadicemi s vodou, když v tom slyším shora: "Ahóóój!"

Opatrně kouknu na korbu náklaďáku a tam ten rybář. Ano, TEN.
Poctivý čtenář vzpomíná, i když nevěří. Co tu kurva dělá?!

Taková náhoda, je tohle vůbec možný? Potkat v Praze kluka, co sem přijede jednou za rok, prodat pár těch šupináčů, který celej podzim s kumpány loví a my na to chodíme na chalupě koukat?
Takovou náhodu si může dovolit jen život, v knize by byla trapná :)


Seskočil dolů, ať prej spolu aspoň promluvíme, když už jsme se v tý Praze potkali.

"My tu prodáváme jenom dneska...," doladil tu náhodu.

Pak se podivil, že zrovna tady já bydlím, ale dál jsme si už jenom popřáli hezké Vánoce a on se vrátil ke kádím, už nich se už tvořily dlouhé fronty.


Když jsem vyprávěla mamince, že jsem potkala rybáře z chalupy, řekla, že jsem od něj mohla koupit jikry. Prý se prodávají pod rukou, nejsou. Tak to mě skutečně nenapadlo.


"Hele, pocem, když už seš tady a znáš mě, nemáš nějaký jikry?"

Tomu by se řeklo, vytěžit se situace maximum. Jenže to bych musela být praktická žena/hospodyňka...
A já jsem opak, a ke všemu taky nemehlo, takže jsme málem neměli ani tu rybí polévku - k tomu se ale dostanu.
Místo jiker jsem si z toho setkání odnesla příjemný pocit, jaký mi vždycky navodí událost neuvěřitelné náhody.


Když jsme měli nakoupeno všechno, co jsem sháněla, spěchali jsme zase domů.
Adínka jsem odvezla k mámě a vyrazila na setkání s nejbližšími přáteli, co svolala Kiki, protože své narozky odmítla slavit, dokud se nevrátí Tom z Holandska, kde studuje letos. Nakonec jsme z toho měli vánoční besídku.

Kiki už si těch sedánků moc neužije, když je zas těhotná, tak to honí na poslední chvíli, jako já honila dárky. I když nepila, to už nemůže, jen si pak přála ještě na ruletu, když nás - coby jediná střízlivá - rozvážela domů. Akorát že já, mimo dárků, honím ještě taky spánek, a tak se mnou už nebylo nic. Jestli tam nakonec skončili, na to jsem se do teď zapomněla zeptat.

A teď bych teprve mohla plynule přejít k té své, už avízované, knížce. Co má bejt brzy na světě.
Do Vánoc se to nestalo, aniž bych to mohla ovlivnit. Zkrátka "byly plné tiskárny titulů z vánoční produkce", ale teď už by to mohlo jít rychle. A proč o tom mluvím v souvislosti s tou ruletou? Protože v tom podniku jsem před pěti lety seděla nad pivem, když v tom přišla, jak blesk z čistýho nebe, inspirace. Někdy Vám budu vyprávět, co se tam odehrálo a jak málo mi stačilo, začít psát Metoděje Totta :)



Ještě na jednom vánočním večírku jsem letos chvíli byla. Totiž na letištním. Byla jsem pozvaná mezi své bývalé kolegy, jenže jsem mohla opravdu jenom na chvíli. Bylo to z kraje prosince, a já zrovna odvezla Adríska na hlídání k mámě, abych mohla ráno na sedmou do krámu. Martin, jelikož bydlí hned vedle našich a ještě jeden bývalý kolega, co byl zrovna u něj, mi skočili do auta, a že se jede.

"Neblázněte, já ráno vstávám...," zdráhala jsem se.

Anebo jsem řekla: "A jedéééém!"? Teď si už nevzpomínám, každopádně jsme tam najednou byli :)

Na přivítanou mi byl na ruku upevněn svíticí náramek, což byla asi "vstupenka" a jako čestný host jsem vplula mezi ně. Zpoloviny známé, zpoloviny neznámé tváře, protože k bezpečnostní kontrole přichází pořád noví lidi a dost služebně starších zas odchází.

Bylo to pro mě ale jiný, než večírky dřív. To vědomí, že už nejsem mezi svými kolegy, ale jen návštěva, všechno mění. A to vzájemně. Přesto jsem si dobře popovídala s těmi známými, a samozřejmě s těmi, s kterými jsem byla v posádce.

Jeden kluk, s kterým jsem se naopak nikdy nebavila, mě překvapil proslovem: "Tys kdysi na odbavení Delty zjistila nějakej problém a jako jediná jsi ho nahlásila a vystavila se možnosti postihu."

