Překvapení postarší družice

22. srpna 2015 v 17:03 |  ZPOVĚDNICE
Tak se zdá, že já mám léto za sebou. Musela jsem opustit chaloupku, protože práce a povinnosti volaly. Záskok v krámu a ještě jedna "módní" záležitost. Totiž přichystat se na Kiki svatbu. Sehnat si šaty a doplňky, Mirečka odít...
Jen Lujs má vystaráno. Ne že by nikam nešel. On bude váženej svatebčan. Dostal totiž maličkej oblek!

Babička mu z lázní přivezla kalhoty, frak, i motýla. Motýli jsou totiž povinní, budou týhle svatbě vévodit...
Sice mu to je všelijak, něco těsný, něco dlouhý, ale ženský mu to kapku přešijou. Když říkám ženský, tak nemyslím sebe. Ani svý sestry. Mámu a babičku, myslím.

Připomnělo mi to, jak Kiki včera říká Violce: "Violí, teď počkáme na mámu. Teda na babičku, máma jsem já!"

To já jsem na tom líp. Jsem na svou pozici mámy už zvyklá z doby minulý, takže Loj nemá pochyb, kdo je kdo. Tím spíš, že vídá jenom mě :)
Ba ne, taky tátu. A taky babičku neboli prababičku, u který jsme trávili léto na chalupě...

Proto, když se tam na dva dny sjely tety a strejdové, měl z toho stres. A Zuzka mi říkala: "Otrkej ho trochu, dyť je to poseroutka!"
Ale to on teda není!

Já s ním chodila po vsi, i podél vody, kde slýchal psy štěkat, racky i kohouty hulákat, sekačky i traktory vrčet, hromy burácet, dokonce motorový pily, kombajny! A klidně v tom všem rámusu vyspával v kočárku. Jeho jen tak něco nerozhodí.
Leda když Violí zabrečí...
A taky, když ho chová někdo jinej. A když se mu přitom ztratím z dohledu, tak to je hotový...

Když jsem zmínila ty kombajny, byli jsme se speciálně na ně podívat, neboť mi něco říkalo, že nejedou vesnicí jen tak. A taky, že ne. Začly žně. Už z kraje srpna. Mám pocit, že se sklízí rok od roku dřív a dřív. Což je škoda, protože pro mě se tím ohlašuje blížící se konec léta. Normálně to letí vzduchem, stejně jako ty drobný snítky slámy, co se široko daleko snáší k zemi, jak zlatej déšť.

Stála jsem s Luxusem co nejblíž, aby všechno dobře viděl a vysvětlovala jsem mu, co se na tom poli s tím obilím právě děje. Nerozuměl mi - ono to hrozně hučelo. Takže mu to budu muset příští rok zopakovat.
A rok na to možná ještě taky. Jestli si zas stoupnem tak blízko...


Pořád jsme čekali na horší počasí, kdy by se dalo vyjet na výlet. Měla jsem v plánu, vzít nás po stopách Žižky, do Trocnova. Tam se narodil a vede tím místem stezka. Já už tam jednou byla. Stojí tam taková veliká socha, pod kterou když jsem kdysi stála, měla jsem úplnou závrať. A taky zvláštní pocity. Jako bych byla pod vlivem vyšší moci, co mě nenechá přestat se dívat a žasnout... Člověku se až chtělo posadit na zadek.
Je to už hodně let, přesto na to pořád vzpomínám. Jenže jsme se horšího počací nedočkali.

Přesto jsme se vydali aspoň do města, protože nás napadlo, co koupit našim budoucím manželům za svatební dar. A jak tak chodíme zámeckou zahradou, protože tam se pořád něco děje, tak jsme nemohli hned zas jet, všimla jsem si, že je tam ten stánek, co loni. Korále z minerálů. Loni jsem si tu jedny vyhlídla, jenže na ně nebylo. A letos? Mireček povídá: "Jen si je kup, k těm narozeninám..."

