Červen 2015

Můj syn je sexy chlap...

22. června 2015 v 18:24 Zpovědnice
... A mýmu muži nechutná - TAK CO JÁ DĚLAT MÁM?!


Tak našemu Adriánkovi (Lojovi, Půovi a tak dál) už je půl roku. Jsem překvapená, jak to letí. Jizva na břiše ještě sem tam zabolí, s kily navíc ten půlrok nic moc neudělal - že prej je to snad na mně nebo co, a únava z nevyspání se stupňuje. Zato ten malej chlapeček je čím dál větší, silnější, krásnější...

Zachytili jste v televizi reklamu na Old Spice?
Zpívá v ní nějaká Číňanka mezi bowlingovými koulemi, že její syn je sexy chlap, tak co dělat má...

Nechci říct, že můj syn je přímo sexy chlap :) Ale zpívám mu to. Sice máme nějakých dvacet let čas, do naplnění tohohle jeho osudu :))), ale ať si oba zvykáme.

Jen si nejsem jistá, jestli mi ta doba postačí na to, abych se uklidnila a našla v sobě ochotu, "dát ho" nějaké ženě. Mladé a krásné - co třeba nebude umět vařit... Brrrrrrrr, už teď jsem se skoro osypala.
To budu na jeho svatbě vypadat... Obzvlášť, jestli já v tý době už nebudu kočka, jako že to skoro nejsem už teď, tak to bude hotový...

Ideálně budu muset odvést svou pozornost jiným směrem, abych novomanžele moc neprudila :)
Předpokládám, že tou dobou budu mít víc času, takže budu psát (budou-li mi oči, ruce a hlava sloužit), což by mě mohlo udělat spokojenou - protože když je člověk spokojenej, tak prudí míň... Jistě, některej vůbec, ale natolik spokojená já asi nikdy nebudu :)

Případně budu podstupovat terapii zaznamenáváním svých závistivých a jiných nehezkých pocitů do nějakýho deníku a ten si budu pečlivě schovávat - aby ho syn nenašel... protože to každýho bude strašně zajímat...
Anebo se budu přežírat, ale to bych mu nepřála, protože to nebudu spokojená zcela určitě.



Ale už rychle zpátky do přítomnosti... v níž se sice přežírám taky a taky spokojená nejsem, ale jeho mám ještě pořád jenom pro sebe :)

Jedno dejvické vydavatelství mělo den otevřených dveří, a jelikož mě tohle prostředí zajímá, vydala jsem se tam. Pochopitelně s ním!

Výtahem jsme vyjeli do podkrovního bytu obyčejného činžáku a tam zazvonili. (Já zvonila...).

Otevřela nám paní a pozvala nás dál. Zavedla nás ke kulatému stolu, kolem něhož sedělo asi pět bab, tak jsme s Lojem přisedli.
A řeč byla o knihách. Leželo jich tam všude plno, ale samý kuchařky. Jedna bába vysvětlovala, že teď je jejich vydávání trendy. I jejich kupování.
Další členka redakce se dala slyšet, že román by už nekoupila, že ten si stačí půjčit. Zato kuchařku... Tu každá chce mít svou.

A já si prohlížela všechny ty tituly s názvy jako: Vaříme z bylin, Jíme kvítí, Kuchařka první republiky, či tak podobně a měla jsem z nich pocit, že jsou všechny stejný. Ne snad obsahem, ale podtextem. Že se zrodily právě z té současné popularity kuchařek na knižním trhu.

Všechny obrazové, barevné, samá květina, samá ozdoba, a nikoliv jen samý recept, ale taky příběh nebo jakási autorčina zkušenost příhodná tématu. To teď frčí.

Kdejaká bába - protože báby většinou umí vařit, teď píše kuchařku.
Faktem ale zůstává, že tenhle žánr je prý dlouhodobě nejprodávanější vůbec. A hned po kuchařkách detektivky. To jsem někde četla.

Já bych si tedy knihu receptů, ani jiných "rad" nekoupila, protože všechno je to k mání na internetu. Mám tudíž opačný názor, než ta, co by nekoupila román. Ale názory teď stranou.

Teď sedím s pěti tlustýma bábama nad dvaceti kuchařkama. Jak se to pro Boha stalo?
A jsem tu jediná návštěvnice. Minimálně tedy v tuto hodinu.

A poslouchám vyprávění o tom, že kromě knih vydávají taky deníky pro miminka. Modré a růžové, aby do nich rodiče zapisovali pokroky a důležitá data svých novorozenců.

"Teď budem vydávat zelené, protože plno lidí si o ně píše. Chybí jim na trhu neutrální barva, protože mnohdy kupují diář jako dárek s předstihem, kdy se ještě neví pohlaví miminka..."

Hned mě napadla otázka: Kdo si píše do vydavatelství o barevnou verzi čehokoliv?

A hned na to mi naběhla odpověď: Já jsem asi divná.
Nemám potřebu Půovi cokoliv zapisovat. To jsem si odbyla u Elenky. A stejně mě to bavilo pár měsíců, pokud šlo o pokroky. Ale abych dávala dělat fotky a vlepovala je do kolonek: Tohle je máma, to táta a tohle jsem já - když jsem se narodila - když mě vezli z porodnice - když jsem se poprvé doma koupala - když za mnou přišla první návštěva - a to jsou oni...