"Fakt?" Snažila jsem se rozvzpomenout.

"Jo, a hned se to rozneslo a já tě za to strašně obdivoval. Že ses jako nebála. Tehdy tam přišlo vedení a řešilo se to. A víš jak to chodí, tady člověk neví dne ani hodiny...," pokračoval.

Matně jsem si vzpomněla, že se něco podobného odehrálo, ale podrobnosti mi nevyběhly.

"Možná to bylo proto, že jsem se o tu práci nikdy nebála. Věděla jsem, že bych neměla problém najít si jinou," reagovala jsem upřímně.

"Aha... aha...," zaraženě se podrbal ve vlasech, "no, to mě nenapadlo, že ses nebála a proto sis troufla. Aha...," zdál se skoro zklamanej.

"Ale to já tehdy nevěděl, takže jsem tě obdivoval," vrátil se zas k původnímu tónu, přesto nesvedl skrýt rozčarování.

No do prdele, tak já mu teď zkazila ze sebe dojem, jo? To byl zřejmě jeden z mých posledních obdivovatelů, no nejsem blbá? :)



Ještě jednoho bývalého kolegu jsem před Vánoci potkala. On si postavil domek v lese (nedejte se mýlit, NEBERE MĚ TO - ono se totiž nejedná o Jižní Čechy :)). Jde o to, že my do lesa dřív jezdili s posádkou na víkendy, popíjet, pobavit se u ohně...
To on ještě dávno neměl ženu, když už věděl, že tam chce žít.

No a teď jsme se míjeli u Billy a jak mě zmerčil, zastavil se na kus řeči. Ptám se, jak se daří, jak si tam v tom lese žijou.

Prozradil mi, že žena si tam nezvykla, za těch X let, a tak už spolu nejsou.

"To nechápu," snažila jsem se slušně konverzovat a povzbudit ho trochu.


"Víš, cos mi řekla tehdy u ohně?" Nahodil šibalskou tvář.

"To už nevim, samozřejmě..."

"Že tady by sis neholila ani nohy!"


No vidiš... Tak veselý vánoce... já už budu muset zpátky...

Ba ne, vzpomněla jsem si na to. Jen mi musel oživit, na jak důvěrné úrovni jsme se spolu tehdy bavili. Přecejenom, deset let... A tak jsem ho hned uklidnila, že teď si nohy neholim už ani v Dejvicích, protože nestíhám a Mirečka už mám dva roky... Možná jsem mu dala novou naději, že lesem to tedy není... Ačkoliv jsem samozřejmě kecala! :)



Nastal Štědrý den, já ještě dobalovala dárky, z obýváku se ozýval nesváteční dag a taky Půjínek, kterému se nelíbilo v kostýmu Santy.
Tenhle dress code byl pro ten den k našim doporučen. Naštěstí jen pro batolata...

Dorazili jsme tam a maminka, jako vždy, kmitala v kuchyni, zatímco ostatní koukali na pohádky. Violka spala, dokud Adriánek nezačal ječet. Tak jsem ho vzala do kočárku a šla ho taky uspat, ven.
Doprovázel nás Martin, který mi předal dárečky pro rodinu, a když bylo uspáno, zamířil se mnou k nám, aby popřál našim.
Zatímco tak činil, já vjížděla kočárkem z jídelny na terasu, pozadu... Nechám Lujze spát venku, pěkně ho tu zaparkuju... Jsou čtyři, brzy bude večeře...

Do háje, co to tady je?

Hrnec?
Najela jsem na něj kolečkem, převrátila ho a něco se z něj začalo lít...

NO TO SNAD NE! RYBÍ POLÍVKA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! KURVA DOPRDELE!!!!!!!!!


Nakoukl Tom.
Chytil se na pusu a ani nedutal.

Nakoukla Kiki.
Prej jsem to posrala a nechtěla by bejt v mojí kůži, prozradila mi pobaveně. Ona rybí nejí.

Nakoukla Zuzka.
Dělám si prej prdel, na tuhle polévku se těšila celej rok. Rybí miluje.


Nakoukla maminka...


No... Dlouho mi takhle nikdo nevynadal :)
Prý se s ní dělala pět hodin...

Když odběhla, aby se uklidnila, nakoukl host Martin.

Tuším, že si to vyfotil a pak dostal nápad století. Zajde k nim, jeho maminka prý uvařila tolik rybí, že doma lamentuje, že se to nesní!

