Listopad 2015

Jak dělá kravička a popeláři

24. listopadu 2015 v 10:16 Zpovědnice
Víte, jak teď (a už dlouho) probíhá na facebooku ta hra na výzvy - vložte svý starý fotky, bla bla...

Je to trapný, ne?
Co?

Říkaly jsme si s Kiki, že tohle fakt hrát nechcem. Hlavně, ať nás nikdo nenominuje...

"Doufám, že si na me někdo nevzpomene s timhle!"
"No jasně, taky bych nerada..."

Prostě nechcem, že jo...
Stejně bychom to nedělaly a poslaly každýho někam.


Ona se ta hra už bude pomalu chýlit ke konci, podle mě, protože už všichni naši přátelé byli "vyzváni" a výzvu přijali a fotky vkládali.

Říkaly jsme si s Kiki, když jsme se zas viděly: "Hele, von mě nikdo nenominoval..."

"Je to divný, ale mně taky ne..."

Tak co budeme dělat? Asi založíme album "pravěk", navzdory tomu, že to nikoho nezajímá...
To jsme dopadly.



Další věc, udělala jsem Mirečkovi scénu, že jde na pivo. Pěkně po fúriovsku.
Celý čtyři dny, co měl práci, jsem se těšila, jak mě v ten pátý vystřídá s neskutečně zdlouhavým uspáváním a já si trochu oddychnu, a on na pivo prosim.
Zasypala jsem ho výčitkama, ale bylo mi to prd platný.

Prostě řekl, že jde a šel. A že ho mrzí, že mě to mrzí. No to je hodnej.


Já si teda vzala s Adrískem knížku, co jsme byli koupit - protože ho míním naučit, jak dělá které zvířátko a nemám pomůcky, a prohlíželi jsme si, dokud neodpadl. On na to nemá výdrž, neposedí.
Ale já vim, že to v něm zůstává a jednoho dne to na mě všechno vychrlí. Máma říkala, že v tomhle věku jsou jak houby, všechno dobře nasajou. Divný přirovnání. Leda se tím myslí houby na tabuli...


Další ráno jsem ho, jako asi tak pětkrát denně, zkoušela z probrané látky. Tady je zřejmá souvislost s tou mycí houbou.
Posadila jsem si ho mezi nás do postele, hned jak se probudil. Mirek ospale mžoural a já se začala vyptávat.

"Adriánku, a jak dělá kočička?"

Nic.

"Tak řekni, jak dělá pejsek!"

Zas nic. Ale to nevadí, jak říkám, on to tuší, jenom zatim nechce říct...


"Tak jak dělá kravička?"

Mirek už se mezitím nějak probral a začal mu napovídat:

"Nepůjdeš nikam na pivo! Doma budeš!"




Den předtím jsem se přistihla, že už to fakt neni OK se mnou. Proto jsem taky chtěla, aby mě na chvíli vystřídal!

Sedim takhle po ránu na gauči (což je asi tak moje nejpravidelnější činnost), koukám, jak to tam pucvičík pucvičí po podlaze, když v tom slyšim hrozný rány, dunění a křik.
Zvenčí jako.

Tak vylítnu, otevřu okno a tam popeláři. Dost neobratně a hlučně vysypávali bordel a přitom ječeli. Jen tak, zřejmě.
Hlubokým hrdelním hlasem vyřvávali na celou ulici. Možná měli taky nějakou výzvu.

A já si hned říkám: "Tak tohle teda ne, hošánkové! Tady řvát nebudete!"

Bez otálení jsem sedla k počítači, vyhledala mail na Pražské služby a sepsala stížnost.
Namísto závěrečného "S pozdravem", jsem zvolila příhodnější "S podivem".
A kdyby se mi podařilo nahrát i video, co jsem pořídila, tak už jsem to odeslala. Taková já jsem.

Tak jsem to video poslala aspoň Mirkovi do práce, kde na počítači vyvažuje náklad letadel. Zadává pokyny, kam se má co naložit, aby se letělo bezpečně a všechen náklad se spolu snesl, a tak.
Dokonce množství paliva jim počítá.

