O strašidelném lese a dalších mých specialitách

14. června 2015 v 16:24 |  ZPOVĚDNICE
Vždycky, když jsme na chalupě, tak si s sebou k ohni berem časák o záhadách a duchařinkách... Předčítáme si při pečení buřtů a příjemně se bojíme.
Ovšem jen do chvíle, kdy toho na mě začne být moc a už to není příjemný, ale děsivý. V ten moment křiknu DOST UŽ! A časák div neletí do ohně...

Náš poslední takový dýchánek skončil zase jedním mým výkřikem: "Ne! V žádnym případě to toho lesa nejedu!"

Četli jsme totiž o tom, že v Čechách je několik strašidelných lesů, známých výskytem paranormálních jevů. Ten úplně nejtemnější je prý u Říčan, prochází jím mrtvá dívka a další duchové, které je prý možno dokonce spatřit... Dejte pokoj...

Jenže Mirečka to začalo lákat. A snažil se zlákat i mě, když opakoval, že bychom tam mohli zajet - "a třeba by s námi něco i přijelo zpááááááátkyyyyy...", strašil mě ponurým hlasem.

Ne! V žádnym případě do toho lesa nejedu!

Za pár dní už jsme tam parkovali... Protože v poledne se nic nezdá tak horký, jako po setmění.
Přesto jsem souhlasila leda s tím druhým nejstrašidelnějším lesem. Daleko od Prahy, až u Budějovic. A jelikož o něm článek nepojednával, netušili jsme nic o jeho atmosféře nebo dávných událostech v něm... Schválně jsme se při té nevědomosti nechali, ačkoliv při hledání přesné "adresy" lesa, jsem si nemohla nevšimnout, že googl nabídl hned několik stránek s tituly jako: Nejděsivější český les! Děs a hrůza v Branišovském lese! Atd.

Povídám, že když si o něm nic nepřečtu, nebudu ovlivněná a nebudu se bát. Možná.
Je poledne, sluníčko paří, kdopak by se vlka bál...

Do lesa je několik přístupových cest. Mirek zajel k nějaké, kde stály pěkně udržované chatky a vydal se lesní cestou mezi nimi... Já se trochu zdráhala ho následovat. Říkám si, že nějakej ten chatař (třeba z týhle neudržovaný chatky) může bejt divnej, může jít za námi... A naplnit tak třeba pochmurnou pověst lesa!

Kdepak, tudy já nejdu.

Mirek přesto ještě chvíli šel, a tak mi nezbylo, než holt jít a celou cestu ho prosit, ať se se mnou vrátí k autu. Nemohl si ale odpustit ještě nahlédnout do nějakého bunkru, co jsme míjeli. Zřejmě doupě bezdomovců, podle toho, co tam viděl. Já měla za úkol fotit. Hodně fotit. Ať si pak můžem fotky prohlédnout a třeba tam uvidět něco, co teď nevidět - jak to psali v tom časopisu.
Tam si reportéři až z fotek všimli, že nebyli sami...

Jeli jsme tedy dál, k druhé bráně do jiných světů, jak se taky internet o lese vyjadřuje.

Ale tam, pro změnu, kus za závorou, staré vojenské budovy, dnes už opuštěné. S výstražným nápisem ZÁKAZ VSTUPU! na několika stromech. No to holt musíme poslechnout...

Jenže Mirek nechtěl! Šel klidně dál a já musela taky, protože přece tam nezůstanu stát sama. Chvíli jsem zkoušela, jestli ho nezlomím, ale on začal mizet v dálce přede mnou a klíč od auta s ním... Kruci!

Najednou jsem měla pocit, že něco slyším. Kroky z jinýho směru, než jakým on šel. A možná i ozvěny nějakýho hlasu. Zamotala se mi hlava a Mirek pro můj křik už nemohl jinak, než okamžitě odemknout auto a odvézt nás pryč.

"S tebou je taková nuda, to ti teda řeknu...," prohodil, když nastartoval.

Co že? To ale nechci, aby si myslel! Chci do toho lesa, ale ne míjet nějaký domky, kde může bejt zlej člověk! Nebojim se těch "duchů", ale lidí! Uvědomila jsem si a nahlas jsem řekla totéž.

A tak se hledal vstup do stejnýho lesa z druhý strany. Snad nejsou ty budovy všude, tak velkej bor...