A tak od ní po chvíli přinesl celej hrnec a naše maminka měla aspoň trochu naděje, že večeře je zachráněna.
Ona totiž každá rodina je zvyklá na trochu jinou polévku, a tak bylo potřeba tu jejich trošku "upravit". Ale základ zůstal, a tak to netrvalo dalších pět hodin, ale jen dvě. A možná díky tomu i já byla letos k večeři nakonec zvaná :)))


Když se mi to ale později předhazovalo - když jsem měla rybí polévku na talíři, ačkoliv ostatní málem neměli žádnou, byla Kiki tou, která se za mě hádala, aby už mě nechali. A dobrovolně pomáhala s úklidem. Ona je taková zastánkyně slabších, chudších a blbějších :)))

Na tátu, co nadával, že doufá, že jsem nezničila tou mastnotou dlažbu, se rozčilila natolik, že se naši začali obávat, aby z toho nepotratila.

"Teď ještě aby Kiki dostala nějakej blbej dárek a bude hotovo," dobíral si ji na oplátku.


A konečně večeře. Jenže během ní jsme měla každá vedle sebe to svý dítko, zrovna taky hladový, jelikož se díky kalamitě s polévkou, večeřelo až v sedm, a tak jsme jednou rukou krmily sebe a druhou děti. Zuzka a Tom si v klídku přidávali, a my byly rády, že jsme stačili dojíst - než zazvonil zvoneček...

Ve stejně svižném tempu pak proběhlo i rozbalování dárků, aspoň teda u mě, protože Adínek už byl ospinkaný, a tak neměl náladu. Zuzka si dokonce musela vzít Ibalgin, jak hlučně se ta jeho nenálada projevovala...

Dokonce jsem ani nestíhala vnímat, co Ježíšek nadělil ostatním. Vím jen, že táta prosil Kiki, aby ten velký dárek rozbalila až nakonec. Aby zbytečně nevybouchla. Bylo tam totiž něco ryze praktického do domácnosti, no a na to má mladá maminka SUBJEKTIVNĚ ještě čas. Minimálně tak padesát let :)



Neměla jsem letos čas ani na pořádný vánoční rozjímání. Doma jsem pořád rozptylována dagem nebo handicapována nedostatkem spánku. Někdy je to dobře, jindy ne...


"Tohle půjde do prodeje, jo?"

Zeptal se mě příští den pobavený Dan, držíc v ruce mou "diplomku" z butiku.
Jinými slovy: Tohle je to, co ti vyjde?
Jinými slovy zřejmě: Bylo by to možná lepší, než nějakej muzikant, (co tě napadl na ruletě).

No to snad ne!
***



Narozeninový Pů! :)

28. prosince 2015 v 10:50 DNES
Milí přátelé a čtenáři,
dneska je to rok, co jste mi drželi palce při porodu :)

Moc jsem se bála a Vy jste byli mou velikou podporou. A teď máme už ročního Adriánka, zvaného Půjínek, krásnýho a silnýho, co běhá od deseti měsíců - zato toho moc nenamluví :) Je kapánek rozmazlený - moje práce, ale to proto, že
je to maminky miláček, a ne až po roce, ale už dávno můžu říct, že je strašně skvělý, mít chlapáčka! :)

A děkuju tam nahoru za něj, protože je tím nejlepším, co mě po ztrátě Elenky potkalo a mohlo potkat.



Přeju Vám všem krásné pondělí, my jdeme slavit a zítra si budete moct přečíst něco o mých vánočních lapáliích... :)
***




Narozeninový Pů :)


Takhle mi utíká... :)


Moc rád se mazlí a dostává od maminky pusinky... :)


Ale je miloučkej, takhle na mě "kuká", když Vám píšu :)



Chtěla bych poděkovat tetě Blance a své kamarádce Leničce za poslané dárečky :)

Ježíšek byl v Motole

24. prosince 2015 v 12:12 Pomáháme nemocným dětem...
Letošními posli Ježíška v Motole byla Kiki, Dan a Martin.
S hračkami, co jsem Vám tady minule představila, udělali radost dětem, a to především radost budoucí :)
Jelikož - a to je nakonec moc dobře - byly téměř všechny děti na Štědrý den propuštěné domů...


Obrázková reportáž bude dneska výmluvnější, než slova.

Ačkoliv, jedno musím prozradit. Sestra na kardiu spletla svůj "report", a tak když tam Kiki a spol. přinesli
tu herní konzoli, zjistilo se, že už v herně mají dvě...