No a ten svatební dar pochopitelně neprozradím, co ale říct můžu a musím je, že jsme koupili a v pořádku donesli až k autu. Tam jsem to nechala stát a odjeli jsme. V chalupě jsem si pak všimla, že to nikde není. I Mireček si všim´... A má docela pamatováka, protože si ihned vybavil, kdo balíček k autu nesl.

Naštěstí nelelkoval a neztrácel čas nějakým hubováním mi, a hned se vydal zpátky. Těch 15 kilometrů...

A já zatím (v bazénu) doufala, že nejede zbytečně.

Jenže se vrátil se špatnou zprávou. Nepořídil. Akorát, že on je kecálek, co mě rád napaluje, takže mi bylo jasný, že pořídil. Dokud si neposteskl i babičce a strejdovi, co tam taky seděli. Byl zdrcenej a mně v tu chvíli došlo, že tohle jsem fakt posrala.

Celá rozhořčená jsem ho poprosila (vlastně si neumím představit, jak v rozhořčení někoho prosim...), aby vyndal kočárek z auta, a když tak učinil, odtáhla jsem boudičku a tam ta krabice. Tak přece kecal! Prej mě chtěl vytrestat...

Takže jsem změkla a zkrotla a byla jak beránek.


Když jsme u nich, přišli do hospody. Ovce i s beranem. To mě na tý vesnici tak baví, že je to tam takový pestrý. Sedíme takhle na zahrádce, popíjíme pivečko a Mirek mi najednou suše povídá: Ovce!

Otočím se a za mnou čumí stádo, co se sem zatoulalo z louky.
Říct mi tohle v Praze, myslím si, že si dal ještě něco, kromě toho pivka...

To, že jsem si ještě ten večer udělala na svých nových, drahých korálích uzel, pro větší parádu, a tím jsem je přetrhla, taky nemůžu vynechat. Brzy povím, proč.


A bylo po žních. Kombajny měly hotovo.
A jak to tak po žních bejvá, octnou se v polích úhledný, slamněný balíky. Pro který já mám slabost. Toužím na ně skákat a fotit si je a pohled na ně mě baví a uklidňuje. Jako ostatně jakákoliv podoba polí...

A tak jsme si udělali velký focení na balících. My balíci :)

Mně se totiž na Mirečkovi líbí, že jak je na vsi, přizpůsobí se a je mu jedno, jak vypadá. Klidně vezme na sebe, co mu pod ruku přijde, o botách nemluvě, a jde. No a já, dyť už mě znáte. Mý nejlepší šaty jsou selský ze sekáče.
Jenže si zkraje léta říkám: "Kde já je jenom mám? Dyť jsem si jich už něco nakoupila, než ten krámek zrušili!"
Oni mi totiž všechny oblíbený krámy ruší, nevim proč. Ani kdo jsou oni :)

Takže jsem ještě po žních chodila docela civilně, v šatech, co jsou i do města - teda podle mě. Kiki a Zuzka jsou jinýho názoru...

A pak přišel ten den, kdy přijely na chalupu. Zuzka a Kiki s Violkou a taky bráška Tom a ženich Dan. Poprvý tohle léto, snad. A to jsem myslela, jak si tam vybudujem ten vinnej sklípek, kde budem vysedávat... A oni jsou čím dál míň přírodní...

Přijeli a šlo se dovádět do bazénu. Kiki mi řekla: "Tvý číslo je pět". Tolik, že dní zbejvá do mých narozenin. Jó, dobře...

Jenže pak si něco pošeptali a začali se kolem mě srocovat.
Bylo mi to divný, ale dodivila jsem se už pod vodou, protože mě najednou někdo z nich potopil a bylo úplně jedno, že mám v očích čočky - prej je maj taky... Jenže jim nevadí, že se to nesmí, ale mně jo!

