Září 2015

Dobrý skutky a moudra shora

24. září 2015 v 14:52 Zpovědnice
Dny, kdy jsem doma s Adrískem, jsou pro mě v týhle době ideální. Máme řád, máme na všechno čas, vyhovíme si... To vlastně není oboustranný :) Chtěla jsem říct, že když nemám chvíli čas hlídat rychle lezoucí batole, tak ho uklidim do ohrádky - vyhovím si sama...:)

To třeba, když mixuju obídek, věším prádlo, žehlím... Čím později jmenovaná činnost, tím míň se na ni dostává, protože Půjínek mě zaměstnává nejradši nonstop. On si umí hrát sám, ale chvíli. Pak už na mě houká a směje se a volá "mama!" a tváří se u toho jako žabáček, a to mi pak nezbyde nic jinýho, než ho popadnout a celýho zmuchlovat...

Je mi s ním dobře, doma.
Vlastně kdekoliv. Ale zvyklá na něho, jsem pak jinde méně obezřetná, až bych řekla, naivní...
Před pár dny jsem si potřebovala nechat něco vytisknout, tak jsem ho naložila do kočárku a vyrazili jsme.

Lidi na něj reagují pěkně, až mě to zaráží. Já si cizích dětí nevšímám, nemívám chuť na ně mávat nebo mluvit - ale je to příjemný, když to někdo dělá vůči nám. Takže jsem vyslechla pár pochval a jak si to svý blonďatý štěstí vezu hrdě k domovu, míjíme bageterii.

Před ní je ještě pořád venkovní sezení, kde jsem postřehla chlapa, bezdomovce, se zafačovanýma nohama. Bradu podpíral dvěma berlema a smutně tam seděl.
Couvla jsem zpátky, v té povznesené náladě, a ptám se ho: "Máte hlad?"

"Nu... Dal bych si..."

"A co?"

"Třeba bagetu."

"Jakou?"

"Nu... Já mám rád s tím roastbeefem... Ale to je drahý..."

No nepovídej, ty tu máš svoji oblíbenou, jo?!

"Počkejte tu..."

Kam bys taky chodil, že jo. Jednak je tu dobře a pak, vypadá to, že ani nemůžeš...


S Lojínkem jsem vystála frontu. Vzala jsem mu k tomu i ten jejich ledovej čaj. Aby to spláchnul. Určitě je dehydrovanej...

V jedný ruce tác a druhou tlačím kočár ke dveřím, co je otevírám zadkem...
Že se o ně zrovna opřel zvenčí nějakej chlap, co se vykecával do telefonu, se může stát jenom mně...
Zadkem jsem na něj "klepala", ale chvíli trvalo, než mu záškuby začaly vadit.
Pak mi otevřel...


Jako servírka jsem obsoužila svýho bezdomovce a peníze, co mi vrátili u kasy, jsem mu přihodila na podnos. Byl rád. Už se na mě ani nepodíval a začal se futrovat. Tohle jídlo má rád.
A mně bylo dobře z pocitu, že jsem zareagovala hned a nenapadlo mě to až doma - že jsem mohla...


V obýváku nám visí taková pěkná plechová cedule, co jsme ji objevili s Mirkem někdy loni v jednom krámu a museli ji mít. Je to kalendář; jsou na něm (překvapivě) číslice a měsíce a pak takový magnetický kroužek, co se posouvá. Ne sám, ručně. A to je ta potíž.
Ta cedule visí na takovym místě, kudy neprocházíme, a co hůř, kam jen občas koukneme!
A když kouknu, ještě to neznamená, že se tam hned rozeběhnu posouvat kolečko...

Takže nese datum dne, kdy naposled jsem z gauče nad nevýhodnou pozicí toho kalendáře uvažovala...
20. červen.
Tento den jsem měla doma víc času, než obvykle. Seděla jsem, jako dnes, na gauči, protože Půjínek spinkal dýl a já zatím všechno stihla... I podumat.



