Když tančí víly

14. srpna 2015 v 23:40 |  ZPOVĚDNICE
Tak už mě tady zase máte...
Tahle druhá blogová dovolená nebyla zrovna tak v plánu, jako ta předešlá.
Tohle léto se mnou ta elektronika nějak nekamarádí, po rozbitém mobilu přišel na řadu i počítač.
A tak mám teď půjčený, abych Vám mohla konečně zas napsat...

Sotva jsem doma doťukala předchozí článek o svý strastiplný bojovce na chalupě, vrátila jsem se tam,
protože mi okolnosti nedávaly moc na výběr.
Za prvý, máme v těch vedrech doma příšerný horko. Ale nesnesitelný.
Za druhý, slíbila jsem babičce, onoho času stále ještě v lázních, že se jí postarám o psa a kočku. A o kytičky.
Za třetí, chtěla jsem, POTŘEBOVALA jsem, to v sobě zlomit úplně, ten strach. Abych byla suverénní chalupářka, co v noci klidně spí a nehlídá dveře a vrata, ani zadní vrátka...

Mirek tam s námi pár dní pobyl, ale pak musel do Prahy. A já? Dokonce jsem obětovala auto! Směl jím odjet, ačkoliv mi skýtalo lepší pocit, když stálo venku. Jednak to líp vypadá a pak, člověk do něj snadno skočí a frčí domů, když chce.
Jenže já se rozhodla nechtít...

Pořád bez svýho chytrýho telefonu, pořád offline... Jen pro Loje nonstop na příjmu.
Ten získal zas další nový přezdívky, Lujz a Luxus a TEN JE TAKOVEJ a EZISI a Pucflek, neboli Pucflečík.
Co?

Každopádně, pokud jde o ten náš společnej pobyt, vůbec jsme se nebáli. Možná jsem měla divnej pocit, když jsem v noci z okna koukla do tmy, možná jsem pomyslela na to, že se může cokoliv přihodit a pod duchnou si chystala plán úprku, ale nedošlo na nic z mých nočních, rozjitřených myšlenek.

Zavedla jsem Lojínkovi (tuhle jsem asi vynechala) pravidelnost v režimu dne. V sedm budíček, si zavedl, i přes můj nesouhlas, sám, ale v devět zase hají - čas pro mý tajtrlíky, v poledne obídek, pak koupačka, jeho tajtrlíky, jeho hají, moje tajtrlíky, jeho tajtrlíky, jeho tajtrlíky, jeho tajtrlíky... v osm večer, po kaši a večerníčku, jeho hají. - Který měnil tak dlouho v tajtrlíky, až bylo deset a na programu naše společný hají... Uf.

Chodila jsem ho uspávat po vsi. To jsem ho vždycky naložila do kočárku a jelo se ze vrat ven. Potkávat lidi. A fotit. Protože já jsem na tu vesnici ujetá, pořád tam všechno fotim a je mi jedno, že těch samejch fotek mám doma už desítky...
Ono mi totiž připadá, že nejsou stejný... Ale jenom mně...

To mám jako s tou knížkou s tamnějšími pověstmi. Narazila jsem na ni v antikvariátu a musela ji mít. On tam za vsí, u starýho mlejna, nocoval Žižka, kdysi! A asi už víte, že zrovna on je mou úplně nejmilejší historickou postavou, takže jen umocnil mou lásku k tý obci.
Tu knížku jsem si tehdy přivezla do chalupy, já už Vám to možná i psala. Babička i máma se seběhly, koukaly, prolistovaly - ono je to nějak hlouběji nezaujalo, a já si parádně početla.

A pak se rok s rokem sešel a já se v tom antikvariátu ocitla znova. Bloumám po regálech a co nenajdu?! Knížka lomnických pověstí... Jémine, tu musím mít... Já nechápu, jak to, ale opravdu jsem si nevzpomněla, že už ji doma mám.

A tak jsem ji přivezla zas. Máma i babička se seběhly, koukaly, pak jedna na druhou koukala, pak na mě...
A já: Ano?
"Nechci nic řikat, ale neleží ti ta samá tady v knihovně?"

Takže já mívám dojem, že objevuju stále něco novýho - z čehož jsem si udělala i heslo letošního léta, a zatím jsem jak v Truman show. Ovšem sama na chalupě jsem skutečně ještě nebyla, to potvrdila i Kiki :)

Přišla jsem na to, v čem je rozdíl, pokud jde o ty stejný fotky. Totiž v mém nahlížení na ty kulisy, v atmosféře, co cítím a v okolnostech, co mě právě tíží, či těší. Rozdíl je prostě ve mně. Já se měním.
Někdy se zpětně kouknu na snímky, co jsem tam pořídila, řekněme, na podzim přede dvěma lety, a hravě si jimi hned navodím svý pocity z tý doby. Připomene se mi, co jsem tehdy prožívala, cítila, myslela, chtěla, plánovala, čemu věřila, co netušila nebo jen tušila...
A pro ostatní jsou to jenom fotky stejnýho rybníka, co ho fotím každej rok.




