Říjen 2015

Život v rovnováze

31. října 2015 v 14:24 Zpovědnice
Sice jsem dlouho nepsala, ale žijem.
Nejdřív jsem byla nemocná já, pak jsem se věnovala intenzivnímu tréninku chození obývákem bez držení - ne svýmu, šlo o Lujze, kterej už je tímto chodící, ale marod. Uf.
Musím říct, že z praktickýho hlediska je lepší, když stoná on, než já. Když mi bylo blbě a on chtěl trénovat a vstávat v šest s nočníma pauzama, to jsem ho div na kolenou neprosila, aby se beze mě pár dní obešel.

To je právě to těžký, když má člověk děti, že se nemůže jít vyhajat, když má teplotu, nemůže zalézt pod duchnu na celý odpoledne, natož den... A říct, jako v tý reklamě: Maminka je nemocná, bere si dovolenou...

Teď se karta obrátila a zatímco on hajá, já mám konečně chvíli pro sebe. Čímž myslím svý záliby. Který holt přichází na řadu až po nezbytných činnostech, jako je úklid, vaření, praní a žehlení. Když chce člověk všechno dělat pořádně a všechno doma zvládat a stíhat, mít zkrátka hotovo, tak mu na svý koníčky fakt čas nezbývá. V tomhle docela závidim Mirkovi.

Mně doktorka poradila dávat už chlebíček s máslem, (Adínkovi), a co myslíte, jak to dopadlo? Celou mě "zeblil". Po prvním soustu! A hned jsem ho zas musela převlíkat a vytírat, i sebe převlíkat... Kdyby z mýho vaření, ale po chlebu s máslem, prosim pěkně!

To Mirek se do žádných inovací nepouští. Sice mi pomáhá, ale stíhá svůj fotbálek klidně dvakrát v týdnu a vrací se povznesen a spokojen. Za svou fůrií...

Tuhle mi pouštěl na youtube záznam z nějakýho jejich zápasu a já vim, jak moc rád by měl ten fotbálkovej stůl doma. A tak se ho schválně ptám:

"Co by se změnilo, kdybys měl doma ten stůl?"

"Celej náš vztah!" Rozvášnil se nad tou představou.


Ovšem každej potřebuje nějaký ten svůj "únik", relax... A když nemá čas souvisle třeba hodinu, dvě, musí to být něco, co se dá dělat klidně v pětiminutovkách a na co se není třeba tolik soustředit.
A takovej já si našla novej tajtrlík...

Učím se upravovat si fotky. V článku, co mě k tomu přiměl, totiž stálo, že téměř každá potřebuje ještě zpětně doladit. Přibarvit, vysvětlit... Tedy zesvětlit! Kdyby vysvětlit, tak to by byla asi každá úprava marná...

Začala jsem zkoumat různý programy na netu, co by mi nejlíp posloužily a udělala jsem pár pokusů se svými letními obrázky.
Některými jsem byla nadšená. Říkám si: No teda! Ta hra se světly a stíny dělá opravdu tolik! Teď mám krásný fotky!

A tyhle svý majstrštyky jsem nadšeně předvedla Mirečkovi. A on na to, že takovejch fotek už viděl...
Hmmm. Tak aspoň, že je nechtěl vysvětlit :)

Nedala jsem se odradit a pilně zkoušela dál.
Adínek pochodoval pokojem a já pořád jedním okem na něm, měla to druhý ve fotošopu a hrála si...


Jenže, kdykoliv si začnu myslet, že už to skoro mám, že jsem na dobrý cestě (a mohla bych pomalu vystavovat :)))))), objeví se nějakej génius, co mi vytře zrak. Ve skupině fotografů na facebooku jsem objevila galerii nějakýho kluka a hned si říkám, TAK TOHLE JE ONO. To, co se jen tak nevidí. Přesně tohle chci umět, takový fotky chci!
Proč je to pro mě tak nedostižný? Auuuuuuuuuuuuuuuuu.....

On neví, že jsem ho šmírovala, a určitě se nedoví, když se mrknete taky ;)
Je na FB pod jménem Jan Hrbáč a svý výtvory má veřejný.

Ale ty svý Vám sem taky dám, ať vidíte ten rozdíl :)


Ovšem jako relax během hlídání Pujínka, mi to slouží skvěle.



