Jak přivést do blázince mě...

3. června 2015 v 18:48 |  ZPOVĚDNICE

A nebo ty ostatní...


Vím, že jsem dlouho nepsala a Vy hned budete vědět proč.
Možná stačí, že bydlíme v Dejvicích a kdekdo si domyslí, co nás postihlo...

Pochopitelně jsme se ani jeden neubránily zažívacím potížím ze znečištěné vody, která naši městskou část potrápila. A že pořádně...
Uvedla se tím - ta voda z kanálu - že mi začalo být, z ničeho nic, strašně zle. Ale tak, jako ještě nikdy. Jednou mi bylo moc zle po snězení pochcaných rajčat (pochcaných psem). Ale ne tolik, jako teď.
Nechápala jsem, co to. Sváděla jsem tu prudkou nevolnost na maminky obalované cukety, kterými mě to poledne pohostila k obědu. Volala jsem jí, že byly určitě moc mastný a že mi vůbec nesedly.
Ale pak se moje potíže stupňovaly, až jsem nakonec zůstala ležet na zemi, zvracející před sebe, s "dřevěným" jazykem a rukama - no myslela jsem zkrátka, že přišla moje poslední hodinka.
A tak mi Mirek zavolal sanitku a chlapi, když u nás zazvonili, tak mi řekli, že už jsem asi sedmdesátá, koho se stejnou potíží povezou. Už prý pomalu není kam.

Na příjmu se otevřely dveře, vyšel pohledný bratříček a pravil: "Další blití, jo?" Jenže za dveřmi evidentně nečekal mě, ale saniťáky, a tak rychle zase zalezl. Milé přivítání...
Když přišla doktorka, pověděla mi o vodě. V té chvíli se to ještě v Dejvicích nevědělo. Na její popud jsem volala domů, ať nikdo nepije z vodovodu, že nějak závadná. Kladla mi na srdce, ať v tom nemyjem nic, už vůbec ne dudlík miminku, a vlastně ať s tím jenom splachujem.

Dostala jsem kapačku a za dvě hodiny se mi úžasně ulevilo. Bylo po všem. Jen unavený tělo a žaludek na vodě přetrval ještě pár dní. A Adriánek byl v azilu u babičky. Protože se konečně vyhlásilo, co se stalo. Že pitná voda se kontaminovala porušením kanalizace...

Jezdila jsem si ho tam vykoupat, když mi ho máma vrátila. A nervy jsem měla na pochodu, protože je strašný, nesmět použít vodu. Když člověk chystá mlíčko, když vyvařuje láhvičky, když si chce opláchnout hrnek. Voda se nemohla použít ani k mytí nádobí, všechno jsme myli kupovanou vodou. Prostě krajní nepohoda. A jsem já do nepohody snad???


Adriánek dostal prozměnu průjem ve chvíli, kdy mně se udělalo dobře. Jela jsem s ním k doktorce a ta mu předepsala pět léků, dvě rozpustný záležitosti do vody (!) a nové mléčko. S příměsí ještě jiného nového mléčka.

A tak jsem si ho kurýrovala. Hlavně neskončit v nemocnici. Pět dní poctivýho léčení trvalo, než se potíží zbavil. A nemocnice už visela ve vzduchu, protože hubnul a hubnul... A to mytí, když má miminko průjem a musí se koupat ve vaničce plné ohřívané vody z konvice - to mě stálo nervů zas. A jsem samozřejmě tak "chytrá", že jsem do lázně nejdřív vylila tucet láhví studené a pak nestačila hřát teplou, abych vodu vyladila. Místo, abych chladila horkou, což by šlo snáz...

Zkrátka a dobře, já si uvědomila, jak je voda vzácná. A jak často ji denně používám. Když jsem na jedno jediný čištění zubů, včetně vymytí kartáčku po pastě, vypotřebovala jednu celou Dobrou vodu, došlo mi, jak jindy plýtvám. Protože teď jsem "šetřila", jak jsem byla líná, jít na chodbu pro novou láhev a načínat ji... Jindy by mi tekla voda proudem, zatímco bych si v zrcadle prohlížela napěněné zuby a sledovala, jestli jsou tak bílé, jako pasta na nich...


Kolik u nás se za těch dní bez vody nahromadilo plastového odpadu... K nevíře.
Když přijely ségry nebo maminka a já jim nabízela pití, bylo na snadě jejich šprýmování: "Třeba vodu, že bys nám nalila, ne?"

Ta starost s vodou mě naučila, respektive odnaučila, jeden nešvar. Tu mou důchodkyni potlačila. Protože jsem od rána do večera měla práce plno, s převařováním té vody. To byla skutečně celodenní záležitost. Jako za starých časů, kdy ženy doma neměly vodu a chodily si do studny. Já chodila do samošky. Těžké láhve, jako těžké vědro... To si jedna pak té vody víc váží.