Některá z žen si všimla, že Loj mi sedí už hodinu nehybně na klíně.

"To je takhle hodnej, jo?"

"Jasně," zalhala jsem. Byli jsme totiž zrovna nastydlí a bez energie - tedy on. Já nikoliv. To pořád jenom takhle říkám, že MY. Protože zatím se jedná o MY! A bude tomu tak, než začne používat Old spice...

Druhá žena dodala: "No - že je hodnej, to první děti bejvaj. To druhý vám přeju!" Připojila škodolibě přání.

Ušetřila jsem ji a neřekla jsem suše, že tohle je mý druhý.
Ačkoliv si o to koledovala...

Radši jsem se pomalu rozloučila a vyrazila s pospávajícím synkem domů.
Bez kuchařek, přestože jsem měla jedinečnou příležitost si u nich všechny ty knihy koupit se slevou.

Jak říkám, recepty jsou na netu!
Takže jsem si hned jeden našla a ukuchtila Mirečkovi večeři. Až se vrátí, aby si pošmákl.
On je totiž velkej (sexy chlap), tak se v jídle nesmí šidit.
Potíž je v tom, že jen tak něco mi nesní...

A tak to při společných obědech z mý plotny vypadá tak, že nadávám, že se v tom zas šťourá a nakonec si jde dát sušenky, než aby to snědl, když je to tak dobrý... Což dokládám svým vylízaným talířem.

Jeho původní upřímnost, kdy mi prostě na rovinu a do očí řekl, že je to hnusný, vyměnil pro můj následný smutek za jinou taktiku. Že už nemůže, případně nemá hlad vůbec. Ta ale pokulhávala, protože bez jídla dlouho nevydržel a byt je malý, takže se s čínskou polévkou neschová...

Ale teď se zdálo, že se konečně karta obrátila a začalo mu "u mě" chutnat".
Večer sice neměl hlad (jen chuť na párek), ale příštího dne měl aspoň navařeno. Já byla totiž na záskoku.
Když volal, připomněla jsem mu, že oběd má v lednici.
Prý je rád.

A pak jsem přijela domů a nějak jsem si na to vzpomněla:

"Měls to maso s omáčkou?"
"Jo!"
"A jaký to bylo?"
"Docela dobrý!"

Nakoukla jsem do hrnce, kde ještě trochu zbylo.
A Mireček mi ode dveří hlásil, že jde se smetím.

Zpozorněla jsem. Nevím přesně proč, jen intuice mínila, že to není jen tak.
Většinou totiž odpadky vynášíme, až cestou někam. Ne jen tak sólo.

Jenže víc, než divnej pocit, jsem v tu chvíli neměla. Šla jsem koupat Adriánka a v tom mě to napadlo.
Že on to vyhodil, abych myslela, že to sněd´ a teď odklízí stopy?!

Hned jsem na něj uhodila: "Mirku! Proč jsi byl s tím košem?"

Koukal na mě.
To jsem to vzala za špatnej konec...

"Že tys tam hodil to jídlo?" Zeptala jsem se bez omáčky, (jejíž zbytek jsem právě likvidovala).

Zas koukal, jako bych se snad zbláznila. Proč by to kurva dělal...

"Jasně. A nechal jsem ještě něco v hrnci, aby to nebylo nápadný, že jo...," namítal, ale já musela jedině souhlasit.

"Přesně tak."

A pak už mu nic nepomohlo. Vzala jsem si do hlavy, že to právě tak udělal a že to je teda vrchol.

Dál trval na tom, že jsem blázen.
Tak jsem to potvrdila, protože jsem mu oznámila, že se jdu podívat do toho pytle, co právě vyhodil do popelnice.
Když to tam nebude, tak budu mít jistotu, že

- moje jídlo se dá žrát
- můj Pepek se mě nebojí
- ALE jsem blázen :)


"Tak prosim tě klidně běž," kroutil Mirek hlavou, když jsem se obouvala.

Začínala jsem si připadat, jako magor. V jeho očích, i ve svých. Ale pocit, že to tam fakt najdu, byl silnější, než pud sebezáchovy...


Vyrazila jsem. Do popelnice!!!


Teď někoho potkat, tak by mohl vzniknout zajímavej dialog:
Kam jdeš?
Ále, do popelnice.
Proč?
Podívat se, jestli tam můj chlap nevyhodil ode mě oběd...

Přesto jsem odhodlaně kráčela dál. Když v tom na mě volá z okna:

"Vrať se!"

Ztuhla jsem. CO ŽE????????


Otočila jsem se.
Zavolal to znova.

"Pojď zpátky, prosim tě...," žádal mě shovívavým tónem, "nedělej tady sousedům divadlo," zkoušel to ještě zachránit...


"Vono to tam je, viď?" Měla jsem jasno.

"Pojď domu..."


Na jednu stranu se mi ulevilo, že můj šestej smysl funguje. A že jsem se nemusela v tom bordelu opravdu hrabat. Dokonce jsem si nebyla jistá, jestli by k tomu vůbec došlo, kdyby nezavolal. Možná bych usoudila, že jsem fakt přehnaná a vrátila bych se.
Holt ztratil nervy moc brzy :)


Ale ten to teda schytal!
Přesto mi docházelo, že je to taky moje vizitka...