Druhá záležitost, co je docela dobrá ve dnech trávených doma, je televize. Ale obohacená o desítky rozmanitých programů navíc - to Mirek si pořídil kvůli sportovním kanálům. Jenže netušil, že ještě víc je tam těch dětských a přírodovědných a o historii a tak... A stejně je většinou v práci, takže ovladač držím v ruce já...

Možná jsem v tomhle trošičku jak chlap, protože i mě zajímá, co JEŠTĚ dávaj v televizi.
A tak přepínám, když se Lujzík nedívá a hledám, co mě zaujme.

Nedávno se stalo, že jsem narazila na program s názvem Krb a tam plápolal oheň v krbu. To se tam najdou takový pořady, podle nichž se rovnou jmenuje i kanál. Jako například Akvárium. A záběr na mořský rybky v akvárku. To máme taky rádi. Africký nebe - mraky, co zrychleně plynou (zřejmě) nad Afrikou... To nás naopak moc nebaví.

Ale ten oheň mě rozesmál. Pořád jenom oheň. Takovou stanici se jistě vyplatí provozovat.
Poslala jsem to, jako vtip, do našeho společnýho "chatu", co máme s partou, a Kiki to přečetla Danovi takhle:

"Stanice KáErBé vysílá záběr do krbu..."



A já jsem krátce podumala, kdo, kdy a proč by takový pořad ocenil. Pak ke mě doputoval Pucflečík a usnul mi na rameni. Takže jsem uhasila oheň svým ovladačem a uložila ho pod jeho duchnu, protože on má ještě čas marodit...

Však já ho taky nebudu mít nejmíň, když stíhám čumět do akvárka a hloubat nad umělým ohněm :)



Ani Mirečkovi se náznak chřipky nevyhnul. A protože z toho byl nějak rychle venku (na chlapa), podezřívám ho, že bokem užíval něco víc, než jsem mu přinesla z lékárny já.
Dávno jsem tu zmiňovala, co dobře funguje na bolest v krku. Sprej Orofar, co mi ho onehdy sestra Zuzka poradila.
A tak jsem ho chtěla koupit i tentokrát, ale pro jistotu říkám:

"Nic lepšího asi neni, ne?"
"Už je," opáčila magistra.

Podivila jsem se.
"Jox," ona významně.

"Vážně?"

"Ten Orofar je účinnej, ale tolik nepálí. Kdežto Jox vypálí úplně všechno."

"Jox víc pálí?" Ujišťovala jsem se a už jsem ho kupovala...


A doma: "Mirečkůůů, lásko, tady ti něco nesu na ten krček..." :)


Stříkl si to na mandle a nic. Ticho.
Já čekala řev a svíjet, že se bude a on vůbec nic.

"Tebe to nepálí?"
"Pálí."
"Aha."

Hmmmmmmmmmmmm.


Dlouho ho trápil zub. Nemohl pořádně jíst, nešlo mu rozkousat tužší maso (moje specialita) a bolelo ho to. Jenže nemá v Praze zubařku. Oni maj teď všichni stomatologové nějak plno, nenašli jsme nikoho, kdo by přijímal nový pacienty a nebyl úplně z ruky.
Tak jsem zavolala po letech tý svý...
Já se úplně bála, že už mě třeba vyškrtla z databáze, když jsem tam tři roky nebyla, ale dokonce si mě pamatovala.

Upřímně říkám, že kvůli svý prohlídce bych si volat nevzpomněla, chtěla jsem jí přihrát Mirka.
Ovšem začala jsem od lesa...

"Já bych se ráda po dlouhý době objednala..."

Když jsem měla termín a zubařka se skoro loučila, povídám: "A mohl by k vám chodit i přítel?"

"My nový pacienty nebereme," odbyla mě a hovoru byl konec.

Tak. Mireček čeká, až mu zavolám termín, kdy jde k zubařce a zatím půjdu já...

Zavolala jsem jí znova.

"Pani zubařko, když on přítele bolí zub a na pohotovosti by čekal čtyři i víc hodin, nikde neberou nový pacienty...,"

"Tak já vám ho ošetřim," řekla, když už jsem chtěla mluvit o tom, jakej je to přitom statečnej chlap, co dobře snáší bolest... :)


A tak jsme měli termín oba a ve stejnou hodinu.
Jenže to ráno, co jsme měli přijít, nebyl Mirek k probuzení.

"Jsem nemocnej," zamumlal z pod peřiny.
"To je sice blbý, nemocný neberou, ale tebe vezme," ujistila jsem ho.

