Květen 2015

Rodinné perly III

7. května 2015 v 22:26 Hlásnice (bonus pro přátele)
J.: Tak to spočítej, já to z hlavy nevim. Nejsem tak bystrá, jako ty.
Mirek: To nejsi no. To je málokdo.
(Nato vstává od stolu a jde směrem k žehlicímu prknu, u kterýho stojim.)
J.: Nemusíš mě za to jít ňuňat.
M.: Já jdu vyhodit papír do koše...


Dan (u ohně): Je tu někd topivo?
Tom (zvedá se ze židle): Já ti dojdu natočit!

Mirek (prohlíží dlouhé rozčilené zprávy v mobilu ode mě): Kdybych přečet tolik knížek, kolik tys mi napsala románů, tak bych byl sečtělej jak hovado ty vole.

J. (pozvala k obědu strejdu): Už nesu sůl!
Strejda: Jo a vem s sebou všechno koření, co cestou najdeš!

J.: Adriánek má dneska svátek!
Mirek (na synka): Jo? Tak dobrý den!

J. (cestou autem, když se Mirek na poslední chvíli něčemu vyhnul): Co to bylo?
Mirek: Tam byl ňákej hmyz, na tý bílý čáře.
Prostě něco většího to bylo, jako krtek nebo takovej nějakej zmrd.


Olinka (ruská kolegyně z butiku): Já miluju vašeho karpa. Kapra víš. U nás karp, u vás kapr.
J.: U vás karp jo? Co blbnete?

Babička: Ona je mladá! Kolik jí může bejt? Kolem sedmdesátky...

J.: Co řikáš na ten citát?
Martin: Na jakej?
J.: Poslala jsem ti ho před chvílí...
M.: Jo aha. Ja myslel, že je to vtip. Málo vtipnej.
J.: Je, ale má hloubku.
M.: Tak ten je hlubokej jak Olgy výstřih.

Babička: Dneska je hezkej den. Dneska se jim vyved´.

J.: Kolik je?
Mirek (evidentně kecá): Půl osmý.
J.: Kecáš!
M. (ukazuje mi displej): 17:40. Kurva. Chytrej telefon mi to má splnit ne?!

Martin (nad obědem v letištní restauraci): Já jsem nechtěl tohle.
Já jsem chtěl pečeni na zázvoru se zelím a pak tam přijdu a reknu ptáčka.

J.: Já jsem takovej smolař.
Mirek: Musíš dycky počítat s tim nejhoršim.
J.: I při posílání balíku??
M.: Pokud jde o tebe, dycky.

Kiki (v reakci na článek "Z našeho Kocourkova"): A už máš tu knihu? Chápu, asi ještě ne. Loupání pomerančů mi přijde taky vždycky nekonečný!

Kiki: Ten blog je starej jen pět let? Mně to přijde jako věčnost, co mi řikáš: Musim dopsat, musim napsat...

Mirek mi vypráví, jak si kolega nosí lahodný obědy a svačiny od manželky, až mu to závidí...
J.(přeřeknu se): A chtěl bys taky takový kolegy, co si nosí... ty obědy?
M.: Já takový mám, Janičko! A musim se na to dívat...

Mirek: Musíme najít tu ponožku. Kam ji schoval?
J.: To je záhada, no.
Mirek (hledá): To je.
J.: Ty rád řešíš záhady?
Mirek: Ne, ale co nám zbejvá...

Martin: V ZOO maj malýho hrocha. Štěně nebo tele... nebo jak se tomu řiká.

J.: Ta melta neni úplně rozpustná, že ne.
Mirek: Ale zas neni úplně nerozpustná...


Kiki (loupe pomeranče, aby mi udělala smoothie koktejl, zatímco já jí vyprávím o dokončujících pracech na knize): Loupání pomerančů bych přirovnala k psaní tvý knížky. Musí to bejt stejně votravný.


Babička: Život uteče strašně rychle. To si člověk myslí, jak dobude svět a nakonec je rád, když vychová děti a udělá si pořádek ve věcech...

Jane (projíždí nový programy v TV): Dělaj si prdel? Tolik sportovních kanálů... To se tolik sportuje?

