Mělo to tak bejt

11. října 2015 v 21:12 |  ZPOVĚDNICE
Byla jsem s Lujzem týden na chalupě.
Překvapili jsme babičku, když jsme zabušili na vrata...

Těžko říct, jestli její vyvalené oči znamenaly nadšení, anebo spíš zděšení, ale měla nás tam - musela se s tím smířit :)
Ono to totiž pro ni znamená drobátko práce navíc. A taky spát na gauči a nechat nám pohodlnější ložnici. Což ale chce sama od sebe! :)


"Tak jak vyrostl po měcíci?" Ptala jsem se jí hned v chodbě.

"No moc! Já ho přece viděla na videu, cos poslala, jak stojí u dveří. Tak jsme si hned s maminou říkaly, že to musel točit určitě Mirek, protože ženskou by nenapadlo, nechat batole mlátit do skleněný výplně..."

Polkla jsem a připustila, že možná napadlo... :)


Po tom měsíci v Praze jsem se těšila ven, do přírody, až se zas s kočárkem rozjedu po vsi, nasaju vůni stromů, rybníků, dýmu, co voní vzduchem z komínů a pálenýho listí... Ten podzim má svý specifický aroma. Tedy na vsi, v Praze ne.

Takže jsme hned vyrazili na procházku, jen co se babička nabažila uvítacích faciček od svýho vnoučka...


Zajela jsem s ním ke trati, za níž si sama netroufám a zatímco on usínal ve svém venkovském (sekáčovém) kočárku, já si fotila veverku, stromy, ptáky, padající listí a tak. Vydržím stát a jenom zírat a nasávat všechny ty zvuky a vůně strašně dlouho. A fotit ještě dýl.
Jenom ta veverka zabrala dvacet minut. I s čekáním, až se osmělí vylézt :)

V těch dnech se chystal výlov nedalekého rybníka s krásným jménem - Naděje.
Jenže Naděje je za tratí...

Naštěstí babička si chtěla koupit ryby, a tak jsme příštího rána dorazily i s kočárkem na hráz.
A to jenom kvůli mýmu apelu, aby si pospíšila! Viděla jsem totiž, jak přes vesnici projelo auto plný ryb a už jsem myslela, že budou končit. Že přijdem a bude po všem.
To jsem ale babičku rozesmála. Tři dny prej to budou lovit!

Nevěřila jsem jí a hnala ji hrází. Jak projelo druhý auto, musela přidat :)

Z dálky jsem si říkala: To je ale lidu tam!
Ale z blízka se ukázalo, že se jedná o školní výlet, kterej když učitelky ukončily, zbylo pár domorodců.
A nekončilo se zdaleka. Tři dny to lovili...


Víte, ten rybář kdysi... když jsem před pár lety vedle babičky z hráze koukala. Jak machroval, že chytí rybu holou rukou - a chytil... Tak tam byl zas. Akorát už nemachroval, ale normálně mě pozdravil. Možná proto, že tehdá jsem nebyla s kočárem, nebo že mi bylo míň, že jemu už je víc... Kdoví.


Babička řekla, že si můžu jít fotit, že pohlídá malýho spáče. Loj nám totiž usnul. A to jsem myslela, jak mu ukážu ryby. Umí, jak dělaj´. Ale začal tak dělat sám od sebe, tak je potřeba mu ten tik přiřadit k patřičné zvířeně, aby si ho příliš neosvojil...

A tak chrněl, já pobíhala pod hrází mezi rybáři a fotila, no a babička zatím klábosila s nějakou sousedkou, co taky přišla se síťovkou pro kapříka.
A pak jsem ji vystřídala, aby mohla sejít dolů ke kádím ona a poručit si, co by ráda. Strejda nám doporučil koupit líny, prej maj´maso lepší, než kapři. Tak na něj dala a řekla si o tři. A zabít. Těšila jsem se na oběd :)

Ženština, co stála do teď vedle mě, konečně pochopila, že pokecu je konec a odebrala se k domovu. A my ji za nějakou chvíli následovali. A nebýt toho, že babička znala každýho, kdo šel proti nám, a tak museli dát řeč, neměla bych tolik pěkných fotek... (Pro lidi, jako je Kiki, jenom FOTEK).

Během výbornýho oběda jsem zjistila, že líni maj´kostí úplně stejně, jako kapři. Dokonce jsem jednu spolka a babička mě musela ujišťovat, že mi neproděraví vnitřnosti. Prázdný talíř jsem odnesla asi za hodinu. To je ten problém, co s rybami mám, ale ráda na něj, s vidinou zdravý krmě, zapomínám.
Ovšem když je hlad a málo času, dávám si radši něco nekomplikovanýho...