On neni jinej, je pořád stejně zelenej a kolem roste furt to samý rákosí... Jenže tehdy jsem neměla Lujze a koukala do úplně jiných očí, než do těch, co do nich koukám teď... A taky to byla doba, kdy jsem objevila tu kroniku. Jen už nevím, jestli poprvý nebo podruhý...
Pochopitelně jedna fotka rybníka mi opravdu o době minulé nic nepoví. Jedná se vždycky o album, co jsem v počítači pojmenovala příslušným měsícem s letopočtem. Tu rybník, tu dům, tu já ve svetříku ze sekáče, co jsem si zrovna pořídila, no a celý dohromady mě to hodí zpátky do tý doby. Asi to máte taky tak.

A já teď, jako bych slyšela Kiki: Myslíš? Ani ne!
To by asi musela vidět foto, jak nakupuje v butiku na Zličíně, v Palladiu, na Andělu... a možná by jí to hodilo nějaký pocity z tý doby. Třeba, že byla děsná móda nebo že si přála ten kabátek a neměla na něj :) To si vzpomínám, mimochodem. Kiki studentka velice trpěla, když neměla na módu.

Ale abych se vrátila k těm svým plánovaným tajtrlíkům. Ohniště, řeknu to rovnou, neni. Neni nic, co jsem myslela, že bych mohla... Když Pů spinkal, já mu vařila, prala, věšela, uklízela, čistila hračky nebo uklízela doma, v chalupě. To byly mý tajtrlíky...
Případně mi někdo zavolal a ten čas jsem prokecala. Postupem času jsem stejně o tu chuť do různých projektů (i o noční strachy) přicházela, pod tíhou ospalých víček. Velmi jsem uvítala, když konečně přijel Mireček...

Hned jsem nastolila režim i jemu.
A to, střídat mě v ranním vstávání. Jednou já, podruhý on. Jakýpak copak. Blbý je, že i když vstane a Lujze si tiše odnese, mě to probudí. A hned mi to začne šrotovat: Dá mu napít? Nezapomene na klobouček? Dopřeje mu cáky? Pustí mu k jídlu jeho pohádky? Mám prostě tolik obav o synkovo pohodlí, že už těžko usnu a když, tak na hodinku a s pocitem, že o sobě stejně pořád vim. Z toho mě akorát rozbolí hlava a jsem horší, než kdybych ráno vstávala já.

A když se vypotácím z postele, najdu Pucflečíka nevhodně oblečenýho, vzhledem k počasí, nebo v malých ponožkách, co už jsem vyřadila... Sice veselýho, ale on tomu jěstě nerozumí!

A to je pak zle.
Mám taky jednu novou přezdívku. Fůrie...

Šli jsme se všichni projít. Mezi ty rybníky a lesíky a louky a palouky... A najednou se Mireček zasnil:
"Tady v těch kulisách úplně vidim tančit víly...".

Nadechla jsem se a chtěla rozpačitě říct, že bych možná mohla...
Když v tom rychle dodal: " - Ne tebe!"

Pche! No teda! Zakabonila jsem se.
Tak mu teda nezatančim...

Stejně bych teď byla taková víla nevíla, s mou nadváhou. Snažím se, ale fakt se mi nedaří zhubnout.
Hlavně tedy břicho. Mám ho pořád takový těhotný... Myslela jsem, že se vynecháním sladkostí a pravidelnými procházkami něco spraví, ale za měsíc mám dole dvě kila. Což jsem dřív zvládla za tři dny!
Kiki míní, že je to věkem. Ráda souhlasím, jen abych nemusela cvičit...

Jenže jak jsem tak chodila vesnicí, všimla jsem si holky, co jsem ji tam nikdy dřív nevídala. Asi taky nějaká dovolenkářka.
A představte si, že měla skvělou postavu. No, jen si to představte. Máte to? To je mrcha, co?
Takže, buď ty svý cihly využiju k jejímu zazdění, anebo přitvrdím u sebe. Začnu chodit trochu svižněji...

Pochopitelně netrvalo dlouho a Mirek si jí všimnul.
To jsme šli kolem nějakýho plotu a ona zrovna vyšla ze vrat a šla podél chalupy někam do zahrady a víte co? Měla holej zadek!

"Úůůůůůů!!!!!!!!!!" Slyším vedle sebe kňučet svýho muže.

"Co děláááááš?! Uklidni se! Vychladni!" Sjela jsem ho, ale bylo mi jasný, že z hlavy mu ten pohled už nevymažu. I kdybych se vztekla.

