O dýkách loupežníků

7. května 2015 v 15:04 |  ZPOVĚDNICE
Předesílala jsem, že zas nějaký ten den pobudeme na chalupě... Tak už jsme zpátky. Bylo to krásný, vyčerpávající a děsně krátký, na to, že s sebou člověk balí veškerou Půovu výbavu.

Počasí nám moc nepřálo, ale naštěstí nepršelo, a tak se dalo jak hledat, tak i čumět večer do ohně.
Ovšem ne ten večer, kdy se hrál hokej...

Já ani babička na to zrovna nejsme, ona v televizi rozhodně sleduje jiný věci a já zas radši ten oheň, ale posezení v hospodě nad pivem taky není marný... Takže babička mohla koukat na svý a já nakonec taky :)


Je mi vždycky takový podivný, když párkrát do roka, ne-li jedinkrát, vidím všechny ty kluky ze vsi, co jsem s nimi kamarádila jako malá a co jsou teď taky dospělí a taky maj´rodiny, a i když se dávno neznáme, vždycky se pozdravíme a s některými i pár slov spolu prohodíme. V tý hospodě žádnej takovej ale nebyl.

Zato tam byl Petřk, co se nám se Zuzkou líbil, když byl voják a jezdíval na opušťáky domů, a co mu je dneska asi tak padesát. A houkl na mě AHOJ! - úplně stejně, jak na nás houkal kdysi. Když jsme se mu pletly do cesty a stydlivě kolem něho poskakovaly...

S Mirečkem jsme se usadili přímo pod televizor, protože jinde už nebylo místo a pak to začalo. Všichni zírali nade mě a já zas na ně. Mohla jsem sledovat přímý přenos bujarýho fandění, tipování výsledku, juchání, anebo třeba imitaci divokýho tanečku skalního fanouška z upoutávky na hokej... Nebyli jsme jediní, kdo by mu dal pěstí.

Když padl gól, ať těm nebo těm, koukla jsem taky na obrazovku. Protože nepodívat se ani v takovej moment, to bych dostala pěstí možná i já.

A jinak jsem si tvořila na mobilu koláže z fotek a posílala je našim a ségrám. Jenže odepsali, ať nevotravuju při hokeji...


Jak čárky na lístku přibývaly, zjistila jsem, že čím dál víc sleduju hru. Asi jak jsem se pomalu uvolňovala.
Zaměřila jsem se na puk a nespouštěla z něj oči. Až jsem se divila, jak to jde snadno. Jenže pak celej sál zařval GÓÓÓL! a puku se přitom nikdo ani nedotk´. Párkrát jsem si pomrkala, abych zavlažila kontaktní čočky a tu vidím, že co jsem měla za puk, je nějaká černá tečka ve středu obrazovky...


"Ty, Mirečku," přitáhla jsem si ho blíž, "na tý televizi je taková černá tečka...," jenže on mě hned doplnil: "A tys myslela, že je to puk, viď."

"Já jednu chvilku taky," dodal. Ale jelikož se taky radoval z gólu, tak určitě nesledoval tu špínu tak dlouho, jako já...


Prostě nejsem fanoušek, nikdy jsem nebyla a jiný už to asi nebude.
Přesto mě to v závěru začalo docela bavit. Přišlo mi to takový svěží, až mi na chvíli proběhlo hlavou, že hokej je celkem dobrá hra. A kameraman je profík, puk se mu daří centrovat do střední části obrazovky...



Příštího dne jsme byli hledat. Ze starý literatury jsem měla načteno, v kterém přesně místě bojovali kdysi Husité. Mezi dvěma rybníky. Vyprosila jsem si od babičky mapu a svůj záměr, vyrazit na tu louku, jsem jim sdělila. Jí a Mirkovi.

Nebyli nadšeni. Mirek už si balil knihu, protože zná ty moje "jistý tipy" a babička se zas dala do rozumování, jak tam nic nebude, protože tam nebylo nikdy nic, protože tam ani ti Husiti nebyli, protože kdoví co jsem četla...

"Tady byli lidi chudí, tady když už měli nějakou tu korunu, tak ji určitě neztratili v lese. Natož aby to strkali do hrnců a zakopávali," říkává mi ráda, ale já se nedám odradit...

"Proč by lidi zakopávali hrnce s mincemi, to si ani já nemyslim. To dělali totiž loupežníci! A jestli nenajdu "husitskou" louku, najdu aspoň v nějakém lese ten zakopanej poklad!" Vylíčila jsem ji svůj smělý plán a Mirek si šel pro holiny. Nikdy neví, co ho se mnou čeká.