Ještě v Praze mě zaujal článek o využití zdravých šípků v kuchyni. Marmelády, čaje, víno... Kdyby tam tu zdraví prospěšnost tolik nevyzdvihovali, nedostali by mě. Ale takhle byly šípky dokonce jedním z impulzů vedoucích k odjezdu na chalupu!
V představách jsem se viděla nad ošatkou plnou krásných červených oválků, jak z nich hravě tvořím ten džem a stáčím vínečko rudé...

To určitě. Realita se pak úplně lišila...

Nikdy jsem šípky nesbírala, netuším kde rostou a nejsem si ani jistá, jak přesně vypadají. Abych je nezaměnila kupříkladu, řekněme, s jeřabinami nebo ptačím zobem, klidně...
Myslím, že babička by řekla, že se to klidně stát může. Když byla svědkem mý věty: "Jistě, jdou s kamerou do lesa a hned potkaj mravenečníka!"

Tak jsem komentovala nějaký dokument pro děti, jak je les plnej zvířátek.

Babička, která právě chystala ty ryby, volala z kuchyně: "Mravenečníka? No prosim tě, toho tam museli nastrčit, ten u nás ani nežije."

Pak přišla k televizi a pravila: "Jo, jezevce myslíš..."

Tak jezevec, hmmm

Přeptala jsem se jí, jestli neví, kde tu najdu šípkovej keř. Řekla, ať si zajedu do lékárny pro šípkovej čaj, že to mám lepší. Bez práce.

To je zase rada nad zlato.

Nakonec mi adresu toho keře dala. Za vedlejší vsí u potoka.
Už jsem startovala káru...

Psali tam, že se musí počítat s drobnými oděrkami od trnů. To jsem si vzpomněla, když jsem s žádnými trny nepočítala a ty už mě odíraly... Přesto jsem si tu práci, ten sběr, v duchu pochvalovala a užívala. Kolikrát za rok dělám něco vyloženě sezónního? Kromě koupání (ne mytí! :)) a zdobení vánočního stromku...
Podzim toho přináší nejvíc - to je sběr hub, přihlížení výlovům, trhání jablek, ořechů - všechno jsem to zvládla i letos, plus trhání šípků!

Za chvíli jsem získala grif a šlo to rychle, čtvrtka tašky, co mi babička dala, byla plná. A já spokojená. Hned uvařím čaj.

Píšou, že plody se musí vydlabat. Mají agresivní jadérka. A že se to nejlíp dělá v rukavicích, protože jadérka jsou jak skelná vata...
Inu, rukavice jsem si navlékla a dala se do práce. Každý šípek bylo potřeba rozkrojit na půl a z každé té půlky ta malá, nepoddajná zrníčka, vyšťourat. Než se mi podařilo zpracovat deset šípků, uběhlo půl hodiny. A pomalu jsem dávala za pravdu babičce, že návštěva lékárny by vyšla líp.

Dvacet půlek jsem zalila horkou vodou a šla si přečíst dobu louhování.
Dočetla jsem se, že plodů se nemá dotýkat nic kovového, aby nedošlo ke ztrátě toho zásadního, vitamínu C.
Koukla jsem na nerez lžičku, obalenou skelnými zrnky. KURVA.


Věděla jsem, že když se na tuhle problematiku zeptám babičky, řekne, že je to hovadina. I kdyby jen kvůli mně. A taky, že mi to řekla. Tak jsem si to v rychlosti vypila, protože Lujz už se budil a čas mýho osobního volna vypršel.
To jsem si zas užila...


Následující dny propršelo. Nejhorší počasí, když je člověk na chalupě. Protože sedět doma, to je věčná škoda. V Praze se to snese líp. A tak jsme doma neseděli. Vyrazili jsme s babičkou na nákupy do města. Nejvíc mě teď baví nakupovat hračky. Sehnala jsem parádního orla na gumě. A taky knížku se zvířátky, co tu poznáváme a houpačku na hrazdě, co je sice trochu velká a nepraktická, ale rozhodně ho v tom počasí zabaví.

Celou dobu, co jsem vybírala ty tajtrlíky, nesl se rozlehlou prodejnou odpudivý kašel - tuberák. A u kasy jsem zjistila, že tak strašně kašle prodavačka. Mladá holka, co tam někomu vykládala, že holt doma zůstat nemůže, aby to vyležela.
Za žádnou cenu jsem nechtěla, aby se těch hraček, co mám v košíku, dotýkala.