A teď mu přišlo video popelářů.

Odepsal mi: "Co to je?"

"Popeláři!"

"A?"

"No, řvali tu hrozně!"

"Dobře. A?"


To se mu to nechápe! Sedí si pěkně v kanclu, v kdoví jakym patře, čumí na letadla a je povznesen, to známe todleto.
(Vlastně moc né).

"Nechceš radši vzbudit Loje? Ten čas pro sebe ti moc nesvědčí," napsal mi ještě.

Dyť on nespí... Zarazila jsem se nad tou radou.
No dobře, dobře. Tak já si na ně teda stěžovat nebudu. Dneska budu hodná bába.

Ale bába jo, to je mi tak nějak vlastní, aniž bych chtěla :)


Vracela jsem se s kočárkem odněkud z nákupu, když v tom před domem zastavilo auto a vylezli dva chlápci. Šli taky k našemu vchodu a tím způsobili moje ŠTRONZO.
Kdykoliv vycítím možné nebezpečí, ztuhnu.

Zatímco jsem vůbec nemohla najít klíče, oslovili mě: "Dobrý den, vy tady bydlíte?"

"Ne. Teda jo. Teda vlastně ne..."

"Kriminální policie!" Ukázal mi jeden placku.

"Jo, já bydlim tady," ukázala jsem na přízemní okna.

"Výborně, a nevšimla jste si včera kolem poledního dvou neznámých osob, jak vcházely do domu?"

"Prosim vás, co se stalo?" Neudržela jsem zvědavost.

"Přepadli v bytě pani Kurdovou a chtěli ji oloupit."

"To je strašný! A nestalo se jí nic?"

"Nic se jí nestalo, ona zařvala a zloději utekli. Měli klobouky, neviděla jste je?"

"Já vzpomínám, vzpomínám... ale neviděla, opravdu nikoho jsem neviděla... Akorát ráno tady strašně hulákali popeláři..."

Oba mi očima viseli na rtech a čekali na souvislost.

"No nevim proč, asi mládí," uchechtla jsem se na vysvětlenou a utáhla pomyslnej šátek pod svym krkem...

Zírali na mě, pak jeden na druhýho, a tak jsem rychle slíbila, že když si na něco vzpomenu, tak se určitě ozvu.
A tak mám taky konečně výzvu... Akorát mi na sebe zapomněli dát telefon... Nominovat mě!:)
***




Zápisky z fronty (a cizího butiku)

16. listopadu 2015 v 22:32 Zápisky z ...
Pokud jde o Zápisky z butiku, tak jste si možná všimli, že jsou - že už tu nejsou.
Neni dost dobře možný, mít čtenáře Jakuba a vypisovat si tu vesele v glosách, jak jdou kšefty.
Tu o zákaznicích, tu o nás, co my na ně a jaký fintičky uplatňujem a co nám běhá hlavou i ústy, když odejdou... A tak dál... :)

Ale říkala jsem si - když budu psát z úplně jinýho podniku, o jinym krámu, co je taky na letišti... Co?;)
Znám pár holek odjinud, co to taky všechno znaj... Rozumíme si...

Tak do jednoho takovýho butiku, čirou náhodou taky s dámskou módou, přišla nová pracovní síla, brigádnice.
Ta ještě neví o týhle stránce. Takže omlouvat se jí budu až později :))))

Říkejme jí třeba Marina.

Tohle jméno se mi vždycky líbilo, tak asi proto mi teď přišlo na jazyk.

Tak tahle Marina byla v obchodě přede dvěma týdny a pak dnes. Její kolegyně, co pracuje častěji, si ji nemůže vynachválit.

"Ona pořád uklízí. Což je super, že jo... Někdo to dělat musí... heehééé."

A další kolegyně, co s ní byla v práci dnes, vyprávěla:

Marina si všimla, že neni vystavená kožená sukně, co visí ve skladu. Tak jsem řekla, ať ji vystaví, ale hned mě napadlo: Ty vole, brigádnice si toho všimla... co přišla po čtrnácti dnech... ne já... fakt dobrý...