Můj chlap se mi bojí říct, že to jídlo je úplně hnusný a vymejšlí šílený způsoby, jak se ho nenápadně zbavit. A možná nebyl rád, že mý vyprávění o návštěvě dne otevřených dveří skončilo tak, že jsem si žádnou tu kuchařku nekoupila.

Otázka je, jestli by si nějak polepšil, kdybych příště vařila z květin...

Ale aspoň by nevznikla taková škoda, dal by to prostě do vázy a bylo by...:)
***

O strašidelném lese a dalších mých specialitách

14. června 2015 v 16:24 Zpovědnice
Vždycky, když jsme na chalupě, tak si s sebou k ohni berem časák o záhadách a duchařinkách... Předčítáme si při pečení buřtů a příjemně se bojíme.
Ovšem jen do chvíle, kdy toho na mě začne být moc a už to není příjemný, ale děsivý. V ten moment křiknu DOST UŽ! A časák div neletí do ohně...

Náš poslední takový dýchánek skončil zase jedním mým výkřikem: "Ne! V žádnym případě to toho lesa nejedu!"

Četli jsme totiž o tom, že v Čechách je několik strašidelných lesů, známých výskytem paranormálních jevů. Ten úplně nejtemnější je prý u Říčan, prochází jím mrtvá dívka a další duchové, které je prý možno dokonce spatřit... Dejte pokoj...

Jenže Mirečka to začalo lákat. A snažil se zlákat i mě, když opakoval, že bychom tam mohli zajet - "a třeba by s námi něco i přijelo zpááááááátkyyyyy...", strašil mě ponurým hlasem.

Ne! V žádnym případě do toho lesa nejedu!

Za pár dní už jsme tam parkovali... Protože v poledne se nic nezdá tak horký, jako po setmění.
Přesto jsem souhlasila leda s tím druhým nejstrašidelnějším lesem. Daleko od Prahy, až u Budějovic. A jelikož o něm článek nepojednával, netušili jsme nic o jeho atmosféře nebo dávných událostech v něm... Schválně jsme se při té nevědomosti nechali, ačkoliv při hledání přesné "adresy" lesa, jsem si nemohla nevšimnout, že googl nabídl hned několik stránek s tituly jako: Nejděsivější český les! Děs a hrůza v Branišovském lese! Atd.

Povídám, že když si o něm nic nepřečtu, nebudu ovlivněná a nebudu se bát. Možná.
Je poledne, sluníčko paří, kdopak by se vlka bál...

Do lesa je několik přístupových cest. Mirek zajel k nějaké, kde stály pěkně udržované chatky a vydal se lesní cestou mezi nimi... Já se trochu zdráhala ho následovat. Říkám si, že nějakej ten chatař (třeba z týhle neudržovaný chatky) může bejt divnej, může jít za námi... A naplnit tak třeba pochmurnou pověst lesa!

Kdepak, tudy já nejdu.

Mirek přesto ještě chvíli šel, a tak mi nezbylo, než holt jít a celou cestu ho prosit, ať se se mnou vrátí k autu. Nemohl si ale odpustit ještě nahlédnout do nějakého bunkru, co jsme míjeli. Zřejmě doupě bezdomovců, podle toho, co tam viděl. Já měla za úkol fotit. Hodně fotit. Ať si pak můžem fotky prohlédnout a třeba tam uvidět něco, co teď nevidět - jak to psali v tom časopisu.
Tam si reportéři až z fotek všimli, že nebyli sami...

Jeli jsme tedy dál, k druhé bráně do jiných světů, jak se taky internet o lese vyjadřuje.

Ale tam, pro změnu, kus za závorou, staré vojenské budovy, dnes už opuštěné. S výstražným nápisem ZÁKAZ VSTUPU! na několika stromech. No to holt musíme poslechnout...

Jenže Mirek nechtěl! Šel klidně dál a já musela taky, protože přece tam nezůstanu stát sama. Chvíli jsem zkoušela, jestli ho nezlomím, ale on začal mizet v dálce přede mnou a klíč od auta s ním... Kruci!

Najednou jsem měla pocit, že něco slyším. Kroky z jinýho směru, než jakým on šel. A možná i ozvěny nějakýho hlasu. Zamotala se mi hlava a Mirek pro můj křik už nemohl jinak, než okamžitě odemknout auto a odvézt nás pryč.

"S tebou je taková nuda, to ti teda řeknu...," prohodil, když nastartoval.

Co že? To ale nechci, aby si myslel! Chci do toho lesa, ale ne míjet nějaký domky, kde může bejt zlej člověk! Nebojim se těch "duchů", ale lidí! Uvědomila jsem si a nahlas jsem řekla totéž.

A tak se hledal vstup do stejnýho lesa z druhý strany. Snad nejsou ty budovy všude, tak velkej bor...

Našli jsme. Přístupová cesta sice nebyla pohodlná, museli jsme přes ztvrdlý brázdy hlíny ve vyschlém poli, ale aspoň jsme nemíjeli žádná stavení a les se zdál jen lesem. Ne sídlištěm.

Zase jsem hodně fotila. Klidně i stejný místo dvakrát. Ať pak vidíme případný rozdíly. Ubírali jsme se stoupající pěšinkou mezi pěknými stromy, všude zpívali ptáci a bylo dobře vidět do všech stran. Žádná mlází, ani keře.