Když jsem říkala, že jsem snad jediná, komu by se stalo, že se někdo opře o dveře zvenku, když chci s plnýma rukama vyjít, tak vím, kdo mívá tuhle kliku taky. Kiki.
Vyprávěla mi, že nasedla do svýho zaparkovanýho auta a chtěla se rozjet. Když v tom ŽUCH, někdo si odložil štos knih na střechu a odpočíval.
Naklonila se, aby viděla nahoru a on stařeček, celej zplavenej, otíral si čelo kapesníkem...

Ťukala na něj (dokonce prstem), ale neslyšel. Dával se dohromady, nabíral síly...
A tak se Kiki rozesmála a prostě čekala, až se dědula zotaví :)
To se stalo za pár minut, vzal svý knihy a belhal se dál. To už se ale na Kiki smáli kolemjdoucí...


Mirek se vrátil domů a já mu vyprávěla o svém hladovém bezdomovci.
Připomněla jsem mu tím jiný příběh...

"Vidělas díl ViralBrothers, jak dali bezdomovcovi dvacet tisíc, protože jim v testu vrátil peněženku?"

Pustil mi to.

"Taky měl zafačovaný nohy," dodal.


"Ale... ale dyť to je on!" Zvolala jsem.

A pak jsme si všimli, že je to taky točený na Dejvický, nedaleko bageterie, kde seděl dnes... Narafičili na chodník před něj peněženku a čekali, jestli se nachytá, anebo ji vrátí.Za poctivost ho pak finančně odměnili. A já konečně pochopila, jak může mít rád roastbeefovou...

Nejdřív si říkám, zas taková ironie - že se zrovna rozhodnu nakrmit vybíravýho labužníka :)
Ale stačí na to kouknout jinak - ještě ten večer mi bylo ukázáno, že jsem vybrala taky dobře - je to poctivej chlap...

Kdyby mě tak nezaujalo, jak se někdy (ne-li vždy) ty pointy a podtexty událostí odkrývají, nepsala bych o tom. Ale tohle je fakt zajímavý. To, co máme vědět, nám nezůstane dlouho skryto a objeví se nám to doslova před očima v pravej čas. To nejsou moje moudra, to jsem jenom vysledovala, jak to chodí. Tedy moudra shora, asi...


Vyrazila jsem s Adínkem k našim, sockou, nebo-li busem. A já si potřebovala opatřit jízdenku, protože k velkému nepochopení táty, ještě pořád nemáme tu průkazku.
Dyť čas jsem měla naposledy 20. 6. a to ještě Lujz spal, takže jsem fakt nemohla...

Nemám ráda výtahy, takže když to jde, nevyužívám je. To jsem se radši kodrcala s kočárem ze schodů, do vestibulu metra, do trafiky.

Najednou mě dohnala paní se ptát, jestli chci pomoct. Odmítla jsem, dolů to jde snadno. Navíc dáma byla důchodkyně...
A já si hned zadůchodcovala taky: Tolik mladejch tudy prošlo a že by někdo nabídl pomoc? Ani náhodou! Že se nestyděj...

Cesta do schodů byla horší. V půlce jsem byla úplně zpocená a zadýchaná, ale nebyl čas odpočívat. Zdola se ke mně řítil starej pán, bral to po dvou - tedy bral by, kdyby nohy dovolily, a já si v tu chvíli byla jistá, že mi spěchá na pomoc.

To tak! Dyť je mu asi tak osmdesát! To nemůžu dovolit, aby nesl tenhle těžkej kočár s ještě těžším Lujzem do schodů! Ještě by si něco udělal.
A tak jsem chtě nechtě musela přidat. Už jsem nemohla, ale z posledních sil jsem zdrhala dědouškovi z dosahu...
S pocitem, že mu tím zachraňuju život :)

Pochopil, že není potřeba mi pomáhat a po chvíli zase zvolnil. Zato já, byla jsem totálně vyřízená.
A v takovym stavu jsem nastupovala do busu, když přijel. Cvakla jsem lístek, málem upadla, jak to se mnou škublo při rozjezdu a pak, už ze sedačky čtu na dveřích, co jsem dávno zapomněla:

Kupujte jízdenky přes SMS!