Čekalo nás oba jedno velký překvapení. Totiž, že na tu louku mezi těmi dvěma rybníky, byl zákaz vstupu. A to ne, prosim pěkně, z důvodu dávné bitvy, ale - představte si - v zájmu vodního ptactva. No to snad ne.

Když v tom mě Mireček překvapil: "Pojďme!" Zavelel. A nemyslel zpátky, ale tam!

Jenže já se s každým dalším krokem hroutila obavou z nějakých policejních oplétaček, anebo že nás rovnou zastřelí hajnej, a tak se mnou nebylo nic, a po chvíli hledání jsme se vrátili k autu.


"Vím o místě, kde ve středověku vedla hlavní komunikace do Budějovic," blejskla jsem se vědomostí. A současně návrhem.

Jeli jsme tam.
Jenže jsem zapomněla dodat, že tím místem myslím oblast o rozloze desítek kilometrů čtverečních. A tak mě Mireček zavezl na nějakou louku k lesu a ať si tam dělám, co chci. Čas nás tlačil.
A on má rozečtenou zajímavou knihu. Tak zajímavou, že už ji čte podruhý a je to pořád zajímavější, než hledání na louce u lesa, kde by to někde mohlo bejt...



Bylo pod mrakem, stromy šustily, v dálce jsem slyšela kukačku - prej kolikrát zakuká, tolik let bude člověk živ. Až když ji slyším kukat pět minut, začínám tomu věřit...

Zkrátka byla taková ta atmosféra pro poklady jak dělaná. A taky, že jo! Detík hlásil a já kopala. Hmmm, zrezlej srp. Kdo s ním asi žňal?

O pár kroků dál jsem zase kopala. Hmmm, rezavej kus železa, špičatej.

Paměť mi vytáhla babičky poobědový proslov: "A nic mi sem nevoz, letos už tady svoz šrotu byl!"

A tak jsem si to všechno jenom vyfotila a zase zahrabala. Bylo toho nakonec víc; oko z rezavýho řetězu, drát, drát.

Čas se nachýlil, blížilo se krmení Půa, a tak jsme se vydali zpátky do chalupy.
Nafocený železa jsem poslala mamince, která ještě tak jediná nahlíží na tenhle můj koníček docela shovívavě.

"Že by husitská dýka?" Šokovala mě odpovědí. Kterou mě ale chtěla hlavně potěšit.

"Mami! To mi ani neřikej!"

"No to mě napadlo jako první. Kosa ani srp to nejsou určitě, spíš nůž, dýka... prohlídni si ten tvar pořádně," psala.

"Já to tam nechala!" Ztrácela jsem nervy.

"Tak jednou najdeš něco, co by fakt mohlo něco bejt a ty to tam necháš?:)," dobírala si mě dál a já věděla, že se tam musíme vrátit.

A to i přes to, že babička hodnotila mý nálezy jako zákolník a nebo otku z vozu. Nic jinýho by tu ani nemohlo bejt. Přitom to druhý slovo znám jen z křížovek...


Po obědě se dala do vyprávění a my nad salátem poslouchali.

"Jednou, když měl švára z Krnova padesátiny, tak jsme se tam všichni sjeli...," nadechla se k pokračování, ale Mirek jí do toho skočil výbuchem smíchu.

Mně než došlo, jak babičku pochopil... Jí to nedošlo vůbec a povídala dál. Byl to příběh o kozím mléku; jak někomu chutnalo, dokud se mu neřeklo, že je to právě z kozího mléka.



To my si rádi jezdili pro mléko do kravína. Ale jak je dobrý, tak je tučný. Proto je taky tak dobrý...
Jenže na můj zadek to teď není to pravý. Babička říkala, že nejsem tlustá, ale silná. Je to prej rozdíl.

Ještě, že dávným loupežníkům se taková asi líbím, když se mi rozhodli, vydat svý pracovní náčiní... Mireček nemohl uvěřit, že na tu louku jedem znovu. Ale proč by ne, když tentokrát je to na jisto?!
S igelitkou jsem chodila trávou a hledala, kde jsem včera hrabala. Obě věci jsem dohledala a pečlivě zabalila. Radši jsem to dala hned do auta, kdyby na nás zas někdo přišel, ať nejsou poklady v ohrožení.