V krabicích ve skladu je hodně šátků a šál. Když se něco prodá, hned se doplní a skoro neubyde...
Nekonečný příběh. Taky máme pár takhle rozjetých...

Marina prodala dva šátky.
Pak je chtěla odepsat z katalogu produktů a volá na starší kolegyni (na pracovně starší!):

"Těch šátků je ještě 36?"

"Jo, ve skladu v krabici."

"Joo, já vim, kde, jenom mě zarazilo to číslo. Jestli nemám vlčí mhu a je jich fakt 36."

" - Nemáš vlčí mhu...", uvědomila ji ta kolegyně a hned si vzpomněla, jak před pár dny otevřela krabici s šátky a měla dojem, že má vlčí mhu...
Já třeba taky mívám často v krámu tenhle dojem. Ale o tom už jsem se navyprávěla až až :)


I do tohohle obchodu chodí Rusky a Korejky, ale i Češky...

A manýry si s sebou přinášej úplně stejný, jako k nám.

Takže Češka tam přišla zkoušet kabát. Pak zjistila cenu. A začala s obligátním proslovem o tom, že se obává, aby jí
neuletělo letadlo.
Marina už věděla, že nekoupí. Že za chvíli koukne na hodinky a zděšeně provolá, že už musí letět...

Tyhle zákaznický manýry už i Marina zná.

A druhý den tam úřadovala zas jiná kolegyně, co je tam už dýl a je správně naladěná na ty prodeje za skoro každou cenu. Žádný mazlení se s tím...
Do prostřed obchodu se jí připotácela ožralá Ruska. Tak sťatá, že sotva chodila, sotva se na nohou držela, sotva mluvila, sotva se hýbala... A sotva věděla, kde je...

Uršula, tahle kolegyně, si poradila bravurně. Vycítila příležitost...

"Chačíte něčo pokupiť?" Zeptala se, jako by si vůbec nevšimla, s kým má tu čest...


"EEAAAUUU EEEE E," mumlala oslovená.

"Výborně. Tak co třeba eto?" A prodavačka jí ukázala svetr, co jí první přišel pod ruku.

"Éto? Ééééto nět krasivé...," zahalekala ta nalitá.

"Ale éto jesť krasivé, očin krasivé, eto vy pokupíte... charašo?"

"Charašooooo," ozvalo se.


"A drugoj vy pokupítě... hmm... ETO!" Popadla kalhoty obřích rozměrů - přišly jí první pod ruku.

"Charašooooo," ozvalo se zas, aniž bylo jasný, jestli opilka jenom neusnula a nechrápe...

A v tom se té ženštině přihodila zřejmě nehoda - prozradily ji rány do - teď už starých - gatí - Uršula si byla jistá, že se paní normálně posrala. Ale tím spíš přece potřebuje nový kalhoty!


"Vaša cena jesť... peť seť jevra... charašo?" Nedala se proto odradit od prodeje a pokračovala s pocitem, že jí její počínání bylo tak nějak "posvěceno" :)

"Charašoooo," schválila cenu Ruska, aniž by zřejmě tušila, o co jde, a byla požádána o kartičku, a prodej tím byl úspěšně dokonán.

A hned na to byla zavolána ostraha, která právě procházela kolem, aby si smradlavou cestující převzala.
Hned pochopili, že má pořádně nakoupíno... :)



Někdy se procházející ostraha, či policie hodí, jindy moc ne.
To třeba, když někdo zapomene v obchodě tašku. Je zásadou číslo jedna, obzvlášť na letišti, se zavazadla nedotýkat, přivolat policii a ustoupit do bezpečí - i s kolemjdoucími...
Jenže pro obchod tahle lehkovážnost zákaznic znamená zatáhnout roletu a přijít o případný kšeft.
A to se přesně nedávno stalo.

Ruska, která rozhrabala krám (ten vedlejší tedy, cizí), tak si nakonec vybrala jednu věc. A že se vrátí s prachama, co si jde vybrat... Berem karty! (oni berou...), ale neslyšela na to. Bylo tudíž jasný, že to byla výmluva a už se nevrátí. A zřejmě by se skutečně nevrátila, kdyby nezapomněla igelitku.

