Dobrý skutky a moudra shora

24. září 2015 v 14:52 |  ZPOVĚDNICE
Dny, kdy jsem doma s Adrískem, jsou pro mě v týhle době ideální. Máme řád, máme na všechno čas, vyhovíme si... To vlastně není oboustranný :) Chtěla jsem říct, že když nemám chvíli čas hlídat rychle lezoucí batole, tak ho uklidim do ohrádky - vyhovím si sama...:)

To třeba, když mixuju obídek, věším prádlo, žehlím... Čím později jmenovaná činnost, tím míň se na ni dostává, protože Půjínek mě zaměstnává nejradši nonstop. On si umí hrát sám, ale chvíli. Pak už na mě houká a směje se a volá "mama!" a tváří se u toho jako žabáček, a to mi pak nezbyde nic jinýho, než ho popadnout a celýho zmuchlovat...

Je mi s ním dobře, doma.
Vlastně kdekoliv. Ale zvyklá na něho, jsem pak jinde méně obezřetná, až bych řekla, naivní...
Před pár dny jsem si potřebovala nechat něco vytisknout, tak jsem ho naložila do kočárku a vyrazili jsme.

Lidi na něj reagují pěkně, až mě to zaráží. Já si cizích dětí nevšímám, nemívám chuť na ně mávat nebo mluvit - ale je to příjemný, když to někdo dělá vůči nám. Takže jsem vyslechla pár pochval a jak si to svý blonďatý štěstí vezu hrdě k domovu, míjíme bageterii.

Před ní je ještě pořád venkovní sezení, kde jsem postřehla chlapa, bezdomovce, se zafačovanýma nohama. Bradu podpíral dvěma berlema a smutně tam seděl.
Couvla jsem zpátky, v té povznesené náladě, a ptám se ho: "Máte hlad?"

"Nu... Dal bych si..."

"A co?"

"Třeba bagetu."

"Jakou?"

"Nu... Já mám rád s tím roastbeefem... Ale to je drahý..."

No nepovídej, ty tu máš svoji oblíbenou, jo?!

"Počkejte tu..."

Kam bys taky chodil, že jo. Jednak je tu dobře a pak, vypadá to, že ani nemůžeš...


S Lojínkem jsem vystála frontu. Vzala jsem mu k tomu i ten jejich ledovej čaj. Aby to spláchnul. Určitě je dehydrovanej...

V jedný ruce tác a druhou tlačím kočár ke dveřím, co je otevírám zadkem...
Že se o ně zrovna opřel zvenčí nějakej chlap, co se vykecával do telefonu, se může stát jenom mně...
Zadkem jsem na něj "klepala", ale chvíli trvalo, než mu záškuby začaly vadit.
Pak mi otevřel...


Jako servírka jsem obsoužila svýho bezdomovce a peníze, co mi vrátili u kasy, jsem mu přihodila na podnos. Byl rád. Už se na mě ani nepodíval a začal se futrovat. Tohle jídlo má rád.
A mně bylo dobře z pocitu, že jsem zareagovala hned a nenapadlo mě to až doma - že jsem mohla...


V obýváku nám visí taková pěkná plechová cedule, co jsme ji objevili s Mirkem někdy loni v jednom krámu a museli ji mít. Je to kalendář; jsou na něm (překvapivě) číslice a měsíce a pak takový magnetický kroužek, co se posouvá. Ne sám, ručně. A to je ta potíž.
Ta cedule visí na takovym místě, kudy neprocházíme, a co hůř, kam jen občas koukneme!
A když kouknu, ještě to neznamená, že se tam hned rozeběhnu posouvat kolečko...

Takže nese datum dne, kdy naposled jsem z gauče nad nevýhodnou pozicí toho kalendáře uvažovala...
20. červen.
Tento den jsem měla doma víc času, než obvykle. Seděla jsem, jako dnes, na gauči, protože Půjínek spinkal dýl a já zatím všechno stihla... I podumat.



Když jsem říkala, že jsem snad jediná, komu by se stalo, že se někdo opře o dveře zvenku, když chci s plnýma rukama vyjít, tak vím, kdo mívá tuhle kliku taky. Kiki.
Vyprávěla mi, že nasedla do svýho zaparkovanýho auta a chtěla se rozjet. Když v tom ŽUCH, někdo si odložil štos knih na střechu a odpočíval.
Naklonila se, aby viděla nahoru a on stařeček, celej zplavenej, otíral si čelo kapesníkem...

Ťukala na něj (dokonce prstem), ale neslyšel. Dával se dohromady, nabíral síly...
A tak se Kiki rozesmála a prostě čekala, až se dědula zotaví :)
To se stalo za pár minut, vzal svý knihy a belhal se dál. To už se ale na Kiki smáli kolemjdoucí...


