Život v rovnováze

31. října 2015 v 14:24 |  ZPOVĚDNICE
Sice jsem dlouho nepsala, ale žijem.
Nejdřív jsem byla nemocná já, pak jsem se věnovala intenzivnímu tréninku chození obývákem bez držení - ne svýmu, šlo o Lujze, kterej už je tímto chodící, ale marod. Uf.
Musím říct, že z praktickýho hlediska je lepší, když stoná on, než já. Když mi bylo blbě a on chtěl trénovat a vstávat v šest s nočníma pauzama, to jsem ho div na kolenou neprosila, aby se beze mě pár dní obešel.

To je právě to těžký, když má člověk děti, že se nemůže jít vyhajat, když má teplotu, nemůže zalézt pod duchnu na celý odpoledne, natož den... A říct, jako v tý reklamě: Maminka je nemocná, bere si dovolenou...

Teď se karta obrátila a zatímco on hajá, já mám konečně chvíli pro sebe. Čímž myslím svý záliby. Který holt přichází na řadu až po nezbytných činnostech, jako je úklid, vaření, praní a žehlení. Když chce člověk všechno dělat pořádně a všechno doma zvládat a stíhat, mít zkrátka hotovo, tak mu na svý koníčky fakt čas nezbývá. V tomhle docela závidim Mirkovi.

Mně doktorka poradila dávat už chlebíček s máslem, (Adínkovi), a co myslíte, jak to dopadlo? Celou mě "zeblil". Po prvním soustu! A hned jsem ho zas musela převlíkat a vytírat, i sebe převlíkat... Kdyby z mýho vaření, ale po chlebu s máslem, prosim pěkně!

To Mirek se do žádných inovací nepouští. Sice mi pomáhá, ale stíhá svůj fotbálek klidně dvakrát v týdnu a vrací se povznesen a spokojen. Za svou fůrií...

Tuhle mi pouštěl na youtube záznam z nějakýho jejich zápasu a já vim, jak moc rád by měl ten fotbálkovej stůl doma. A tak se ho schválně ptám:

"Co by se změnilo, kdybys měl doma ten stůl?"

"Celej náš vztah!" Rozvášnil se nad tou představou.


Ovšem každej potřebuje nějaký ten svůj "únik", relax... A když nemá čas souvisle třeba hodinu, dvě, musí to být něco, co se dá dělat klidně v pětiminutovkách a na co se není třeba tolik soustředit.
A takovej já si našla novej tajtrlík...

Učím se upravovat si fotky. V článku, co mě k tomu přiměl, totiž stálo, že téměř každá potřebuje ještě zpětně doladit. Přibarvit, vysvětlit... Tedy zesvětlit! Kdyby vysvětlit, tak to by byla asi každá úprava marná...

Začala jsem zkoumat různý programy na netu, co by mi nejlíp posloužily a udělala jsem pár pokusů se svými letními obrázky.
Některými jsem byla nadšená. Říkám si: No teda! Ta hra se světly a stíny dělá opravdu tolik! Teď mám krásný fotky!

A tyhle svý majstrštyky jsem nadšeně předvedla Mirečkovi. A on na to, že takovejch fotek už viděl...
Hmmm. Tak aspoň, že je nechtěl vysvětlit :)

Nedala jsem se odradit a pilně zkoušela dál.
Adínek pochodoval pokojem a já pořád jedním okem na něm, měla to druhý ve fotošopu a hrála si...


Jenže, kdykoliv si začnu myslet, že už to skoro mám, že jsem na dobrý cestě (a mohla bych pomalu vystavovat :)))))), objeví se nějakej génius, co mi vytře zrak. Ve skupině fotografů na facebooku jsem objevila galerii nějakýho kluka a hned si říkám, TAK TOHLE JE ONO. To, co se jen tak nevidí. Přesně tohle chci umět, takový fotky chci!
Proč je to pro mě tak nedostižný? Auuuuuuuuuuuuuuuuu.....

On neví, že jsem ho šmírovala, a určitě se nedoví, když se mrknete taky ;)
Je na FB pod jménem Jan Hrbáč a svý výtvory má veřejný.