Tak tam nechali piáno a obdarovali toho čtyřletého chlapce, co byl také nakonec propuštěn - nejlepší dárek,
no a vydali se o pár poschodí níž, na pneumologii, kde se léčí děti s postižením plic, které jsou však také na Ježíška doma,
ovšem sestra s radostí dárek převzala a máme slíbeno, že se ozvou na můj mail, takže bychom se měli dovědět, jestli děti
po svátcích, až se tam vrátí, budou mít radost z nové možnosti zábavy.


Všem Vám ještě jednou moc děkujeme za příspěvky pro děti a přejeme Vám krásné Vánoce, klid a pohodu ve společnosti svých nejbližších, lásku a zdraví po celý rok a užijste si dnešní Štědrý den :)
***




















Platba za herní konzoli je zaznamenána na účtu, zde se můžete podívat.
Za peníze, které ještě mezitím od Vás přibyly, moc děkujeme a určitě udělají radost dětem příště. A tím nemyslím příští Vánoce, ale dřív. Brzy Vám představím náš nový pomáhací projekt :)

Děkujeme! :)

Užijte si Vánoce!!!

Dárky na kardio

19. prosince 2015 v 11:38 Pomáháme nemocným dětem...
Dneska znovu zdravím přátele nemocných dětí.

Ze srdce Vám všem děkuju za příspěvky na dárky pro nemocné děti, které tráví (nejen) tuhle sváteční dobu v nemocnici.

Rozhodli jsme se - jelikož sbírky probíhají pod jménem Elenky - poslat Ježíška na dětské kardio v pražském Motole.
Kiki, která se letos opět ujala aktivity, měla pár telefonátů s tamními sestrami a vyšel z toho nápad, udělat radost všem dětem. Zjistila totiž, že přes Vánoce zůstává na oddělení jediný chlapeček, a to čtyřletý, jinak budou na Štědrý den všichni propuštěni, avšak někteří se budou muset vrátit.

Z vlastní zkušenosti znám, jak to tam chodí. Jsou tam jednorázové případy, kdy jedna operace všechno vyřeší a dítě se už opakovaně nehospitalizuje, ale víc je tam takových, co mají srdce dlouhodobě nemocné a ty se na oddělení vrací znovu a znovu. Jako Elenka, ta tam prožila půl života, bez přehánění snad.

Je pravda, že se tam snaží, aby se děti vyžily, je tam od toho sestra a bratr. Ale prostředky mají omezené, tudíž je to převážně vyrábění "kravinek":) u stolu, kreslení, společenské hry... Je tam stolní počítač a plno hraček pro jednotlivce, plyšáci, knížky... Ale samozřejmě dost věcí rozbitých, poztrácené části, umíte si to představit.


A teď k tomu letošnímu dárku od Ježíška...

Jednalo by se o klávesy a herní konzoli, u níž děti nebudou jen pasivně sedět, ale hýbat se, jelikož pomocí svých pohybů budou hru na monitoru ovládat.
Přiznám se, že to neznám, ale mladší generace ano, Kiki to prostě zná... :)

Když řekla "klávesy", představila jsem si elektronické piáno na nožičkách, ale ouha. Skáče/chodí se po nich a ony hrajou jako klavír. To uznávám, že by se dětem mohlo hodně líbit. Aspoň když si představím Elenku, tak jsem si jistá.

A k té konzoli, do té se prodávají desítky, ne-li stovky her, jak pro kluky, tak i pro holky, takže každé děťátko si přijde na své. Je tam prý kupříkladu hra "pinkponk", která se hraje pohybem ruky, ne pasivním mačkáním myši, zkrátka, jako by dítě opravdu hrálo. Snad si to dovedete představit :)


Pochopitelně, i na toho čtyřletého hošíka bude myšleno a dostane svůj osobní dárek.
Sešlo se dost peněz od štědrých dárců, 13 327,99 Kč, takže bude tohle všechno možné! :)

Jmenovitě děkuju především firmě Gaudete s.r.o. za skutečně velkorysý dar.

Mám velikou radost a děkuju Vám všem, kteří jste si udělali chvilku a dali si tu práci, poslat příspěvek. I pár stovek moc pomohlo, jste skvělí!


Ještě bych ráda řekla, že mě moc baví vzkazy pro příjemce, které vpisujete. Moc se mi to líbí :)


V odkazech dole se můžete podívat na ty věci, které jsem Vám tady neumětelsky popsala :)
Jsou to příklady, konkrétní ještě vybrané nejsou, to se musí prostudovat, jak co do kvality, tak i po finanční stránce.
Takže je to zatím pro představu, co se bude kupovat.


Podotýkám, že pokud byste byl někdo z nějakého důvodu proti tomuhle nápadu, anebo měl lepší nápad, ozvěte se.
Děkuju.