Mirek se vrátil domů a já mu vyprávěla o svém hladovém bezdomovci.
Připomněla jsem mu tím jiný příběh...

"Vidělas díl ViralBrothers, jak dali bezdomovcovi dvacet tisíc, protože jim v testu vrátil peněženku?"

Pustil mi to.

"Taky měl zafačovaný nohy," dodal.


"Ale... ale dyť to je on!" Zvolala jsem.

A pak jsme si všimli, že je to taky točený na Dejvický, nedaleko bageterie, kde seděl dnes... Narafičili na chodník před něj peněženku a čekali, jestli se nachytá, anebo ji vrátí.Za poctivost ho pak finančně odměnili. A já konečně pochopila, jak může mít rád roastbeefovou...

Nejdřív si říkám, zas taková ironie - že se zrovna rozhodnu nakrmit vybíravýho labužníka :)
Ale stačí na to kouknout jinak - ještě ten večer mi bylo ukázáno, že jsem vybrala taky dobře - je to poctivej chlap...

Kdyby mě tak nezaujalo, jak se někdy (ne-li vždy) ty pointy a podtexty událostí odkrývají, nepsala bych o tom. Ale tohle je fakt zajímavý. To, co máme vědět, nám nezůstane dlouho skryto a objeví se nám to doslova před očima v pravej čas. To nejsou moje moudra, to jsem jenom vysledovala, jak to chodí. Tedy moudra shora, asi...


Vyrazila jsem s Adínkem k našim, sockou, nebo-li busem. A já si potřebovala opatřit jízdenku, protože k velkému nepochopení táty, ještě pořád nemáme tu průkazku.
Dyť čas jsem měla naposledy 20. 6. a to ještě Lujz spal, takže jsem fakt nemohla...

Nemám ráda výtahy, takže když to jde, nevyužívám je. To jsem se radši kodrcala s kočárem ze schodů, do vestibulu metra, do trafiky.

Najednou mě dohnala paní se ptát, jestli chci pomoct. Odmítla jsem, dolů to jde snadno. Navíc dáma byla důchodkyně...
A já si hned zadůchodcovala taky: Tolik mladejch tudy prošlo a že by někdo nabídl pomoc? Ani náhodou! Že se nestyděj...

Cesta do schodů byla horší. V půlce jsem byla úplně zpocená a zadýchaná, ale nebyl čas odpočívat. Zdola se ke mně řítil starej pán, bral to po dvou - tedy bral by, kdyby nohy dovolily, a já si v tu chvíli byla jistá, že mi spěchá na pomoc.

To tak! Dyť je mu asi tak osmdesát! To nemůžu dovolit, aby nesl tenhle těžkej kočár s ještě těžším Lujzem do schodů! Ještě by si něco udělal.
A tak jsem chtě nechtě musela přidat. Už jsem nemohla, ale z posledních sil jsem zdrhala dědouškovi z dosahu...
S pocitem, že mu tím zachraňuju život :)

Pochopil, že není potřeba mi pomáhat a po chvíli zase zvolnil. Zato já, byla jsem totálně vyřízená.
A v takovym stavu jsem nastupovala do busu, když přijel. Cvakla jsem lístek, málem upadla, jak to se mnou škublo při rozjezdu a pak, už ze sedačky čtu na dveřích, co jsem dávno zapomněla:

Kupujte jízdenky přes SMS!

Já pitomá... Dyť to vim.
To mám z toho, že se furt vozim autem.

Podtrženo sečteno, jedinej, kdo se nabídl pomoct s kočárkem, byla bába a dědek, od nichž jsem to nemohla chtít, nechtěla-li jsem je připravit o zdraví. Kdežto mlaďasové neviděj, neslyšej...

Nevím, proč jsem tohle měla vědět, ale měla. Protože až pak se mi připomnělo, že jsem pro ten lístek vůbec nemusela.


A tak vůbec se nám prostě různý věci ukazujou a připomínaj...

U mě tyhle kuriózní situace znamenaj´nejčastěji jenom to, že jsem blbá. To když se nevyspim! Protože co jinýho si vzít z akcí jako je tahle:

Kupuju si v automatu colu, abych se jako nakopla, ale místo kódu zboží, zadám cenu. Jenže 22 jsou žvejkačky...
***
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 lady Lianna Ellusive | Web | 24. září 2015 v 18:21 | Reagovat

To je dobrý příběh, s tím bezdomovcem :-) . To má člověk za dobré skutky :-) .

2 renuška | E-mail | Web | 29. září 2015 v 8:32 | Reagovat

Jani, ta poslední věta, to je TEČKA! Super! A aplaus za dobrou vůli a dobrý srdce k tomu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.