Spal dál, ani nedutal.
Zatřásla jsem s nim.

"Nemocný neberou," opakoval po mně.

Áaaa, že on se bojí! Pocítila jsem nepatrnou radost. Tak ještě, že jsem pani zubařce neřekla, jak seš statečnej, říkala jsem mu v duchu...

Když pak šel dovnitř, slyším jak mu přeju: "Ať tě to moc nebolí!"

A hned si říkám, proč ne vůbec? :)

Rozvrtala mu ten bolavej zub.
Prej to bolelo, ale nevydal ani hlásku. A to jsem stražila uši!

Já neměla žádnej kaz, ale za tu svou škodolibost zřejmě, jsem byla odměněna odstraňováním zubního kamene, což bolelo. Prej "JENOM TROCHU KAMENE"... Já skuhrala, cukala se... A on to zřejmě slyšel až ven, a proto potom nemohl uvěřit, když jsem mu oznámila, že jsem měla zuby v pořádku.

Velkou výhodou, že už může kousat zas na obě strany je, že už nemá výmluvu pro moje vyvařování.
Protože pokud jde o mou kuchyni, tam už takovej hrdina neni a chytá se každýho stébla, co by ho z tý kaše vytáhlo, když já podávám večeři... :)

Ovšem, jak sám rád říká, svět musí bejt v rovnováze, a tak on bude jíst, co dům dá, a já zas budu uklízet, co dům dá...
Abych nemusela vstávat od rozepsanýho článku (už ZASE), poprosila jsem ho, jestli by připravil mlíčko. Zavřel se v kuchyni a za chvíli mě volá.

Volám zpátky: "Co?"

Ale volal mě dál.

"Co je?! To tam fakt musim jít?"
"Jo!"

Vejdu a on stojí ve vodě. Všude kolem pluly kostky ledu.

"Já to chladil, pak jsem to špuntoval a nějak mi to vylítlo a ten hrnec se rozlil...," vysvětloval mi opatrně.

Koukala jsem a nezmohla se na slovo. To jako fakt mám zase vytírat???

"A jsou tu všude ledy," dodal, kdybych si asi náhodou nevšimla.


Takže šel krmit a já lovit ledový kry z toho moře, v který proměnil naši kuchyni. Soukromá antarktida, asi se pak budu muset jít zahřát pod africký nebe, ať je ta rovnováha :)
***



Tak tady ty mý výtvory:
Začnu svými oblíbenými pavouky :) Na fotce tedy...













***

Mělo to tak bejt

11. října 2015 v 21:12 Zpovědnice
Byla jsem s Lujzem týden na chalupě.
Překvapili jsme babičku, když jsme zabušili na vrata...

Těžko říct, jestli její vyvalené oči znamenaly nadšení, anebo spíš zděšení, ale měla nás tam - musela se s tím smířit :)
Ono to totiž pro ni znamená drobátko práce navíc. A taky spát na gauči a nechat nám pohodlnější ložnici. Což ale chce sama od sebe! :)


"Tak jak vyrostl po měcíci?" Ptala jsem se jí hned v chodbě.

"No moc! Já ho přece viděla na videu, cos poslala, jak stojí u dveří. Tak jsme si hned s maminou říkaly, že to musel točit určitě Mirek, protože ženskou by nenapadlo, nechat batole mlátit do skleněný výplně..."

Polkla jsem a připustila, že možná napadlo... :)


Po tom měsíci v Praze jsem se těšila ven, do přírody, až se zas s kočárkem rozjedu po vsi, nasaju vůni stromů, rybníků, dýmu, co voní vzduchem z komínů a pálenýho listí... Ten podzim má svý specifický aroma. Tedy na vsi, v Praze ne.

Takže jsme hned vyrazili na procházku, jen co se babička nabažila uvítacích faciček od svýho vnoučka...


Zajela jsem s ním ke trati, za níž si sama netroufám a zatímco on usínal ve svém venkovském (sekáčovém) kočárku, já si fotila veverku, stromy, ptáky, padající listí a tak. Vydržím stát a jenom zírat a nasávat všechny ty zvuky a vůně strašně dlouho. A fotit ještě dýl.
Jenom ta veverka zabrala dvacet minut. I s čekáním, až se osmělí vylézt :)

V těch dnech se chystal výlov nedalekého rybníka s krásným jménem - Naděje.
Jenže Naděje je za tratí...