Našli jsme. Přístupová cesta sice nebyla pohodlná, museli jsme přes ztvrdlý brázdy hlíny ve vyschlém poli, ale aspoň jsme nemíjeli žádná stavení a les se zdál jen lesem. Ne sídlištěm.

Zase jsem hodně fotila. Klidně i stejný místo dvakrát. Ať pak vidíme případný rozdíly. Ubírali jsme se stoupající pěšinkou mezi pěknými stromy, všude zpívali ptáci a bylo dobře vidět do všech stran. Žádná mlází, ani keře.

Došli jsme na kopec a pořád se zdálo všechno pěkný. Pěkná procházka pěkným lesem. Přesto jsem měla stále na paměti, že to není jen tak obyčejný les. To prostě nešlo zapomenout. A tak jsem dál fotila a rozhlížela se do všech stran. Když jsem pak zahlédla tu štreku, co se budem muset táhnout zas dolů, udělalo se mi trochu úzko. Já si totiž v duchu dávala bobříka odvahy a jen proto, aby Mireček nemohl říct, že jsem byla srab, jsem ztuhlýma nohama pochodovala dál...

On pak díky Bohu sám řekl, že už ho to nebaví, že tu nic neni, a že jsou i lepší způsoby, jak si užít slunný den.
No dobře, no. Jak chceš, já bych prošla bejvala křížem krážem klidně celej ten les, ale když tě to nebaví, tak jdem holt zpátky no...


Jenže cestou dolů jsem měla první strašidelnej zážitek. Mezi kmeny, tam takhle dál, jednomu stromu šíleně rychle vlály listy. Až nepřirozeně rychle na to, že stromy vedle se ani nehly.
Ukázala jsem to Mirkovi. Viděl to a můj pocit sdílel. Je to divný.

Udělala jsem pár fotek tím směrem a pak zas cítila to ochromení strachem. Slyšela jsem hlasy z dálky a kroky a tušila, že si to jen namlouvám, přesto jsem chtěla bejt co nejdřív z tohohle lesa venku.
Nedá se nic dělat, že to Mirečka teprve začalo bavit, to si měl rozmyslet dřív...

Cestou domů jsem v autě zkoumala ty fotky. Na žádný nic divnýho a plno jich bylo dokonce rozmazaných, to se mi zas povedlo teda...


A pak jsem nám teprve předčítala, co se o lese píše na webu.
Vy si to můžete přečíst důkladněji, kdyby Vás to nějak víc zajímalo, ale v kostce se tam píše, že tam straší :)


Ne... tak hopem to nevezmu. Má tam někde bejt strom, kde se oběsilo pár lidí a měl by nam viset pozůstatek lana. Ten jsme tedy naštěstní neviděli. Ani místo památky postřílených vojáků, co padli někde u těch starých kasáren, co jsem odtamtud Mirka nemohla dostat, ani další temná místa. Zato jsem zpozorněla, když jsem četla: V lese jsou slyšet ozvěny hlasů a kroky... O rychle kmitajících listech jsem se nedočetla, zato o rozmazaných fotkách ano.

Co že???

"Jako by cosi nechtělo, aby bylo zachyceno...," píše se v článku.

Tak nejsem špatnej fotograf! Akorát, že mě to moc neuklidnilo... Zachytila jsem duchy snad?


Tou dobou se něco podivnýho začalo dít i u nás doma. Nové problémy s vodou - netekla teplá. Pravidelně, každý den, jsem narazila na chvíle, kdy tekla jen studená. Totéž s elektrikou. Prostě se najednou vyplo vzduchování v akvárku. Nešla varná konvice, nešel vysavač.
A za hodinu zas jo. A pak zas ne.

A nešel internet. Všechno jsem to obvolala a všude řekli: To je divný! I technik na O2 mi tvrdil, že náš modem se chová divně. Prý se pokusil více než tisíckrát za jedno odpoledne připojit k jejich síti... Ne, že bych tyhle události chtěla jakkoliv spojovat s návštěvou lesa... To až později...


Tyhle potíže trvaly dlouho a jak asi tušíte, vyvedly mě opět z míry na tolik, že jsem se proměnila v bábu.

Dala jsem milého Adriánka do kočárku a rozjela se ten modem reklamovat. Technik totiž povídal, že je chyba v něm. Vidí to tam. A nemusím se hledat se záručákem, ten si dohledají...
Přišla jsem na řadu a vylíčila svůj problém.