Pomáhala i máma, natahala mi do chodby několik balíků vod a za ní šla Kiki s dalšími. Někam jely, tak se stavily, přilepšit mi :)


A když bylo doopravdy a konečně po všem a voda byla prohlášena za pitnou, začal zvracet Mirek. To to trvalo... A víte co? Najednou na chodbě visí oznámení, že se bude čistit kotel ve sklepě a nepoteče teplá voda. Dva dny.
Tak to si jenom myslej...

Volala jsem tam. Tak to fakt udělali.
Kdykoliv jsem psychicky na dně, volám mámě a "brečim" jí do telefonu. Někdy i bez těch úvozovek.

Jak mohli? Jak mohli?! Celý Dejvice serou a blejou a oni jdou a vypnou teplou vodu? Tak jsem to řekla i tý operátorce na Pražský plynárenský. Ale chápala nás. To zas jo.

Mirek dostal recept na čtyři lektvary. Počkala jsem, až Adriánek usne a jela do lékárny. Byl víkend a v Dejvicích tou dobou fungují jenom dvě. Jinde by byl luxus i jedna, o víkendu, že?
Přijedu do první a - inventura.
Klepu na ženy za sklem - ignorují mě.

Pche! Pojedu do tý druhý!

Přijedu tam - inventura!
Klepu na dámu za sklem. Kroutí hlavou. A usmívá se.
Co mi to dělá...
Čtu na dveřích, že otevřou na noc. Dobrá, jestli Mirečkovi nebude líp, zajedu mu sem pak.

Jedu domů. Celá zdrchaná. Budu hřát vodu na koupání pro všechny. Už mě to hodně nebaví. Nemohla bych měnit s prababičkami, jak to mohly dát???


Kočka přinesla dvě klíšťata, Mirek jedno chytil na gauči, když spal. Nový obojek proti klíšťatům selhal. Jak to?!
Když říkám, že přinesla dvě, znamená to, že dvě jsme zaznamenali. Jedno tedy na tom kotníku. Druhý lezlo v kuchyni pod oknem. Zrovna, když jsem šla pro vodu - slovo VODA už mi pilo krev. Zatímco Mirkovi to klíště...

A já si tak říkala: To je taková náhodička, že tuhle hnusnou potvoru jsem tu zrovna objevila. Přijít o pět minut později, zalezla pod ledničku a nevim to. Takže chvíle pocitu "štěstí" vystřídal pocit, že v tutéž dobu zalézaj další pod nábytek v jiných místnostech. Tedy pocit beznaděje.


Popadla jsem Sanytol, tu svou oblíbenou dezinfekci bez chloru, co mi tak svěže voní, a jak divá s ní začala stříkat pod úplně všechno. A tak jsem se vyřídila, že jsem zas volala mamince...

Pochopitelně ložnici, kde ležel malej Pů, jsem nedezinfikovala, protože tam kočka nesmí.

A když se sešeřilo, vyrazila jsem, celá ukoptěná, k té nonstop otevřené lékárně. Pracně jsem zaparkovala, šla kus pěšky a už stojím ve frontě u okénka otevřeného do ulice. Nějaký stařík přede mnou si právě vyslechl nemilý ortel: "Nemáme, zkuste nějakou nemocnici."

To bych tak chtěla slyšet.

Už jsem na řadě. Spěšně podávám dva recepty. Magistra to zčíhla a už kroutí zamítavě svou šedou ondulací. "Nemáme..."

"Jak nemáte?"

"Prostě nemáme."

"Jako ani jeden? Jsou tam čtyři," upozornila jsem ji, aby koukla líp.

"Ani jeden," zopakovala, jako by nic.


"To néééé," začala se mi svévolně kroutit hlava a protestovat úplně všechno ve mně. Jak blázen, co se potřebuje uklidnit, jsem poodešla - abych se uklidnila. S lehkým úsměvem. Protože - přece tu nejsem zbytečně. Mohla jsem doma konečně chvíli posedět. A přece lékárna vždycky něco má. Obzvlášť ta v Dejvicích. Jsme v Praze!

"Tak alternativu, ano?" Požádala jsem ženu do okýnka.
"Nic, zkuste Motol. My měli dneska inventuru...," vysvětlovala mi.

To jsem viděla! Já tu byla! A vy jste nemohla otevřít to zasraný okýnko a říct mi to rovnou, že cokoliv na sračku a blití prostě už Dejvičáci vykoupili! Řvala jsem na ni v duchu. Protože ještě pořád fungovala ta záklopka - kdy jsem sice viděla černě, ale jenom tu situaci.