Už po nich sahala, ale já vyhrkla: "VY NE!"

Kupodivu se vůbec nehádala (ani nelekla), dokonce jako by to očekávala... Vstala z otočný židle a houkla na kolegyni: "Mě nechtěj, jak jsem nemocná..."


No bodejť!


Tak jsme nějak přečkali ty deštivý dny. Pár procházek pod pláštěnkou, na který se houpal orel, Půjínkovi ve výhledu, no a hodně hraní v chalupě, na podlaze mezi psem a kočkou.
Taky chození jsme trénovali, ale dva krůčky jsou zatím rekord :)


Když se konečně vyčasilo, přijel za námi Mireček. Měli jsme nabitej program, dneska výlov Rožmberka, zítra houbaření. Aktivity, co se daj´ jedině v týmu. Protože všechno je to za tratí...


Na tomhle slavném výlovu, o kterém bývá zmíňka i ve večerních zprávách, jsme byli už loni. To jsme museli všechno ochutnat a koupit a prošmejdit, nejlíp i ty ryby zachránit. A letos? Už jsme si plno lákadel odpustili. Dali jsme si pivo, usadili se ke stolku a užívali si den. Už víme, že ryby, co tu nabízí z rožně, nejsou právě vylovené, dokonce ani rožmberské. Takže když se dostavil hlad, dali jsme si nekomplikovaný kuře :)

Loni jsem si toho nevšimla, nebo to tu nebylo - atrakce pro děti. Domek s klouzačkami do balónků, kde směly děti řádit celý deset minut za 40,- korun. S naším Lojem jsem tam za tu cenu řádila já.

Na koníky je ještě malej, tak je jenom hladil a balónek dostal, aniž musel soutěžit. Potom usnul a my si dali kávu a procházeli se s kočárkem po staré hrázi se stovkou dalších turistů a to jenom proto, že byl pátek a další stovky ještě nestačily přijet...
Záměrně jsme si vybrali tenhle den.

No a nebyla bych to já, kdybych nezatoužila po super fotce vodního ptactva, pochutnávajícího si na volně dostupných rybkách, co se bezbranně plácaj´ v mělkých loužích, co zbyly na dně po vypuštění všech hlubokých vod.

To hejno labutí, racků a volavek posedávalo celkem blízko. Tam dojdu raz dva. Nechápu, proč to ještě nikoho nenapadlo.
Vzala jsem Adínka do náručí a ve svých holinách a s foťákem na krku vyrazila doprostřed té blátité pláně.

Jó doprostřed...

Plán to byl smělej, ale dobrej tak pro tank. Čím dal tím víc jsem se bořila do bahna, až jsem skoro nohu nevyndala, jak mi ji nepevný dno vysoko nad kotníky sevřelo. Když to začalo bejt kritický, což znamená, že Pujínek chtěl mermomocí taky do bláta, otočila jsem se na cestu zpátky. Na fotkách, co jsem pořídila, je vidět to hejno ptáků úplně stejně blbě, jako ze břehu, protože zkuste si fotit s meloucím se batoletem v náručí. Na chvíli mě napadlo, že si ho tam na moment odložím, ale rychle jsem si to rozmyslela. Otázka zněla: Fotku nebo syna?
Syna, kurva... Tak jsme se vydali ke břehu, kde na nás čekal rozumný tatínek... Doufám, že synek si bude brát příklad z něho a ne ze mě... Ačkoliv - dala jsem přednost dítěti, to si ze mě vzít může :)))


V závěru našeho výletu jsme ještě potkali toho rybáře. Pravil něco, jako že máme na sebe štěstí. Mireček se na mě tázavě podíval, ale já ho hned uklidnila, že časy Tondů a rybářů jsou ty tam. Možná škoda pro blog a mou psychiatričku... :) která si mě přestala zvát, když jsem ji začala nudit Mirečkem :)
Ale nedá se nic dělat. Teď už jsem vyrovnaná žena a máma od rodiny. Sami vidíte, jak dobře si vedu... ;)





Příštího dne jsme se vypravili do lesa, na ty houby. Babička mi celý týden říkala, že ještě nerostou. Prej málo pršelo.
Takže jsme zpočátku nacházely samý starý a plesnivý, co byly mladý a zdravý v době, kdy jsme všichni mysleli, že ještě nerostou...