Prodavačka si toho všimla později, a tak její volání už dáma neslyšela. Zato ho slyšela procházející hlídka. A hned konala své... Na první pohled bylo vidět, že uvnitř igelitky jsou nějaké dárky, mobil, pas. Jenže pravidla jsou pravidla, musel se volat pyrotechnik. A prodavačka byla vyzvána, aby zavřela krám a šla čekat před něj.

Já s tou holkou pak mluvila, všechno mi to vyprávěla. Prý se tam zrovna chystala nakoupit nějaká bohatá panička v norkovém kožichu snad - ona se v těch kožešinách taky moc nevyzná, takže kdoví, jestli to nebyl nakonec třeba velice módní vlk, ale jistý je, že jí, chudák, musela sdělit, že maj´zavřeno... A přišli o kšeft.

Tak tam tak stála, s tou policejní hlídkou, a společně odháněli zákaznice, čekajíc na pyrouše. Dočkali se brzy, přišel krasavec v černém, vyloženě krasavec, co ti budu povídat - říkala mi ona, a ten ji vyzval, aby vytáhla mříž a pustila ho dovnitř. Sama musela i nadále zůstat vně.

No, a tak tam něco štrachal v té tašce, poléval to vodičkama v rozmanitých flakonech, co si přines v kufříku, úplná alchymie, až se najednou přiřítila ta Rusanda.


A vběhla mu tam. Za nim. Policajti ji chtěli zadržet, slovně, ale ona jim nerozuměla. Běžela ke svý tašce a ten pyrotechnik se najednou zvednul od práce a sputil na ni... něco Rusky zkrátka, úplně plynule, ta prodavačka mu nerozuměla skoro nic, jenom odvodila, že jí vynadal a tašku jí nedá, dokud ji nezkontroluje. Ona škemrala aspoň o ten pas, že jí prej uletí samaljot, ale byl to tvrdej chlap, neoblomnej, a tak ji vykázal zpátky za polovytaženou roletu. O kterou se pořádně praštila do kebule.

"Dobře ti tak," zamumlal za ní a hned si zas dřepnul a pokračoval v kontrole.

Ona si drbala rostoucí bouli a pořád na něj volala, ať si všechno nechá, že jí jde jenom o pas.

Nereagoval, tak to zkusila na policajty, jenže oni jí nerozuměli, tak ji ignorovali a ta prodavačka jí sice rozuměla, ale ignorovala ji taky. Kvůli ní přišla o kšeft. Ale zato má v krámu takovýho fešáka... No dobře, co jsme si, to jsme si...

Netrvalo dlouho a mladík vyhodnotil igelitku jako bezpečnou pro let. Vzal ji a nesl jí to ven - a přitom se pořádně praštil do kebule...


Holčina hned začala roletu vytahovat, což měla možná udělat hned, jak zahlásil, že má hotovo a je to OK, ale byla nějak myšlenkami jinde...
Ale stejně si pomyslela: Dobře mu tak...
On se na ni totiž ani jednou nepodíval :)
- Dobře jí tak! ;)


A teď krátce pár zápisků z dalších jiných obchodů...

Natrefila jsem v jednom lacinym hračkářství na takový obrovský, plastový mikrofony, který jsem myslela, že jsou na baterky. Tak to zkoumám, zapínání nikde, tak jak to funguje?
Nápis ECHO MIKROFON... Tak jsem to zkusila.

"Hu," nejdřív tiše.

"Hu," hlasitěji a třetí hu už bylo s ozvěnou, ale to už jsem koukala do očí pánovi, co právě vešel do téhle uličky a slyšel mou zkoušku mikrofónu...
Bylo mi před nim blbý, to koupit, ale už jsem viděla, jak se s tim Lojovinka a Violinka vyblbnou...
Tak jsem to vrátila a pak se pro to vrátila...

Doma jsem zjistila, že je to vůbec nebere, tak hlavně, že jsem vzala dva.
Ale ten náš, modrej, slouží dobře na mý improvizovaný ukolébavky...