Naštěstí babička si chtěla koupit ryby, a tak jsme příštího rána dorazily i s kočárkem na hráz.
A to jenom kvůli mýmu apelu, aby si pospíšila! Viděla jsem totiž, jak přes vesnici projelo auto plný ryb a už jsem myslela, že budou končit. Že přijdem a bude po všem.
To jsem ale babičku rozesmála. Tři dny prej to budou lovit!

Nevěřila jsem jí a hnala ji hrází. Jak projelo druhý auto, musela přidat :)

Z dálky jsem si říkala: To je ale lidu tam!
Ale z blízka se ukázalo, že se jedná o školní výlet, kterej když učitelky ukončily, zbylo pár domorodců.
A nekončilo se zdaleka. Tři dny to lovili...


Víte, ten rybář kdysi... když jsem před pár lety vedle babičky z hráze koukala. Jak machroval, že chytí rybu holou rukou - a chytil... Tak tam byl zas. Akorát už nemachroval, ale normálně mě pozdravil. Možná proto, že tehdá jsem nebyla s kočárem, nebo že mi bylo míň, že jemu už je víc... Kdoví.


Babička řekla, že si můžu jít fotit, že pohlídá malýho spáče. Loj nám totiž usnul. A to jsem myslela, jak mu ukážu ryby. Umí, jak dělaj´. Ale začal tak dělat sám od sebe, tak je potřeba mu ten tik přiřadit k patřičné zvířeně, aby si ho příliš neosvojil...

A tak chrněl, já pobíhala pod hrází mezi rybáři a fotila, no a babička zatím klábosila s nějakou sousedkou, co taky přišla se síťovkou pro kapříka.
A pak jsem ji vystřídala, aby mohla sejít dolů ke kádím ona a poručit si, co by ráda. Strejda nám doporučil koupit líny, prej maj´maso lepší, než kapři. Tak na něj dala a řekla si o tři. A zabít. Těšila jsem se na oběd :)

Ženština, co stála do teď vedle mě, konečně pochopila, že pokecu je konec a odebrala se k domovu. A my ji za nějakou chvíli následovali. A nebýt toho, že babička znala každýho, kdo šel proti nám, a tak museli dát řeč, neměla bych tolik pěkných fotek... (Pro lidi, jako je Kiki, jenom FOTEK).

Během výbornýho oběda jsem zjistila, že líni maj´kostí úplně stejně, jako kapři. Dokonce jsem jednu spolka a babička mě musela ujišťovat, že mi neproděraví vnitřnosti. Prázdný talíř jsem odnesla asi za hodinu. To je ten problém, co s rybami mám, ale ráda na něj, s vidinou zdravý krmě, zapomínám.
Ovšem když je hlad a málo času, dávám si radši něco nekomplikovanýho...


Ještě v Praze mě zaujal článek o využití zdravých šípků v kuchyni. Marmelády, čaje, víno... Kdyby tam tu zdraví prospěšnost tolik nevyzdvihovali, nedostali by mě. Ale takhle byly šípky dokonce jedním z impulzů vedoucích k odjezdu na chalupu!
V představách jsem se viděla nad ošatkou plnou krásných červených oválků, jak z nich hravě tvořím ten džem a stáčím vínečko rudé...

To určitě. Realita se pak úplně lišila...

Nikdy jsem šípky nesbírala, netuším kde rostou a nejsem si ani jistá, jak přesně vypadají. Abych je nezaměnila kupříkladu, řekněme, s jeřabinami nebo ptačím zobem, klidně...
Myslím, že babička by řekla, že se to klidně stát může. Když byla svědkem mý věty: "Jistě, jdou s kamerou do lesa a hned potkaj mravenečníka!"

Tak jsem komentovala nějaký dokument pro děti, jak je les plnej zvířátek.

Babička, která právě chystala ty ryby, volala z kuchyně: "Mravenečníka? No prosim tě, toho tam museli nastrčit, ten u nás ani nežije."

Pak přišla k televizi a pravila: "Jo, jezevce myslíš..."

Tak jezevec, hmmm

Přeptala jsem se jí, jestli neví, kde tu najdu šípkovej keř. Řekla, ať si zajedu do lékárny pro šípkovej čaj, že to mám lepší. Bez práce.

To je zase rada nad zlato.

Nakonec mi adresu toho keře dala. Za vedlejší vsí u potoka.
Už jsem startovala káru...