Já pitomá... Dyť to vim.
To mám z toho, že se furt vozim autem.

Podtrženo sečteno, jedinej, kdo se nabídl pomoct s kočárkem, byla bába a dědek, od nichž jsem to nemohla chtít, nechtěla-li jsem je připravit o zdraví. Kdežto mlaďasové neviděj, neslyšej...

Nevím, proč jsem tohle měla vědět, ale měla. Protože až pak se mi připomnělo, že jsem pro ten lístek vůbec nemusela.


A tak vůbec se nám prostě různý věci ukazujou a připomínaj...

U mě tyhle kuriózní situace znamenaj´nejčastěji jenom to, že jsem blbá. To když se nevyspim! Protože co jinýho si vzít z akcí jako je tahle:

Kupuju si v automatu colu, abych se jako nakopla, ale místo kódu zboží, zadám cenu. Jenže 22 jsou žvejkačky...
***

Brambory, kamení a světlo

15. září 2015 v 23:01 Zpovědnice
Každé září, už víc než deset let (pokud mi paměť slouží), mívá naše rodina společnou polní aktivitu. Totiž sběr brambor.
Za chalupou máme nevelký pole a na něm trávíme třeba dva dny, než je hotovo. Čím víc se nás sjede, tím pochopitelně ubívá práce rychleji a končíme dřív. Osobně mi připadá, že to zvládáme čím dál rychleji, ze dvou dnů jsou dvě dopoledne, a to ještě necelá. Mám pocit, že tentokrát jsem se na tom poli skoro ani neohřála, jak to bylo "co by dup" - což je takový překladatelský oříšek... :)

A to se mě maminka po druhé pauze ptala, jestli mě taky pálí stehna. Prej je ten sběr super posilovna. Říkám si, že dělám asi něco špatně.
Ale pak jsem viděla, jak u toho stojí ona a pár dalších a došlo mi, že se k tomu umím jenom pohodlněji postavit... K vlastní škodě.

Ono za ta léta si už člověk mohl najít nějaký ten svůj styl. Někdo dřepuje, někdo klečí a někdo se shýbá, jako třeba já.
Letos jsem zaregistrovala, že Kiki má novej styl. Rozkročeno doširoka. Dokonce se zdálo, že je stabilní.

Když Mirek poprvé slyšel, že máme tuhle rodinnou tradičku, která ani jeho nemine, neměl páru, jak sběr brambor probíhá. Zděsil se, že každej dostane motyku a půjde kopat a vykopané hned pak sbírat a sklízet...
Tehdy to naše strašně pobavilo.

Je to naštěstí mnohem snazší. Přijede soused na traktoru a brambory vyorá. Válej se pak v řádcích a na nás je, jenom je prostě naházet do kýblů. Z kýblů pak přesypat do pytlů a z těch pak do sklepa, čemuž se říká uskladnění (a odkud si je dle aktuální potřeby vozíme do Prahy).

Každý má svou roli, na tom našem poli...
Táta na svém malém traktůrku odváží plné pytle na dvůr. Dan od nás bere plné kýbly a snáší je k pytlům, do nichž je přesypává. Ale oba jsou zároveň i sběrači. Jako my ostatní, co před nás jsou házeny prázdné kýble a my je jen plníme a plníme a plné necháváme za sebou a jdem dál, kde už čeká další prázdný kbelík...

Nevšimla jsem si, jak se Kiki přemísťuje kupředu. Jestli drží pozici a poposkakuje, nebo dá nohy k sobě a normálně si popojde a pak zas rozkročí...