Došli jsme na kopec a pořád se zdálo všechno pěkný. Pěkná procházka pěkným lesem. Přesto jsem měla stále na paměti, že to není jen tak obyčejný les. To prostě nešlo zapomenout. A tak jsem dál fotila a rozhlížela se do všech stran. Když jsem pak zahlédla tu štreku, co se budem muset táhnout zas dolů, udělalo se mi trochu úzko. Já si totiž v duchu dávala bobříka odvahy a jen proto, aby Mireček nemohl říct, že jsem byla srab, jsem ztuhlýma nohama pochodovala dál...

On pak díky Bohu sám řekl, že už ho to nebaví, že tu nic neni, a že jsou i lepší způsoby, jak si užít slunný den.
No dobře, no. Jak chceš, já bych prošla bejvala křížem krážem klidně celej ten les, ale když tě to nebaví, tak jdem holt zpátky no...


Jenže cestou dolů jsem měla první strašidelnej zážitek. Mezi kmeny, tam takhle dál, jednomu stromu šíleně rychle vlály listy. Až nepřirozeně rychle na to, že stromy vedle se ani nehly.
Ukázala jsem to Mirkovi. Viděl to a můj pocit sdílel. Je to divný.

Udělala jsem pár fotek tím směrem a pak zas cítila to ochromení strachem. Slyšela jsem hlasy z dálky a kroky a tušila, že si to jen namlouvám, přesto jsem chtěla bejt co nejdřív z tohohle lesa venku.
Nedá se nic dělat, že to Mirečka teprve začalo bavit, to si měl rozmyslet dřív...

Cestou domů jsem v autě zkoumala ty fotky. Na žádný nic divnýho a plno jich bylo dokonce rozmazaných, to se mi zas povedlo teda...


A pak jsem nám teprve předčítala, co se o lese píše na webu.
Vy si to můžete přečíst důkladněji, kdyby Vás to nějak víc zajímalo, ale v kostce se tam píše, že tam straší :)


Ne... tak hopem to nevezmu. Má tam někde bejt strom, kde se oběsilo pár lidí a měl by nam viset pozůstatek lana. Ten jsme tedy naštěstní neviděli. Ani místo památky postřílených vojáků, co padli někde u těch starých kasáren, co jsem odtamtud Mirka nemohla dostat, ani další temná místa. Zato jsem zpozorněla, když jsem četla: V lese jsou slyšet ozvěny hlasů a kroky... O rychle kmitajících listech jsem se nedočetla, zato o rozmazaných fotkách ano.

Co že???

"Jako by cosi nechtělo, aby bylo zachyceno...," píše se v článku.

Tak nejsem špatnej fotograf! Akorát, že mě to moc neuklidnilo... Zachytila jsem duchy snad?


Tou dobou se něco podivnýho začalo dít i u nás doma. Nové problémy s vodou - netekla teplá. Pravidelně, každý den, jsem narazila na chvíle, kdy tekla jen studená. Totéž s elektrikou. Prostě se najednou vyplo vzduchování v akvárku. Nešla varná konvice, nešel vysavač.
A za hodinu zas jo. A pak zas ne.

A nešel internet. Všechno jsem to obvolala a všude řekli: To je divný! I technik na O2 mi tvrdil, že náš modem se chová divně. Prý se pokusil více než tisíckrát za jedno odpoledne připojit k jejich síti... Ne, že bych tyhle události chtěla jakkoliv spojovat s návštěvou lesa... To až později...


Tyhle potíže trvaly dlouho a jak asi tušíte, vyvedly mě opět z míry na tolik, že jsem se proměnila v bábu.

Dala jsem milého Adriánka do kočárku a rozjela se ten modem reklamovat. Technik totiž povídal, že je chyba v něm. Vidí to tam. A nemusím se hledat se záručákem, ten si dohledají...
Přišla jsem na řadu a vylíčila svůj problém.

"Záručák? Nemám!"


Přišla jsem další den se záručákem a za tisícovku, co by zálohu, dostala jiný modem k zapůjčení, než náš opraví.

Ten půjčený ale taky nefungoval. Volala jsem technikovi a ten povídal, že chyba je v síti.

Třetí den jsem, už zcela nasraná, šla zas pro náš modem, když to teda nebylo v něm.
Bylo horko a Adriánkovi se v kočárku nelíbilo.
Najednou na nás začalo něco stříkat. Rozhlédla jsem se a vidím dva kluky s pistolkama. Jejich táta zmerčil můj zkoumavý pohled a houkl na mě: "To je jenom voda!"


A jenom voda mi jako vadit nemá nebo co???

Tlačím kočár dál, nedobrovolně osvěžená, nějakou hnusnou vodou z pistolek, a procházím mezi lavičkami - letními byty bezdomovců. Krmili holuby a popíjeli. Znechuceně a rychle jsem mezi nimi projela a holuby se před námi rozletěli.
Najednou jsem zacítila mokro za krkem.
Doufám, že je to pořád ta voda od banditů a neposral mě ke všemu holub. Člověk se skoro bál si tam sáhnout.


Vtrhla jsem do dveří prodejny O2, ale ty se před kočárkem zase zavřely, než jsem stihla vjet.
Takhle dvakrát. Doprdele, já se tam na ně snad nedostanu!

Nějaký hoch mi přispěchal na pomoc. A hned si mě volala holka k přepážce. Holka s vyholenou hlavou po jedný straně a dlouhými vlasy na straně druhý. Kdo si tohle udělá?