Psali tam, že se musí počítat s drobnými oděrkami od trnů. To jsem si vzpomněla, když jsem s žádnými trny nepočítala a ty už mě odíraly... Přesto jsem si tu práci, ten sběr, v duchu pochvalovala a užívala. Kolikrát za rok dělám něco vyloženě sezónního? Kromě koupání (ne mytí! :)) a zdobení vánočního stromku...
Podzim toho přináší nejvíc - to je sběr hub, přihlížení výlovům, trhání jablek, ořechů - všechno jsem to zvládla i letos, plus trhání šípků!

Za chvíli jsem získala grif a šlo to rychle, čtvrtka tašky, co mi babička dala, byla plná. A já spokojená. Hned uvařím čaj.

Píšou, že plody se musí vydlabat. Mají agresivní jadérka. A že se to nejlíp dělá v rukavicích, protože jadérka jsou jak skelná vata...
Inu, rukavice jsem si navlékla a dala se do práce. Každý šípek bylo potřeba rozkrojit na půl a z každé té půlky ta malá, nepoddajná zrníčka, vyšťourat. Než se mi podařilo zpracovat deset šípků, uběhlo půl hodiny. A pomalu jsem dávala za pravdu babičce, že návštěva lékárny by vyšla líp.

Dvacet půlek jsem zalila horkou vodou a šla si přečíst dobu louhování.
Dočetla jsem se, že plodů se nemá dotýkat nic kovového, aby nedošlo ke ztrátě toho zásadního, vitamínu C.
Koukla jsem na nerez lžičku, obalenou skelnými zrnky. KURVA.


Věděla jsem, že když se na tuhle problematiku zeptám babičky, řekne, že je to hovadina. I kdyby jen kvůli mně. A taky, že mi to řekla. Tak jsem si to v rychlosti vypila, protože Lujz už se budil a čas mýho osobního volna vypršel.
To jsem si zas užila...


Následující dny propršelo. Nejhorší počasí, když je člověk na chalupě. Protože sedět doma, to je věčná škoda. V Praze se to snese líp. A tak jsme doma neseděli. Vyrazili jsme s babičkou na nákupy do města. Nejvíc mě teď baví nakupovat hračky. Sehnala jsem parádního orla na gumě. A taky knížku se zvířátky, co tu poznáváme a houpačku na hrazdě, co je sice trochu velká a nepraktická, ale rozhodně ho v tom počasí zabaví.

Celou dobu, co jsem vybírala ty tajtrlíky, nesl se rozlehlou prodejnou odpudivý kašel - tuberák. A u kasy jsem zjistila, že tak strašně kašle prodavačka. Mladá holka, co tam někomu vykládala, že holt doma zůstat nemůže, aby to vyležela.
Za žádnou cenu jsem nechtěla, aby se těch hraček, co mám v košíku, dotýkala.

Už po nich sahala, ale já vyhrkla: "VY NE!"

Kupodivu se vůbec nehádala (ani nelekla), dokonce jako by to očekávala... Vstala z otočný židle a houkla na kolegyni: "Mě nechtěj, jak jsem nemocná..."


No bodejť!


Tak jsme nějak přečkali ty deštivý dny. Pár procházek pod pláštěnkou, na který se houpal orel, Půjínkovi ve výhledu, no a hodně hraní v chalupě, na podlaze mezi psem a kočkou.
Taky chození jsme trénovali, ale dva krůčky jsou zatím rekord :)


Když se konečně vyčasilo, přijel za námi Mireček. Měli jsme nabitej program, dneska výlov Rožmberka, zítra houbaření. Aktivity, co se daj´ jedině v týmu. Protože všechno je to za tratí...


Na tomhle slavném výlovu, o kterém bývá zmíňka i ve večerních zprávách, jsme byli už loni. To jsme museli všechno ochutnat a koupit a prošmejdit, nejlíp i ty ryby zachránit. A letos? Už jsme si plno lákadel odpustili. Dali jsme si pivo, usadili se ke stolku a užívali si den. Už víme, že ryby, co tu nabízí z rožně, nejsou právě vylovené, dokonce ani rožmberské. Takže když se dostavil hlad, dali jsme si nekomplikovaný kuře :)

Loni jsem si toho nevšimla, nebo to tu nebylo - atrakce pro děti. Domek s klouzačkami do balónků, kde směly děti řádit celý deset minut za 40,- korun. S naším Lojem jsem tam za tu cenu řádila já.