Všechno bude samozřejmě zdokumentováno a včetně faktur vystaveno tady.
Sestry po Vánocích vyfotí děti, jak si dárky užívají. Věřím, že jim tyhle pěkné hry umožní na chvíli zapomenout, kde a proč jsou. Díky Vám!
***







herní konzole Nintendo Wii U nebo tady...

a plno her do ní

A tady ještě pro úplnost odkaz na ten náš transparentní účet.



Přeju Vám všem krásné vánoční svátky a brzy tady uvidíte fotky, které Vás určitě moc potěší, protože budou úplně a opravdově vánoční... :) Asi jako kdyby napad´sníh...


Tak ať není dětský smích vzácnější než sníh! :)

Udělat zas něco více...

13. prosince 2015 v 17:18 Pomáháme nemocným dětem...
Píšu Vám za svitu hořící svíce, k níž jsem si sedla, abych se dala ovlivnit atmosférou Vánoc, které se už rychle blíží.
Přemýšlím v tomhle čase nad spoustou věcí - takže nic novýho...

Ptám se, jestli jsou věci tak, jak mají být.
Pochopitelně vím, že nejsou, a Vy víte, že už nikdy nemůžu říct, že jo. Když chybí Elenka.
Už by jí bylo šest a ani si neumím představit, jak by si užívala Vánoce. Často na ni všichni doma vzpomínáme.
A svíčky pod její fotkou nám všem doma hoří stále.

Pokud jde o ni, jako by čas nehrál roli. Možná už nepláčeme, kudy chodíme, už jsme se zas "chytli" a žijem dál,
ale vzpomínky neslábnou. Pořád si ji dovedu živě vybavit, a někdy i několikrát za den se mi stane, že se mi vybaví sama, připomene se mi
nějaký obrázek nebo situace s ní.
Třeba uklízím vyžehlené oblečení do skříně a v tom ji slyším: "Co děláš tatínku? Ty tam něco hrabeš?"

A nebo, když se v autě otočím na Adriánka (což by se nemělo, vím...), abych koukla (rychle koukla), zda je OK. On má autosedačku po ní, takovou obrovskou, nepřenosnou.
A třeba spí a není mu přes dudlík a bundu pořádně vidět obličej, jen ty vlásky. Hned ji tam vidím. Až se z toho musím otočit znova...
Upřímně řečeno ji tam vídám, i když je autosedačka prázdná.
Vždyť jsem se s ní něco najedzila. Dodnes nevím, jestli tu trasu do Motola nenávidím, anebo miluju. Protože to byla naše trasa.

Když tudy teď jedem občas s Mirkem, třeba do Hornbachu, tak mi připomene, že jsme se tudy něco najedzili. Do Motola.
A myslí my dva spolu. S naším pucvičíkem v mém břiše. Když jsem s blížícím se porodem musela na kontrolu každý týden.

Jenže já si to nevybavuju. Cesty s Elenkou si hned vybavím. Ty zřejmě nic nepřebije, nevymaže, nepřekoná (co do frekvence).
Mívám ale pocit, jako by se jednalo o nějaký můj minulý život.
Ne tenhle, protože tenhle je téměř perfektní.

Ale jak říkám - kdyby nechybělo kus mě, abych si to rodinné štěstí mohla naplno užívat.
A tak možná je všechno, jak má bejt, ale ne tak, jak bych chtěla, aby bylo.


Vždyť i ten Motol je pořád plný dětí, ať už tam ležících, anebo dojíždějících... tou naší trasou... Vánoce nevánoce...


Připomněla mi to Kiki. Že tam pořád jsou.
Já na to chtěla zapomenout. Nejlíp jednou pro vždy. Ale copak to jde? Dokud vídám Elenku, tak rozhodně ne.

A tak Vám píšu za svitu hořící svíce, že bychom mohli udělat zas něco více... Když jsou ty Vánoce.
Na tom našem transparetním účtu je něco málo peněz z loňska a Kiki dostala nápad, nakoupit zas nějaké hračky a těm nemocným chuďátkům je zavézt.

Co Vy na to? Můžem dle chuti a možností něco doposlat a řekněme za týden by se všechno nakoupilo a Kiki osobně by dárky v Motole dětem předala.
Takhle to vymyslela.

Ona je teď ovlivněna nejen atmosférou Vánoc, ale ještě něčím silnějším.
Čeká totiž své druhé miminko :)


Jestli se chcete přidat a přispět na hračky pro nemocné děti, bude to super.
Já do toho jdu, už pro to slovo "téměř", co provází navždy všechnu dokonalost.
***


Číslo transparentního uctu a náhled na něj je k dispozici v rubrice "Pomaháme nemocným dětem". Děkujeme.