Za zmíňku stojí naše babička. Letos jí bylo 79 let a pořád je plnohodnotnou sběračkou. Maminka ji sice z pole odhání, říká jí, aby šla radši hlídat (Půa a Violku, co letos spinkali na cestě ve svých kočárcích - loni byli vlastně taky na cestě...), ale ona je k nezastavení. Dokonce zvládala obojí, hlídala i sbírala.

Od prvopočátků s námi vždy sbíral i Tom. Ale co studuje v cizině, málokdy mu vyjde v daném termínu, že má ještě volno před odletem. Zato pravidelně se k nám přidává tátův bratr. Zkrátka, kdo z rodiny touží po "bio" bramborách, ten si přijede nasbírat. A jinak je to i pomoc našim, aby to nedělali týden...

Máme ještě jednu tradičku. Ta probíhá v týhle tradičce. Totiž, že se mě Kiki z nějakého důvodu snaží přeprat a vyválet v hlíně. Byl rok, co jsme se víc rvaly, než sbíraly. To jsme jedna druhou nešetřila. Hlínu jsme měly všude, trsy bramborové naťě jsme si strkaly za tepláky i do podprsenek... Skončilo to přetrženým řetízkem a několika škrábanci, a to nám to ještě odpískala máma.

A letos jsem na nějaký válení se v poli neměla náladu. Asi jsem nechtěla bejt jako prase, když mám v celodenní péči Lujze, kterej když spí, já mám volno. Který věnuju teď bramborám. Proč se zbytečně špinit víc, než je nutný? A nutný jsou - při mém stylu sběru - jen rukavice...
A taky boty, protože holiny jsem prostě nenašla.
Až na poli jsem v nich zahlédla Kiki... Ona je hrozně drzá... No uznejte sami, v nestřeženém okamžiku mě klidně povalí mezi bramborové řádky a juchá, jak mě dostala. Volám: "Mamí!!!!" A ona se ještě víc směje: "Mamí, mamí! Mně je pětatřicet a volám si na pomoc maminku!"



Těšili jsme se na odpoledne, že vyrazíme na houby, jenže pak někdo řekl, že nerostou, tak z toho sešlo. Já se ale nerada vzdávám akcí, na které se těším. Obzvlášť, když mám pocit, že by stály za to. Zkrátka, tušila jsem, že rostou.
Naložila jsem Adínka do kočárku a jela na konec vesnice, kde začíná les a kde jsem zahlédla hezké kytky.
Rostly hned zkraje, pár kroků od cesty, když v tom mou pozornost odvedla pěkná, mladá bedla.
Někdy to udělám, že houbu vydloubnu i s podhoubím, které pak za chalupou zasadím. Je to vlastně taky taková moje každopodzimní tradice (jedna z mnoha), a jsem v ní hodně vytrvalá, na to, že mi ještě nikdy žádnej hřib nevyrost...

Z téhle bedly ovšem nečekám hřib, ale bedlu. Pro pořádek...
A pro ten musím taky dodat, že ani hřib by mi z ní nevadil :)


Takže rostou. Jenže já si dál a hlouběji do lesa netroufala, a tak to sesbírá někdo jiný. A že tam těch chatařů je!

Další můj "tajtrlík" je sběr kamenů. Ale velkých, hezkých. Když je zorané pole, je jich tam plno. Obzvlášť, je-li po dešti. To se lesknou a mají takové barvy, že jim lze jen těžko odolat. (Když jste ujetej na kameny).