Maminka ti zpívá... abys zavřel očička... dříííííív, než skončí písnička..... abys zavřel očička svýýý, dříííív, než písnička skončííííí....


Taky na poště jsem byla. Odeslat tu "nakladatelskou smlouvu". Snad poprvé mi cesta na poštu nevadila a neodkládala jsem ji na později, anebo rovnou na neurčito...
Hned ráno jsem vzala Pucflíka do kočáru a frčeli jsme.

Myslela jsem si, že nejvíc lidí tam bývá odpoledne a na večer. Ale v deset dopoledne, je správná odpověď. A podotýkám, že nikoliv jenom důchodci... Dlouhý fronty u všech okýnek. U jednoho ne, tam seděla zakyslá bába a prohlížela si nás zpoza svýho skla. A druhý, co ji před námi chránilo, byl nápis "POUZE HROMADNÁ PODÁNÍ!"


Zajela jsem do jedný z front, nijak zvlášť jsem si nevybírala, spíš která byla po ruce, no a jako na potvoru, zrovna ta nejpomalejší.
Nikdy to nedělám, že bych se dala s někým do řeči. Ale jak jsem tam tak stála a sledovala tu výměnu lidí u vedlejšího pultu, jak to tam odsejpá, jak právě odešla ta, co přišla asi půl hodiny po mně... Nedalo mi to a otočila jsem se na bábu za sebou.

"Tenhle přišel asi hodinu po mně," sdělila jsem jí.

A ona se hned chytla. Ani jsem nečekala, že by ne. Ačkoliv, když jde o mý štígro, mohla mě klidně poslat někam a nemohla bych se divit...

Ale řekla: "Já vim, jsme v nejhorší frontě."

A já zas: "Já si vždycky stoupnu takhle blbě!"

Ona: "Já taky, já taky..."


Takže jsem se uklidnila, že si ten zákon schválnosti nezasedl výhradně na mě, jak se mi mnohdy už zdá.



Do třetice mých pochůzek. Lídl a to jenom proto, že je blízko našich, kde jsem byla a proto, že tam maj asi tunovej pytel semínek.
Já je ještě pořád zobu. Už je to rok, co mi máma dala první sáček...


Tuhle, když jsem je do sebe sypala ve skladu, uchechtla se kolegyně, čtoucí si nápis na nich: "Na dozdobení pečiva!"

Hele, hleď si svýho...


No tak v tom Lídlu teď, jsem si do košíku naházela pár těch pytlů...
A samozřejmě další zboží.
A jdu ke kase - tentokrát přede mnou jeden člověk. A všude jinde celkem fronta. To jsou slepí nebo co? Cha chá!

Vítězoslavně jsem všechno vyskládala na pás a hnedle jsem byla na řadě. A sakra, už to vidim...

Kluk, dlouhý umaštěný vlasy, nepěstěnej plnovous, trčící obočí do všech stran, i přes oči, nechutný zuby, dlouhý nehty s černou špínou za nimi, a bílej beďar na nose. Kurva...

Málem jsem mu to mléko vzala z ruky, ale strašně se mi nechtělo, udělat tam poprask.
Takže jsem jen tiše "trpěla" a sledovala, aby se něčeho nedotýkal zbytečně víc, než je nutný...

A pak se to stalo. Naslinil si prst a sáhl po tom pytli slunečnicových semínek, aby ho namarkoval.

Co to kurva děláš? To nevíš, že si to sypu rovnou do držky?!!!!

Vůbec jsem nepochopila, proč to udělal, možná viděl, jak na něj znechuceně čumim, ale já byla znechucená!


V Lídlu jsou vůbec divní lidi. Proto říkám, že jsem tam jela výjimečně. Potraviny asi dobrý, akce určitě taky, ale nejvíc přeludů mám ve sbírce odtamtud.


Ještě mám jeden příběh, a ten je z našeho obýváku...
Kočka nám pochcala sedačku.
On jí totiž Lujzíček otočil kadibudku vchodem k lesu - k Ivanovi zády, tudíž nemohla na malou a zřejmě taky naschvál, jako ten nechuťák z Lídlu, to udělala na gauč. On nám teda gauč nepochcal, on mi jen oslintal semínka, to jsem asi špatně vystavila větu...