Kiki: Teď počkáme na mámu Violí. Vlastně na babičku, máma jsem já!

Mirek: Janičko, dneska se musíš vyspat, protože já už nemůžu bejt s takovou fůrií.

babička: Kolik knedlíků?
J.: Dva!
babička: Aspoň tři ne?
J.: Ne, to bych dopadla!
Mirek: Janičko, ty už jsi dopadla...


Mirek: No tak dobře, uklidni se, já to vypnu, sednu si s tebou a budem si prohlížet ty fotky. A budeš šťastná. A já ne.

Mirek: Vidělas to?
J.: Ne, jsem teď zahleděná do sebe.
Mirek: Konkrétně?
J.: Zrovna si řikám, jak mám pěkně tvarovaný nožky.
Mirek: To myslíš jako ironicky?

Dan: Jak Kiki nemá ten telefon, tak je to taková pohoda. Nic tam věčně nevyzvání, už se i bavíme...

Mirek (dá mi los za dvacku): Máš tam něco?
J.: Hmm, vyhrála jsem dvacku.
Mirek: Tak jsme si zahráli zadarmo.
J.: To byla teda hra...

J. (Mirečkovi): Dneska jsem doma - nemáš pohodu!

Zdeněk: Máš svetr...
J.: Jo, mám. No a?
Zdeněk: Já chtěl říct hezkej, ale neni.

J.: Pamatuješ, jak jsme jeli lanovkou na Petřín?
Mirek: Jo.
J.: A já se hrozně bála, ale styděla jsem se ti to říct.
Mirek: Ne nestyděla!
J.: Ale neřekla jsem ti to tak moc, jak moc jsem se bála.
Mirek: No... neřeklas to jednou...

Mirek: Už mu hnědnou vlásky, všimla sis toho?
J.: Ne. A nesnaž se. Bude to modrookej blonďák. ...i když oči už nemá tak jasně modrý...
Mirek: Já jsem trpělivej...

Mirek (když se večer do oken ozývá křik): Asi nějaká studentská párty, že bych se přidal?
J.: Já si zrovna řikám, že na ně zavolám policii...

Kiki: Asi podám žalobu.
J.: Na koho?
Kiki: Na koho asi! Niternice beze mě by byla NICternice!

Táta (pozval nás na jídlo do restaurace a při placení by to rád dal přesně): Nemáte někdo pětistovku?
Kiki: Ne. A nezkoušej tady ty triky.

babička (komentuje okolo jedoucí holky na kole): To je Polná. I když, ta je veliká na tu Polnou. To ještě nebude vona...

J.: Mirečku zavři ty dveře, než s nima práskne průvan!
Mirek: Já kvůli tomu musel vstát s Půem!
J.: Neměls ho v ruce!
Mirek: Tak jsem ho ale měl plnou hlavu!

Kiki: Dane nestůj za mnou, je to nepřirozený.
J.: Spíš nepříjemný, ne?
Kiki: Ne, nepřirozený, protože ti může vrazit kudlu do zad.

babička: Nechceš si Mirku přečíst tady ty noviny?
Mirek: To je samej inzerát!
babička: No to je, tam ti píšou, co ve městě kde je a neni...

J.: Já vařim strašný blafy...
Mirek: Protože nevaříš srdcem.
J.: Právě, že jo!
Mirek: Tak proto vaříš blafy...

J. (když se Adínek kroutí a tlačí, až rudne): Takovýhle trápení má furt!
Zuzka: Já myslim, že se netrápí, ale normálně sere.

Mirek: Svět musí bejt v rovnováze. Včera jsem byl moc milej, tak dneska můžu bejt trochu despota.

Kiki (čte náležitosti nutné ke křtu dítěte): Kmotr dítěte musí být minimálně biřmován. Na to serem, ne? Nestačí nakecat knězi, že Zuzka biřmovaná je?


Mirek (při sledování videoklipu): Už to můžeš přepnout, už to končí.
J.: Nekončí, ještě půl minuty.
Mirek: Mě tady ta půlminuta už nebaví.