U nás v rodině další takovej není, proto vždycky slyším: "Netahej mi to sem už, dyť se jich támhle válí hromada!"
Ale nedám si říct... Strejda se mě zastal: "Kamenů není nikdy dost!" Akorát, že se při tom smál, a tak ho podezírám, že to nemyslel vážně. Takovou pravdu, přitom... :)


Naplnila jsem kočár, tedy tu spodní přihrádku nad kolečky a co se nestalo. Jako by měl najednou Lojínek metrák! Já nemohla jet dál, navíc v tom blátě. Připomnělo mi to, jak jsme párkrát podcenili terén a zapadli autem na nějaké polní cestě, když jsme jeli hledat. Většinou jsme si sami nepomohli a museli volat pomoc.
Já teď ale pomoc nevolala.

Že bych stála u kočárku, snažila se jím pohnout a přitom řvala: "Pomóc! Pomóc!" :)))
Tak to už bych byla učiněnej magor...

A to zatím nejsem. Neříkám, že jsem odhodila pár těch krasavců, to zas ne. Já přidala na síle a - ohlo se kolečko. Kruci!

Naštěstí jsem ho nějakým pohybem nohy (kopnutím) zase napravila a jelo se dál...


V noci jsem měla další nepříjemný zážitek. Už jsem psala, že v týhle vsi se někdy po půlnoci zhasíná a rozsvěcí až nad ránem, a tak je celou noc naprostá tma. Ale taková, že by se dala krájet...

Takže když jsem šla v noci v týhle tmě na záchod, málem jsem v chalupě zabloudila. Já si záměrně nerozsvítila, protože jsem nechtěla vzbudit Půjínka, ani babičku.
V jednu chvíli, při opatrném průchodu obývákem, jsem si už říkala, že bych si posvítit fakt potřebovala.
A v tom se to stalo. Celý pokoj se osvítil. Úplně jako kdyby někdo stiskl vypínač. A hned nato podruhé... Protože se hned zas setmělo.
Ta vteřina, dvě, ale úplně stačily, abych se ve tmě zorientovala a ujasnila si, jak daleko to ještě mám ke dveřím. Hodně mi to pomohlo, přesto jsem si uvědomovala, že to světlo nebylo normální.
Ohlížela jsem se, odkud to mohlo být. Kdo to mohl způsobit. Jak se to KURVA stalo, že se tu najednou svítilo, ale na nic jsem nepřišla. Jedno je jistý, nezpůsobilo to projíždějící auto, jak napadlo maminku. Ani blikající telefon, jak se mi ráno snažila namluvit babička. Ale ani lustr to nebyl. A já tuhle záhadu dosud nevyřešila.

Akorát jsem se potom tak bála, až jsem nemohla už znovu usnout. Musela jsem si paradoxně svítit, aby se nemohlo rozsvítit samo...
Říkala jsem, že magor nejsem? :)

Málem jsem se jím tu noc stala, tím učiněným, protože jsem se nemohla uklidnit a měla tendence z postele volat o tu pomoc... To by se u nás na letošní "bramborový" víkend nezapomnělo... :)
***

Z jinýho soudku

14. září 2015 v 19:36 DNES
Tak moji milí čtenáři,

svatby bylo dost, pojďme k jinýmu soudku... ;)

Byla jsem s Půjínkem na chalupě. Chalupa Vás taky baví, ne? :))) Tak zítra článek, dneska fotky.
Vaše J.

A děkuju za přízeň!





Prababička s Adrískem v okně, fotil profesionální fotograf, co tam vůbec neni vidět:)))))

Moje nejmilejší místo pod sluncem (ne jen pole, ale celá vesnice) :)

Pů poprvé na hřišti, kde si hrávala i jeho sestřička Elenka. Zvláštní pocity, stejný fotky...

Ještě (tam) nerostou. Jen tahle bedla :)

Hospůdka v bejvalý škole, kam chodíme na "Regenta"


Zamračeno a přece jsem neodjela do Prahy dřív

Když se vyčasí (a je září), sbírají se brambory. Už tolik let. To už se jedná o rodinnou tradici...

S Pucflekem u Naděje.

A tady je brzy po ránu, v celý svý chladný kráse...