Ale pak jsme zašli hlouběji a tam úplný žně. Nevěděli jsme, ke který hnědý hlavičce se sklonit dřív.
Na cestě tam jsem našla ptáčka. Takovýho pěknýho, neobvyklýho. (Takže vrabce :))
Ba ne. Opravdu nějakej lesní ptáček, barevnej.

Seděl tam, div jsme ho nepřejeli. (Bejt to na mně, tak přejeli, měla jsem ho za kámen...).
Po chvíli váhání jsem ho odnesla dál do lesa, víc pro něj teď udělat nemůžu.


Sbíráme, sbíráme, radujem se a pak už nadáváme, kolik těch hub je a že nemáme tolik času a tak hlubokej košík, abychom pobrali všechny, co se tam na nás smály... A tak jsme v jednu chvíli řekli DOST a šli zpátky k autu.
A sotva jsme se rozjeli, zas ten ptáček na cestě. No je tohle normální?

Nedalo se nic dělat, jel s námi.
Jelikož jsem na sebe opatrná, nevzala jsem ho dlaní, ale vyprázdnila jsem autolékárničku a vpochodovala jsem ho do ní.
A u babičky na dvoře jsem vytáhla z kůlny starou přepravku a i s tím futrálem do ní milýho ptáčka vložila.

Dumala jsem, co s ním je, že nelétá. Je poskakoval a to ještě nerad.
Vyfotila jsem ho a poslala mámě i ségrám, jestli mi poradí, co s ním. Protože mi bylo jasný, co by na něj řekla pragmatická babička...

Odepsaly, že nevypadá nemocně a ať ho zavezu do záchranný stanice. To už bylo i nad mý představy, ale budiž - když napíšou, kde se taková nachází.

Zatím jsem utíkala pro svá slunečnicová semínka. Teď se budou hodit nejen mně! Ještě, že je mám, líp tomu zpěváčkovi prospěju!
Jenže když jsem přiběhla zpátky, ležel vzhůru nohama...
Nemohla jsem uvěřit. Jsou to dvě minuty, snad ani ne, co tu pěkně hačal. Co to má znamenat?
V jeden moment se tu čepýří a za chvíli už není...

Poslala jsem mamince a holkám novou fotku, že už není potřeba hledat tu stanici.

A šla jsem se starat o Půjínka, o to, co mi náleží...




V noci nás vzbudil a já ho přebalila a spali jsme dál. Ráno povídám Mirkovi: "Víš, že jsme celou noc spali s jeho pročůranou plenou?"

A on odpověděl, že je rád, že mu to říkám, protože celou noc cejtil smrad a myslel, že tak smrdím já, že jsem se snad pochcala. Prej byl zděšen :)

"To snad ne! Co kdybych tu plenu teď jenom vyhodila a nic ti neřekla?" Zděsila jsem se taky.

Jenže on mě uklidnil: "Ale řeklas mi o ní, mělo to tak bejt..."


Takže kdybych neřekla, měl si myslet, že se pochcávám a smrdim. A to jsem to řekla jenom jako perličku - Bože, kolik já už si jich nechala pro sebe? :)
***







































 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 baji | E-mail | 12. října 2015 v 13:50 | Reagovat

Krásné povídání, pěkné fotky a nejlepší je ta předposlední, kde je popsán postup při zvládání dopravní nehody. Ten už ten ptáček opravdu nezvládl!(ale pozor, některé nemoci se šíří i bez doteku !)
Malý Ádinek, Půjinek či Luinek, nebo jak mu ještě říkáte, je moc roztomilý a šikovný.

2 Martin | 12. října 2015 v 15:29 | Reagovat

Krásné psaní a nádherné fotky. I ty ryby na pekáči mají podzimní barvy. Komentáře výše si nevšímej. Chce tě jen vystrašit. :-)

3 Anička | 12. října 2015 v 15:31 | Reagovat

Plínka! :-D :-D Ještě, že Jani všechno vykecáte :-D :-D
Ptáček byl červenka :-) To se stává :-)

4 Niternice | 12. října 2015 v 23:31 | Reagovat

Dekuju :)

Toho postupu, jak zvladnout nehodu, jsem si vsimla az z ty fotky, to je zas kuriozita. Ale rikam, lezi v autolekarnicce. Mozna je to "odpoved shury", co se mu stalo, mel nehodu...

Mam pocit, ze podzimu konecne prichazim na chut, driv jsem ho nejak nedovedla ocenit, ani barvy, ktery jsou tak fotogenicky :)

5 Marie | 14. října 2015 v 17:29 | Reagovat

Krása,krása,krása.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.