"Co se nesmí?! No co se nesmí?!" Smáli se a už jsem měla hlavu zas pod vodou...

Nenechali mě vylézt a trápili mě tam dobrou čtvrt hodinu. A víte, co na to Mireček? Přihlížel.
On se neodvažoval k nim přidat, ale ani se mě nemínil zastávat, a tak mě jim tu a tam přidržel a náramně se bavil. Zrádce.

No a jak mám narozeniny, je to jasnej konec léta. Já mám totiž léto spjatý s prázdninami, se zářím tedy už ne...
Přesto se Kiki bude vdávat ještě v létě a já se Zuzkou budeme družičky. Kiki si nás přeje ve stejnokrojích.
Ne všechny tři, jen nás dvě. Takže ne ve svatebních šatech, v těch chce bejt kupodivu jediná, což pro jistotu vepsala i do svatebního oznámení...

Zuzka se vtipně spletla, když chtěla někomu říct, za co půjdem (ne na karneval, nýbrž na tu svatbu), a namísto DRUŽIČKY pravila, že budem DRUŽICE. Družice jsou tedy postarší družičky.

Docela mě štve, že vedle Kiki jsme vždycky byly a vždycky už budem, ty postarší... Taktéž se cítím i vedle Mirečka. Vím, že si to nesmím připouštět, protože by se mi mohlo lehce stát, že bych se tak začala stylizovat a chovat...
Jako Kiki, když ještě chodila do školy a naši jí za nějakou známku (myslím, že za pětku) řekli, že je blbá.
Ona na ně vystartovala, aby jí to neříkali, nebo si na to zvykne a přijme za svý, a je zvědavá, co pak budou dělat.
Tak jí to radši už neříkali...

A já bych se měla vyvarovat situací, kdy jsem postavená do role postarší (družice).
A když to nejde, pak se aspoň zmladit uměle. Proto jsem pro nás dvě vybrala outfit já. To bude Kiki koukat, jaký z nás udělám víly!
Ovšem nesmím jí to říkat předem, protože si nejsem jistá, že víly na svatbě chce...



Já si vždycky pomyslně odškrtávám "tajtrlíky", přes který v létě nejede vlak. Jako, co všechno musí bejt.
Koupání, opalování... Tak to už jsem si zrovna škrtla dávno, protože na to s malym Lujzem neni moc prostoru. Ale to pozorování hvězd za horký letní noci, to si sebrat nedám. Stejně, jako účast na každoroční soutěži hasičů, co se koná na louce proti babiččině chalupě (na tý, kde jsme leželi s Pepkem pod hvězdama). A letní trhy v Třeboni, která je blízko.
Ale pak jsou vejlety, co bych ráda, avšak netrvám na nich. Mezi takovej patří třeba ten do Trocnova.

Je to kapánek z ruky a v těch vedrech, co byly... Navíc, Lojínka by to ještě nebavilo (bude-li kdy bavit), takže tenhle výjezd zůstává zatím dál na mém otevřeném seznamu "může bejt".


Víte, jak jsem si rozbila mobil? Tak já dostala k narozkám novej. A protože jsem úplnej antitalent na zprovoznění jakýkoliv elektroniky (obsluhu už pak dávám, jde o to rozjetí), rozjela jsem se nejprve já do blízkýho města, kde sídlí příslušnej operátor.

Tam mě přivítala milá paní, co naopak rozuměla úplně všemu a když jsem vytáhla svůj novej telefon, první co udělala bylo, že mi sloupla průhlednou fólii z displeje, kterou já si tam mínila pro větší bezpečnost ponechat, a pravila:
"S tímhle byste si nezavolala. Tady v tom místě je překrytej ten zásadní moment..."

Myslela mikrofon. Ale mně se líbí ten moment. Dá se to aplikovat na různý zakopaný psy... :)

Já se jen debilně uculovala, jako že jasně, strhněme to...
A pak se pokoušela ze mě vydolovat, zdali mám někde zálohovaná data. Nemám. Sice prej divný, ale nevadí. Snažila se vytáhnout z toho starýho aspoň kontakty.