Za námi jablíčka, už jsou červená... A švestky konečně zralý. Nejradši mám kradený - článek bude velmi akční :))))
***

Pastýřka debilních ovcí

1. září 2015 v 23:31 Zpovědnice
Jak je asi jasný, naše rodina v tomhle období žije svatbou. Vždyť už za týden...
Nemyslím, že mám nějaké náhodné čtenáře, ale kdyby náhodou, tak věcně a bez emočního zabarvení podotýkám, že ne já, ale o 11 let (slovy jedenáct) mladší sestra Kiki, bude tou nevěstou...
Ne, mě to vážně nesere. Vdá se přeci každá. A mně se má navíc pořád co hojit - víte, jak se říká to "Než se vdáš...". No zrovna zas před týdnem jsem v krámu měnila sáček v koši a při zdvihu si vrazila do čela klíč od šuplíku...

Mezi jedny z posledních povinností před sňatkem patří rozloučit se se svobodou. Jak se patří.
A proto se snoubenci rozdělili - Dan ve společnosti svých bratranců vyrazil na víkend do Brna a Kiki ve společnosti nás, svých sester (a ctihodných družic) a dalších nejbližších přátel, že bude pařit v Praze.

A jak předesílala, bude to v mírném stylu.

Dohodli jsme se, že si dám synka na noc k mámě, abych se mohla taky odvázat. Kiki měla hlídačku u nastávající tchyně.
Potkaly jsme se u našich, než jí vyrazila Violku předat. A já zůstala koukat na její outfit. Černo zlatý nóbl šaty a vysoký podpatky...

"To je ten tvůj mírnej styl?"

Zahihňala se a přikázala mi:

"Jeď hned domů, ať se stihneš převlíct, v osm tam nutně musíme bejt!"

Ale jak převlíct... "Já jedu takhle," oznámila jsem jí.

"Co že?! To ses zbláznila ne? Byla´s někdy v Džejmsy Dýnovi?"

"Ne."

"Takže se převleč."

"Takže to bude večer ve velkym stylu? Ale na to já přece nejsem!" Vztekala jsem se, ale bylo mi to prd platný...



Doma jsem si ověřila, co jsem si myslela. Nejsem majitelkou žádnýho nóbl oblečení. Co by nebylo úplně večerní, a bylo aspoň trochu sexy a letní.
Takže jsem se navlékla do lesklých večerních šatů, co kdysi Zuzka vyřadila a já je od tý doby mám. Nejsou v mém stylu, zato ve velkém ano.
Tak holt do nich...


Nový boty, co jsem si opatřila na tu svatbu, se mi k nim hodily - tak holt do nich.


Ptala jsem se Mirka, jestli mi to sluší. Řekl: "Nevim, asi jo... Já jsem chlap, já to nepoznám."

Takže ne.
Kurva.

Ale čas tlačil, za chvíli mám sraz s Martinem u metra a frčíme do luxusního podniku, aby se tam Kiki mohla v mírném stylu rozloučit s dětsvím... :)


Už tam se Zuzkou seděly. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, Zuzka je v džínách???
Zrovna tak nevěřícně koukala ona na mě:

"Nejsou to ty šaty, co jsem ti před lety dala? Já už na ně úplně zapomněla a ty je pořád máš???"

"A hlavně, proč je máš teď a tady?" Srala mě Kiki.

"Protožes mi kurva řekla, že mám přijet nóbl!"

"Tak nevim, jestli deset let starý šaty po Zuzce jsou ještě nóbl... HAHAHA CHI CHI CHI!!!
Ale jo, sluší ti to," usmála se nakonec smířlivě.


Rozhlédla jsem se kolem, jak vypadaj´ostatní návštěvnice. Samá lejdy... Mezitím Kiki vytáhla závoj, co jí ušily kámošky.

"Nasaď si ho!" Radila jí Zuzka.

A jelikož na Zuzku dá, (a jelikož je nevěsta), poslechla a bílý závoj přehodila přes vlasy.