Čas předvánoční

4. prosince 2015 v 22:17 Zpovědnice
Tak se Vám zase hlásím.
V čase předvánočním...

Když jsem si večer nalévala Martini, které jsem si poslední dobou oblíbila, vybavila se mi teprve vzpomínka na krabici, co jsme v ní se Zuzkou měly, jako malý holky, hračky. U babičky a dědečka ve skříňce pod televizí. Kdykoliv jsme k nim přijely, vytáhly jsme si odtamtud velikou krabici s nápisem MARTINI, a když jsem se pak naučila číst, četla jsem si to, v průběhu hraní, pořád do kola a nemohla porozumět... Avšak nezajímalo mě to natolik, abych se šla ptát.
Zřejmě jsem podvědomě tušila, že si na to jednou přijdu.


Že je to fajn zimní pití. V létě u mě vede pivo. V hospůdce na chalupě, anebo u ohýnku. Má to co dělat s atmosférou.
Teď sedím vedle adventního věnce, kolem andělé (součást mé výzdoby) a cukroví (u mě důsledek toho důchodcovství), a do toho si vybavuji, jak jsme o letní noci s Mirkem, a s chůvičkou v kapse, zamířili na sousedovu louku válet se mu tam pod hvězdama... (Pod hvězdama všech!) :)
Mně se takhle docela často něco vybaví. Něco úplně protichůdného současnému. Třeba ráno, když mi Adriánek určí budíček v 5:15, si hned vybavím večerku...


Teď na chalupu nejezdíme. Je to nepraktický kvůli vytápění. A kromě nějaký tý procházky tam není moc co dělat. Pro rekreanta. Leda sedět u babičky a přejídat se. Což je taky dost nepraktický...


Volala mi Kiki, že prej se nudí a vyrážíme ven. Na bagetu do bageterie, aspoň. Možná bychom se u toho babiččina stolu najedly líp, ale zas bychom to jedly dýl a přidávaly si a kynuly, jak se známe...
Mám to z domova kousek, ona kapku dál. Přesto tam byla dřív. Já jsem taky nepraktická, takže než všechno pobalím a nachystám - i pro strýčka příhodu, je dobrá hodinka pryč. To Kiki prostě vezme Violku, takhle ji posadí do kočáru a jedou.
Aspoň tak jsem si to představovala, když jsem frčela k místu našeho srazu a ona mi psala dotaz, kdy už konečně dorazíme.

Hned jsem zkoukla Violku, byla kupodivu oblečená. A Kiki taky. No ale určitě nemaj´ v tašce lano, kdyby někdo z nás spadl cestou do jámy.

To si dělám srandu. To je jen další vzpomínka dospělé ženy v prosinci, jak jako dítě na každou procházku balila lano. Vždycky jsem vzala baťoh a do něj lano. Prostě lano. A dědeček se smál, byla jsem tím v rodině pověstná. A pro smích :)

Už si úplně nevybavuju, co mě k tomu vedlo, zřejmě mám v sobě nějaké skautské vlohy...
Dobře, kecám. Opravdu jsem se bála, že někdo z nás cestou někam zahučí, dodnes jsem ráda připravená na všechno.

Kiki navrhla, vydat se na Staromák - tehdy ne, to ještě chodila po houbách, teď to navrhla!
A to tramvají, protože obě dáváme přednost povrchové dopravě, před podzemní. Jenže tramvaj by se tam plazila hodinu, metro čtvrt. Sakra.

Další, co nemusíme, jsou výtahy. Takže jsme se rozhodly dělat, že nevíme, že by na Dejvické byl zdviž a kočárky jsme zkodrcaly ze schodů. Pak došlo na eskalátory. Kiki se do toho nechtělo, navrhovala vzít tentokrát ten výtah na milost, ale já jí říkám, že na tom nic neni. Prostě kočár nadzvedne, najede zadními kolečky a pak sama naskočí, no a frčej dolů.
Jenže ona mě opravila, že dolů naskakuje první matka a nad sebou drží kočárek. To mě zmátlo.
A tak ona už frčela dolů, když já ještě dumala, jak na to.

Bandu důchodkyň jsem zdržovala. Já už se vezla, ale Půjínek s kočárkem ještě nenaskočil, takže jsem to vyšlapávala zas nahoru a báby tam stály a nevěděly, jak se přes nás dostat, až vylezl dozorčí a poslal je na výtah.