To jsou takový momenty, kterým člověk nepředejde - leda měla bejt dávno zazděná, nezakáže, neovlivní. Ona mu v hlavě spustila (zřejmě) příběh či fantazii (možná o víle), co si bude žít vlastním životem a bude spadat do sféry jeho nejniternějšího soukromí, kde ho bude bavit a inspirovat a uchvacovat klidně na vždycky.
Zatímco já se tam se svými výstupy o pomáhání mi a o tom, jak jsem znavená, určitě nedostanu. Takže jsem mu vlastně dál, než ona, nakonec.

Jsou to zvláštní jevy, který se nevyplatí přehlížet. Došlo mi dávno, kam to pak vede. Někdy mi to bylo fuk, ale tentokrát ne. A Vy teď čekáte, co jsem s tím teda udělala.
No, představte si, že vůbec nic.
Já totiž taky, (myslím), někomu tančím v představách... A když zůstane u tanečku, pak snad není potřeba kohokoliv zazdívat... :)


Když Mirek zase odjel a já s pucflečíkem zůstala znovu sama, obnovili jsme naše uspávací procházky a řád. Mám na mysli ty dlouhý procházky, kdy jsem bejvala víc na návsi, než doma. Já si totiž mimo obec netroufala...
Jediný místo, kam jsem zajela trochu dál, byla pole za babičky zahradou. A vyplatilo se.
Tam totiž hopsali dva srnci.

Uspořádali mi parádní podívanou, skotačili spolu tak, jak jsem ani netušila, že si uměj hrát. Jeden proti druhýmu vyskočil a naznačil trknutí parůžky. Druhej naznačil totéž a takhle bezkontaktně si tam měřili síly, zatímco já se k nim tiše plížila.
S kočárkem. A foťákem, kterej jsem tahala pokaždý s sebou.

Cvakala jsem a těšila se z nich, když v tom projížděl nějakej dědek na kole. Od lesa, tedy proti mně. Míjel ty srnce a jako by mu vadili, začal je plašit. Napodoboval snad vránu nebo co, no a ti dva se rozutekli a bylo po všem.
Ještě jsem stačila zachytit úprk jednoho z nich a už dědek šlapal vedle mně.


"Taková to byla hezká podívaná," prohodila jsem vyčítavě.

"To byli dva srnci!" Uvědomil mě. Jako bych to nepoznala... Blbec.

A jel dál. A mě ovládl pocit, že tomuhle žádná víla ve snech určitě netančí.


Taky lidi jsem si fotila. Fotím čím dál víc. Aniž chápu, co mě k tomu vede. Zato vím, že mě moc baví, si potom, večer před spaním, ty snímky prohlížet. A řadit do alb, aby mi za čas připomněly atmosféru tohohle léta...

Uběhly dva dny a Mirek byl zas zpátky. A s ním jeho dovolená, takže už žádná moje noční samota. Ať jsem si na ni zvykla jakkoliv, ulevilo se mi. Je prostě jiný, v noci kouknout z okna do setmělýho dvora - protože za hluboký noci tam ani lampy nesvítí, a vědět, že kdyby se tam cokoliv pohlo, mám koho vzbudit, než vědět, že kdyby se tam cokoliv pohlo, budim Lujze a chci po něm nějakou akci :)

On je totiž akční až až. Za bdělýho stavu.
Měli jsme s Mirečkem takovej rituál, chodit uspávat na jedno. Do místní hospůdky na zahrádku, zajet s kočárem a u Regenta, což je to nejlepší pivo, jaký jsem kdy pila, ho ukodrcat.
Nedařilo se nám to.
A tak to dopadalo tak, že než usnul, měli jsme v sobě každej dvě, tři a doma už dávno spali, když on ještě tajtrlíkoval v postýlce.
Což je samozřejmě utopie, teď jsem se dala unést a popisuju svou představu ideálu, ne realitu.
Realita nemůže bejt taková, že já spím, když on ne. To neni prakticky možný. A tak zpívám všechny jeho přezdívky a čučím do tý tmy, než usne.

Někdy, sem tam, se zadařilo, že Lojínek usnul dřív, než jsme večer odpískali i my.
Já miluju ty horký letní noci, co teď bejvaj. Je jich fakt pár v roce a jen tak jednu, maximálně dvě, se mi podaří využít a ne zaspat, či jinak nechat jiným. (Vílám, anebo zamilovaným... A zamilovaným vílám a zamilovaným do víl.