"K těm černým šatům to moc nejde. Vypadáš, jak mrtvá nevěsta," prohodila Zuzka v legraci a Kiki začala vysvětlovat, že včera v nebi jich viděla několik.

Zbystřila jsem.
A důvtipným sestrám došlo, že bych potřebovala to prohlášení vysvětlit. Nebe je totiž podnik. Asi taky nóbl, když je to tam samá (mrtvá) nevěsta, loučící se se svobodou.


Přesto, že jsme se tam draze najedli, dostavila se chuť na má slunečnicová semínka. Nosím si je všude s sebou, ale na tajňačku, protože mi je každej rozmlouvá... "Nežer furt ty semena, akorát po nich kyneš!"

Zuzka právě předčítala Kiki esemesku od Dana a já vycítila, že je šance si potají zobnout...

"Co že? Tohle ti fakt píše?" Slyším z dálky nevěstu.

"Jo. Asi má špatný svědomí...," slyším Zuzku ji podrýpnout.

Zatímco chroupu a to děsně nenápadně.


"Co žereš?" Koukla na mě Kiki.

Vzala jsem si chvíli na rozmyšlenou, ale ona se nedala odbýt.

"Žvejkačku?" Hádala.

Přikývla jsem. Uf.


"Teď? Vždyť máš pivo!" Připomněla mi Zuzka a už na mě koukali všichni.

"Fo je?" Ohradila jsem se s plnou pusou, až pár semínek vylítlo a bylo po tajemství.

"Ty žereš semena?!!!!!" Udeřily na mě unisono.

"Kdes je vzala? Ty si je nosíš v kabelce???" Divily se, ale já teda taky, protože kdokoliv tady u toho stolu by si chtěl dát cokoliv potají do pusy, podaří se mu to, minimálně já bych si teda nevšimla. Navíc měly nějaký závažný téma, vůbec to nechápu...

A víte, jak to pokračovalo? Všichni nastavili dlaň, a tak jsem sypala a sypala, až mi nezbylo nic.
- Než doufat, že se nedostaví obvyklej absťák!

Kiki se pak vrátila k obsahu Danovy zprávy, kterou obdržela Zuzka.

"Vem Kiki na pořádný klobásy! Ať si ten večer pořádně užije!" Přečetla to znovu.


"A proč to nenapíše mně, ať si to užiju?" Zakroutila Kiki hlavou nad pohnutky svýho snoubence.

"Jak řikám, asi má v tom Brně černý svědomí...," bavila se Zuzka, ale nevěsty jsou možná na tenhle humor trochu citlivý, a tak ji to nějak sejmulo a to až tak, že se přestala bavit.


V tom se ke stolu přihnal nějakej taťka, že se za týden žení a TOHLE teď nutně potřebuje půjčit. A ukázal na Kiki hlavu.
Nemínil však hlavu, ale závoj.

Jenže hlava pod ním byla zahloubaná a nešťastná: "Jestli se tam něco stalo, tak to teda úplně posral! A nevim, proč mě posílá na nějakej striptýz, když ví, že mě to vůbec nezajímá!"

Chlápka s prosíkem neodradila ani momentální krize nevěsty a žadonil o tu záclonku dál. Až to po něm Kiki mrskla.

"Tahle svatba stejně nebude," prohodila k tomu Zuzka a Kiki odešla ven, posadit se pod strom a dumat, jestli Dan viděl striptýz.


Mezitím jsme ten pesimistický překlad zprávy Zuzce vyčetli a do jednoho se shodli, že Dan by svou Kiki nikdy nepodved´. A už vůbec ne v Brně.
A už vůbec ne se striptérkou.
A už vůbec ne tejden před svatbou.

Jenže ona to viděla jinak.

"Nikdo to nedělá, to se prostě nedělá, jenom se o tom žvaní! Nějakej striptýz!" Oblažovala nás svými představami pánských rozluček se svobodou, když jsme si ji venku sebrali z lavičky.