"Byla jsem tu včera a taky předevčírem...," uvedla jsem se. A pak jsem jí vylíčila, že jejich modem mi nepomohl, protože to, oproti tvrzení technika, není modemem, že nám to pořád neběží...

Přijala modem zpátky, vydala mi náš a loučila se. Prý: "Tak hodně štěstí, snad vám to brzy půjde."


Za co mě jako má???


"Tak moment, já to chci nějak vyřešit...," reagovala jsem na její "naskleanou".


Vzala telefon a otráveně někam volala. Podle všeho technikům...

"Čau, Lůca. Prosim tě... Mám tady pani, co jim nejde internet, ale modemem to neni, protože nešel ani se zápůjčnim... Nicméně pani to chce nějak řešit..."

Pochopila jsem, že je to asi divný, že chci situaci řešit.

Oni ji tam někam přepojili, a tak můj nudný příběh vyprávěla znova. Není divu, že ho ozvláštnila, když větu "nešel ani se zápůjčním", nahradila tentokrát větou: "Ale stejnej trabl".

Ovšem tu další, že to chci řešit, ponechala.

Přesto se to nevyřešilo, dokud se technik neobtěžoval přijet. A jelikož mi dvakrát dobře nefunguje ani počítač, půjčila mi Kiki svůj starej. Na ten jsem čekala s tím, že až do něj si přetáhnu ty fotky z lesa. Taky tam byly nějaký z chalupy a z rodinný oslavy. A taky já s Adrískem, naše domácí focení, kdy jsem nastavila samospoušť a šla se s nim mazlit, zatímco to cvakalo... :)
Těch jsem Vás hodlala ušetřit, ale těšila jsem se, že až zas půjde internet, dám Vám sem ty fotky z lesa. Jenže co se nestalo...

Fotky zmizely! Všechny fotky z foťáku jsou pryč. Najednou. Píše se tam, že je nějaký problém s paměťovou kartou.

Takže nejen, že něco v tom lese nechtělo být foceno, ale nepřálo si ani zveřejnit ukázku, jak moc to nechtělo být foceno... Tak jen doufám, že aspoň všechno pěkně zůstalo tam a nejelo s námi do Dejvic. Zpáááátkyyyyyy, jak předesílal Mirek u ohně...

Vlastně nejvíc ze všeho doufám, že jsem jenom paranoidní...



Když se do svých strachů moc pohroužím, pomáhá mi například bulvár. Něco strašně světskýho, nicotnýho a marnivýho.
Nebo taky Kiki svatba je pro tyhle účely dobrý téma... :))))
Anebo jít do práce. Mezi módní výstřelky. A komunikovat s ruskými zákaznicemi a skákat, jak pískají. Takže tohle si ordinuju, když to jde.

Ovšem ne, když odlétá letadlo do Koreji a dámská část cestujících zavítá k nám do krámu. Slyšela jsem ve zprávách, že tam teď mají nějakou tu nemoc, co je šíleně nakažlivá a nedá se léčit... Takže jsem pevně rozhodnutá tyhle ženy neobsluhovat. Zdravím svou sestru Kiki podruhý... :)))


V Kauflandu jsem nemohla najít slunečnicová semínka. Nebyly u zeleniny, ani u luštěnin. Nebyly nikde. Odchytila jsem provadače a on pravil, ať ho následuju. Dokud jsme procházeli mezi regály a lidi nestačili uhýbat, bylo všechno v cajku. Ovšem když jsme dorazili k výtahu, o němž jsem do té doby nevěděla, a můj průvodce stiskl přivolávací tlačítko, polilo mě horko.
Usmál se na mě a mně ztuhly nohy úplně stejně, jako v lese.
Přece s nim nenastoupim do zdviže?!

Ale nemohla jsem vymyslet přijatelnou a pochopitelnou výmluvu, proč ne.

"Nemusíte se mnou, já už si nějak poradim," oznámila jsem mu. Ale trval na tom, že mě dovede.

Ách jo.

Jakmile se za námi dovřely dveře, pocítila jsem úzko v hrdle. Když pak natáhl ruku, aby pohladil Půa sedícího ve vozíku, málem jsem se s ním začala rvát...

Rychle jsem se zadívala na zbytečnou reklamu na nějaký zbytečný výrobek, která visela v rámečku na stěně. Hlavně klid.
Muž mě dovedl až k semínkům a pak se rozloučil a zas odešel.
Uf, to bylo o fous. Nesmim takhle riskovat, domlouvala jsem si...



Proto jsem příště, když jsme se výjimečně sešli s partou na pivo, ohlásila svůj odchod domů ještě před setměním.

"Už budu muset jít, už se stmívá."

Chvíli bylo ticho a pak se někdo opatrně zeptal: "No a co, že se stmívá kurva?"

A pak se rozesmáli a smějou se mi dodnes.
Ale teď tady budou číst, že jsem byla hrdinkou ve strašidelnym lese a uvidíme, kdo se bude smát poslední.
No, asi zase oni...:)
***

Krátké povídání o štěstí a poctivosti

5. června 2015 v 9:57 DNES
Po nezvykle krátké době Vám přináším povídání o štěstí a neuvěřitelné náhodě. Říkám si, takovou věc jim musím říct, ať taky vidí, co všechno je možné.