Nezbylo, než si pozvat firmu na čištění čalounění.
Přijel chlap s obrovskym luxem a že se do toho dáme.
Potřebuje naši vodu.

Zalezl do koupelny a začal neumětelsky odmontovávat hadici od sprchové hlavice. Potřeboval úzkej proud vody, ne sprchu... Jenže nám akorát tu hadici vyrval, a tak se úzkým proudem vody nyní my sprchujem...

Vynadala jsem mu slovy: "To nejde oddělat, víte..."

A on mě poprosil o vodu z varné konvice.

Tu vůbec nerada dávám z ruky, převařuju v ní Lojínkovi kojeneckou...

Tak povídám: "Já vám to tam sama naleju..."

Ale on na to: "Dejte to sem! To je moje práce...," a už to tam lil...

Měl ruce od nějaký dezinfekční tablety, což byla až do teď věc, kterou jsem v sobě řešila - a od teď to bylo
hned závažnější...

Otevřel víko, vstrčil dovnitř prst a pravil: "Vy jste mi dala teplou?"

Já: "Ne...," a řekla jsem to úplně rezignovaně.

"No proto!"


Dobrý no, to se mě nemoh předem zeptat...


Pak čistil a čistil a stejně ten kočičí zápach cejtíme dál...

Vyprávěla jsem tuhle příhodu mámě a ona mi pak, pobaveně, položila jednu doplňující otázku, kterou prokázala, jak dobře mě zná.

"Kolikrát jsi potom tu konvici vyvařovala?"


To je co? :) Musela jsem se smát, jak jsem profláklá. I když jsem si u nich myla pytlík semínek, bylo jí určitě jasný, že mi na ně někdo sahal. Já bych skutečně ráda někdy rodinu překvapila a řekla: "Dyť je to jedno, nic se nestalo, to snim/vypiju/přežiju...
Ale nějak si nemůžu pomoct.


Šestkrát, mimochodem...
***



Dneska se mi pořád nahrávaj´fotky na ležato, už nemám čas to řešit, tak si asi natočte telefony a počítače... :))))))




Přelud z letiště, paní z Bejrútu s chlupatýma nohama




Tahle zákaznice (naše) byla naprosto nepotenciální...

Úlovek Kiki...


A jedeme z nákupů - za ta srdíčka jsem byla rodinou téměř pranýřována! :)

Jakubovi

11. listopadu 2015 v 10:00 DNES
Někdy se stává, že to, co nechcete, aby se někomu doneslo, se mu donese... Ale už méně častěji se stane, že mu to donesete sami... To je zřejmě jen má výsada...

Několikrát se stalo, že jsem já nebo Kiki byla poznána někým cizím někde na veřejnosti a bylo to vesměs příjemné.
Mimochodem, která moje čtenářka poznala minulý týden Dana v nějakém pražském klubu a oslovila ho, když byl zrovna naštvanej, že mu místo jeho kabátu šatnářka vrací cizí bundu? :)
Nejen z tohohle důvodu jsem při psaní celkem opatrná a dávám si bacha, co a jak budu vyprávět, někdy volím i smyšlená jména, namísto skutečných...
A nějak jsem měla dojem, že okruh svých čtenářů znám. Respektive, že vím, kam můj blog dosah určitě nemá.

Takže tohle je jedna linie, co vedla k průseru...

Druhá začala tím, že jsem já začala pracovat před lety v obchodě s módou, jak víte. A to jenom proto, že jsem byla
doma s Elenkou a v krámu šéfovala Kiki, tak mě vzala na brigádku a pak jsem tam už, vlivem okolností, zůstala... Především z počátku jsem si v tomhle "světě" připadala jako cizák, co nestačí zírat, jak jsou ty bohaté paničky povrchní, co řeší a kolik utrácí za co... Tak jsem své zážitky, jak z Jiříkova vidění, glosovala v Zápiscích z butiku, které mi sloužily jako taková terapie - aspoň někomu to říct, jak je ten svět módy marnivej...