"Ale já vim, kdo mu to zařídil!" Pokračovala. "To ti bratranci! A on je poslechl a dal si to líbit! Sám by tam nikdy nešel! Je jak debilní ovce!"

V tom Martin konejšivě povídá: "Asi zapomněl, že ty jsi jeho jediná pastýřka, viď..."

"Jsem pastýřka debilních ovcí!" Dostávala se Kiki do varu, a tak bylo (asi) nejlíp, zalézt do nejbližší diskotéky.

Pro mě to teda nejlepší nebylo, ale následovala jsem ostatní. (Jako debilní ovce:)).


Než jsem se nadála, už jsme tančili v kruhu a ze všech stran se ke mně neslo:

"Hele, má závoj!"

"Vidíš tamhletu? Má závoj!"

"Má závoj!!!"


Nakonec se několik holek přišlo ptát Kiki na půjčení a stejnej počet ji pak pomluvil, protože nepůjčila.
To kecám, jistě ji pomluvilo holek daleko víc :)

Měli jsme takovej nápad, jak teď Danovi vrátit úder...

"Vyfotíme tě s nějakýma pěknýma chlapama a pošlem mu to!"

Uznávám, že úplně geniální a originální ten plán nebyl, ale po tolika drincích...



Jenže Kiki nesouhlasila.

A tak jsme tančili, když mi Martin řve do ucha: "Za tebou tančí Mádl!"

Nechtělo se mi otáčet, tak jsem si k sobě přitáhla Kiki a cvakly jsme se s parketem za zády.
V tom jsem ucítila, jak mi ta záda někdo polil. Už se mi otáčet chtělo.
A tam nějaká dvacítka s colou. Koukala na mě. Co bude.

Já, celá nerudná, protože mám teď evidentně ná zádech černej flek - co flek, mám černý celý záda, jsem na ni spustila:

"Polilas mě!"

Jen koukala. Žádná omluva, nic. S tou přispěchal vzápětí on. Ten, co mě na něj Martin upozorňoval. Byli tam spolu a když kolem sebe zrovna nelili nápoje, tak se tulili.

Povídám mu: "No super, ale já jsem jak prase!"

Ale on se jen znovu omluvil. Vyřešeno.
Na druhou stranu, za moji semínkovou závislost nemůžou...


A pak jsme šli pryč. Začalo tam být přelidněno a všude samá mrtvá nevěsta.

Musím říct, že jsem až dosud tenhle zvyk neznala. Že se chodí ven v závoji. Holky by mi na to řekly:
"To bude asi tim, že ses až dosud nevdávala!"

Proto jsem si ten postřeh nechala pro sebe.


Byly dvě ráno, jedna z posledních horkých nocí tohohle léta, na nebi zářil úplněk a my se, skoro jediní, procházeli po Karlově mostě.
To je u mě velkej styl!

Naopak, mou velkou večerní změnila přítelkyně Mádla na róbu v hodně mírném stylu, a v takový už se daj dělat výtržnosti...

Vylezly jsme si s Kiki na jednu ze soch a pózovaly do Zuzky telefonu. Vznikaly úžasný, sexy fotky (aspoň jsem si to v tu chvíli myslela) - i když žádnej striptýz, a tak pro Dana nic.

Zato Kiki si pak sama našla tu nejdůvtipnější kulisu pro svý foto, dokumentující, jak si na rozlučce se svobodou "užívala klobásy".
V ulici Mostecké, kudy jsme se pak pomalu courali domů, je ještě v tuhle noční hodinu venku grilovaly...

A já si teda myslim, že takhle počestný panně nevěstě (s dcerkou Violkou) a ženichovi, co viděl striptýz v Brně, to může jedině vyjít :)
A moc jim to přeju!
***















PS: Příště už svatební speciál!;)