J. (píše sms mámě, když měl Adriánek zácpu): Mám mu dát jíst? - jíst se predikcí opravilo na kost...

J.: To je žena Waldemara Matušky.
Mirek: Koho? Bohuše Matuše?
J.: Neřikej mi, že ho neznáš! Waldemara Matušku.
Mirek: Voldemorta?

Kiki (když jí J. píše během hokejového mistrovství): Myslíš, že mám čas na obecný plky?

Kiki (když jí J. vypráví o svých starostech): Počkej - mám na čele napsáno PORADNA?

J.(píše sms z porodnice): Přivez dupačky.
Mirek: Co jsou dupačky? Nějaký dupací boty?

J. volá mamince po příjezdu z porodnice, zvedne to Kiki: Maminka mi šla pro Fantu, co votravuješ?
Jestli můžu colu a kafe, když kojim.
Kiki: Ty můžeš jenom vodu a čaj, ještě nějaký otázky?
J.: Hmmm, super. Tak nic.
Kiki: Dobrý, čau.
J.: No a nepřijedete taky na návštěvu? Co? Zájem už opadl?
- Tů tů tů...

Kiki (v reakci na škodolibost těch, co mně přišli říct, že Adriana teď má operní pěvkyně): Čekám, kdy mi někdo z tvých známých přijde říct, jestli vim, že tak už někdo před pár stoletíma pojmenoval hudební nástroj...

Dan (o kolegyni): Ta už je starší, já se na ni díval, už má ty stařecký kruhy pod očima.
Kiki: Dane, ty se na ni nemáš co dívat!

Mirek: Já si na střední podepisoval známky sám.
jeho máma: Já si říkala, že mě nějak nezatěžuješ...

Kiki (na Štědrý večer): Nečum na ten fotbal Tome!
Táta: Ale on tam byl!
Kiki: Děláš si prdel? Když jsi tam navíc byl!

Kiki (Tomovi): Ty se zase pobleješ, jako loni. Taky jsi celej den nežral a pak jsi sežral čtyři řízky a všechno jsi vyblil.

Kiki (pokračuje): Kde je ta cola?
maminka: Venku.
Kiki: Tak, Tome... Ne tuhle, tu načatou!
maminka: Ta je tady v kuchyni!
Kiki: Tak dobrý Tome, můžeš se vrátit z venku!

Těhotná Kiki (Tomovi): Sáhni na břicho, teď se hejbe.
Tom: No jo, kurva!
Kiki: Dojal ses?
Tom: Hmm, na chvíli.

Kiki (nad pivem): Tak Jani změňte to jméno... Bylo by lepší jiný.
J. (čte nápis na podtácku): Dokonalé není třeba měnit, to je znamení!
Kiki: Já myslim, že jsi moc všímavá...


maminka: Můžeš si Tome převlíknout to tričko? Prej ho máš okousaný.
Tom: Nemám.
Zuzka: Má. Má jedno tričko na tejden. Než ho zas sežere.

Táta: Proč házíte okurky po zemi?
Kiki: To jí spadlo z čela.
Tom: Já to snim.
Kiki: Prosim tě! Měla to na čele!

maminka: Chcete někdo kyselou okurku, dokud stojim?
Kiki: Dokud stojíš, kdybys mi dala salát...


Mirek: Někdy mi parkování jde a někdy nejde. Když to jde, tak se zrovna nikdo nedívá...

Kiki: Ale AIDS je nevyléčitelnej, že jo?
Dan: To má bejt hloupá otázka nebo pokus o vtip?


Kdo tady chcal?
Já ne.
Tys ještě nebyla na hajzlu?
Ne, já se vychcala ve sprše - Každej chčije ve sprše.
Jako já taky, ale snažim se víc na záchod.


Mirek: Já se těšil na zralou ženu a ty jsi zatim mladší, než já...

J. (Kiki mě posílá pro sváču): Musíš mi dát peníze. Já zapomněla, že už jsem je všechny utratila.

Mirek: Já to na tobě vidim.
J.: Ne, to se ti špatně zobrazuju.

Martin (o Zdeňkově tátovi): Vim co prožíval.
Zdeněk: Nevíš, on byl na vozejku, takže byl menší, než chtěl bejt. Vlastně klesnul o polovinu.