Ale ty svý Vám sem taky dám, ať vidíte ten rozdíl :)


Ovšem jako relax během hlídání Pujínka, mi to slouží skvěle.



Druhá záležitost, co je docela dobrá ve dnech trávených doma, je televize. Ale obohacená o desítky rozmanitých programů navíc - to Mirek si pořídil kvůli sportovním kanálům. Jenže netušil, že ještě víc je tam těch dětských a přírodovědných a o historii a tak... A stejně je většinou v práci, takže ovladač držím v ruce já...

Možná jsem v tomhle trošičku jak chlap, protože i mě zajímá, co JEŠTĚ dávaj v televizi.
A tak přepínám, když se Lujzík nedívá a hledám, co mě zaujme.

Nedávno se stalo, že jsem narazila na program s názvem Krb a tam plápolal oheň v krbu. To se tam najdou takový pořady, podle nichž se rovnou jmenuje i kanál. Jako například Akvárium. A záběr na mořský rybky v akvárku. To máme taky rádi. Africký nebe - mraky, co zrychleně plynou (zřejmě) nad Afrikou... To nás naopak moc nebaví.

Ale ten oheň mě rozesmál. Pořád jenom oheň. Takovou stanici se jistě vyplatí provozovat.
Poslala jsem to, jako vtip, do našeho společnýho "chatu", co máme s partou, a Kiki to přečetla Danovi takhle:

"Stanice KáErBé vysílá záběr do krbu..."



A já jsem krátce podumala, kdo, kdy a proč by takový pořad ocenil. Pak ke mě doputoval Pucflečík a usnul mi na rameni. Takže jsem uhasila oheň svým ovladačem a uložila ho pod jeho duchnu, protože on má ještě čas marodit...

Však já ho taky nebudu mít nejmíň, když stíhám čumět do akvárka a hloubat nad umělým ohněm :)



Ani Mirečkovi se náznak chřipky nevyhnul. A protože z toho byl nějak rychle venku (na chlapa), podezřívám ho, že bokem užíval něco víc, než jsem mu přinesla z lékárny já.
Dávno jsem tu zmiňovala, co dobře funguje na bolest v krku. Sprej Orofar, co mi ho onehdy sestra Zuzka poradila.
A tak jsem ho chtěla koupit i tentokrát, ale pro jistotu říkám:

"Nic lepšího asi neni, ne?"
"Už je," opáčila magistra.

Podivila jsem se.
"Jox," ona významně.

"Vážně?"

"Ten Orofar je účinnej, ale tolik nepálí. Kdežto Jox vypálí úplně všechno."

"Jox víc pálí?" Ujišťovala jsem se a už jsem ho kupovala...


A doma: "Mirečkůůů, lásko, tady ti něco nesu na ten krček..." :)


Stříkl si to na mandle a nic. Ticho.
Já čekala řev a svíjet, že se bude a on vůbec nic.

"Tebe to nepálí?"
"Pálí."
"Aha."

Hmmmmmmmmmmmm.


Dlouho ho trápil zub. Nemohl pořádně jíst, nešlo mu rozkousat tužší maso (moje specialita) a bolelo ho to. Jenže nemá v Praze zubařku. Oni maj teď všichni stomatologové nějak plno, nenašli jsme nikoho, kdo by přijímal nový pacienty a nebyl úplně z ruky.
Tak jsem zavolala po letech tý svý...
Já se úplně bála, že už mě třeba vyškrtla z databáze, když jsem tam tři roky nebyla, ale dokonce si mě pamatovala.

Upřímně říkám, že kvůli svý prohlídce bych si volat nevzpomněla, chtěla jsem jí přihrát Mirka.
Ovšem začala jsem od lesa...

"Já bych se ráda po dlouhý době objednala..."

Když jsem měla termín a zubařka se skoro loučila, povídám: "A mohl by k vám chodit i přítel?"

"My nový pacienty nebereme," odbyla mě a hovoru byl konec.

Tak. Mireček čeká, až mu zavolám termín, kdy jde k zubařce a zatím půjdu já...

Zavolala jsem jí znova.