A co bylo divný mně, to jak řekla: "Přetáhla jsem vám tam aspoň ty nejdůležitější."

Hned mě napadlo: "Policajty, hasiče, záchranku... maminku..."
(Neptejte se, jestli tam tohle všechno fakt mám...)

Pak se ptala, jestli mám nějakej svůj účet. Prej se na něj přihlašuje mailem s heslem.
Krčila jsem rameny, než jsem si vyvzpomněla, že Kiki vždycky říkala, ať tu či onu aplikaci, po který jsem zrovna toužila, stáhnu přes její účet. Než bude mít někdo čas, udělat mi ho taky.
Je s podivem, že ten čas do dnešního dne nikdo neměl!

Povídám: "Ségra mi vždycky dala svůj mail a heslo..."

Najednou mi na ten novej a čerstvě zapnutej mobil, co paní držela v ruce, přišla zpráva od Kiki.
Na pár vteřin se na displeji objevilo její jméno.

A paní povídá: "Á, zrovna vám píše!"

Řekla jsem, že ségra je Kiki? Pátrala jsem rychle v paměti...

Když jsem se pokoušela zadat ten její mail, všimla jsem si těch zásadních kontaktů.
Mireček, Zuzka, Tom... záchranka :)

Zpozorněla jsem. O co tady jde?

Div jsem neodskočila od pultu, když mi vzápětí položila dotaz: Tak trávíte léto na chalupě, jo?


"Jak to víte?!" Vyhrkla jsem.
"Já vás znám..."

Jasný, další moje čtenářka... Jsem prostě asi fakt hvězda...

Jenže ona mě hned sundala: "Já jsem odtamtud, z tý vesnice... Znám babičku."
Á, jasně... To je náhodička... Nebo ani ne, když je to deset kiláků... kurva

Pak vyprávěla, jak máme pár společných přátel na facebooku a díky tomu viděla mý fotky z letních tajtrlíků a obzvlášť ty ze slamněných balíků se jí moc líbily. Prej jsem ji inspirovala a až přestane pršet, vezme děti a půjdou se taky fotit.

Takže příští léto, protože jak přestalo pršet, balíky z polí zmizely, jak jsem si nemohla nevšimnout. Tím je už léto ale fakt prostě pryč... Jen doufám, že ne i bláznivý příběhy.


Jeden takovej stručnej mám s ožralou.
To takhle sedíme u třeboňskýho pivovaru, tedy přímo u zdroje, Lujz papá montíka a já odháním vosy, zatímco pozoruju opilce u vedlejšího stolu.

Mluvili z cesty, jak se jim pletly jazyky a já přemejšlela, co jsou zač a jakej maj´asi život. Takoví ztroskotanci. Určitě znaj´jenom ten chlast, od rána do večera tu seděj a pak se odpotácej do peřin... nebo spíš pod širák...

Když v tom jeden povídá těm ostatním: "Jak jsme byli v tom Trocnově jo, tak tam maj´ takovou jeho stezku jo, toho Žižky jako jo, no a von tam stojí, vobrovskej, jo, já nikdy takovou sochu neviděl... To bylo něco... já myslel, že padnu na prdel!"

Já zrovna nesedět, tak na ni asi padnu taky. Co to tu blábolí? Tenhle že tam byl a má dokonce stejnej zážitek, jako já?
Najednou jsem k němu pocítila zvláštní pouto... :)
A hrozně jsem si přála, aby tu jeho přednášku slyšel i Mireček, jenže ten se zabejval vosou, co mu chtěla pít z korbelu. A jelikož i ti ostatní pobudové se zabejvali jen svými pivy, zírala jsem na chlápka obdivně sama. Ten život má skutečně plný kapsy překvapení...