Mirek: Už jsem si normálně v jedný chvíli říkal, že na to kašlu a budu chodit do bordelu.
J.: A jak to dopadlo?
Mirek: Našel jsem si tebe.

O dýkách loupežníků

7. května 2015 v 15:04 Zpovědnice
Předesílala jsem, že zas nějaký ten den pobudeme na chalupě... Tak už jsme zpátky. Bylo to krásný, vyčerpávající a děsně krátký, na to, že s sebou člověk balí veškerou Půovu výbavu.

Počasí nám moc nepřálo, ale naštěstí nepršelo, a tak se dalo jak hledat, tak i čumět večer do ohně.
Ovšem ne ten večer, kdy se hrál hokej...

Já ani babička na to zrovna nejsme, ona v televizi rozhodně sleduje jiný věci a já zas radši ten oheň, ale posezení v hospodě nad pivem taky není marný... Takže babička mohla koukat na svý a já nakonec taky :)


Je mi vždycky takový podivný, když párkrát do roka, ne-li jedinkrát, vidím všechny ty kluky ze vsi, co jsem s nimi kamarádila jako malá a co jsou teď taky dospělí a taky maj´rodiny, a i když se dávno neznáme, vždycky se pozdravíme a s některými i pár slov spolu prohodíme. V tý hospodě žádnej takovej ale nebyl.

Zato tam byl Petřk, co se nám se Zuzkou líbil, když byl voják a jezdíval na opušťáky domů, a co mu je dneska asi tak padesát. A houkl na mě AHOJ! - úplně stejně, jak na nás houkal kdysi. Když jsme se mu pletly do cesty a stydlivě kolem něho poskakovaly...

S Mirečkem jsme se usadili přímo pod televizor, protože jinde už nebylo místo a pak to začalo. Všichni zírali nade mě a já zas na ně. Mohla jsem sledovat přímý přenos bujarýho fandění, tipování výsledku, juchání, anebo třeba imitaci divokýho tanečku skalního fanouška z upoutávky na hokej... Nebyli jsme jediní, kdo by mu dal pěstí.

Když padl gól, ať těm nebo těm, koukla jsem taky na obrazovku. Protože nepodívat se ani v takovej moment, to bych dostala pěstí možná i já.

A jinak jsem si tvořila na mobilu koláže z fotek a posílala je našim a ségrám. Jenže odepsali, ať nevotravuju při hokeji...


Jak čárky na lístku přibývaly, zjistila jsem, že čím dál víc sleduju hru. Asi jak jsem se pomalu uvolňovala.
Zaměřila jsem se na puk a nespouštěla z něj oči. Až jsem se divila, jak to jde snadno. Jenže pak celej sál zařval GÓÓÓL! a puku se přitom nikdo ani nedotk´. Párkrát jsem si pomrkala, abych zavlažila kontaktní čočky a tu vidím, že co jsem měla za puk, je nějaká černá tečka ve středu obrazovky...


"Ty, Mirečku," přitáhla jsem si ho blíž, "na tý televizi je taková černá tečka...," jenže on mě hned doplnil: "A tys myslela, že je to puk, viď."

"Já jednu chvilku taky," dodal. Ale jelikož se taky radoval z gólu, tak určitě nesledoval tu špínu tak dlouho, jako já...


Prostě nejsem fanoušek, nikdy jsem nebyla a jiný už to asi nebude.
Přesto mě to v závěru začalo docela bavit. Přišlo mi to takový svěží, až mi na chvíli proběhlo hlavou, že hokej je celkem dobrá hra. A kameraman je profík, puk se mu daří centrovat do střední části obrazovky...



Příštího dne jsme byli hledat. Ze starý literatury jsem měla načteno, v kterém přesně místě bojovali kdysi Husité. Mezi dvěma rybníky. Vyprosila jsem si od babičky mapu a svůj záměr, vyrazit na tu louku, jsem jim sdělila. Jí a Mirkovi.

Nebyli nadšeni. Mirek už si balil knihu, protože zná ty moje "jistý tipy" a babička se zas dala do rozumování, jak tam nic nebude, protože tam nebylo nikdy nic, protože tam ani ti Husiti nebyli, protože kdoví co jsem četla...