"Záručák? Nemám!"


Přišla jsem další den se záručákem a za tisícovku, co by zálohu, dostala jiný modem k zapůjčení, než náš opraví.

Ten půjčený ale taky nefungoval. Volala jsem technikovi a ten povídal, že chyba je v síti.

Třetí den jsem, už zcela nasraná, šla zas pro náš modem, když to teda nebylo v něm.
Bylo horko a Adriánkovi se v kočárku nelíbilo.
Najednou na nás začalo něco stříkat. Rozhlédla jsem se a vidím dva kluky s pistolkama. Jejich táta zmerčil můj zkoumavý pohled a houkl na mě: "To je jenom voda!"


A jenom voda mi jako vadit nemá nebo co???

Tlačím kočár dál, nedobrovolně osvěžená, nějakou hnusnou vodou z pistolek, a procházím mezi lavičkami - letními byty bezdomovců. Krmili holuby a popíjeli. Znechuceně a rychle jsem mezi nimi projela a holuby se před námi rozletěli.
Najednou jsem zacítila mokro za krkem.
Doufám, že je to pořád ta voda od banditů a neposral mě ke všemu holub. Člověk se skoro bál si tam sáhnout.


Vtrhla jsem do dveří prodejny O2, ale ty se před kočárkem zase zavřely, než jsem stihla vjet.
Takhle dvakrát. Doprdele, já se tam na ně snad nedostanu!

Nějaký hoch mi přispěchal na pomoc. A hned si mě volala holka k přepážce. Holka s vyholenou hlavou po jedný straně a dlouhými vlasy na straně druhý. Kdo si tohle udělá?

"Byla jsem tu včera a taky předevčírem...," uvedla jsem se. A pak jsem jí vylíčila, že jejich modem mi nepomohl, protože to, oproti tvrzení technika, není modemem, že nám to pořád neběží...

Přijala modem zpátky, vydala mi náš a loučila se. Prý: "Tak hodně štěstí, snad vám to brzy půjde."


Za co mě jako má???


"Tak moment, já to chci nějak vyřešit...," reagovala jsem na její "naskleanou".


Vzala telefon a otráveně někam volala. Podle všeho technikům...

"Čau, Lůca. Prosim tě... Mám tady pani, co jim nejde internet, ale modemem to neni, protože nešel ani se zápůjčnim... Nicméně pani to chce nějak řešit..."

Pochopila jsem, že je to asi divný, že chci situaci řešit.

Oni ji tam někam přepojili, a tak můj nudný příběh vyprávěla znova. Není divu, že ho ozvláštnila, když větu "nešel ani se zápůjčním", nahradila tentokrát větou: "Ale stejnej trabl".

Ovšem tu další, že to chci řešit, ponechala.

Přesto se to nevyřešilo, dokud se technik neobtěžoval přijet. A jelikož mi dvakrát dobře nefunguje ani počítač, půjčila mi Kiki svůj starej. Na ten jsem čekala s tím, že až do něj si přetáhnu ty fotky z lesa. Taky tam byly nějaký z chalupy a z rodinný oslavy. A taky já s Adrískem, naše domácí focení, kdy jsem nastavila samospoušť a šla se s nim mazlit, zatímco to cvakalo... :)
Těch jsem Vás hodlala ušetřit, ale těšila jsem se, že až zas půjde internet, dám Vám sem ty fotky z lesa. Jenže co se nestalo...

Fotky zmizely! Všechny fotky z foťáku jsou pryč. Najednou. Píše se tam, že je nějaký problém s paměťovou kartou.

Takže nejen, že něco v tom lese nechtělo být foceno, ale nepřálo si ani zveřejnit ukázku, jak moc to nechtělo být foceno... Tak jen doufám, že aspoň všechno pěkně zůstalo tam a nejelo s námi do Dejvic. Zpáááátkyyyyyy, jak předesílal Mirek u ohně...

Vlastně nejvíc ze všeho doufám, že jsem jenom paranoidní...



Když se do svých strachů moc pohroužím, pomáhá mi například bulvár. Něco strašně světskýho, nicotnýho a marnivýho.
Nebo taky Kiki svatba je pro tyhle účely dobrý téma... :))))
Anebo jít do práce. Mezi módní výstřelky. A komunikovat s ruskými zákaznicemi a skákat, jak pískají. Takže tohle si ordinuju, když to jde.