Přesto jsem volala mámě.
Uznala, že to už neni možný...


Blížila se desátá večerní a to měli pustit vodu. Hurá, aspoň bude líp.
Jenže se tak nestalo. Zato mně se znovu udělalo zle. Jako bychom si to předávali, ulehla jsem se zimnicí a nevolností nanovo.

Adriánek opět putoval k mámě.
Přitom jsem jí úplně vážně řekla: "Možná ti budu zas volat, mám všeho dost." Ji to rozesmálo.


Až ráno bylo líp. Jak mně, tak s vodou. Sice ta teplá byla žlutá, ale hřála. Sprcha byla jako znovuzrození. A tím ta nechutná a hloupá epizoda končila. Kolik mě stála práce, peněz a sil...


Přijela sestra Zuzka na návštěvu. Poseděla, povyprávěla, Půa si pochovala, když v tom já ji najednou přestala vnímat. Zahlédla jsem totiž chlapa, jak zalézá pod naše okno.
Ihned se mi vybavil bezdomovec. Co nám tam tuhle sral.
Už vím, že tam sral víckrát, ale jen jednou jsem ho u toho přistihla...

A tak jsem otevřela okno a vyklonila se. Mříže mi bránily dohlédnout až na něj. Vystrčila jsem tedy z okna mobil a cvakla si ho. Kouknu rychle na fotku a nic nevidím. Zuzka byla mezitím na odchodu, co by tam taky dál dělala, když já se jí proměnila před očima z vrstevnice na o dvě generace starší dámu...

Houkla jsem na ni, ať mi na něj koukne, jestli tam nesere.
Koukla ale nejdřív na mě. A to docela podivně...


No co, tak se ho zeptám sama. Už jsem se nadechovala, že na něj zavolám tu větu.
"Doufám, že tam neserete!"

Když v tom on se zvednul a koukal mi přímo do okna. Tedy do očí.
Zvolnila jsem tedy: "Co vy tady?"

"Já tady kontroluju kotel, my tu máme ventilek, tak jsem u toho," sdělil mi.

"Jo takhle... Tak to jo, to jo... Jen pracujte...," špitla jsem a zalezla.


Zkrátka, věc se má tak. Kdyby tu vodu zas vypnul, neotravovala by ho žádná bába...:)
+++
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Veronika | 3. června 2015 v 23:07 | Reagovat

Janicko, takove trampoty, to me mrzi. A ja na Vas myslela, hned jak to vyhlasili. Hlavne, ze jste v poradku!

2 niternice | 4. června 2015 v 11:21 | Reagovat

Dekuju, to je moc mily, zes na nas vzpomnela!:)

3 Martin | 4. června 2015 v 11:45 | Reagovat

No vzpomnělo hodně lidí. Vždyť každý ví,  že Niternice je z Dejvic ;-) :-!
Snad už bude zase jen lépe.

4 baji | E-mail | 4. června 2015 v 12:12 | Reagovat

Muselo to být kruté, tolik dní bez vody, a nejvíc jsem litovala mámy s miminy.I když většinou nadáváme, že když se Praha po...e, tak to musí vědět celá republika, ale tentokrát jsme vás opravdu litivali!Ale hlavní je, že vás i přesto humor neopustil.

5 Verča | E-mail | 4. června 2015 v 23:11 | Reagovat

Tak to já tě nelitovala ani trošku, neb jsem o kontaminované vodě vůbec nevěděla. Jo, nebejt niternice, nevím, že se celý Dejvice posraly. No, nevím sice, jak to hlásili ve zprávách, ale určitě ne tak vtipně.:-)

Ano, i já si jednou, když nám netekla teplá voda, uvědomila, jak je ta životodárná tekutina důležitá a kolik ji vypotřebuju jen pouhým osprchováním.

Tak snad už voda bude nezávadná a pokud ne, ať ti v té psychiatrické nemocnici (slovo léčebna, neřku-li blázinec, se už totiž, milá Janičko, nepoužívá, tak ať jdeš s dobou:-D) povolej přístup na blog.:-)

6 niternice | 5. června 2015 v 4:08 | Reagovat

3: děkuju Martínku!

4: No, mně humor opustil, to bych byla hodně do nepohody, kdyby ne. Ale zpětně moje lapálie dávám k dobru, jako vždy, aby se pobavili aspoň druzí :)

5:  :) děkuju! Já bych ráda šla s dobou, ale když mě budou vodárny pořád vracet zpátky do minulosti, tak mě ani nově nabytá znalost správné terminologie nezachrání od "psychiatrické nemocnice" :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.