Jak jsem příběh slyšela - tak prodávám - to už znáte, ale především - tak jsem věděla, že vymyslet ho spisovatel,
lidi nad tím ohrnou nos a řeknou, že tohle by se v životě nestalo...

Tak tedy. Dan si natrhl vaz v kotníku, příběh nezáčíná hezky :)
A hezky ani nepokračuje, protože Kiki ho musí vozit (ne v kočárku, ale autem), a toho rána ho vezla k lékaři.

Čekala na něj před poliklinikou dvě hodiny a celou dobu svítila a pouštěla si muziku, takže když přišel, auto mohli rovnou zamknout a jít na socku... :)
Což taky udělali. Kiki odběhla koupit jízdenky a když se vrátila, Dan drží v ruce nějaký mobil. Našel ho na silnici vedle chodníku. Tady končí obyčejný příběh.
Protože Dan se ho rozhodl vrátit. Byl to I-phone a měl zamčenou klávesnici. A tak ho vyfotil a vystavil na Facebook s přáním, aby lidi tu fotku sdíleli. (Z displeje se smála nějaká holčička, mohl by ji někdo poznat...).

Za celý den nás bylo asi 60, kdo mu vyhověl. Přesto jsem nevěřila, že by se touhle cestou mohla zpráva o nalezeném telefonu k majiteli dostat. A taky, že nedostala...

A tak na večer se Dan rozhodl, že zkusí klávesnici odemknout. Bylo potřeba uhodnout pin. Takže prakticky bez šance.
Zkusil 1234. Nic - divný.

Zkusil 9999 a zas nic. Moc divný.

A pak se ukázalo upozornění na poslední možný pokus.
Nevzdal to a zadal 1111. A bylo to tam.


Kiki čuměla, ani nedutala. Úplně ji vidim :)
No a dál už to měl poctivý nálezce snadný. Jít si přímo pro smetánku...
Vyhledal v kontaktech slovo "máma" a už to vytáčel.

Zvedla to máma - divný :))) - máma majitelky telefonu.

A dál si dovolím přepis vyprávění Kiki, která mi celou věc psala.


"Měla strašnou radost, nemohla uvěřit. Byli moc rádi. Jsou z Litoměřic, tak příští týden jim ho předá."

"Dan mi říkal hned, že tu holčičku na fotce odněkud zná. A já mu řikám: Ale hovno prosim tě, ty taky všechny znáš a máš všude známý, viď... No a ona ta holčička seděla v tý čekárně s nim u doktora. I s tou mámou, co pak ztratila ten mobil..."


Kdykoliv slyším, co život umí přinést za neuvěřitelný příběh, povzbudí mě to. Štěstí existuje...
Vezměte si, kdyby Kiki nevybila tu autobaterii, kdyby Dan nekoukal do země, kdyby neuhádl pin... To je jako, kdyby si štěstí řeklo, že tomu poctivci pomůže :)


A závěrem výňatek za našeho dialogu, dokazující, jak jsme blbý... :) Ale to už jenom jako bonus, to si nechte pro sebe ;)

Kiki: "Já teda nečekala, že by to uhádl!"
Já: "To je fakt síla!"

Já: "A zvedla to ta pani jo?"
Kiki: "Ta pani neměla mobil... Zvedla to její máma. Babička tý hezký holčičky. A holčička má babičku - mámu tý maminky holčičky."

Já: dlouho nic :)
Kiki: "No a babička předala manžela - tatínka tý holčičky."

Já: dlouho nic.... "Ona bydlí s dcerou?"
Kiki: "To nevim kundo, ani nevim, kolik jim je, kdyby tě zajímalo.... :))))"

Já: "Takže předala dědu?"
Kiki: "Ne, asi syna!"

Já: dlouho nic (s pocitem, že babička má dvě děti, co se vzaly a maj hezkou holčičku...)
Kiki: "Kurva! To ne! To by byli sourozenci..."

Já: "Jo, jsi kunda hloupá!"
Kiki: "Ale tak všechno je možný!"
Já: "Dneska večer vidim, že jo..."
Kiki: "Ale holčička byla hezká, žádnej degenerovanej retard..."



Tolik zpravodajství o neuvěřitelném štígru nějakých lidí z Litoměřic, co kdoví, jak to maj doma, ale jistý je, že tam už brzy budou mít zase svůj bílej samsung! :)


Tímhle pozitivním příběhem zdravím všechny své čtenáře a přeju Vám krásné slunné dny plné šťastných náhod...:)
+++



Jak přivést do blázince mě...

3. června 2015 v 18:48 Zpovědnice

A nebo ty ostatní...


Vím, že jsem dlouho nepsala a Vy hned budete vědět proč.
Možná stačí, že bydlíme v Dejvicích a kdekdo si domyslí, co nás postihlo...

Pochopitelně jsme se ani jeden neubránily zažívacím potížím ze znečištěné vody, která naši městskou část potrápila. A že pořádně...
Uvedla se tím - ta voda z kanálu - že mi začalo být, z ničeho nic, strašně zle. Ale tak, jako ještě nikdy. Jednou mi bylo moc zle po snězení pochcaných rajčat (pochcaných psem). Ale ne tolik, jako teď.
Nechápala jsem, co to. Sváděla jsem tu prudkou nevolnost na maminky obalované cukety, kterými mě to poledne pohostila k obědu. Volala jsem jí, že byly určitě moc mastný a že mi vůbec nesedly.
Ale pak se moje potíže stupňovaly, až jsem nakonec zůstala ležet na zemi, zvracející před sebe, s "dřevěným" jazykem a rukama - no myslela jsem zkrátka, že přišla moje poslední hodinka.
A tak mi Mirek zavolal sanitku a chlapi, když u nás zazvonili, tak mi řekli, že už jsem asi sedmdesátá, koho se stejnou potíží povezou. Už prý pomalu není kam.