"Pani zubařko, když on přítele bolí zub a na pohotovosti by čekal čtyři i víc hodin, nikde neberou nový pacienty...,"

"Tak já vám ho ošetřim," řekla, když už jsem chtěla mluvit o tom, jakej je to přitom statečnej chlap, co dobře snáší bolest... :)


A tak jsme měli termín oba a ve stejnou hodinu.
Jenže to ráno, co jsme měli přijít, nebyl Mirek k probuzení.

"Jsem nemocnej," zamumlal z pod peřiny.
"To je sice blbý, nemocný neberou, ale tebe vezme," ujistila jsem ho.

Spal dál, ani nedutal.
Zatřásla jsem s nim.

"Nemocný neberou," opakoval po mně.

Áaaa, že on se bojí! Pocítila jsem nepatrnou radost. Tak ještě, že jsem pani zubařce neřekla, jak seš statečnej, říkala jsem mu v duchu...

Když pak šel dovnitř, slyším jak mu přeju: "Ať tě to moc nebolí!"

A hned si říkám, proč ne vůbec? :)

Rozvrtala mu ten bolavej zub.
Prej to bolelo, ale nevydal ani hlásku. A to jsem stražila uši!

Já neměla žádnej kaz, ale za tu svou škodolibost zřejmě, jsem byla odměněna odstraňováním zubního kamene, což bolelo. Prej "JENOM TROCHU KAMENE"... Já skuhrala, cukala se... A on to zřejmě slyšel až ven, a proto potom nemohl uvěřit, když jsem mu oznámila, že jsem měla zuby v pořádku.

Velkou výhodou, že už může kousat zas na obě strany je, že už nemá výmluvu pro moje vyvařování.
Protože pokud jde o mou kuchyni, tam už takovej hrdina neni a chytá se každýho stébla, co by ho z tý kaše vytáhlo, když já podávám večeři... :)

Ovšem, jak sám rád říká, svět musí bejt v rovnováze, a tak on bude jíst, co dům dá, a já zas budu uklízet, co dům dá...
Abych nemusela vstávat od rozepsanýho článku (už ZASE), poprosila jsem ho, jestli by připravil mlíčko. Zavřel se v kuchyni a za chvíli mě volá.

Volám zpátky: "Co?"

Ale volal mě dál.

"Co je?! To tam fakt musim jít?"
"Jo!"

Vejdu a on stojí ve vodě. Všude kolem pluly kostky ledu.

"Já to chladil, pak jsem to špuntoval a nějak mi to vylítlo a ten hrnec se rozlil...," vysvětloval mi opatrně.

Koukala jsem a nezmohla se na slovo. To jako fakt mám zase vytírat???

"A jsou tu všude ledy," dodal, kdybych si asi náhodou nevšimla.


Takže šel krmit a já lovit ledový kry z toho moře, v který proměnil naši kuchyni. Soukromá antarktida, asi se pak budu muset jít zahřát pod africký nebe, ať je ta rovnováha :)
***



Tak tady ty mý výtvory:
Začnu svými oblíbenými pavouky :) Na fotce tedy...













***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Martin | 1. listopadu 2015 v 10:04 | Reagovat

No ty kraaaaaaavo ty fotky jsou super. Pošli mi odkaz na ten svůj fotošop. O_O

2 niternice | 1. listopadu 2015 v 11:19 | Reagovat

Vazne?? Libej se ti? Tos mi udelal radost:)

3 Veronika | 1. listopadu 2015 v 20:07 | Reagovat

Jani máš je fakt vymakané! Jsi šikula šikovná! Jsou krásné!

A konečně článek! To je jak droga :) Kontroluji každý den, někdy i dvakrát :) Mějte krásné podzimní dny!

4 Martin | 1. listopadu 2015 v 20:23 | Reagovat

Mimochodem... Líbí se mi Mirkův výklad rovnováhy.  Půjčím si to a zkusím to aplikovat. Takhle by to šlo...

5 niternice | 1. listopadu 2015 v 23:04 | Reagovat

To jsem ráda, že se fotky líbí, protože mě to moc baví a když zapomenu, jak fotěj profíci, tak jsem na ně i hrdá :)

No ale mnohem mnohem víc mě těší to, o té droze...;) děkuji

A pokud jde o tu rovnováhu, tak směle do vyvažování! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.