Ovšem ne, když odlétá letadlo do Koreji a dámská část cestujících zavítá k nám do krámu. Slyšela jsem ve zprávách, že tam teď mají nějakou tu nemoc, co je šíleně nakažlivá a nedá se léčit... Takže jsem pevně rozhodnutá tyhle ženy neobsluhovat. Zdravím svou sestru Kiki podruhý... :)))


V Kauflandu jsem nemohla najít slunečnicová semínka. Nebyly u zeleniny, ani u luštěnin. Nebyly nikde. Odchytila jsem provadače a on pravil, ať ho následuju. Dokud jsme procházeli mezi regály a lidi nestačili uhýbat, bylo všechno v cajku. Ovšem když jsme dorazili k výtahu, o němž jsem do té doby nevěděla, a můj průvodce stiskl přivolávací tlačítko, polilo mě horko.
Usmál se na mě a mně ztuhly nohy úplně stejně, jako v lese.
Přece s nim nenastoupim do zdviže?!

Ale nemohla jsem vymyslet přijatelnou a pochopitelnou výmluvu, proč ne.

"Nemusíte se mnou, já už si nějak poradim," oznámila jsem mu. Ale trval na tom, že mě dovede.

Ách jo.

Jakmile se za námi dovřely dveře, pocítila jsem úzko v hrdle. Když pak natáhl ruku, aby pohladil Půa sedícího ve vozíku, málem jsem se s ním začala rvát...

Rychle jsem se zadívala na zbytečnou reklamu na nějaký zbytečný výrobek, která visela v rámečku na stěně. Hlavně klid.
Muž mě dovedl až k semínkům a pak se rozloučil a zas odešel.
Uf, to bylo o fous. Nesmim takhle riskovat, domlouvala jsem si...



Proto jsem příště, když jsme se výjimečně sešli s partou na pivo, ohlásila svůj odchod domů ještě před setměním.

"Už budu muset jít, už se stmívá."

Chvíli bylo ticho a pak se někdo opatrně zeptal: "No a co, že se stmívá kurva?"

A pak se rozesmáli a smějou se mi dodnes.
Ale teď tady budou číst, že jsem byla hrdinkou ve strašidelnym lese a uvidíme, kdo se bude smát poslední.
No, asi zase oni...:)
***
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 baji | E-mail | 14. června 2015 v 16:56 | Reagovat

To znám! taky jsem taková hrdinka, a také se víc bojím lidí, ale všechno podivné si hned s něčím spojují a tak se děsím sama. V tomto rozpoložení pak ruším veškerou elektroniku.
Byly doby, kdy mně u lékaře nedokázali udělat ani EKG, vždy se porouchalo a to jen proto, že se "bojím" ( syndrom bílého pláště).Je to pouze vnitřní strach s logikou a rozumem to nespojuji.

2 Marie | 15. června 2015 v 13:01 | Reagovat

To je moderní půl hlavy vyholené,kde žiješ?A já chtěla vidět,ten zázrak z lesa.Vystříkej byt tou tvou zázračnou dezinfekcí a duch zdrhne zpátky do lesa.

3 Veronika | 15. června 2015 v 22:27 | Reagovat

Jani, ty mě bavíš! :-D  Ale chuďato fakt, jen bych slyšela kroky, už bych tam nebyla! Nebo bych možná skočila Mirečkovi na záda! A musím mrknout, kde je ten les, abych tam náhodou o dovolené omylem nezabloudila. :-?

4 niternice | 16. června 2015 v 22:31 | Reagovat

1: doufam a tusim, ze nejsem nejvetsi srab na svete a je nas vic;) ale o tom "ruseni elektroniky" strachem jsem nikdy neslysela, to jako fakt?

2: to se vi, ze ty fotky byly pro Vas, jenze proste zmizely! Nechapu. A byt je vystrikanej od ty doby uz nescetnekrat, tak snad to na "ne" funguje...

3: kdyz se Mirecek rozhodne jit hloubeji do lesa, tak moc moznosti, kudy kam nezbejva. Zpatky sama a cekat sama u auta pred lesem anebo s nim dal... Zadna varianta prijatelna:) je to tesne pod Budejovicemi, tak pozor! Anebo jdi a fot to...;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.