"Tady byli lidi chudí, tady když už měli nějakou tu korunu, tak ji určitě neztratili v lese. Natož aby to strkali do hrnců a zakopávali," říkává mi ráda, ale já se nedám odradit...

"Proč by lidi zakopávali hrnce s mincemi, to si ani já nemyslim. To dělali totiž loupežníci! A jestli nenajdu "husitskou" louku, najdu aspoň v nějakém lese ten zakopanej poklad!" Vylíčila jsem ji svůj smělý plán a Mirek si šel pro holiny. Nikdy neví, co ho se mnou čeká.


Čekalo nás oba jedno velký překvapení. Totiž, že na tu louku mezi těmi dvěma rybníky, byl zákaz vstupu. A to ne, prosim pěkně, z důvodu dávné bitvy, ale - představte si - v zájmu vodního ptactva. No to snad ne.

Když v tom mě Mireček překvapil: "Pojďme!" Zavelel. A nemyslel zpátky, ale tam!

Jenže já se s každým dalším krokem hroutila obavou z nějakých policejních oplétaček, anebo že nás rovnou zastřelí hajnej, a tak se mnou nebylo nic, a po chvíli hledání jsme se vrátili k autu.


"Vím o místě, kde ve středověku vedla hlavní komunikace do Budějovic," blejskla jsem se vědomostí. A současně návrhem.

Jeli jsme tam.
Jenže jsem zapomněla dodat, že tím místem myslím oblast o rozloze desítek kilometrů čtverečních. A tak mě Mireček zavezl na nějakou louku k lesu a ať si tam dělám, co chci. Čas nás tlačil.
A on má rozečtenou zajímavou knihu. Tak zajímavou, že už ji čte podruhý a je to pořád zajímavější, než hledání na louce u lesa, kde by to někde mohlo bejt...



Bylo pod mrakem, stromy šustily, v dálce jsem slyšela kukačku - prej kolikrát zakuká, tolik let bude člověk živ. Až když ji slyším kukat pět minut, začínám tomu věřit...

Zkrátka byla taková ta atmosféra pro poklady jak dělaná. A taky, že jo! Detík hlásil a já kopala. Hmmm, zrezlej srp. Kdo s ním asi žňal?

O pár kroků dál jsem zase kopala. Hmmm, rezavej kus železa, špičatej.

Paměť mi vytáhla babičky poobědový proslov: "A nic mi sem nevoz, letos už tady svoz šrotu byl!"

A tak jsem si to všechno jenom vyfotila a zase zahrabala. Bylo toho nakonec víc; oko z rezavýho řetězu, drát, drát.

Čas se nachýlil, blížilo se krmení Půa, a tak jsme se vydali zpátky do chalupy.
Nafocený železa jsem poslala mamince, která ještě tak jediná nahlíží na tenhle můj koníček docela shovívavě.

"Že by husitská dýka?" Šokovala mě odpovědí. Kterou mě ale chtěla hlavně potěšit.

"Mami! To mi ani neřikej!"

"No to mě napadlo jako první. Kosa ani srp to nejsou určitě, spíš nůž, dýka... prohlídni si ten tvar pořádně," psala.

"Já to tam nechala!" Ztrácela jsem nervy.

"Tak jednou najdeš něco, co by fakt mohlo něco bejt a ty to tam necháš?:)," dobírala si mě dál a já věděla, že se tam musíme vrátit.

A to i přes to, že babička hodnotila mý nálezy jako zákolník a nebo otku z vozu. Nic jinýho by tu ani nemohlo bejt. Přitom to druhý slovo znám jen z křížovek...


Po obědě se dala do vyprávění a my nad salátem poslouchali.

"Jednou, když měl švára z Krnova padesátiny, tak jsme se tam všichni sjeli...," nadechla se k pokračování, ale Mirek jí do toho skočil výbuchem smíchu.

Mně než došlo, jak babičku pochopil... Jí to nedošlo vůbec a povídala dál. Byl to příběh o kozím mléku; jak někomu chutnalo, dokud se mu neřeklo, že je to právě z kozího mléka.