Na koníky je ještě malej, tak je jenom hladil a balónek dostal, aniž musel soutěžit. Potom usnul a my si dali kávu a procházeli se s kočárkem po staré hrázi se stovkou dalších turistů a to jenom proto, že byl pátek a další stovky ještě nestačily přijet...
Záměrně jsme si vybrali tenhle den.

No a nebyla bych to já, kdybych nezatoužila po super fotce vodního ptactva, pochutnávajícího si na volně dostupných rybkách, co se bezbranně plácaj´ v mělkých loužích, co zbyly na dně po vypuštění všech hlubokých vod.

To hejno labutí, racků a volavek posedávalo celkem blízko. Tam dojdu raz dva. Nechápu, proč to ještě nikoho nenapadlo.
Vzala jsem Adínka do náručí a ve svých holinách a s foťákem na krku vyrazila doprostřed té blátité pláně.

Jó doprostřed...

Plán to byl smělej, ale dobrej tak pro tank. Čím dal tím víc jsem se bořila do bahna, až jsem skoro nohu nevyndala, jak mi ji nepevný dno vysoko nad kotníky sevřelo. Když to začalo bejt kritický, což znamená, že Pujínek chtěl mermomocí taky do bláta, otočila jsem se na cestu zpátky. Na fotkách, co jsem pořídila, je vidět to hejno ptáků úplně stejně blbě, jako ze břehu, protože zkuste si fotit s meloucím se batoletem v náručí. Na chvíli mě napadlo, že si ho tam na moment odložím, ale rychle jsem si to rozmyslela. Otázka zněla: Fotku nebo syna?
Syna, kurva... Tak jsme se vydali ke břehu, kde na nás čekal rozumný tatínek... Doufám, že synek si bude brát příklad z něho a ne ze mě... Ačkoliv - dala jsem přednost dítěti, to si ze mě vzít může :)))


V závěru našeho výletu jsme ještě potkali toho rybáře. Pravil něco, jako že máme na sebe štěstí. Mireček se na mě tázavě podíval, ale já ho hned uklidnila, že časy Tondů a rybářů jsou ty tam. Možná škoda pro blog a mou psychiatričku... :) která si mě přestala zvát, když jsem ji začala nudit Mirečkem :)
Ale nedá se nic dělat. Teď už jsem vyrovnaná žena a máma od rodiny. Sami vidíte, jak dobře si vedu... ;)





Příštího dne jsme se vypravili do lesa, na ty houby. Babička mi celý týden říkala, že ještě nerostou. Prej málo pršelo.
Takže jsme zpočátku nacházely samý starý a plesnivý, co byly mladý a zdravý v době, kdy jsme všichni mysleli, že ještě nerostou...

Ale pak jsme zašli hlouběji a tam úplný žně. Nevěděli jsme, ke který hnědý hlavičce se sklonit dřív.
Na cestě tam jsem našla ptáčka. Takovýho pěknýho, neobvyklýho. (Takže vrabce :))
Ba ne. Opravdu nějakej lesní ptáček, barevnej.

Seděl tam, div jsme ho nepřejeli. (Bejt to na mně, tak přejeli, měla jsem ho za kámen...).
Po chvíli váhání jsem ho odnesla dál do lesa, víc pro něj teď udělat nemůžu.


Sbíráme, sbíráme, radujem se a pak už nadáváme, kolik těch hub je a že nemáme tolik času a tak hlubokej košík, abychom pobrali všechny, co se tam na nás smály... A tak jsme v jednu chvíli řekli DOST a šli zpátky k autu.
A sotva jsme se rozjeli, zas ten ptáček na cestě. No je tohle normální?

Nedalo se nic dělat, jel s námi.
Jelikož jsem na sebe opatrná, nevzala jsem ho dlaní, ale vyprázdnila jsem autolékárničku a vpochodovala jsem ho do ní.
A u babičky na dvoře jsem vytáhla z kůlny starou přepravku a i s tím futrálem do ní milýho ptáčka vložila.

Dumala jsem, co s ním je, že nelétá. Je poskakoval a to ještě nerad.
Vyfotila jsem ho a poslala mámě i ségrám, jestli mi poradí, co s ním. Protože mi bylo jasný, co by na něj řekla pragmatická babička...

Odepsaly, že nevypadá nemocně a ať ho zavezu do záchranný stanice. To už bylo i nad mý představy, ale budiž - když napíšou, kde se taková nachází.