Ale na žádný další jsem už kliku neměla. Zato jsem na rozhraní té louky a lesa našla úplně jiný poklad... lesní jahody. Ve fázi květu. Bílých kvítků tam bylo požehnaně a já dostala "zahnízděný" nápad. Odhodila jsem detík a rejčem vykopala dva poctivý drny trávy s jahodníkem.

To se miminka příští léto pomějou!

Proti tomuhle pokladu babička nic nenamítala a ukázala mi místo, kam můžu drny vsadit. Další ráno jsem se běžela hned dívat, jestli kvítka neuvadla a neuvadla. Můj zahradnický majstrštyk...

A svůj hledačský jsem spatřovala v tom železnym šrotu, co se louhoval na dvoře v octu. Bylo potřeba zbavit se tý rzi. Částečně se mi ji povedlo oklepat; ten větší kus, se ukázalo, že má střiškovitý spodek, podélně lomený, třeba jako meč...

Ale v tom mě napadlo: Co když byl tím nožem někdo zabit? A byla na něm krev a ta se zakonzervovala spolu s tou hlínou a já teď něco chytim??? Hned jsem si běžela drhnout ruce, ale další, ještě odvážnější nápad mě dohnal.
Co když byl ten mečík zabodnut v něčím tělě, který se ale dávno rozpadlo?

Teda řeknu Vám, najít takovou bodnou zbraň, není žádná sranda. Zlatý mince...



A dělali jsme oheň, i když byl další dny zase hokej; Mirek za mnou chodil posedět v přestávkách. A jelikož byl úplněk, byly večery o to krásnější.
Někde jsem četla nebo slyšela, že byliny utržený právě za úplňku, mají větší sílu. Tak jsme si chystali čajíčky "co babiččina zahrádka dala", ale u ohně zvítězil přece jenom zlatý mok... :)

Abychom využili magické atmosféry a taky světla, protože měsíc osvítil celej dvůr, předčítala jsem nám z časopisu Záhady. O duchách, reinkarnaci, přízracích, prokletých věcech, co nosí smůlu a tak. Psalo se tam, že starý věci si s sebou můžou nést příběh z minulosti a dokonce je může provázet i duch dávného majitele - je to prý riziko starožitností.

A co rezavý dýky z louky?
Octová lázeň jim nepomohla, takže se zřejmě jejich novým majitelem nestanu... Možná je to dobře.
Takhle přemýšlím vždycky večer před spaním. A ráno jsem zas Nebojsa a jdu to znovu čistit :)

Ovšem před usnutím mě napadaj nejplodnější myšlenky. Obzvlášť, když mám plou hlavu loupežníků.
Sním si o tom, jak by bylo fajn, mít schopnost vidět minulost. Zadívat se takhle na tu louku, kde byla údajně ta bitva a kde teď údajně potřebují ptáci klid, a vidět třeba jen průsvitný nástin té válečné vřavy...

Když jsem o tomhle svém přání povídala Mirečkovi, cestou z té louky, řekl jenom: "Dobrý, tak si nastup."
Člověk si nebyl v tu chvíli jistej, kam ho poveze.

Ale on na další hledačskou štaci. Prostě ten pravej parťák! :)
+++





Tajemná louka u lesa...




Dýka č.1


Dýka č.2


Kus řetězu, který jsem nechala zahrabaný



Jedna z mých zdařilých hospodských koláží, babičky dvorek ve dne a v noci :)



Úplňková noc
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Blanka | 7. května 2015 v 16:49 | Reagovat

Tak jsem se zase od srdce zasmála, zvlášť obavě při povelu "tak si nastup" :-D
A ještě něco k dýkám. Moc hezký - dýka č. 2 vypadá na tureckou šavli. Doporučuju hlubší prostudování historie té tajemné louky... :-)  :-)  :-)

2 Martin | 10. května 2015 v 21:29 | Reagovat

Krásná louka. Tam určitě něco musí být. Blbý je, že i když budeš kopat pod stoletým dubem, těžko něco najdeš, protože před mnoha sty lety, kdy asi loupežníci loupili, ty dnešní stoleté duby ještě nebyly ani semínka :-)

3 Peter | 17. května 2015 v 13:22 | Reagovat

Ukaž raději Mirovo ptáka.

4 Mirek, Mirecek.. To je jedno | 18. května 2015 v 16:15 | Reagovat

Martine AKA Rendo nebo Peter, buď tak hodný a podepisuj se tak, jak se jmenujes a nestyd se.  Vis,  ze o tebe nemám zájem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.