Jo to je na mě, jo? Ach tak...

Zahlédla jsem Kiki, jak stojí dole a strašně se tlemí. Houkla jsem na ni, že jdu k výtahuuuu!, ale bylo jí to jasný.
No co, no. I mistr tesař se utne.
Tedy, ne že bych byla mistr. Spíš gaučovej povaleč. Ale tohle jsem myslela, že zvládnu levou zadní...

Na nástupišti pod výtahem nás přivítala Kiki s Violkou a metro nás dovezlo na Staroměstskou. Kde se nám konečně poštěstilo, protože výtah tu opravdu není.
A tak jsme každá popadla svůj kočár se spícími batolaty a tradá nahoru. Už jsem to jednou psala, že pomoci se dočkáte akorát tak od důchodců, což nechcete - takže prostě tradá nahoru svépomocí. A nezdržovat proud mladých, ke stromku se fotit spěchajících...

Ono tam jinak moc k vidění není, co si budeme povídat. Každý rok totéž. Předražené cokoliv ve stáncích, langoš za 60,-, pivo za 50,-, dětské pletené rukavice 350,-.
Dál mé momentální potřeby nesahaly, tak nevím :)

Kiki by ještě mohla doplnit cenu trdelníku a taky něco o tom, jak to letos ZASE šiděj...

Nemá smysl se tu rozepisovat nad tím, jaká je tam koncentrace fiškuntálů, co se snaží za každou cenu vydělat.
To jsem tam byla minulý týden s Mirkem, když tam seděla taková povedená dvojka, na takzvané neviditelné židli.
Jeden na zemi a druhý nad ním levitoval. Jen seděl ve vzduchu, nic víc nepředvedl! :)

A lidi jim házeli mince do klobouku, ani sami nevěděli, proč.

Pak tam byl žralok - chlap v přestrojení. A stříbrná socha na podstavci, která byla taky živá a lekala kolemjdoucí. Takový přivýdělky na úrovni. A v tématu Vánoc...
Ale co to vidím, důchodkyně ve mně se zase dere ke slovu, jo?
Tak radši téma Vánoc teď opustím i já.


Další, co Vám dneska chci, povím v bodech. (Více či méně rozvitých.)


Koupili jsme Adínkovi kostky. Od té chvíle jsme s Mirkem velice tvůrčí a stavíme hrady a zámky a věže...
Měla jsem za to, že Lujzu budem muset naučit, co s těmi stavbami má dělat. Ale kupodivu to věděl.
Ne, nevzal panáčky a nenastěhoval je dovnitř. Ale boural. Je zdravej :)



Soused nad námi miluje operu, ženy a trápí ho prostata.
Bohužel to ale není Vašut :)

Vše jsem to zjistila při usínání. No... to o té prostatě samozřejmě ne, to mám naposlouchaný z koupelny.
(A že to není Vašut, to jsem taky nezjistila při usínání :)))) )


Sedačku už máme konečně čistou - od toho kočičího pochcání. Když jsme teda u té prostaty. Ačkoliv ta naši Sáru určitě netrápí...
To Mirek (kterého taky netrápí) zavolal nějakou firmu, která by to svedla vyčistit líp, než ta původní, která to nevyčistila vůbec. A povedlo se. Přišel sympaťák s obrovským luxem, a ačkoliv bylo osm ráno, hýřil vtipem a dobrou náladou. Mirek mu hned ve dveřích prozradil, že teprve vstal z postele a chlápek, jak mě pak zahlédl, mu na to řek´:

"No to se nedivim, že se vám nechtělo z postele!"

Začervenala jsem se polichocením a Mirek byl polichocen taky. Pán si totiž všiml jeho pohárů v polici a náležitě je slovně ocenil. Hned mě napadlo, že přesně ví, jak na chlapy. Zatímco já tady hudruju, aby to hlavně ta police unesla, aby to nespadlo na Lojínka a tak... Tenhle tu nad tou "parádou" spráskne ruce a už spolu málem odešli na pivo. Nebejt ráno.

Skutečně se v jednu chvíli zdálo, že ho chlap vyhecuje a odjedou někam zahrát si fotbálek.
Byl to skutečně nevídaně přátelskej člověk, hýřil energií a vtipem, prostě přesně pravý opak mě, a když s námi dost poklábosil, vrhnul se do práce. Čistil a čistil, pak vždycky přičichl a čistil dál... A já mu stála v zádech a sledovala, jak dře. Radost pohledět.