Zatím jsem utíkala pro svá slunečnicová semínka. Teď se budou hodit nejen mně! Ještě, že je mám, líp tomu zpěváčkovi prospěju!
Jenže když jsem přiběhla zpátky, ležel vzhůru nohama...
Nemohla jsem uvěřit. Jsou to dvě minuty, snad ani ne, co tu pěkně hačal. Co to má znamenat?
V jeden moment se tu čepýří a za chvíli už není...

Poslala jsem mamince a holkám novou fotku, že už není potřeba hledat tu stanici.

A šla jsem se starat o Půjínka, o to, co mi náleží...




V noci nás vzbudil a já ho přebalila a spali jsme dál. Ráno povídám Mirkovi: "Víš, že jsme celou noc spali s jeho pročůranou plenou?"

A on odpověděl, že je rád, že mu to říkám, protože celou noc cejtil smrad a myslel, že tak smrdím já, že jsem se snad pochcala. Prej byl zděšen :)

"To snad ne! Co kdybych tu plenu teď jenom vyhodila a nic ti neřekla?" Zděsila jsem se taky.

Jenže on mě uklidnil: "Ale řeklas mi o ní, mělo to tak bejt..."


Takže kdybych neřekla, měl si myslet, že se pochcávám a smrdim. A to jsem to řekla jenom jako perličku - Bože, kolik já už si jich nechala pro sebe? :)
***








































Učim syna chodit Aneb Na hřebíky mám ještě čas

2. října 2015 v 20:30 Zpovědnice
Posledně jsem udělala dobrej skutek a den na to taky jeden. Ačkoliv vlastně nevím, zda jsem někomu prospěla...

Já si nemůžu pomoct, ale tu důchodkyni v sobě prostě mám, ať dělám, co dělám. A že bych radši byla bez ní, to mi věřte. Ale když ona si nedá říct...

Byla jsem zas na záskoku v krámu a v polední pauze si odskočila do Billy. Procházím takhle oddělením sladkostí (jak držím tu dietu), když v tom vidím, jak nějakej floutek otvírá baťoh a hází do něj čokolády z regálu. Úplně bezostyšně, vůbec se nerozpakoval, že na něj koukám... A nejen já, i dalších pár zákazníků - kterým to však bylo šumák.

To mně teda ne! Hlavou mi prolítlo to školní: A VAVA! :)
Hned jsem se rozhlédla, kde uvidím personál a vida, měla jsem to k požalování jenom pár kroků. Prodavačka zrovna vybalovala pribiňáčky z krabice.

"Támhle ten pán je asi zloděj!" Špitala jsem jí důvěrně, "naházel si čokolády do baťohu!"

Slečna na nic nečekala a utíkala někam do zákulisí, odkud vyběhl šedivý děd a hned měl hošánka v merku.

Ten už byl ale na odchodu. Vchodem.

Přesně metr od vstupu ho detektiv zadržel. Jenže pouze slovně. Zřejmě fyzicky nesmí, já se v tom tolik nevyznám.

Viděla jsem (protože já to celý zpoza regálů sledovala), jak se kluk ošívá, že nic nemá, jak dotčeně kroutí hlavou a chrání si svůj vak... Nakonec se dal na cestu pryč, ale chlap mu v patách. Jak to kluk zjistil, otočil se a strčil do něj, až zavrávoral. Pak mi zmizeli z dohledu.

Zašla jsem ke kase a povídám pokladní, jestli by nechtěla zavolat tomu jejich šéfovi nějakou pomoc. Třeba ostrahu letiště (jsme v prostorách letiště, připomínám).

"Já nevim, jestli by mě slyšeli," odvětila neochotně.

"Tak já myslim samozřejmě telefonem...," zakroutila jsem hlavou nad tou prostotou.

"Já tu mám jenom mikrofon," uvědomila mě a zahlásila do něj: "Prosím pani vedoucí na pokladnu, děkuji."


Vedoucí přišla a ptala se mě, co bych ráda.

"Abyste zavolali pomoc tomu vašemu šéfovi, nebo kdo to šel za tím zlodějem. Ten do něj strkal..."

(Sama nad sebou jsem teď kroutila hlavou, ale ne nad prostotou, nýbrž nad tou iniciativou, hodné daleko vyššího věku, než pětatřiceti...).


"Ón si poradíííííí...," mávla rukou, k mýmu údivu, ta vedoucí.

"Voni nám sem choděj na ty čokolády," dodala.