Na příjmu se otevřely dveře, vyšel pohledný bratříček a pravil: "Další blití, jo?" Jenže za dveřmi evidentně nečekal mě, ale saniťáky, a tak rychle zase zalezl. Milé přivítání...
Když přišla doktorka, pověděla mi o vodě. V té chvíli se to ještě v Dejvicích nevědělo. Na její popud jsem volala domů, ať nikdo nepije z vodovodu, že nějak závadná. Kladla mi na srdce, ať v tom nemyjem nic, už vůbec ne dudlík miminku, a vlastně ať s tím jenom splachujem.

Dostala jsem kapačku a za dvě hodiny se mi úžasně ulevilo. Bylo po všem. Jen unavený tělo a žaludek na vodě přetrval ještě pár dní. A Adriánek byl v azilu u babičky. Protože se konečně vyhlásilo, co se stalo. Že pitná voda se kontaminovala porušením kanalizace...

Jezdila jsem si ho tam vykoupat, když mi ho máma vrátila. A nervy jsem měla na pochodu, protože je strašný, nesmět použít vodu. Když člověk chystá mlíčko, když vyvařuje láhvičky, když si chce opláchnout hrnek. Voda se nemohla použít ani k mytí nádobí, všechno jsme myli kupovanou vodou. Prostě krajní nepohoda. A jsem já do nepohody snad???


Adriánek dostal prozměnu průjem ve chvíli, kdy mně se udělalo dobře. Jela jsem s ním k doktorce a ta mu předepsala pět léků, dvě rozpustný záležitosti do vody (!) a nové mléčko. S příměsí ještě jiného nového mléčka.

A tak jsem si ho kurýrovala. Hlavně neskončit v nemocnici. Pět dní poctivýho léčení trvalo, než se potíží zbavil. A nemocnice už visela ve vzduchu, protože hubnul a hubnul... A to mytí, když má miminko průjem a musí se koupat ve vaničce plné ohřívané vody z konvice - to mě stálo nervů zas. A jsem samozřejmě tak "chytrá", že jsem do lázně nejdřív vylila tucet láhví studené a pak nestačila hřát teplou, abych vodu vyladila. Místo, abych chladila horkou, což by šlo snáz...

Zkrátka a dobře, já si uvědomila, jak je voda vzácná. A jak často ji denně používám. Když jsem na jedno jediný čištění zubů, včetně vymytí kartáčku po pastě, vypotřebovala jednu celou Dobrou vodu, došlo mi, jak jindy plýtvám. Protože teď jsem "šetřila", jak jsem byla líná, jít na chodbu pro novou láhev a načínat ji... Jindy by mi tekla voda proudem, zatímco bych si v zrcadle prohlížela napěněné zuby a sledovala, jestli jsou tak bílé, jako pasta na nich...


Kolik u nás se za těch dní bez vody nahromadilo plastového odpadu... K nevíře.
Když přijely ségry nebo maminka a já jim nabízela pití, bylo na snadě jejich šprýmování: "Třeba vodu, že bys nám nalila, ne?"

Ta starost s vodou mě naučila, respektive odnaučila, jeden nešvar. Tu mou důchodkyni potlačila. Protože jsem od rána do večera měla práce plno, s převařováním té vody. To byla skutečně celodenní záležitost. Jako za starých časů, kdy ženy doma neměly vodu a chodily si do studny. Já chodila do samošky. Těžké láhve, jako těžké vědro... To si jedna pak té vody víc váží.

Pomáhala i máma, natahala mi do chodby několik balíků vod a za ní šla Kiki s dalšími. Někam jely, tak se stavily, přilepšit mi :)


A když bylo doopravdy a konečně po všem a voda byla prohlášena za pitnou, začal zvracet Mirek. To to trvalo... A víte co? Najednou na chodbě visí oznámení, že se bude čistit kotel ve sklepě a nepoteče teplá voda. Dva dny.
Tak to si jenom myslej...

Volala jsem tam. Tak to fakt udělali.
Kdykoliv jsem psychicky na dně, volám mámě a "brečim" jí do telefonu. Někdy i bez těch úvozovek.

Jak mohli? Jak mohli?! Celý Dejvice serou a blejou a oni jdou a vypnou teplou vodu? Tak jsem to řekla i tý operátorce na Pražský plynárenský. Ale chápala nás. To zas jo.

Mirek dostal recept na čtyři lektvary. Počkala jsem, až Adriánek usne a jela do lékárny. Byl víkend a v Dejvicích tou dobou fungují jenom dvě. Jinde by byl luxus i jedna, o víkendu, že?
Přijedu do první a - inventura.
Klepu na ženy za sklem - ignorují mě.

Pche! Pojedu do tý druhý!

Přijedu tam - inventura!
Klepu na dámu za sklem. Kroutí hlavou. A usmívá se.
Co mi to dělá...
Čtu na dveřích, že otevřou na noc. Dobrá, jestli Mirečkovi nebude líp, zajedu mu sem pak.