Ani mý důchodkyni nedal šanci, když začala vystrkovat růžky. Když totiž při placení vytáhl vizitku a lípl nám ji na futro. Sice jsem si nevšimla, že by ji naslinil, ale bylo mi to jasný.

No to snad...!

Ale Mirek ji hned odlepil, aby si ji prohlédl, než se chlap obuje, a ono se ukázalo, že je magnetická... Ale to už jsem dostala polibek na rozloučenou a velká voda byla pryč. Zanechala za sebou čistej gauč a naše překvapené pohledy.
Fakt mi dal ten dělník pusu?!
Usnesli jsme se, že se nám to celý jenom zdálo, a šli zpátky na kutě, protože pucflečík byl právě u babičky v Lounech.


Vzpomínáte na bezdomovce, co sedává před dejvickou bagetérií a má rád rostbífovou? :)
Byl tam zas.
A Kiki měla zrovna čas, když na mě čekala, a tak vystála frontu na tu jeho oblíbenou a donesla mu ji ven.
Řekla mu, že jsem říkala, že má rád právě tuhle, tak tady ji má. A taky se ho zeptala, jestli by něco nepotřeboval.
Jelikož má ty nohy omotaný obvazy, zaměřila svou nabídku na boty. Přece jen, Dan je vedoucí v prodejně s obuví...

Jenže děda nic nepotřeboval. Do bot se prý nevejde, deku má, vystačil si s bagetou.
A to už jsem tam stála, když mu Kiki říká: "Já se za vámi zase stavím, až půjdu kolem. Zeptat je, jestli něco nepotřebujete."

A to se mi hrozně líbilo. Ne, že se blíží ty Vánoce, ale prostě z přesvědčení. Může něco potřebovat. A možná mu pak můžem pomoct. Tak se půjdem zase ptát.




Naše sestra Zuzka dávala rozhovor do televize. Na rozhovory do novin je už ze své pozice celkem zvyklá, ale tohle ji znervóznělo.
Vyprávěla, že se vše odehrálo v její kanceláři, reportérka a kameraman, nikdo víc. Za oslňujícího světla reflektoru a dlouhého chystání nakonec vznikl kratičký vstup do večerních Událostí.

Pro naši rodinu to byla taky událost :)
Sjeli jsme se všichni k mamince a netrpělivě čekali na sedmou večerní, až to začne.

Celá rodina seděla tiše kolem stolu a sledovali jsme napjatě, jaká Zuzka bude. Jestli bude znát ta nervozita, kterou prý trpěla celé natáčení, i před ním, a jaký vůbec úsek z toho hodinového rozhovoru vyberou.
Musím přiznat, že jsem vůbec nedávala pozor, o čem mluví, protože jsem se soustředila jenom na to, jak vypadá a jak působí.

Líbilo se mi uvědomit si, že diváci u televize nemají ponětí, jak byla nervózní, a že teď na to taky kouká. Se svou rodinou u stolu s vánočním cukrovím, které bezděky pojídá, a vedle ní Dan, který ho pojídá vědomě, a jelikož jemu o nic nejde, tak si ho i vychutnává, stejně jako Violka na jeho klíně... Že já tu houpu Adriánka na koleni, aby nekřičel, a že maminka na nás posunkuje, ať jsme zticha, aby svou Zuzanku dobře slyšela :)
A že jakmile Zuzanka zmizela ze záběru, zvedla Kiki proti ní oba palce, jako že to zmákla... No a já si to celé natočila na telefon, což mi pomohlo pochopit na druhý poslech i to, o čem byla řeč :)


Znovu mě pobavilo, že z obrazovky mluví paní, která opravdu nevypadá, že celou akci nějak prožívá, navíc tolik lidí s ní...



Kiki se přiznala, že někdy použije Zuzky identitu. Ona má snad slevu někde v obchodě s kávou, a tak tam prý Kiki hlásí její jméno.
Vyprávěla, že zpoza pultu se ozvalo:

"Á, pani magistra, že?"

Tak si hned uvědomila svou důležitost a přitakala: "Jo, pani magistra!"
A měla ten tón, jako A hněte s sebou kurva! :)

Já se smála, ale Kiki mě usadila s tím, že na mý jméno pro změnu vystupuje na veterině. Nechce se jí tam prý zdlouhavě registrovat, a tak ohlásí mě a dostane, namísto slevy, nabídku zvířecích jmen, co jsem tam s nimi kdy v životě byla.

Když jde se psem, vybere jméno psí, když s kočkou, vybere kočičí. Blbý bude, až si jednou nevzpomene například, že takovej Čáryfuk nebyl pes, ale králík :)
***