A taky jsem rozdala pár pseudonymů, aby se případní dotyční nemohli poznat, ačkoliv to bylo jen pro sichra. K nim se tohle nikdy nedostane... MYSLELA JSEM SI...

Třetí linii vedoucí k průseru představuje klasický příběh o tom, jak Vám někdo nesedí, protože máte pocit, že je snad z jinýho světa - dokud ho nepoznáte líp. A pak naopak, začnete ho mít rádi a původní domněnky jsou ty tam. Už se k nim nevracíte, je to prostě takhle, ten člověk je skvělej, mýlili jste se...

Akorát nějak zapomenete, že jste si dělali tyhlety poznámky... opět moje výsada, ano... A jednoho dne, když je přátelství v plném proudu, zjistíte, že Radim, dekoratér výloh, jak jsem jeho pozici nazvala, jelikož jsem nebyla ve své módní prostotě schopna zapamatovat si její ofiko název, celou tu dobu všechno čet´. Všechno.

Všechno prostě.

:)


První dojmy: KURVA

Musim se podívat, co jsem tam o něm psala za hovna.
Nemám na to, si to číst. Nechci to radši vědět.

Kurva.


A to se s námi baví? To šel Kiki na svatbu? To nám šil těhotenské mikiny? O čemž jsem mimochodem pak tady psala nějak takle:
Ušil nám mikiny, nemohly jsme se nasmát, jak jsme v tom vypadaly, jak velryby...

Pěkný, že jo? :)


Ačkoliv v té době už jsme byli přáteli a za mikiny jsme s Kiki byly rády, takže tyhle poznámky se netýkaly jeho práce. Ty se týkaly nás, protože jsme byly ve finální fázi těhotenství a tudíž prostě obrovské. Neslušelo nám nic... Ale tohle číst, nemohlo být pro Radima příjemné... Přestože ty mikči dobře posloužily velrybám :)

A jelikož takhle jsem psala, že zákulisně přezdíváme některým klientkám a jelikož Radim je spojen s vedením té značky, co ji prodáváme, mohl nám, díky mé prostořekosti, třeba i zavřít krám... To ale neudělal, nechával si vše pro sebe a s námi se přátelil, jako by nic. Bral si z nás jen to, co jsme mu netajily.
Mimochodem, tohle bych strašně ráda uměla.
Vycházet jen z toho, co druzí projevují přímo mně a ne z řečí, ... anebo z toho, co si přečtu, že o mně píšou na svých stránkách... Kurva :)


No nic, tenhle článek je věnován Jakubovi, kterýho žeru, protože je jinej, než ostatní, umí se chovat, srší energií a dokáže skvěle vyprávět příhody z butiků i odjinud... A to, že má šikovný ruce a umí naaranžovat šátek tak, že se modlim, aby ho zákaznice nechtěla zkoušet, protože bych ho už za Boha tak neuvázala, je jenom jeho bonus.
My si to někdy s Kiki fotily, jak to tam udělal. Abychom to tak udržely, po nájezdu Korejek a dalších hrabošek...
Tedy, ehm, pardon... :)))))


Samozřejmě, že v době, kdy se můj názor na Jakuba změnil, jsem nesedla a nezačala to spisovat na blog. To by byla nudná butikovka :) Každopádně, ani jsem nemazala staré články. Nenapadlo mě, že by se k blogu dostal.
Stejně by bylo pozdě. A víte, jak ho přede dvěma lety (!) objevil?
Někdo z jeho známých dal odkaz na fb...

Tři linie se protnuly a průser byl na světě...


Naštěstí Jakub dokázal všechno přejít, což málokdo umí. Připomněl mi Marka Darcyho z Bridget, jak našel její deník plný doslova hoven o sobě a šel jí koupit novej...


Takže poučení pro mě: Nedělat závěry, než druhého nepoznat...
O zákaznicích jen dobře
A když už, tak bejt obezřetná ;)



S omluvou, Jana



PS: Když jsem Ti na svatbě říkala, ať neodjíždíš, myslela jsem to vážně, protože jsem se těšila, až se spolu nalejem! ;)
***