Jedu domů. Celá zdrchaná. Budu hřát vodu na koupání pro všechny. Už mě to hodně nebaví. Nemohla bych měnit s prababičkami, jak to mohly dát???


Kočka přinesla dvě klíšťata, Mirek jedno chytil na gauči, když spal. Nový obojek proti klíšťatům selhal. Jak to?!
Když říkám, že přinesla dvě, znamená to, že dvě jsme zaznamenali. Jedno tedy na tom kotníku. Druhý lezlo v kuchyni pod oknem. Zrovna, když jsem šla pro vodu - slovo VODA už mi pilo krev. Zatímco Mirkovi to klíště...

A já si tak říkala: To je taková náhodička, že tuhle hnusnou potvoru jsem tu zrovna objevila. Přijít o pět minut později, zalezla pod ledničku a nevim to. Takže chvíle pocitu "štěstí" vystřídal pocit, že v tutéž dobu zalézaj další pod nábytek v jiných místnostech. Tedy pocit beznaděje.


Popadla jsem Sanytol, tu svou oblíbenou dezinfekci bez chloru, co mi tak svěže voní, a jak divá s ní začala stříkat pod úplně všechno. A tak jsem se vyřídila, že jsem zas volala mamince...

Pochopitelně ložnici, kde ležel malej Pů, jsem nedezinfikovala, protože tam kočka nesmí.

A když se sešeřilo, vyrazila jsem, celá ukoptěná, k té nonstop otevřené lékárně. Pracně jsem zaparkovala, šla kus pěšky a už stojím ve frontě u okénka otevřeného do ulice. Nějaký stařík přede mnou si právě vyslechl nemilý ortel: "Nemáme, zkuste nějakou nemocnici."

To bych tak chtěla slyšet.

Už jsem na řadě. Spěšně podávám dva recepty. Magistra to zčíhla a už kroutí zamítavě svou šedou ondulací. "Nemáme..."

"Jak nemáte?"

"Prostě nemáme."

"Jako ani jeden? Jsou tam čtyři," upozornila jsem ji, aby koukla líp.

"Ani jeden," zopakovala, jako by nic.


"To néééé," začala se mi svévolně kroutit hlava a protestovat úplně všechno ve mně. Jak blázen, co se potřebuje uklidnit, jsem poodešla - abych se uklidnila. S lehkým úsměvem. Protože - přece tu nejsem zbytečně. Mohla jsem doma konečně chvíli posedět. A přece lékárna vždycky něco má. Obzvlášť ta v Dejvicích. Jsme v Praze!

"Tak alternativu, ano?" Požádala jsem ženu do okýnka.
"Nic, zkuste Motol. My měli dneska inventuru...," vysvětlovala mi.

To jsem viděla! Já tu byla! A vy jste nemohla otevřít to zasraný okýnko a říct mi to rovnou, že cokoliv na sračku a blití prostě už Dejvičáci vykoupili! Řvala jsem na ni v duchu. Protože ještě pořád fungovala ta záklopka - kdy jsem sice viděla černě, ale jenom tu situaci.

Přesto jsem volala mámě.
Uznala, že to už neni možný...


Blížila se desátá večerní a to měli pustit vodu. Hurá, aspoň bude líp.
Jenže se tak nestalo. Zato mně se znovu udělalo zle. Jako bychom si to předávali, ulehla jsem se zimnicí a nevolností nanovo.

Adriánek opět putoval k mámě.
Přitom jsem jí úplně vážně řekla: "Možná ti budu zas volat, mám všeho dost." Ji to rozesmálo.


Až ráno bylo líp. Jak mně, tak s vodou. Sice ta teplá byla žlutá, ale hřála. Sprcha byla jako znovuzrození. A tím ta nechutná a hloupá epizoda končila. Kolik mě stála práce, peněz a sil...


Přijela sestra Zuzka na návštěvu. Poseděla, povyprávěla, Půa si pochovala, když v tom já ji najednou přestala vnímat. Zahlédla jsem totiž chlapa, jak zalézá pod naše okno.
Ihned se mi vybavil bezdomovec. Co nám tam tuhle sral.
Už vím, že tam sral víckrát, ale jen jednou jsem ho u toho přistihla...

A tak jsem otevřela okno a vyklonila se. Mříže mi bránily dohlédnout až na něj. Vystrčila jsem tedy z okna mobil a cvakla si ho. Kouknu rychle na fotku a nic nevidím. Zuzka byla mezitím na odchodu, co by tam taky dál dělala, když já se jí proměnila před očima z vrstevnice na o dvě generace starší dámu...

Houkla jsem na ni, ať mi na něj koukne, jestli tam nesere.
Koukla ale nejdřív na mě. A to docela podivně...


No co, tak se ho zeptám sama. Už jsem se nadechovala, že na něj zavolám tu větu.
"Doufám, že tam neserete!"

Když v tom on se zvednul a koukal mi přímo do okna. Tedy do očí.
Zvolnila jsem tedy: "Co vy tady?"

"Já tady kontroluju kotel, my tu máme ventilek, tak jsem u toho," sdělil mi.

"Jo takhle... Tak to jo, to jo... Jen pracujte...," špitla jsem a zalezla.


Zkrátka, věc se má tak. Kdyby tu vodu zas vypnul, neotravovala by ho žádná bába...:)
+++