Když Mireček musel do Prahy dřív, teprve přišel den, to číslo pět, teď už 0. Tedy narozky byly tu. Pětatřicet.
Já si mohla vybrat, jestli pojedu slavit domů, anebo zůstanu s babičkou. A přestože pršelo a nedalo se nic, než sedět v chalupě, zůstala jsem s ní.

A dobře jsem udělala, nejen proto, že s Lujzem se stejně nijak vzlášť slavit nedá.
Překvapní na sebe nenechala čekat...

Babička mi znovu navlékla korále. Minerál po minerálu, každičký musela provléct jehlou a dělala to dva dny. Možná dýl. Protože jsem zjistila, že kolikrát pro nás něco dělaj´a my o tom nemáme tušení... ty naše ženský...

Zazvonil mi telefon, že mi něco vezou ze zahradnictví. Dorazila bába s kyticí, kterou mi předala a na rozlučku pravila: A ostříhejte si konečky!"

Šla jsem do koupelny, prohlédnout si vlasy. Má pravdu, chce to...
Babička mi pak ale vysvětlila, že byla zřejmě řeč o stoncích těch růží...

Byly od Mirečka. A když jsem šla hledat velkou vázu, podle instrukcí babičky, objevila jsem svý selský šaty. (Dveře starý skříně, byly tím důležitým momentem...) Její útroby skrývaly asi patery. A šátek přes ramena, jak nosí Ančí z Trantenberka. Teď?! Když horký noci jsou pryč a obilí je pryč a Mireček...


A tak jsem v nich aspoň přijela domů.
A moh´ na mě oči nechat. A na tý kytce taky. Prej je to jiná, než objednal. Horší. Tak to teď reklamuje.
Zato já mu přijela lepší! Sice starší, zato bohatší o pár příběhů, s koráli zas kolem krku a s ostříhanými konečky... :)
***




S naším malým balíčkem na balíku :)


Luxus se chystá na svatbu...


Tak dopadla moje fotka noční oblohy za jedný horký letní a navíc ouplňkový noci...


Tatínek během focení vyndává slámu z pusiny. Tzv. fotka z backstage :)


A já s Mirečkem - náš "Cipísek" už spinká v kočárku a všudypřítomný křik a smích mu vůbec nevadí...
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness | Web | 22. srpna 2015 v 18:21 | Reagovat

Moc krásný článek a i povedené snímky! :)

2 Kiki | 22. srpna 2015 v 22:16 | Reagovat

To je dost!!!:) že se s tím článkem ale couráš! Celý léto!:)
Krasný fotky. Krásný článek.
Ovšem lesní svatbu neplanuju.... Takže jaký víly?!:) ne bude to určitě krásný.... Jedinej zádrhel je, že je vybírala ty....:)))) ale tak Blanka Matragi se Ti taky líbí, tak v pořádku;)

3 niternice | 23. srpna 2015 v 15:22 | Reagovat

Děkuju!
No Kiki, nevěsto, pyčo :) neboj... Víly se hoděj dycky ;)

4 Marie | 23. srpna 2015 v 19:28 | Reagovat

Krásný a mooooc vám to všem sluší. :-)

5 Adlik | 24. srpna 2015 v 8:16 | Reagovat

Úplně boží zas! :)) zastřihněte si konečky :)) dlouho jsem Ti to už nenapsala, ale Tvý psaní baštim furt stejně :) je prostě skvělý. A moc Vám to s Pepkem spolu sluší, ta fotka je krásná! A Luxus v bílém taky!;)

6 Jane | 25. srpna 2015 v 1:49 | Reagovat

Děkuju, to mě tuze těší! :)

7 JITKA | 26. srpna 2015 v 19:34 | Reagovat

stále  krásné čtení,fotky a ty kometáře taky nemají chybu k článku
Krásný  Cipísek,MANKA a  RUMCAJS

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.