Z jedný takový horký noci jsme vytěžili luxusní chvíli, když náš Luxus usnul...
To ještě lampy svítily, jenže my si, s ohledem na naše ranní vstávání, nemohli dovolit čekat dýl, a obloha už byla plná hvězd. Ale plná. A oba jsme si tu krásu chtěli vychutnat, jenže rušivý světlo z ulice nám to neumožňovalo v plném rozsahu.
A já dostala nápad. Zajít na louku, kde lampy nesvítí. Je hned naproti vratům, přes ulici, která naopak svítí dost, a tak bylo potřeba zajít trochu dál.
A tak jsme šli a šli, až se nebe nad námi třpytilo čím dál víc, a v okouzlení nad tou podívanou nám ani nevadilo, že chůvička v mý kapse hlásila něco jako "mimo dosah"...

Lehli jsme si do trávy a koukali nad sebe. Po chvíli jsem zaslechla chrápání, tak jsem svýho Pepka vzbudila a šlo se na kutě. Ale viděl to, co já. Jenom kratší dobu.
Od tý chvíle si ještě víc, než kdy dřív, přeju střešní okýnko nad postelí.
Což je v úplně stejný sféře, jako možnost vymazat prdel tý tamtý z jeho hlavy. Nad námi je plno bytů, my v přízemí...


Příštího dne jsme vyprávěli strejdovi, jak jsme trávili minulou noc. Hospoda, hvězdy a spát.
Ty hvězdy ho zaujaly. Smál se nám totiž, za to válení se na louce.
A já nechápala, co na tom nechápe...

Vyprávěli jsme mu to zas až večer při uspávání, tedy nad pivem.
Když v tom se tam zjevila ona.

Hned jsem se narovnala a rozpustila si drdol. Mirek si toho sice nevšiml, za to já si všimla, jak konkurentka (považovala-li i ona mě za ni), dokáže víc, než pěknej chlap. Za kterýho já považuju Mirečka. Doufaje, že ona si ho ani nevšimne...

Dopadlo to tak, že mlčel. A já věděla, že ji zbystřil. Dokonce i strejda zmlknul. Jen Adínek vesele houkal z kočárku dál.
To je můj kluk.
A když zašla dovnitř, protože my zas seděli na zahrádce, a když strejda odešel na toaletu, nezvládla jsem to...

"Je úplně hnusná!" Prohlásila jsem.

"Jasně, to víš, že jsi hezčí," odvětil.

Jenže já tušila, že mě jenom konejší.

"Možná má hezkej zadek, ale ksicht teda ne!" Opakovala jsem a připadala si jako Don Quijote...

A pak se vrátil strejda a Mireček mu povídá: "Představte si, že se mi tu Janička snaží namluvit, že támhle ta je hnusná."

Ztuhla jsem.

Přesto, že se mi skutečně nezdála úplně pěkná v ksichtě, počítala jsem s tím, že chlap se k němu přidá a já budu za krávu, akorát.
Jenže strejda zvážněl a řekl: "No ksicht má hnusnej, no."

Áááááááááááááááááááááááááá... Jak osvěžující!
Prožívala jsem svý malý vítězství, aniž ona tušila, že s ní soutěžim.
A aniž mně docházelo, že dokud to tak bude, vítězí ona...

A potom jsem se rozhodla Půa už opravdu uspat, a tak jsem vstala a vozila ho sem a tam, kus dál od stolů veselících se pivařů, když v tom proti mně, Colin Firth. Víte, ten herec. A světe div se, moh´na mně oči nechat!

I když to nebyl on. Jen tak vypadal. Stejně, jako já nejsem víla, jen tak vypadám. A tamta neni hezká, jenom tak vypadá, protože má hezký tělo. No a možná i vlasy... Ale to je úplně jedno, protože teď je zazděná - tou hláškou, že je hnusná.
Takže už s ní nesoutěžim, teď tančim Colinovi. A mám klid.
+++
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruschka | E-mail | Web | 15. srpna 2015 v 0:36 | Reagovat

Drahá Janičko, věř, že ty holky, co si hlídaj postavu a navíc se jim to daří, stejně nejsou spokojený. A když jsou nespokojený, tak jsou protivný :-)
Já jsem si zkoušela nějakou postavu vybudovat po prvním dítku a vybudovala jsem si nádhernou nadváhu, která se mě drží už 16 let a další dvě děti :-)
A mám chlapa, který se sice občas podívá, ale nakonec přijde na to, že úsměv a milé přivítání, když se vrací z práce, je nad všechny zadky okolo i mnohem dál :-)
A za dlouhých zimních večerů ho umím dobře zahřát. Co by chtěl víc?

2 Veronika | 19. srpna 2015 v 21:45 | Reagovat

Budu se opakovat, umíš krásně psát a já se vždy těším na nový článek, příběh.

3 Jane | 23. srpna 2015 v 15:26 | Reagovat

Moc děkuju!!!!!!!!!!!!!!!
:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.