To my si rádi jezdili pro mléko do kravína. Ale jak je dobrý, tak je tučný. Proto je taky tak dobrý...
Jenže na můj zadek to teď není to pravý. Babička říkala, že nejsem tlustá, ale silná. Je to prej rozdíl.

Ještě, že dávným loupežníkům se taková asi líbím, když se mi rozhodli, vydat svý pracovní náčiní... Mireček nemohl uvěřit, že na tu louku jedem znovu. Ale proč by ne, když tentokrát je to na jisto?!
S igelitkou jsem chodila trávou a hledala, kde jsem včera hrabala. Obě věci jsem dohledala a pečlivě zabalila. Radši jsem to dala hned do auta, kdyby na nás zas někdo přišel, ať nejsou poklady v ohrožení.

Ale na žádný další jsem už kliku neměla. Zato jsem na rozhraní té louky a lesa našla úplně jiný poklad... lesní jahody. Ve fázi květu. Bílých kvítků tam bylo požehnaně a já dostala "zahnízděný" nápad. Odhodila jsem detík a rejčem vykopala dva poctivý drny trávy s jahodníkem.

To se miminka příští léto pomějou!

Proti tomuhle pokladu babička nic nenamítala a ukázala mi místo, kam můžu drny vsadit. Další ráno jsem se běžela hned dívat, jestli kvítka neuvadla a neuvadla. Můj zahradnický majstrštyk...

A svůj hledačský jsem spatřovala v tom železnym šrotu, co se louhoval na dvoře v octu. Bylo potřeba zbavit se tý rzi. Částečně se mi ji povedlo oklepat; ten větší kus, se ukázalo, že má střiškovitý spodek, podélně lomený, třeba jako meč...

Ale v tom mě napadlo: Co když byl tím nožem někdo zabit? A byla na něm krev a ta se zakonzervovala spolu s tou hlínou a já teď něco chytim??? Hned jsem si běžela drhnout ruce, ale další, ještě odvážnější nápad mě dohnal.
Co když byl ten mečík zabodnut v něčím tělě, který se ale dávno rozpadlo?

Teda řeknu Vám, najít takovou bodnou zbraň, není žádná sranda. Zlatý mince...



A dělali jsme oheň, i když byl další dny zase hokej; Mirek za mnou chodil posedět v přestávkách. A jelikož byl úplněk, byly večery o to krásnější.
Někde jsem četla nebo slyšela, že byliny utržený právě za úplňku, mají větší sílu. Tak jsme si chystali čajíčky "co babiččina zahrádka dala", ale u ohně zvítězil přece jenom zlatý mok... :)

Abychom využili magické atmosféry a taky světla, protože měsíc osvítil celej dvůr, předčítala jsem nám z časopisu Záhady. O duchách, reinkarnaci, přízracích, prokletých věcech, co nosí smůlu a tak. Psalo se tam, že starý věci si s sebou můžou nést příběh z minulosti a dokonce je může provázet i duch dávného majitele - je to prý riziko starožitností.

A co rezavý dýky z louky?
Octová lázeň jim nepomohla, takže se zřejmě jejich novým majitelem nestanu... Možná je to dobře.
Takhle přemýšlím vždycky večer před spaním. A ráno jsem zas Nebojsa a jdu to znovu čistit :)

Ovšem před usnutím mě napadaj nejplodnější myšlenky. Obzvlášť, když mám plou hlavu loupežníků.
Sním si o tom, jak by bylo fajn, mít schopnost vidět minulost. Zadívat se takhle na tu louku, kde byla údajně ta bitva a kde teď údajně potřebují ptáci klid, a vidět třeba jen průsvitný nástin té válečné vřavy...

Když jsem o tomhle svém přání povídala Mirečkovi, cestou z té louky, řekl jenom: "Dobrý, tak si nastup."
Člověk si nebyl v tu chvíli jistej, kam ho poveze.

Ale on na další hledačskou štaci. Prostě ten pravej parťák! :)
+++





Tajemná louka u lesa...




Dýka č.1


Dýka č.2


Kus řetězu, který jsem nechala zahrabaný



Jedna z mých zdařilých hospodských koláží, babičky dvorek ve dne a v noci :)



Úplňková noc