Čuměla jsem. Že bych šla teda taky? :)


Když jsem se začala konečně věnovat tomu, proč jsem přišla, tedy nákupu, neuniklo mi, že šedivec se vrátil. Ženský se ho hned vyptávaly, ale mně vědět nedaly. Tak jsem aspoň stražila uši a ze rtů se snažila odezírat, ale nevím nic. Jestli ho chytli, nechytli...

To jsou poměry v tý Bille...



No a druhý příběh, ne o moc pozitivnější, mám z domova. Dvakrát za den jsem otevřela okno. Jednou, abych vyhodila pavouka, čemuž předcházel ještě jiný příběh, a podruhý, abych vyvětrala. Ale než se rozepíšu, proč jsem hned zas okno přibouchla, povím to o tom pavoukovi... K Vašemu velkýmu nadšení, předpokládám :)


Na tom chci totiž demonstrovat, v jakém se právě nacházím duševním rozpoložení. Povídám si s pavoukem.


Psala jsem Vám, že jsem začala s oblibou používat ten Sanytol, dezinfekci bez chloru, co je teď nejvíc in a nejvíc voní.
(Říkám já!)

V létě na chalupě jsem ho měla s sebou taky. Jednoho rána jsem otevřela popelnici a tam se plácalo snad milión červů. V těch vedrech se tam nějak přemnožily. Na hovínkách, asi. Co jsem tam házela v plenách. (Ne já v plenách, ale hovínka uvnitř plen - ne mých, ale Ádínkových, abychom v tom měli pořádek).


No a jak jsem tam tu spoušť nechutnou viděla, zaklapla jsem rychle zase víko a utíkala (rychle zase) pro Sanytol.
Celej vnitřek jsem jím pořádně vystříkala a čekala, co se bude dít. Nedělo se nic.

Za nějakých deset minut jsem se přiběhla juknout zas a pořád to tam žilo.

Tak to je dobrý vědět, že ta dezinfekce bez chloru fakt takhle funguje... Já tím řeším každej kout a koukám, že teda opravdu nemarním čas (a prachy) ...


Pak jsem Půjínka oblékla a šli jsme ven. Cestou, že vyhodím další hovínkovou plenu. Nadzvednu víko popelnice a co nevidím?

Chomáč červů v posledním tahu, zřejmě utvořili zespoda na tom víku něco jako roj a ten teď celej spadl mezi smetí - kam patří. A už se to tam ani nehlo.

Jupí! Takže to funguje!


Od té doby vím, že je to účinný, ale nijak agresivní (nebo jo? :)) ... Zkrátka, vytírám s tím doma dál.


A teď se konečně dostávám k pavoukovi. Co si upletl síť v ložnici vedle práhu.
Já je nezabíjím, já je když tak vyhazuju z okna. Jenom tu síť jsem mu umyla, když se odebral do tmavý skuliny pode dveřmi.

Pak jsem vytírala v dalších místnostech a když jsem měla hotovo, všimla jsem si, že ten pavouk si to štráduje mokrou podlahou z ložnice pryč.

TAK MU POVÍDÁM, trochu škodolibě: "Tak už se stěhuješ, co?"


Myslím, že Mirek mě neslyšel, anebo už to možná nevnímá...


"Tak já ti hochu trochu pomůžu...," vzala jsem ho do papíru a šla ho vyklepat z okna.


Jenže tam, přímo pod naším oknem, stojí v křoví chlap a chčije. Ach jo.

Chvíli jsem na něj koukala - promýšlela jsem, co na něj zařvu, ale nakonec jsem usoudila, že na nějaký moje kázání je moc tmavej, tak jsem radši zase zalezla.

Akorát (mu) na něm možná přistál ten pavouk :)



A to mý druhý okna otevření? Cvičili jsme s Pucflekem chození, protože on už se pouští gauče a opatrně testuje svý další možnosti, a nějak jsme se u toho zapotili. Tak že otevřu okno.

A tam stojí bába a něco nadává.

Proboha, co tam dělám?

V tom mě zbystřila...

"Zrovna se tady rozčiluju, jak to tady ženou rychle! A to tady maj´třicítku! A jedou jak blázni!
Nasypte jim sem hřebíky nebo připínáčky...," pokračovala její řeč a já kroutila hlavou (nad tou zlobou a zákeřností nehodnou žádnýho věku) a okno zase rychle přibouchla.


Mně je pětatřicet, bábo! Na hřebíky já mám ještě čas! Teď učim syna chodit... :)
***